Monitorování ohrožených druhů: Metody a strategie

Invazní nepůvodní druhy se řadí společně s rostoucím využíváním přírodních zdrojů, znečišťováním životního prostředí a změnou klimatu k hlavním negativním faktorům ohrožujícím samotné původní druhy i biodiverzitu původních ekosystémů. Nadto mohou být příčinou vysokých ekonomických škod či negativně působit na lidské zdraví.

Kvůli schopnosti šíření invazních druhů není většinou efektivní osamocený přístup k jejich managementu na úrovni jednotlivých regionů či zemí, ale cílená strategie přesahující hranice států.

Proto bylo v Evropské unii přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1143/2014 o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů, které bylo novelizací zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) a okrajově dalších souvisejících právních předpisů implementováno do českého právního řádu s účinností od 1. 1.

Invazní druhy v hledáčku

V souvislosti s přijetím nařízení byl vytvořen seznam invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na unii (zkráceně „unijní seznam“), který se postupně aktualizuje a nyní obsahuje 66 druhů. Za invazní druhy jsou podle nařízení považovány nepůvodní druhy, u nichž bylo zjištěno, že jejich zavlečení či vysazení nebo šíření ohrožuje biologickou rozmanitost a související ekosystémové služby nebo na ně má nepříznivý dopad. Jedná se tedy o podskupinu druhů zavlečených, nepůvodních v ČR.

Nařízení a novela zákona o ochraně přírody hovoří zejména o invazních druzích. Velmi podstatnou složkou prevence a regulace, které jsou hlavním motivem nařízení, je pak sledování invazních druhů. Nicméně, pro účely ochrany přírody je vhodné sledovat širší skupinu druhů, tedy jak nepůvodní, již zdomácnělé a v budoucnu potenciálně invazní, či ty, které se teprve v našich končinách usídlují nebo jsou zde nově zavlečeny.

Čtěte také: Stanoviště pro monitoring hluku

Je tedy vhodné, aby systém prioritně sledoval druhy, které jsou definovány legislativou, ale aby byl zároveň připraven i na monitoring dalších druhů. V novele zákona je sledování věnován paragraf 13f.

Dva odstavce, dvě témata

První odstavec paragrafu pověřuje sledováním výskytu a rozšíření invazních druhů Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR). Ta má být také o zjištěných výskytech informována orgány státní správy, resp. pověřenou osobou dle lesního zákona, a všechny shromážděné údaje poté publikovat na svých internetových stránkách. AOPK ČR shromažďuje informace i od veřejných institucí a veřejnosti.

Druhý odstavec zmiňuje analýzu způsobů šíření invazních nepůvodních druhů uvedených na unijním seznamu, kterou dle zákona zajišťuje Ministerstvo životního prostředí. Na základě analýz ministerstvo aktualizuje akční plány (praktická opatření zaměřená na regulaci neúmyslných introdukcí). Obě témata spolu souvisí, analýza šíření musí být založena na znalosti rozšíření, zpětně pak může ovlivňovat metody sledování či výběr prioritních oblastí.

Významné je také to, zda jsou cílem invazní druhy v ČR, invazní druhy ze seznamu EU, či široká skupina nepůvodních druhů. Tyto analýzy i akční plány se dle zákona a nařízení týkají jen druhů na EU seznamu. Tedy seznamu, který zahrnuje pouze druhy původem mimo členské státy EU a který s sebou nese samozřejmě i historii politického vyjednávání na úrovni EU (díky čemuž se do výčtu druhů nedostaly křídlatky či norek americký).

Proto v případě ČR neobsahuje řadu druhů, které jsou zde považovány za podstatné z hlediska negativních dopadů.

Čtěte také: Emise v Praze: MSA monitoring

Mapování + monitoring = sledování

Pod sledováním je možné si v zavedené interpretaci pojmů představit kombinace (či spektrum) aktivit mapování a monitoringu. Mapování má za cíl jednorázově zjistit ve stanovené míře detailu aktuální rozšíření fenoménu, monitoring má za cíl opakovaně na trvalých plochách sledovat trendy (populační, kvalitativní) či další detailní parametry. Opakované mapování je už vlastně monitoringem, monitoring druhu na všech známých lokalitách plní i funkci mapování.

Oba základní principy sledování jsou nezbytné pro korektní analýzy, případně pro naplnění povinností např. z evropské směrnice o stanovištích, která také zavedla povinnost sledování stavu. Lze počítat s tím, že na základě jejího příkladu je možné v budoucnu očekávat i formulaci povinností také ve vztahu k invazním druhům.

