Návrh krajinných ekologických opatření v České republice

25.03.2026

Významné krajinné prvky (VKP) představují ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utváří její vzhled a udržují její stabilitu. Všechny lesy, rašeliniště, vodní toky a jejich nivy, rybníky a jezera bez ohledu na jejich rozlohu, složení či aktuální hodnotu zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. (ZOPK) řadí mezi VKP chráněné ex lege.

Významné krajinné prvky jsou na území České republiky systematicky mapovány od poloviny sedmdesátých let minulého století. V polovině sedmdesátých let minulého století vydal Státní ústav pro územní plánování (TERPLAN) tzv. „Územní průmět významných prvků krajiny“.Po roce 1992, kdy se ochrana významných krajinných prvků propsala do legislativy, tvoří rozhodování o zamýšlených zásazích a využití těchto území jednu z nejrozsáhlejších agend orgánů ochrany přírody. Přesto dosud bolestně chybí prováděcí předpis stanovující podrobnosti ochrany významných krajinných prvků.

Institut významných krajinných prvků představuje spolu se změnou paradigmatu při vytváření územního systému ekologické krajiny a s naplněním konceptu ekologicky významných prvků na zemědělské půdě rozumný základ pro plnění cílů nařízení Evropské unie o obnově přírody.

Nicméně judikatura dlouhodobě zastává přístup, podle nějž je pojem VKP třeba vykládat extenzivně (Vomáčka a kol. 2018), tedy vnímat a vymezovat VKP jako soubor všech částí ekosystémů, které ho utváří. Přičemž ekosystém ZOPK definuje jako funkční, v prostoru a čase se vyvíjející soustavu živých organismů a jejich neživého prostředí, které se navzájem ovlivňují a propojují výměnou látek, tokem energie a předáváním informací.

Dodržování funkčního vymezení však má své limity. Příkladem neúplné konzistence s funkčním pojetím vymezení VKP les je právní úprava samotného ZOPK v jiné části, a to v oblasti ochrany dřevin rostoucích mimo les.

Čtěte také: Návrhy Ekologických Opatření

VKP zůstávají jednou z nejdůležitějších částí ekologické sítě v České republice, tvoří spolu s chráněnými územími většinu biocenter a spolu s krajinnými prvky na zemědělské půdě (tzv. ekologicky významnými prvky /cf. Pešout 2024a) většinu biokoridorů či nášlapných kamenů (Pešout & Hošek 2012). VKP jsou důležité i pro uchování obrazu naší krajiny (např. VKP jsou dle ZOPK chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce.

V české ochraně přírody je pojem ekologická stabilita zaužívaný zejména díky jeho aplikaci v ZOPK a definici v zákoně o životním prostředí č. 17/1992 Sb.: „Ekologická stabilita je schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce.“

Mezi ekologicko-stabilizační funkce VKP patří různé regulační funkce (ekosystémové služby) podle typu prvku (regulace odtoku vody a prevence eroze, tlumení povodní, samočistící procesy apod.) a funkce uchování biodiverzity se všemi jejími přínosy vč. zajištění opylování. Biodiverzitní ekostabilizační funkce spočívá v poskytování biotopu pro druhy a jejich společenstva charakteristické pro stanoviště či jejich mozaiku (druhovou a stanovištní diverzitu), které daný VKP utváří.

ZOPK poskytuje návod, jak přistupovat k hodnocení ekologicko-stabilizační funkce (funkcí) VKP, když od systému ekologické stability (jehož jsou s. l. VKP nedílnou součástí) očekává „uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní (rozuměj ekologicky labilní, Míchal 1994) části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny“.

AOPK ČR a různé odborné organizace a akademické instituce zpracovaly řadu metodických podkladů pro vymezování a ochranu VKP, které se setkaly s různou mírou oborové shody. Vybrané z nich MŽP publikovalo v rámci metodické podpory zajištění státní správy vč. několika výkladů.

