Modelování ekologické sítě: Metodika a výzvy

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je definován jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“. Vytváření územního systému ekologické stability (ÚSES) je podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových, resp. územních podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení ekologické stability („schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“ - viz § 4 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí). Děje se tak postupným vytvářením spojité sítě ploch s relativně vysokou ekologickou stabilitou, na kterých je umožněn rozvoj přirozených, především rostlinných společenstev, jejichž druhová skladba odpovídá ekologickým podmínkám stanovišť v kontextu biogeografického členění krajiny (přirozený genofond krajiny). Takto stabilizovaná území jsou předpokladem zachování či obnovení přirozené rozmanitosti krajiny, tj. zejména rozmanitosti biotopů. Ty pak mohou příznivě působit na okolní, ekologicky méně stabilní části krajiny.

ÚSES jako nástroj obecné ochrany přírody a krajiny lze považovat za prostorový plán pro zachování a obnovu přirozených společenstev v krajině, a to to především v krajině, která není ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny zvláště chráněná. Odborné a metodické principy vymezování ÚSES spočívají v biogeografickém členění krajiny a typologii přirozených společenstev ve vztahu ke stanovištním podmínkám. Využívají poznatků o závislosti složení a struktury přirozených společenstev na geografických podmínkách (klima, nadmořská výška, průběh počasí), geologických podmínkách (složení a struktura geologických vrstev), pedologických podmínkách (složení a struktura půdy), hydrologických a dalších podmínkách.

Za návrh vymezení systému ekologické stability (plány ÚSES) jsou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a kompetenčních ustanovení tohoto zákona (§§ 75 - 79) odpovědné orgány ochrany přírody. Závaznost ÚSES v konkrétním území však nevzniká správním aktem orgánu ochrany přírody příslušného k vymezení, ale vydáním příslušné územně plánovací dokumentace formou opatření obecné povahy, ve které je ÚSES vymezen, případně rozhodnutím o pozemkové úpravě.

Struktura a hierarchické úrovně ÚSES

Základními skladebnými částmi systémů ekologické stability jsou biocentra a biokoridory. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. K vymezování jednotlivých hierarchických úrovní ÚSES v úzké vazbě na procesy územního plánování jsou příslušné orgány ochrany přírody.

Čtěte také: Emise a OpenSymos: modelování

Plán ÚSES

Vymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability stanoví ve smyslu § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability. Plány ÚSES jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územně plánovacích dokumentacích (ÚPD) a jsou zpracovávány v měřítku a v podrobnosti odpovídající příslušné ÚPD. Plány místního ÚSES obsahují všechny hierarchické úrovně ÚSES a jsou podkladem pro vymezení ÚSES v územních, případně regulačních plánech obcí.

ÚSES v územním plánu

Orgány ochrany přírody jsou ve smyslu § 54 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (NSZ), dotčenými orgány v procesu územního plánování. V něm uplatňují požadavky na závazné vymezení ÚSES v územních plánech obcí ve svém správním území zpravidla formou plánu (místního) ÚSES. Podstatné je, aby podmínky využití ploch, které jsou vydaným územním plánem vymezeny pro plnění funkce ÚSES, byly stanoveny tak, aby při rozhodování v území nedošlo ke snížení jejich ekologické stability, resp.

Kritika současné metodiky a návrhy na zlepšení

Územní systém ekologické stability (ÚSES) představuje jeden z pilířů ochrany přírody a krajiny České republiky. Vytváření ÚSES je již od roku 1992 zakotveno v zákoně o ochraně přírody a krajiny, dokonce je výslovně označeno za veřejný zájem, na kterém se společně podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Legislativně je stanoveno také začlenění ÚSES v územním plánování.

Většina biologů se však dnes shoduje na tom, že potenciál ÚSES není dostatečně využitý. Je to způsobeno především vymezováním ÚSES převážně na základě jednotek potenciální vegetace. Aktuální stav rozšíření biotopů je brán v úvahu pouze okrajově, výskyt a nároky na prostředí ohrožených a dalších cílových druhů téměř vůbec. Příležitostí ke změně přístupu mohlo být zpracování nové metodiky vymezování ÚSES Ministerstva životního prostředí v roce 2015 (Bínová et al . 2017). Nová metodika však dlouhodobá očekávání bohužel nenaplnila.

