Význam mladických holek v přírodě

07.03.2026

Homosexuální páry musejí být samozřejmě prověřováni co do způsobilosti stejně jako heterosexuální.

S vašimi návrhy, nevidím důvod, proč by mělo být vyrůstání dítěte v péči homosexuálního páru pro toto dítě na závadu.

Až bude situace taková, že na jedno bezprizorné dítě bude čekat několik párů, pak samozřejmě ať mají přednost páry heterosexuální.

Otázka nezní, jak vyřešit problém opuštěných dětí jednou provždy, ale jestli bude dítěti adoptovanému homosexuálním párem lépe než v dětském domově.

Změny v dětských domovech nejsou tak nereálná věc jako sexuální abstinence černochů, a myslím že změny které proběhly hlavně v alternativních domovech pro děti - rodinky, jsou toho jasným důkazem.

Čtěte také: Jak fotit dívky v přírodě

Absence některého ze dvou polárních vzorů může být pro dítě jistá újma, zdaleka ne však taková, jakou produkuje vyrůstání v děcáku, byť sebelépe vedeného.

Výchova v milující rodině je vždy lepší, byť jde o rodinu s defektem jednopohlavnosti.

V celém kontextu mého příspěvku souhlasím s vámi že "v otázce adopce nejde o to, zda bude mít dítě ideální podmínky, ale zda bude mít lepší podmínky než bez adopce."

Homosexuální páry budou mít na výchovu dědí špatný vliv asi stejný, jako když dítě vychovává jen jeden rodič - dítě potřebuje mužský i ženský vzor.

Z vlastní zkušenosti vím jaký vliv má na dítě to, pokud jeden z těchto vzorů chybí.

Čtěte také: Dopady politické korektnosti

A právě tento nedostatek homosexuálních párů by měl být brán jako velký problém pro dítě.

Problematika výchovy dítěte "jen jedním pohlavím" a problémy z toho plynoucí se dotýkají hlubšího problému genderových rolí ve společnosti.

Procházíme právě společenskou proměnou, kdy je předválečný model "žena doma, muž v práci" opuštěn a dosud není nalezen uspokojující model nový.

Důsledkem tohoto přechodu je i mnoho rozvedených heterosexuálních párů a děti vychovávané pouze jedním rodičem (obvykle ženou).

Proto jak říkáte, dítě často postrádá mužský nebo ženský vzor, jsouc vychováváno pouze jedincem a ne párem.

Čtěte také: Couple Goals: Focení v přírodě

Nevyplývá z toho, že je výchova dvěma homosexuály horší než výchova jedním heterosexuálem (která je ve svém důsledku také "homosexuální").

Je pro dítě důležitější naučit se "správně" genderové role (které právě procházejí dost zásadní proměnou, proto ty uvozovky), nebo být vychováváno ve stabilním prostředí milujícími rodiči?

Heterosexuální pár, který nemůže počít dítě vlastní, také řeší adopcí přednostně "svůj problém".

Principem rodičovství je, že se původně sobecké zájmy (rodičů a dítěte) navzájem střetávají a (v případě funkční rodiny) uspokojují.

Agregát jedinců dané charakteristiky, která je staví do role neplodících, přičemž jsou však ve své komunitě zcela akceptováni, samozřejmě bude ve svém altruistickém chování vykazovat větší příklon k příbuzným dětem než heterosexuální (rozuměj: plodící a rodící) populace, neboť tito se starají především o svoje vlastní děti, tudíž jim synovci a neteře spadají do podobné kategorie jako děti sousedů.

V případě že je těžké získat dostatek potravy může být výhodnější když méně potomků vychovává více členů rodiny, například u vlků celkem pravidelně.

Ideologickými čistkami vybrakované knihovny mrzačily toto pokolení nejen co do světonázorového růstu, ale i v otázce erotické gramotnosti.

