Mladí nacističtí chlapci v přírodě

Nacistické Německo po rozbití tehdejšího Československa chtělo tento prostor integrovat do třetí říše a postupně germanizovat. Nacistické plány se odvíjely od aktuální geopolitické situace. Počítalo se s tím, že obyvatelstvo protektorátu, kde výrazně převládalo české etnikum, bude částečně poněmčeno a část měla být v budoucnu z historických českých zemí vysídlena.

Zpočátku se jednalo o čirou teorii, k praktickým krokům nacistická správa přikročila až v roce 1941, to má bezesporu souvislost s nástupem Reinharda Heydricha na pozici zastupujícího říšského protektora v září roku 1941. Těmito prvními kroky bylo vedle prvních deportací židovského obyvatelstva i zřízení pracovišť na půdě německé Karlovy univerzity, které germanizačním plánům měly připravit „vědecké“ zdůvodnění. Praktickou stránkou věci byl pověřen Hlavní rasový a osídlovací úřad SS (Rasse- und Siedlungshauptamt - RuSHA). Ten zřídil v protektorátu svou pobočku a jeho úřadovny vznikly i v regionech.

První akce se zaměřila na děti ročníků 1928-1931. Pod záminkou lékařských prohlídek probíhalo utajené „rasové“ měření. „Metoda plánovité internace a germanizace českých dětí se v protektorátu objevila až v souvislosti s odvetnými opatřeními po atentátu na Heydricha. Jejich oběťmi se staly děti z Lidic a Ležáků, sirotci po popravených, děti vězňů včetně těch narozených ve věznicích a děti z rodin majících spojitost s atentátem,“ napsala historička Pavla Plachá ve studii ⇒Ukradené děti.

V tomto článku představujeme osudy tří pamětníků, které jako děti přežily lidickou tragédii. Přežily jen „díky“ tomu, že je nacističtí úředníci označili jako osoby vhodné k poněmčení. Z Lidic přežilo jen málo dětí, ostatní nacisté zplynovali.

Osud Vaška Hanfa

V noci z 9. na 10. června roku 1942 jednotky SS obklíčily poklidnou vesnici Lidice poblíž Kladna, tamní rodák Vašek Hanf před pár dny oslavil osmé narozeniny. Vyrůstal v rodině horníka a velitele místních hasičů Václava, maminka Anna měla dvě starší dcery Marii a Annu. Oné osudné noci nebyl tatínek doma.

Čtěte také: Ochrana přírody v Mladé Boleslavi

„Byl strašný křik po celých Lidicích. Němci poručili, abychom vyšli z domů, nesměli jsme si nic vzít, nevěděli jsme, co bude.“ Zatímco muži zůstali v Lidicích, ženy a děti nad ránem odvezli do budovy kladenského reálného gymnázia. Tam v tělocvičně na slámě přečkali další dvě noci. Vašek netušil, že jeho otec tou dobou už nežije. A když v tělocvičně oddělovali děti od matek, děti Hanfovy nemohly vědět, že maminku také už nikdy neuvidí.

První selekce lidických dětí se odehrála už 10. června v tělocvičně kladenského gymnázia. Tři děti, které dle nacistů vykazovaly nordické rysy (Hana Špotová, Dagmar Veselá, Václav Zelenka) převezli na dětskou kliniku v Praze. „Rasově nevyhovující“ lidické děti starší jednoho roku a mladší šestnácti let po dvou dnech čekal transport z Kladna přes Lovosice a Drážďany do Sběrného střediska pro přesídlování (Umwanderungszentralstelle, zkráceně UWZ) v Lodži. Z těchto dětí bylo po provedení dalších rasových měření vybráno k poněmčení ještě sedm dětí (Marie Doležalová, Emilie Frejová, Václav Hanf, Anna Hanfová, Marie Hanfová, Eva Kubíková, Věra Vokatá).