Vymezování ÚSES založené na jednotkách potenciální vegetace je oproti původním přístupům ještě více zdůrazněno, nová metodika nijak nezohledňuje (někdy přímo potírá) potřeby společenstev druhů, které se v krajině aktuálně vyskytují, či chceme, aby se vyskytovaly.

Čtěte také: Ekosystémy a FLD

Vymezování ÚSES zůstává založeno na biogeografickém členění ČR, tedy na teoretické podobě ekosystémů, které by se na našem území vyvinuly bez ovlivňování člověkem. Za takové ekosystémy jsou v podmínkách ČR považovány především ekosystémy lesní. Teorie ÚSES stále vychází z předpokladu, že vnášení ekologicky stabilních lesních prvků do člověkem ovlivněné krajiny přinese automaticky „zvýšení její ekologické stability“.

Tyto teoretické předpoklady, často postavené na principech statického, kybernetického pojetí ekosystému z 50. letech 20. století, jsou dnes však již v mnoha směrech novými poznatky ekosystémové ekologie překonány. Ať jde o prostorovou uzavřenost ekosystémů, absenci člověka v uvažovaných systémech, či o rigidní pojetí ekologické stability.

Striktní vazba ÚSES na jednotky potenciální vegetace vede, stejně jako v případě koeficientu ekologické stability, k nesprávnému „protěžování“ lesních ekosystémů. Propojování prvků přirozených a přírodě blízkých lesních ekosystémů je z hlediska ochrany přírody přínosné, zároveň ale nelze rezignovat na zajišťování konektivity ostatních (nelesních) stanovišť. Z ochranářské praxe je známé, že lesní společenstva jsou v podmínkách ČR v porovnání s ostatními nejméně ohrožené (je zde nejmenší podíl ohrožených a mizejících druhů).

Naopak například stepní biotopy patří ve střední Evropě druhovou rozmanitostí často k nejbohatším a zároveň i k nejohroženějším. Jejich stav však neodpovídá popisu potenciální vegetace, tudíž z hlediska ÚSES nejsou považovány za funkční prvek. Naprostý paradox pak představují situace, kdy lokality se stepními společenstvy byly vymezeny jako součást ÚSES a následně souvisle zalesněny tak, aby odpovídaly mapě potenciální vegetace. Uplatněním rigidních schémat stanovených klasickými metodickými postupy vymezování a realizace ÚSES tak došlo k přímé likvidaci jedinečných společenstev s množstvím zvláště chráněných a ohrožených druhů, navíc bez efektu pro rezistenci či rezilienci propojovaných ekosystémů.

Obdobné případy dokazují, že současné pojetí vymezování a realizace ÚSES nejen že neřeší aktuální problém vysoké fragmentace cenných sekundárních travinobylinných ekosystémů, ale může dokonce ohrožovat jejich další existenci včetně přežití mnoha ohrožených či z hlediska ochrany přírody jinak významných druhů. Kromě stepních společenstev se do podobného rozporu se stávajícím pojetím ÚSES dostává také ochrana sekundárních vlhkých luk.

Čtěte také: Postupy pro modelování znečištění vod

Biokoridor v tradiční hnízdní oblasti kriticky ohroženého dropa velkého na Znojemsku byl založený jako pás dřevin. Je přitom prokázané, že drop preferuje otevřenou krajinu a místům se vzrostlou zelení se vyhýbá. I zde by bylo účelnější biokoridor řešit jako travnatý pás s rozptýlenou výsadbou křovin.

Vnášení lesních prvků do intenzivně využívané zemědělské krajiny přitom přináší jen omezený efekt. Lesní druhy do okolní otevřené krajiny zpravidla nepronikají (mají zcela odlišné ekologické nároky) a naopak - ohrožené stepní či lesostepní druhy z lesních prvků nijak neprofitují (viz druhy jako sysel obecný, skřivan polní, čejka chocholatá, chřástal polní, naprostá většina stepních bezobratlých včetně významných opylovačů atd.). Je tedy na místě položit si otázku, jaký (a zda vůbec) mají zakládané lesní prvky v zemědělské krajině přínos.

