Mourovatá kočka v české přírodě: Skrytý poklad našich lesů

Vzhledem k tomu, že přirozeným biotopem kočky divoké jsou zejména listnaté a smíšené lesy vrchovin a pahorkatin, historicky se kočka divoká vyskytovala v české přírodě ještě v 17. století téměř na celém území.

Tajemná návštěvnice českých a slovenských lesů je prakticky nedostižitelná. Mourovaté tělo, huňatý ocas, krátká ouška s ostrou špičkou a tiché nenápadné tlapky. Avšak přesto se o ní podařilo týmu složeného z vědců a odborníků tří institucí získat dostatek informací, aby poodhalili některá její tajemství.

Nic jiného mě nad novou emisí EUROPA nenapadá. Kdo umí, ten umí. Libuše a Jaromír Knotkovi to prostě mají v ruce a mít tu možnost, všechny „přírodopisné“ známky bych zadával jenom jim!

V polovině 18. století se v důsledku intenzifikace lesního hospodářství a proměny přirozeného prostředí začala oblast jejího výskytu postupně zmenšovat. Ve stejnou dobu se stala kočka divoká lovenou zvěří, jelikož byla spolu s dalšími šelmami považována za škodnou. V polovině 19. století dochází k definitivnímu ústupu tohoto druhu a později ve 20. století.

Není jisté, zda k současnému pozorování kočky divoké v České republice dopomohly moderní monitorovací metody a ve skutečnosti se po našem území pohybuje již delší dobu, nebo je její návrat opravdu záležitostí posledních let. Každopádně se pravděpodobně jedná o toulavé jedince ze sousedních zemí. Pohyb kočky divoké byl zachycen především v horských oblastech blízko hranic se Slovenskem, Německem a Rakouskem.

Čtěte také: Přirozené úkryty morčat ke spánku

Jde zejména o oblast jihovýchodní Moravy, Šumavy, jihovýchodní části Českého lesa či Doupovských hor. Obecně je kočka divoká, podle červeného seznamu Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů, zařazena k nejméně ohroženým druhům s klesajícím trendem populace.

Projekt Hledáme kočku, pozor, divokou! loni uzavřel dvouleté monitorování naší malé chráněné šelmy. O pohybu kočky divoké na našem území se toho doposud moc nevědělo. Po základní pilotní studii však nyní skončil dvouletý monitorovací projekt, který se zaměřil na tři stěžejní oblasti v západních Karpatech: Strážovské vrchy, Javorníky a Bílé Karpaty. Patronát nad projektem má Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR, slovenská Národní zoologická zahrada Bojnice a Hnutí DUHA.

Kolik koček divokých se v tuto chvíli v České republice a na Slovensku nachází, je stále nejasné. Podle Jarmily Krojerové, vedoucí Ústavu biologie obratlovců AV ČR, je to navzdory instalovaným fotopastem stále těžké určit. „Na Doupově víme asi o dvanácti jedincích, od kterých máme vzorek z genetické analýzy, na fotopastech jich vídáme dokonce patnáct. Několik jedinců se vyskytuje i v jihozápadních Čechách. V loňském roce byli navíc evidováni dva jedinci sražení na silnici u středočeské Dobříše. Že by to byla náhoda, není příliš pravděpodobné.

Kočka divoká je na rozdíl od tří velkých šelem - rysa, vlka a medvěda - téměř neviditelná. Od své domácí sestřenice se liší především geneticky. To je jedním z velkých problémů jejího monitoringu i případné ochrany. Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory.

Nejtypičtějším znakem „divošky“ je plně mourovatá šedo-hnědá barva. „Nejvýraznějším rozdílem mezi oběma šelmami je zbarvení srsti na hřbetu. Ve zbarvení kočky divoké převládá šedohnědý až šedožlutý odstín, přičemž hřbet, nohy a ocas jsou výrazně pruhované; pruhů je ale celkově méně než u kočky domácí a jsou méně kontrastní.

Čtěte také: Inspirace pro rodinnou dovolenou v přírodě

Výrazné jsou ale čtyři delší a jeden kratší tmavý proužek na krku a tmavý, úhoří pruh, jež se táhne středem hřbetu a končí u paty ocasu. Ocas je u kočky divoké mohutnější, huňatý, s tupou špičkou a se třemi až čtyřmi černými oddělenými kroužky. Spodní strana zadních tlapek je černá jen částečně, u koček domácích jsou zpravidla tlapky černé celé.

Jednu z největších překážek pro rozšíření populace kočky divoké představuje silný automobilový provoz. O existenci mnoha jedinců se tak odborníci dozvídají až z jejich kadáverů u silnic. Právě silnou fragmentaci krajiny a s ní spojené obtíže při přecházení dopravních tepen uvádí i projekt jako jedno z největších rizik pro málopočetné populace. Migrační koridory ubývají, teritoria šelem se ze všech stran zužují.

Další nebezpečí spočívá v časté záměně s kočkou domácí. Ta je totiž často považována za škodnou zvěř a v současnosti je stříleno zhruba deset tisíc koček ročně. Jednou z podmínek, kterou se myslivecká stráž musí při odstřelu kočky řídit, je přinejmenším dvou set metrová vzdálenost od nejbližšího lidského obydlí, což kočce divoké, obývající hustší a méně zabydlené oblasti, pochopitelně neprospívá.