Na úvod je třeba předeslat, že specializovaný a jednotný systém detailního a plošného sledování invazních druhů v Česku zatím nefunguje.

Seznamy máme

Základním prvkem sledování je znalost o výskytu na daném území, u invazních druhů tedy existence seznamů těchto druhů. Na evropské úrovni tuto roli plnila Databáze nepůvodních druhů v Evropě DAISIE, zahrnující více než 11 000 položek. Dnes lze v evropském měřítku využít platformu EASIN, sdružující téměř všechny evropské databáze nepůvodních druhů, včetně těch zaměřených jen na určité regiony (NOBANIS, ESENIAS).

V Česku se eviduje přes 2000 nepůvodních druhů, podíl invazních se pohybuje stejně jako na úrovni EU do 15 procent. Tyto údaje máme z dvou základních seznamů nepůvodních druhů u nás. Prvním je Katalog nepůvodních rostlin ČR (Pyšek et al. 2012) a tím druhým Katalog druhů živočichů cizího původu v České republice (Šefrová, Laštůvka 2005), u obou je v příštím roce plánovaná aktualizace.

Čtěte také: Efektivní ochrana ovzduší

Zejména z těchto seznamů vychází další práce - černý, šedý a varovný seznam nepůvodních druhů (Pergl et al. 2016), který využil a shrnul poměrně dlouhou tradici studia nepůvodních druhů v ČR a zahrnuje nejen prostý výčet druhů, ale i charakter jejich rozšíření, způsob šíření a environmentální a socioekonomický dopad.

Lze tedy shrnout, že víme, jaké druhy bychom v ideální situaci sledovat měli.

Leccos známe

Zájem o nepůvodní a invazní druhy ale nepřichází nově s nařízením EU či novelizací zákona. Zmíněná tradice výzkumu nepůvodních druhů u nás, ostatně mezinárodně významná a úspěšná, spolu s dlouholetým zájmem o invazní druhy z řad ochrany přírody či rostlinolékařů stojí za faktem, že o řadě druhů máme solidní znalosti už nyní.

Současná celková situace znalostí o výskytu invazních druhů má v podstatě fragmentární charakter, jednak na úrovni druhové, jednak na úrovni územní i časové. Invazním druhům a jejich mapování se věnují časově, kapacitně či územně omezené projekty nebo dílčí aktivity.

Zároveň jsou v aplikacích NDOP (Filtr ND, Karty druhů) už data publikována. Díky přidělování přístupových práv relevantním orgánům ochrany přírody pro vstup i vkládání dat do NDOP je vlastně struktura dle dikce paragrafu 13f připravena a funkční.

Tato data jsou založena na několika rozsáhlých zdrojích. Z celkového počtu (k 19. 11. 2021) 603 540 dat o nepůvodních druzích v NDOP (což jsou 2 % z celkového počtu dat) jsou jich dvě třetiny (399 390) založeny na datech získaných při mapování biotopů (3 % z počtu druhových záznamů získaných mapováním biotopů).

Mapování biotopů je totiž do značné míry vlastně i systematickým mapováním výskytu invazních druhů. Na každém mapovaném segmentu přírodě blízkého biotopu je zaznamenáván i výskyt nepůvodních druhů cévnatých rostlin.

Z přísně objektivního hlediska je tak tato rozsáhlá sada dat fragmentární: nepostihuje živočichy či houby, omezuje se pouze na zachovalé segmenty krajiny, tj. často pomíjí centra výskytu nepůvodních druhů v narušených biotopech.

Zbylá data tyto nedostatky do značné míry kompenzují (seznam největších zdrojů viz tab. 1). Opět ale přísně objektivně, nejde o systematické plošné aktivity. Ačkoli mezi zdroji dat najdeme síťová regionální mapování flóry velkoplošných chráněných území, importy z velkých databází (Česká národní fytocenologická databáze, Databáze lesnické typologie ÚHÚL, ornitologická databáze Avif, databáze zaplevelení ÚZKÚZ), data od veřejnosti z aplikace iNaturalist, popř.

Pokud se omezíme jen na druhy unijního seznamu, tedy de facto arbitrární podmnožinu uvedených dat, počty jsou logicky nižší a podíl dat je také odlišný. Díky mapování biotopů se podařilo získat 22 856 údajů (jde jen o rostlinné druhy). Z dalších aktivit pak NDOP obsahuje 23 347 údajů o druzích unijního seznamu (rostliny i živočichové).