Všech devět „poněmčitelných“ lidických dětí (vedle uvedených ještě Hana Špotová a Václav Zelenka) pak bylo posláno do dětského domova v Puschkau (Pusczykowo). Tamtéž skočily i Marie a Jarmila Štulíkovy, jediné přeživší děti z Ležáků, osady vyhlazené dva týdny po Lidicích. Celkem 88 lidických dětí včetně sourozenců Hanfových skončilo ve městě Lodž (Litzmannstadt) na nacisty okupovaném polském území. Ubytovali je v nehostinných podmínkách v bývalé textilní továrně.

Po týdnu mezi ně dorazil samotný šéf lodžské pobočky RuSHA Walter Dongus. Vybral ze skupiny šest dívek, mezi nimi i sestry Marie a Annu Hanfovy, a chtěl je odvést pryč. Sestry ale odejít nechtěly, ve druhé skupině totiž zůstával jejich mladší bratr Vašek. Dvanáctiletá Marie snad nějakým zázrakem uprosila nacistického pohlavára, aby Vašek mohl jít s nimi. Zachránila mu tak život. Ostatní lidické děti nacisté zavraždili pravděpodobně v pojízdné plynové komoře v Chelmnu.

Život v Puschkau

Zachráněné děti skončily v dětském domově v Puschkau (dnes Pusczykowo). Další ze zachráněných dětí Emílie Chválová (rozená Frejová) tamní poměry pro Paměť národa popsala: „Tam nás vykoupali a dali dohromady, večer v jídelně bylo prostřeno, dostali jsme najíst, ráno snídaně, pak do školy, když jsme přišli ze školy, dělali jsme úkoly. Dělali jsme i na zahradě a podobně. Ale ne že by nás nutili. Byl tam písek, uhrabávali jsme cestičky. Tam už jsme museli mluvit jenom německy. Já byla ve druhé třídě, my jsme řekli pár slov, ale ti z první třídy se to ještě neučili, ale byli jsme zticha, protože když jsme řekli něco česky, tak nás zmlátili. Takže jsme si dávali pozor.“

Čtěte také: Příroda a queer identita

Děti zde čekaly na adopci. Zaměstnankyně domova Elisabeth Straussová, která si přisvojila Annu Hanfovou, si na její přímluvu vzala i Václava. Dostal jméno Hans Joachim Strauss. Se sestrou pak museli v novém domově mluvit jen německy: „Oni nás kolikrát nachytali, protože jsme té němčině ještě nerozuměli, a nemohli jsme vysvětlit, co chceme. A pořád jsme vzpomínali, kde je naše Maruška. O té já jsem až do konce války nevěděl,“ vyprávěl Václav Hanf.

Bydleli v Unterbergu nedaleko Puschkau, manžel paní Straussové byl voják, člen SS, pobýval mimo domov, a Václav ho nikdy neviděl. Podle vzpomínek se Elisabeth Straussová o děti starala dobře, ale Václav u ní vydržel jenom dva měsíce. Byl vždycky živé a tak trochu svéhlavé dítě. Prý nechodil do školy tak, jak měl, a proto ho paní Straussová vrátila do dětského domova.

Osmiletý Václav, který dostal nové jméno Wenzel Jan, se tak adopce ani pěstounství nedočkal. Putoval do výcvikového tábora SS v Oberweisu. Tamní podmínky popisuje jako ještě celkem snesitelné, podobné třeba skautskému táboru. Lustr rozbil a Václav skončil na deset dní v temnici. Následně ho poslali do tábora Hitlerjugend, jehož jméno si nepamatuje (podle historiků šlo snad o tábor v Maria-Schmoll). Tam už jako malé dítě absolvoval vojenský výcvik.

„Když nám dali pušky, já jsem ji nechtěl, a tak jsem ji takhle odložil. Hodem. A řekl jsem si v duchu a řekl jsem to i nahlas česky, že nechci být vojákem.“ „Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“ Vzpomíná, jak důstojník SS přiběhl a Hanfa nakopl do levého kolene. Chlapec padl na zem a skončil v místní nemocnici, kde nohu museli operovat.

Po osvobození Německa skončil Vašek, tedy Wenzel, ve sběrném táboře spolu s převážně polskými dětmi kdesi u Salzburku. Další zvrat v jeho životě přišel den před Štědrým dnem roku 1945.