Vyzvali jsme proto několik příslušníků této „zbité“ generace, aby zavzpomínali, jakými průsmyky a oklikami se dostávali k Pravdě a Kráse - a zdali to na nich nezanechalo nějaké následky.

S ryzí pornografií se v oné ponuré době nesetkal téměř nikdo.

Mezi rané infantilní objevy erotického rázu patřily kresby poloobnažených žen - počínaje Josefem Ladou (jeho dráždivá víla v rákosové sukénce doprovázející Seifertovu báseň v knize Dětem) přes Nepraktovy luzné pin-up-girls (deerotizované ovšem švandrlíkovskou řachandou) až k plejádě akčních vesmírných krásek typu Batwoman z jugoslávského komiksového časopisu Zabavnik.

Děti z intelektuálských rodin měly možnost objevit v domácí knihovně náčrty a akty renomovanějších zjevů výtvarného umění.

Tuto primární seznamovací fázi, kdy sexus teprve vystrkoval růžky, sytila i televizní a filmová produkce pro děti a mládež.

Nevěřili byste, co si zornice vnímavého diváka dokázala odnést z nevinné komedie Ať žijí duchové (zákmit Leontýnky v poloprůsvitné komži), ze slovenského sci-fi seriálu Spadla z oblakov (zdánlivě bezpohlavní android Majka přiletí z planety Gurun v přiléhavém trikotu) nebo z pirátské bajky o Sandokanovi (Marianna nebyla perlou Labuanu nadarmo).

Musím zde však pranýřovat řádění vandalů, na něž mě upozornil spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský.

Kromě oblíbených gymnastických lekcí à la Cvičme v rytme čekal mladý divák před obrazovkou zejména na taneční vložky v různých estrádních pořadech.

Vrcholem tohoto televizního lechtání se stalo silvestrovské vystoupení taneční skupiny Brazil Tropicana, při němž se rozdováděné hopsandy v posledních minutách galavečera promenovaly nahoře bez.

Zcela jiné kafe představovaly kultivované historické romány Poláka Henryka Sienkiewicze (Quo vadis?) či Fina Miky Waltariho (Egypťan Sinuhet), jejichž bohatý syžet byl okořeněn řadou košilatých pasáží.

Čtenářská generace úpící pod jhem normalizačních Koniášů si díky svému přirozenému chtíči vypěstovala nebývalý vkus, naučila se dekódovat zašifrovaná poselství, literárně se kultivovala čtouc už odmalička (byť v touze po lechtivostech) složité texty špičkových spisovatelů - čímž posunula laťku svých čtenářských očekávání.

A pozor: Jedině díky takto bizarně vychovaným čtenářům mohla být podle mne tak vřele přijata náročná díla tuzemských spisovatelů typu Daniely Hodrové, Michala Ajvaze, Sylvie Richterové, Zuzany Brabcové a dalších.

Proč? Protože se od sebe lišíme.

My všichni jsme stvořeni jako duch, duše a tělo.

Tělo je to, co na sobě vnímáš svými pěti smysly: zrakem, čichem, hmatem, sluchem a chutí.

Duše je náš rozum, city a vůle.

Duch pak je nehmotná podstata schopná spojit se s duchem Božím.

Žena s mužem všechny tyto tři složky mají, ale u každého to funguje trochu jinak.

Opravdová láska touží učinit druhého šťastným.

Je ochotna přinést OBĚŤ - DAR - DOBRO.

LÁSKA JE TRPĚLIVÁ, LASKAVÁ, NEZÁVIDÍ, LÁSKA SE NEVYCHLOUBÁ A NENÍ DOMÝŠLIVÁ.

LÁSKA NEJEDNÁ NEČESTNĚ, NEHLEDÁ SVůJ PROSPĚCH, NEDÁ SE VYDRÁŽDIT, NEPOČÍTÁ KŘIVDY.

NEMÁ RADOST ZE ŠPATNOSTI, ALE VŽDYCKY SE RADUJE Z PRAVDY.

Je důležité poznat čistou lásku.