Čtěte také: Analýza dopadů nového zákona

Vedle vymezení území VKP, identifikace jednotlivých ekostabilizačních funkcí a vyjádření jejich významu je třeba správně provést posouzení vlivu zamýšlené činnosti, která by mohla VKP zničit či poškodit nebo oslabit či ohrozit jeho funkce. Při tom je jistě nejdůležitější rozlišení, které možné vlivy představují (a v jaké míře) zásahy (disturbanci) potřebné k uchování či obnově procesů, funkcí a služeb.

Pro zvýšení předvídatelnosti a sjednocení výkonu státní správy a pro zvýšení informovanosti hospodařících subjektů a transparentnosti rozhodování ochrany přírody a krajiny je potřebné ustálit pravidla pro podrobné vymezení VKP vč. jejich vnitřní diferenciace. Pro plnění cílů nařízení EU o obnově přírody (Pešout & Šíma 2022) je důležité zejména vylišení ploch prvků plnících biodiverzitní funkce, tzv. jádrových částí.

Například v rámci výzkumného projektu „Praktické nástroje pro plánování a ochranu VKP údolní niva“ byla vyvinuta metodika podrobného vymezování niv, jejíž součástí je i rozlišení ploch z hlediska poskytování funkcí (Hošek et. al. 2024). Jednou z nejdůležitějších nivních funkcí jsou tlumivé rozlivy povodní podporující procesy zadržování splavenin, živin i polutantů, sedimentaci splaveného materiálu a vzniku půd nebo samočištění povrchové vody.

Vymezení jádrových částí VKP usnadní správné nastavení péče. Příkladem může být dohoda o diferencovaném lesním hospodaření ve VKP Ždánický les (Pešout 2024b). Zde byly na základě dat AOPK ČR a s přihlédnutím k hospodářskému využití v rámci přípravy nového lesního hospodářského plánu vymezeny jádrové části VKP ve dvou kategoriích podle způsobu hospodaření (viz obr. 4).

Pro vymezení jádrových částí VKP, které jsou nositelkami biodiverzitní funkce daného VKP na základě kvality přírodního prostředí a potenciálu obnovy, se nabízí využít indikativně vrstvu mapování biotopů AOPK ČR a podpůrně Nálezovou databázi ochrany přírody. Může jít o různě velké plochy, ale i o drobné plošky v řádu desítek metrů čtverečních (lokality ohrožených druhů, prameniště, významné biotopové stromy apod.).

Čtěte také: Ochrana přírody: analýza zákona

Správné nastavení ochrany a diferencované péče o VKP v místech překryvu se skladebnými částmi územního systému ekologické stability (zejména pak biocentry) přispívá k zajištění ekologické stability, resp.

Kromě již zmíněného chybějícího prováděcího předpisu ZOPK k podrobnostem vymezování a ochrany VKP a metodiky k vymezování jádrových částí VKP (vč. zajištění diferencované péče) je potřebné v zájmu zajištění transparentnosti a předvídatelnosti státní správy zavést evidenci registrovaných VKP a jejich zobrazování ve formě účelových prvků v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí.

Komplexní systém opatření na ochranu před dopady eroze a povodní z přívalových srážek byl vytvořen pro zhruba 80 % území České republiky. Je založen především na přírodě blízkých opatřeních na zemědělské půdě a tocích a jejich nivách.

Návrh komplexního systému sestaveného především z přírodě blízkých protierozních a protipovodňových opatření byl jedním z hlavních cílů projektu Strategie ochrany před negativními dopady povodní a erozními jevy přírodě blízkými opatřeními v České republice (dále jen „projekt Strategie“). Uvedený systém je složen z opatření v ploše povodí, která snižují erozní odnos půdy, zvyšují retenci vody v krajině a ekologickou stabilitu krajiny.

Základem všech prací byla aplikace Metodiky odboru ochrany vod, která stanovuje postup komplexního řešení protipovodňové a protierozní ochrany pomocí přírodě blízkých opatření. Smyslem této metodiky je vytvořit konkrétní věcný a metodický rámec komplexního řešení protipovodňové a protierozní ochrany území a přiblížit se původnímu přírodnímu stavu toků a niv. Metodika PBPO stanoví jednotný postup při analýze a návrzích soustavy přírodě blízkých opatření.