Čtěte také: Jak bojovat se znečištěním oceánů

„Kluci, co jsem s nima bydlel, tak najednou jeden z nich přiběhl: ,Máš okamžitě přijít k veliteli do kanceláře.‘ Já říkám: ,Ježiš, co jsem zase provedl? Nevíš, co chce?‘ - ,Nevím,‘ povídá, ,jenom nařídil, abys k němu okamžitě přišel.‘ Tak jsem se sebral a jdu tam. Přišel jsem do kanceláře a on říká polsky: ,Tady si sedni.‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona to byla školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘“

„A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty!‘“ „Zaťukal a do kanceláře vešla paní a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty, dobře, že ses poznal.‘ No a těmi dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já.‘“

Onou dámou byla Josefína Napravilová (1914-2014), dáma z dobře zajištěné rodiny, která v poválečných měsících cestovala zničenou střední Evropou a z pověření tehdejšího Ministerstva ochrany práce a sociální péče pátrala po dětech, které nacisté odvlekli do Německa. Zachránila tak prý na čtyřicet dětí, mezi nimi i jedno „lidické dítě“ Václava Hanfa. Štědrý den roku 1945 strávili společně v bytě Napravilových. Vašek přišel v Lidicích o otce a jeho matka válku nepřežila. Josefína stála o možnost ho adoptovat, ale nakonec se jej ujali příbuzní.

Život po válce

Václav snil o kariéře v armádě, nastoupil na vojenskou školu. Ale zároveň se na počátku 50. let zamiloval do dcery „kulaka“, čekali spolu dítě. Komunistické úřady si sňatek „vzorové“ oběti nacismu s potomkem třídního nepřítele nepřály. Václav Hanf vzpomíná: „Desátého června na výročí vypálení Lidic si mě pozvali k soudu! Vůbec jsem nepochopil proč. A mě málem ranila mrtvice, řekli mi totiž, že o mou dívku se postará stát, protože je to dcera kulaků, kteří budou vystěhováni do pohraničí.“

„Že si ji prý nemusím brát, protože je kulačka, a já že jsem dítě z Lidic. A že stát se postará i o dítě. Když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel.“ Václav úřední „domluvy“ odmítl a Zdenu si vzal. Nesměl pak pokračovat v poddůstojnické škole a zařadili ho k Pomocným technickým praporům. Zpočátku se zdálo, že se manželé ani nebudou smět kvůli odporu tamních soudružek přestěhovat do Lidic, kde stát pro přeživší budoval nové domy. Nakonec se ale hrany obrousily a Hanfovi v Lidicích prožili řadu let. Po čase zakotvili na severu Čech v podhůří Jizerských hor, kde pak provozovali penzion. Václav Hanf po mnoha letech navázal kontakt i se svou zachránkyní Josefinou Napravilovou, která po dlouhých letech emigrace dožívala svůj život v penzionu pro seniory v Táboře.

Osud Václava Zelenky

Václav Zelenka (1938-2021) patřil k hrstce lidických dětí, které nacisté určili k „poněmčení“ ještě v tělocvičně kladenského gymnázia. V té době tříletého Vaška odvezli spolu se dvěma děvčaty do blíže nespecifikovaného zdravotnického zařízení v Praze. I je pak převezli za ostatními přeživšími lidickými dětmi do Lodže a dále do Puschkau.

Z cesty si Václav Zelenka nepamatuje nic, zůstal jen útržek vzpomínky: „Uvědomuju si jeden moment, protože jsem měl rád zvířata, byli jsme někde, kde byla fůra dětí, obrovský konírny a běhali tam koně a hříbata. Dodneška mi nikdo nebyl schopný říct, kde jsme byli.“ V dětském domově v Puschkau zůstal Václav Zelenka jako poslední. Přesunuli ho do výcvikového tábora SS v Oberweisu, tady se opět setkal s Václavem Hanfem. V táboře podle jeho vzpomínek vládl vojenský dril.