Z hlediska plnění hlavních cílů ÚSES (viz výše) by bylo zjevně přínosnější nahradit vkládání lesních prvků rozptýlenou výsadbou keřů v kombinaci s extenzivně udržovaným bezlesím. Metodika vymezování ÚSES se snaží problematiku nelesních biotopů řešit zavedením samostatné doplňkové úrovně tzv. antropogenně podmíněného ÚSES.

Je však zřejmé, že rozdělení na úroveň „přírodní“ (myšleno lesní) a antropogenně podmíněnou (nelesní) je umělé a postrádá jakýkoliv biologicko-ekologický základ. Vymezování přírodního ÚSES a případně dalších větví antropogenně podmíněného ÚSES navíc výrazně zesložiťuje a ztěžuje již tak obtížně uchopitelnou problematiku vymezování ÚSES. Konečně i samotný zákon o ochraně přírody a krajiny ukládá ÚSES vymezovat a chránit jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných přírodě blízkých ekosystémů. Na suchých stanovištích by maximální ekologický efekt přinesla obnova stepních trávníků s rozptýlenými keři. Pokud je realizace ÚSES založena na husté výsadbě dřevin, bude výsledný efekt spíše záporný.

Samostatným problémem pojetí vymezování ÚSES nadále zůstává také skutečnost, že biokoridory jsou navrhované bez ohledu na svou průchodnost pro organismy osídlující propojované části ekologické sítě.

Jak je třeba metodiku upravit?

Přestože metodika vymezování ÚSES deklaruje jako svůj cíl zajistit podmínky pro přežití „původního genofondu“ a umožnit volný pohyb původních druhů krajinou, v částech věnovaných vlastnímu vymezování ÚSES na tyto cíle prakticky rezignuje. Vymezování je podřízeno snaze navrhnout „podle jednoho metru“ pravidelnou síť ekologicky stabilních lesních prvků v lesní i nelesní krajině.

Aby se ÚSES stal účinným nástrojem ochrany přírody a mohl účinně zajišťovat konektivitu ekologické sítě, je třeba doplnit hlavní principy jeho vymezování tak, aby odrážely historickou přítomnost člověka v krajině České republiky. Přitom člověkem formované nebo ovlivňované ekosystémy (podle zákona „ekosystémy pozměněné“) mohou být považovány za hierarchicky podřazené ekosystémům přirozeným; i jejich existence je primárně určena abiotickými podmínkami stanoviště.

Je nezbytné, aby základním podkladem při vymezování USES byl aktuální stav krajiny, vč. údajů o cenných přírodních biotopech a výskytu populací zvláště chráněných, ohrožených a dalších cílových druhů. Koncept biotopů může být vnímán jako redukcionistický, nepopírá však původní biogeografický přístup, naopak jej dále rozvíjí, mj. tím, že zohledňuje působení člověka. Kontinuita postupu při vymezování ÚSES by tak byla při úpravě metodiky zachována.

Biocentrum Chotěšov - k zalesnění zde byly navrženy i plochy vymapovaných přírodních biotopů T3.4D (širokolisté suché trávníky na vápnitém podloží) s výskytem chráněného kozince rakouského (Astragalus austriacus) a dalších chráněných a ohrožených druhů. I když tyto plochy byly na základě stanoviska krajského úřadu ze zalesnění vyčleněny, po realizaci zůstaly zachované pouze jako malý izolovaný ostrov obklopený lesním prostředím.

Navrhované změny metodiky by přispěly k ochraně cenných biotopů (nejen lesních, ale i stepních, lesostepních či mokřadních), a to včetně zajištění požadavků širokého spektra druhů vázaných na tyto biotopy. Podmínkou však je, aby jednotlivé skladebné části ÚSES, zejména pak biokoridory, byly navrhovány a realizovány tak, aby respektovaly potřeby druhů, které se v nich vyskytují. Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat druhům vyššího stupně ohrožení, jejichž populace jsou ohrožené fragmentací.

tags: #modelování #ekologické #sítě #metodika

Oblíbené příspěvky:

• Kouzlo přírody na dosah ruky
• Komplexní průvodce odvozem odpadu v Praze 11
• Pochopte význam ekologie
• Aktuální data o ovzduší Šenov
• Řešení pro obce