Provedené analýzy umožnily popsat výchozí stav řešeného území a lokalizovat tak oblasti, do kterých je třeba směřovat návrhy opatření. Spolu s nimi byla provedena excerpce dostupných podkladů o realizovaných, popř. navržených protipovodňových a protierozních opatřeních na tocích a v ploše povodí. Opatření byla navrhována v různé míře podrobnosti v území s velmi vysokou a vysokou mírou ohrožení povodněmi a erozí.

Efektivní komplexní systém opatření je možné navrhovat jen v rámci uceleného hydrologického celku a na základě dostatečné znalosti řešeného území. Protierozní opatření na zemědělské půdě byla navrhována a aplikována pouze na vymezených ucelených půdních blocích.

Výpočet erozního ohrožení vychází z tzv. „Univerzální rovnice pro výpočet dlouhodobé ztráty půdy erozí - USLE“ podle Wischmeiera a Smithe [7] založené na principu přípustné ztráty půdy na jednotkovém pozemku. Hodnota přípustné ztráty půdy slouží ke stanovení míry erozního ohrožení pozemku a je definována jako maximální velikost eroze půdy, která dovoluje dlouhodobě a ekonomicky postupně udržovat dostatečnou úroveň úrodnosti půdy [1].

Podle platné metodiky [1] je v současné době doporučena průměrná hodnota faktoru erozní účinnosti deště (R faktor) 40 MJ·cm·ha-1·h-1, což představuje dvojnásobek hodnoty R faktoru používané pro výpočty do roku 2012. Faktor erodovatelnosti půdy (K) je stanovován na základě hlavních půdních jednotek (HPJ) odvozených z použitého podkladu databáze bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), pro které je přiřazena hodnota faktoru.

Dalším krokem zpracování je identifikace a vymezení stupňů erozního ohrožení a jejich porovnání s maximální přípustnou ztrátou půdy podle hloubky půdy. Přípustná hodnota ztráty půdy (Gp) odpovídá hodnotám, které by na lokalitách s danou hloubkou půdního profilu neměly být překročeny s ohledem na zachování funkcí půdy a její úrodnosti.

Podle vypočtené ztráty půdy byly půdní bloky rozděleny do čtyř stupňů erozního ohrožení půd (tabulka 2).

Patří k nejjednodušším protierozním opatřením z hlediska realizace. Vychází především ze znalostí příčin erozních jevů a zákonitostí jejich rozvoje a vyúsťují v obecné protierozní zásady, jako je optimální funkční a prostorové uspořádání pozemků a změna v rozmísťování plodin podle jejich ochranného vlivu na půdu (např. včasný termín výsevu plodin, rozmístění plodin podle svažitosti pozemku, pásové střídání plodin, protierozní osevní postupy apod.).

Obecně lze organizační protierozní opatření popsat jako opatření, která protierozní ochranu řeší návrhem optimálního tvaru pozemku a jeho situování vůči terénu (svahu) a situováním pěstovaných plodin v závislosti na erozní ohroženosti.

Protierozní agrotechnická opatření se používají ke zlepšení vsakovací schopnosti půdy, zvýšení její protierozní odolnosti a k vytvoření ochrany jejího povrchu především v období výskytu přívalových srážek. Uvedená opatření navazují svým charakterem na opatření organizační a patří mezi ně: hrázkování a důlkování povrchu půdy, zatravnění meziřadí, mulčování apod.

Technické liniové prvky protierozní ochrany přerušují délku svahu a napomáhají rozptýlení povrchového odtoku. Jsou navrhovány také tak, aby svou lokalizací usměrňovaly obdělávání pozemků a způsob hospodaření zemědělských subjektů. Vedle základní protierozní funkce mají spolu s doprovodnou zelení velký význam i z hlediska krajinně estetického a ekologického.