Z časového hlediska dochází k nárůstu počtu sbíraných dat. Do roku 1999 NDOP obsahuje 72 158 dat, z let 2000-2009 222 257 údajů a od roku 2010 313 187 nálezů. Invaze jsou sice dynamický fenomén, ale nárůst počtu dat je především způsoben kombinací vyšší efektivity sběru a zpracování dat a také jeho zacílením, ostatně týká se dat všeobecně, nikoli jen údajů o druzích nepůvodních.

Na druhou stranu pro ochranu přírody jsou potřebná především nová, příp. nově ověřená data, popř. i negativní nálezy (těch je v NDOP velmi málo), odrážející např.

V tomto souboru dat v Nálezové databázi však stále některá data chybí. Výstupy monitoringu ekonomicky významných nepůvodních druhů prováděný ÚKZÚZ byly importovány jen částečně a jednorázově, v budoucnu by měla být výměna dat intenzivnější.

V datech dosud chybí exporty výskytu druhů invazních dřevin zachycených lesními hospodářskými plány, které shromažďuje ÚHÚL. Ten je míněn ostatně onou tajemnou pověřenou osobou dle lesního zákona a import těchto dat do NDOP bude v dohledné době proveden. Do NDOP se také ještě nedostala data zajímavého, na veřejnost cílícího projektu Výzkumného ústavu rostlinné výroby - Najdi.je. Excerpce také čeká řadu dalších roztroušených údajů publikovaných i skrytých v šedé literatuře, to je mj.

I tak ale množství dat NDOP umožňuje prezentovat u řady nepůvodních druhů velmi dobrý přehled aktuálního rozšíření v rozlišení základní mapovací sítě (středoevropská mapovací síť KFME, 10´ × 6´, přibližně 11 × 12 km). i některé druhy motýlů či raků (příklady viz obr.

Chceme vědět více

Vše může být vylepšeno. Mezery a nedostatky v datech byly již naznačeny, jsou jimi chybějící plošná a častěji aktualizovaná data o širším druhovém spektru.

Cílem projektu je ustavení dlouhodobě funkčního systému sběru aktuálních a detailních dat o výskytu vybraných invazních druhů, v době trvání projektu pak vlastní prakticky prováděný sběr dat. Tento systém si klade za cíl zajistit aktuální informace o stavu invazních druhů v ČR v mnohem detailnějším měřítku než dosud a prakticky celoplošně.

Tím by došlo nejen k naplnění legislativních požadavků, ale také by byly k dispozici detailní a aktuální údaje využitelné pro praktickou péči. Projekt by se měl zaměřit jednak na mapování druhů unijního seznamu, ale i na ostatní pro ochranu přírody významné nepůvodní druhy. Dosavadní souhrn praktických metodik pro široké spektrum druhů (Pergl et al.

Vzhledem k poměrně vysokým nákladům a náročnosti projektu na terénní práce bude celoplošné mapování vycházet z následujících základních principů. Na území volné krajiny (mimo CHKO a MZCHÚ) budou invazní druhy mapovány v jednotkách polí síťového mapování 1. řádu (cca 5,5 × 6 km) a na základě průzkumu potenciálně zasažených území (např. brownfields nebo liniové pásy zeleně podél cest popř. vodotečí).

V rámci velkoplošných zvláště chráněných území (CHKO) pak v jednotkách polí 2. řádu (3 × 3 km, příp. jemnější), v rámci maloplošného zvláště chráněného území (MZCHÚ) pak celkovým pravidelným sledováním celé lokality. Celé území ČR (s výjimkou Prahy, národních parků a vojenských újezdů) bude mapováno novými zaměstnanci AOPK ČR, vedle toho ale bude projekt financovat řadu studií, které jednak přispějí k větší efektivitě či detailu mapování (např.

Pokud projekt uspěje a bude podpořen, lze očekávat významný nárůst dat v NDOP. Z jednotek procent možná podíl vzroste k desítce. Data budou samozřejmě k dispozici pro další výzkum.

Například seznamy nepůvodních druhů bývají aktualizovány, podobně jako jsou aktualizovány červené seznamy ohrožených druhů, tedy bude možné reagovat na nové poznatky, získané mj. mapováním invazních druhů.