„Střelené kusy nemusí myslivecká stráž nikde hlásit nebo odevzdávat, takže se nedá určit, kolik záměn s kočkou divokou proběhne. Právě velké množství koček domácích pohybujících se volně v přírodě je třetí výraznou hrozbou pro život té divoké. Dochází totiž k jejich křížení, což jednak snižuje počet čistokrevných jedinců a jednak zvyšuje riziko přenosu nemocí, které by dokázaly zdecimovat celou populaci divokých koček skrze jediného nakaženého jedince. Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory.

I vzhledem k výše uvedeným rizikům se v souvislosti s ochranou divokých šelem často diskutuje možnost dočasného chovu v zajetí. Případ vlka Bubly, jak se mu začalo říkat, poukázal na nový problém, který s návratem šelem úzce souvisí. Kam s těmi zraněnými? Kde budou mít šelmy možnost uzdravit se pod odborným dozorem, ale přesto dostatečně daleko od lidí, aby příliš nezkrotly a následně se mohly vrátit za svými smečkami? A kam s těmi, kteří už návratu do divoké přírody nebudou schopni?

Čtěte také: Jižní Čechy: Nejkrásnější místa v přírodě

Kočka divoká ovšem i díky projektu Hledáme kočku, pozor, divokou! svou záchrannou stanici má. Stala se jí nově vybudovaná rehabilitační stanice v zoo v Bojnicích, která vloni vybudovala osm přírodních velikých výběhů mimo zorné pole návštěvníků. V případě nálezu zraněné kočky či opuštěných koťat ji tedy sem můžete umístit pod dohled odborníků.

Původní domovinou „divošky“ byly podobné terény jako u jiných evropských kočkovitých šelem - rysů. Je to ale malá šelma, s čímž se pojí i výhoda druhové flexibility. „První rok se nám monitoring dařil výborně. Soustředili jsme se do lesů a nasbírali hezké množství dat. A následující rok najednou nic. V průběhu druhé sezóny se totiž kočky přesunuly jinam, za kořistí mnohem blíže například agrárním areálům. Taková přizpůsobivost ovšem pro kočku divokou pochopitelně představuje výhodu.

Jedním z důvodů, proč se totiž počty jejích populací zvyšují i bez zásadních lidských zásahů, je například klimatická změna. Aby zoologové dokázali pohyb koček co nejpřesněji zmapovat, zapojili do výzkumu terénní monitoring, fotopasti, sběr genetických vzorků z uhynulých jedinců i chlupové pasti. Výsledky studie prokázaly několik nových poznatků a potvrdily některé doposud nepotvrzené hypotézy.

Například, že „divošky“ se skutečně vyskytují a úspěšně rozmnožují i v lokalitách, kde se jejich populace jen předpokládala, nebo že ke křížení s kočkou domácí dochází. Naštěstí ale zatím ne do takové míry, aby nebylo možné zachovat genetickou čistotu kočky divoké. Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory.

Dále pak výzkumníci*ce označili největší hrozby a navrhli sérii opatření, které by jejímu přežití mohly napomoci. Již v první fázi projektu totiž výzkumný tým plánoval zapojení telemetrického obojku pro zjištění přesného pohybu a stylu života koček. „Kočka je malá a my chceme, aby jí obojek co nejméně překážel a současně aby baterie v něm vydržela co nejdéle. To je nevýhoda monitoringu malých šelem, nemáme příliš na výběr, jaký obojek využít, a jsme tak i finančně dost limitovaní,“ vysvětluje Krojerová.

Na terénní monitoring může vyrazit každý. Pokud například člověk nalezne sraženou kočku, která nápadně připomíná kočku divokou, měl by se obrátit přímo na výzkumníky, kteří ji odvezou na genetickou analýzu. V neposlední řadě lze apelovat i na chovatele koček domácích. Monitoring koček divokých potrvá ještě přinejmenším pět let.

Největším ohrožením jejich populací je především křížení a kompetice s kočkou domácí, ztráta vhodného prostředí i silniční doprava (Yamaguchi et al., 2015). Zvýšený výskyt této šelmy v České republice s vidinou dalšího rozšiřování jen kopíruje evropský rostoucí trend populací. Tento druh se v posledních dekádách dostává do popředí zájmu odborníků mnoha zemí, kočka divoká je zároveň atraktivním živočichem i pro širší veřejnost a je vhodným adeptem na pozici vlajkového druhu.

Geografické postavení České republiky má potenciál při šíření kočky divoké do původních a nových oblastí mezi západní a východní částí Evropy, které disponují relativně silnými populacemi. Situace vypadá opravdu příznivě, protože populace kočky divoké v sousedních státech prosperují a jejich areál výskytu se v některých místech rozšiřuje (Pospíšková, 2015).

Protože se kočka divoká rozšiřuje postupně i do českého prostředí, je důležité zamyslet se nad potenciálem její ochrany, která by mohla ovlivnit širší ochranu přírody, protože jde o ideální deštníkový druh nížinných lesních oblastí. Její ochrana může být dobrou motivací pro změnu hospodaření v českých lesích a celkové změny v krajině, protože vyžaduje rozmanité rozsáhlé a souvislé území.

Z ochrany kočky divoké by v tomto případě mohly benefitovat i mnohé další druhy vázané na stejný typ prostředí. Populace kočky divoké vyžadují různorodé prostředí s hustou vegetací a přirozenou strukturou lesa, tedy s výskytem odumřelého dřeva. Z toho vyplývá, že je třeba udržovat lesy s určitým stupněm rozmanitosti a s přirozenou dynamikou ekosystému.

tags: #mourovatá #kočka #v #české #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Vliv chemie na život
• Jak vybrat koš do skříňky 60 cm?
• Dopady požárů skládek na životní prostředí
• Kreativní zahradní recyklace
• Kontejnery na odpad: objednání ve městech