Systém liniových protierozních prvků v kombinaci se zelení může fungovat v krajině i jako nezbytná součást lokálních biokoridorů a tvořit tak základ územních systémů ekologické stability krajiny. Mezi technická protierozní opatření je možné zahrnout: průlehy, příkopy, hrázky, retenční nádrže.

Jak již bylo uvedeno, podrobnost návrhů opatření na zemědělské půdě se lišila podle míry ohrožení povodněmi a erozí (velmi vysoká, vysoká a střední míra ohrožení). Na orné půdě byla navrhována opatření, pokud bylo na půdním bloku dosaženo stupně ohrožení 2-4 (tabulka 2), tzn. střední až velmi silné ohrožení erozí.

Stabilizace drah soustředěného odtoku (DSO) v šířce 20 m. Návrh zatravnění na všech půdních blocích (PB) s převážně mělkou půdou (tj. půdní profil do hloubky 30 cm).

Po aplikaci těchto paušálních opatření následovalo nové stanovení a vyhodnocení erozního smyvu a stupně erozního ohrožení. Pokud nebylo u půdního bloku dosaženo přípustné ztráty půdy, byl tento půdní blok dále předmětem podrobnějšího řešení. Nejdříve byla navrhována agrotechnická a organizační opatření (implementace navržených ochranných osevních postupů v kombinaci s půdoochranným obděláváním a pásovým hospodařením).

Technická protierozní opatření byla navrhována za účelem omezení hodnoty LS faktoru, tzn. změny délky a sklonu svahu pozemku s tím, že byla upřednostněna opatření zasakovací před odváděcími. V oblastech s vysokým stupněm erozního ohrožení byla navržená opatření podrobně vymezena.

Jako součást technických opatření na zemědělské půdě byly navrhovány i retenční nádrže. Jednotlivé nádrže jsou definovány plochou zátopy, která byla posouzena z pohledu možných kolizí se zastavěným územím, popř. významnou infrastrukturou.

Návrhy opatření na vodních tocích a nivách jsou založeny na kategorizaci přírodě blízkých protipovodňových opatření (dále jen „kategorizace PBPO“) uveřejněné v Metodice PBPO [2]. Týkaly se páteřních toků povodí IV. Úseky toků, pro něž byla opatření navrhována, vzešly z posouzení možnosti reverze jejich antropogenního ovlivnění a jejich geomorfologického potenciálu přirozeného stavu toku a nivy.

Řešení problematiky eroze a lokálních povodní by měla bezesporu zahrnovat tradiční technické postupy, spočívající v uplatňování ochranných opatření (organizačních, agrotechnických i technických). Na uvedená opatření by měly ovšem také navazovat strategické kroky, které kladou důraz na aplikaci komplexního systému ochrany a organizace povodí a kromě protierozní a protipovodňové ochrany svým účinkem zvyšují retenční schopnosti krajiny a podporují její ekologickou stabilitu.

Pracovní postup pro návrhy a realizaci revitalizačních opatření na vodních cestách vydalo Ministertsvo životního prostředí pro účely plánování, přípravy a realizace revitalizačních opatření ve specifických podmínkách významných vodních cest ČR, zejména s dotační podporou Oparačního programu Životní prostředí (OPŽP). Je určen jak veřejnoprávním subjektům (správcům vodních toků, obecním a krajským úřadům, AOPK ČR, Ředitelství vodních cest), tak soukromým subjektům, především proječním kancelářím.

S rozvojem potřeby ochrany přírody a krajiny jsou kladeny požadavky na ekosystémový přístup při úpravě a managementu vodních toků. S tím je spojeno umožnění výskytu dřevní hmoty ve vodním toku jako přirozené součásti ekosystému. Příručka Význam a management dřevní hmoty v tocích, kterou vydalo Ministerstvo životního prostředí, si klade za cíl seznámit její uživatele jak s významem dřevní hmoty ve vodních tocích, tak s možnostmi, limity i riziky jejího ponechání nebo umístění ve vodních tocích.