Environmentální DNA (eDNA)

Environmentální DNA se v poslední době osvědčila při detekci a monitorování nejen běžných druhů živočichů, ale i živočichů ohrožených, invazivních nebo těžce chytatelných. Konkrétní vlastnosti analýzy environmentální DNA z ní činí účinný nástroj pro porozumění ekologickým a evolučním procesům.

Mezi překážky ve využívání eDNA patří nutnost rozsáhlé průpravy v molekulární biologii a analýze genetických dat. Realistické úsudky a predikce o dopadu změn životního prostředí na současnou biotu stále více závisí na naší schopnosti překonat hranice v rámci tradičních biologických hierarchií ve volné přírodě, sahajících od jednotlivců až po druhy, populace a společenstva.

Jedna ze současných studií použila eDNA pro analýzu společenstva v ekotoxikologickém prostředí. Dále může environmentální DNA sloužit pro odhad relativní početnosti, a to na základě koncentrace environmentální DNA.

Tato metoda se však zakládá na předpokladu, že environmentální DNA uvolněná z trusu, sekretu nebo tkání koreluje s početností nebo biomasou příslušných jednotlivců. Ačkoliv taková korelace byla v několika studiích prokázána, existuje řada problémů, které je třeba vyřešit, než bude možné generovat na základě této metody relevantní údaje o početnosti.

Za prvé je nezbytné sesbírání velkého množství informací o přetrvávání environmentální DNA v přírodě ze široké škály klimatických podmínek a stanovišť. Za druhé je třeba zlepšit naše chápání toho, jak faktory životního prostředí ovlivňují koncentraci environmentální DNA.

V této práci byly zkoumány současné hranice využití environmentální DNA, nastíněny klíčové aspekty vyžadující vylepšení a navrhovány možnosti vývoje a inovací pro budoucí výzkum.

Francesco Ficetola a jeho kolegové z francouzské Univerzity Josepha Fouriera se pokládají za průkopníky "forenzní ekologie". Jejich tým se například zaměřil na "hlídání" amerických skokanů volských (Rana catesbeiana), kteří se jako invazivní druh začali šířit ve Francii.

Z vodních nádrží odebírali vzorky vody, do které se s močí, exkrementy a tkáněmi žab dostává i jejich DNA. Kriminalistické techniky mohou podle článku na stránkách New Scientist fungovat i při sledování ohrožených druhů - a to i těch, kteří jsou normálně "neviditelní", protože se zdržují ve vodě nebo pod zemí.

Metody mají samozřejmě i svá omezení - například by bylo nereálné tímto způsobem zjišťovat, jestli v čínské řece Jang-c'-ťiang stále ještě žije delfínovec čínský (Lipotes vexillifer).

Výzkum obojživelníků

Věda zabývající se studiem obojživelníků se nazývá batrachologie. Někdy se používá i termín herpetologie, který v obecném pojetí zahrnuje obojživelníky a plazy dohromady. Správně by se ale pojem herpetologie měl používat pouze pro studium plazů.

Metody výzkumu obojživelníků můžeme rozdělit na vědecké a "méně vědecké". Vědecké metody výzkumu zahrnují rozmanité činnosti a jsou prováděny většinou v laboratorních podmínkách. Vědecké metody výzkumu nám dodávají řadu důležitých informací např.

Mezi "méně vědecké" metody řadíme zejména práce v terénu - mapování a monitoring. Obě metody dohromady nám slouží jako podklady pro ochranu obojživelníků a nastavení správné péče o jejich biotopy.

Mapování obojživelníků

Mapování obojživelníků může zahrnovat tzv. Inventarizační průzkumy i mapování jsou nejčastěji prováděny tak, že se poslechově a vizuálně kontrolují všechny vodní plochy v dané oblasti (lokalitě), a to několikrát během jara a léta, v závislosti na podrobnosti průzkumů.

Vždy by měla být provedena alespoň jedna večerní nebo noční návštěva lokality za účelem poslechu druhů, které se ve dne moc neozývají (např. rosnička a ropucha krátkonohá). Pouze vizuálně a poslechově lze poměrně dobře prokázat všechny naše druhy žab a mloka, horší je to však u čolků.

tags: #monitorovani #ohrozenych #druhu #metody

Oblíbené příspěvky:

• WC kombi: praktické řešení
• Látkové tašky a ekologie
• Dopady zplodin v ovzduší
• Sběr Baterií v ČR
• Elegance a funkčnost koše DROP