„Bylo to tam vostrý. Taky pamatuju, že tam odsud rukoval nějakej kluk přímo k dělostřelcům.“ Nacistické úřady předaly Václava Zelenku k adopci až na samém sklonku války. V dubnu roku 1945 si jej vyzvedla Johanna Wagnerová (zvaná Hanne) a vydali se spolu vlakem do nového domova v Bühlau u Drážďan. Adoptivního otce Karla Wagnera poznal o něco později. V nové rodině dostal jméno Rolf Wagner, mluvil pouze německy, češtinu zapomněl. Na Lidice si nevzpomínal, ale stále si prý byl vědom svého českého původu. Na začátku roku 1947 se rodina přestěhovala do města Lohsa v Lužici, pan Wagner tu zřejmě dostal práci jako bagrista v povrchových dolech. Václav vedl normální život německého kluka, spolužáci o jeho neobvyklém původu nic netušili. Všechen volný čas trávil v lese, našel si kamaráda, s nímž ho pojil vztah ke zvířatům a k přírodě.

Odhalení původu

Dne 1. května roku 1947 se Vašek, tedy Rolf, s adoptivním otcem Karlem Wagnerem chystal na prvomájovou oslavu, když tu u nich zastavil jeep se starostou obce a dalšími neznámými muži. Ti si chlapce prohlédli a podle jizev poznali jeho skutečnou identitu. Když se toho dne vrátil domů, čekala na něj horda kluků - dřívějších kamarádů - a chtěli ho bít. Rozneslo se totiž, kým je, a stal se nepřítelem.

Václav Zelenka říká, že měl svého adoptivního otce rád. Karl Wagner byl prý hodný člověk a osvojeného syna, o němž se domníval, že je oboustranný sirotek, přijal za svého. „Když 14. května 1947 Vaška odváželi do sběrného tábora, tak prý pan Wagner plakal jako malé děcko, nikdy jsem chlapa neviděl tak plakat.“ Naopak k adpotivní matce cestu nikdy nenašel, a když v roce 1968 po smrti svého manžela přijela do Lidic, její návštěva skončila vzájemnou hlubokou roztržkou. Podle Václava Zelenky nedokázala přijmout, že si se „synem“ jsou vzájemně cizí.

Skutečná Václavova maminka Žofie Zelenková přežila pobyt v koncentračním táboře Ravensbrück a Vaška čekala v květnu roku 1947 v novém bydlišti v Kladně. Nejdřív k sobě museli znovu hledat cestu. Václav vzpomíná i na první návštěvu míst, kde až do osudného června roku 1942 stávaly jeho rodné Lidice.

„Máma říkala: ,Pojď, jedeme za tátou.‘ Tak jsme jeli za tátou. No, a teď přijedeme na holou pláň a já jsem se furt ptal: ,Kde je táta?‘ A ona říkala: ,Tam v tom hrobě.‘ To mně mozek nebral,“ vzpomínal Václav Zelenka. Od roku 1951 žil v „nových“ Lidicích a v letech 1999-2006 působil jako starosta obce.

Osud Veroniky Rýmonové

Zničení Lidic a vše, co bezprostředně poté následovalo, si Veronika Rýmonová přímo nepamatuje. Narodila se 22. ledna v Lidicích jako Veronika Hanfová a v době oné velké tragédie jí bylo necelých pěti měsíců. Svého otce Františka Hanfa tak nikdy nepoznala. První vlastní zážitky má spojené až s koncem války a právě se shledáním s matkou Annou, která přežila tři roky věznění v koncentračním táboře Ravensbrück. Sedm lidických dětí (František Černý, Veronika Hanfová, Pavel Horešovský, Josef Minařík, Jiří Müller, Libuše Müllerová, Jiří Pitín), kterým bylo v době vyhlazení obce méně než jeden rok, bylo z Kladna převezeno do nalezince na pražských Vinohradech.

tags: #mladí #nacističtí #chlapci #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Klimatické změny a půdy v ČR
• Pečivo a Odpad v ČR
• Krajinná ekologie: Návrhy pro Českou republiku
• Průvodce chovem křečků
• Vysvětlení titulků Posádka v Ohrožení