Na Odpadky Se Taky Nechodis Divat Význam

13.03.2026

Když má člověk před sebou celý život, všechno je v dálce, všechno ještě přijde. Slyšíme ten křik z vedlejšího pokoje, vedlejšího bytu, vedlejšího domu, vedlejší země. Naděje, která nám dodává sílu žít a přežít i v nejnesnesitelnějších časech. Je to, odpusťte mi ta velká slova, tajemný zákon lásky a naděje.

Tolik toho ještě je třeba udělat, procítit, teď, teď, teď, na tolik lidí je třeba se usmát a říci jim, že je máme rádi, ještě je čas, teď, teď. Minuty, jež člověku zabere, se mohou neuvěřitelně vyplatit, mohou otočit celý náš život směrem, který jsme si dosud neuvědomovali. Můžeme si život prodloužit o tolik tisíc hodin, o tolik úžasných možností. Naplnit ty prázdné chvíle kouzelným obsahem . . .

Víš, ona i bolest má smysl. Všechno , co děláme , se někde zapisuje , řekla L. U. Jediné , co na člověku může být krásné , je to neviditelné. A o to jde - moci se ohlédnout a mít radost . . . o to jde snad nejvíc.

Mohou to být jména vašich bližních , věci , koníček , práce , zvířata , prostě to , co je pro vás důležité , těchhle šestnáct položek by mělo shrnout to hlavní , co pro vás život má. Zní to možná hloupě nebo alespoň paradoxně , když řeknu , že jsem mívala chvíle , kdy jsem jí nějak " záviděla zdraví.

Byla jsem připravená splnit vnukovi jakékoli přání , jako každá správná babička , jenže tohle . Neuvědomovala si snad , co pro nás , kteří k ní docházíme , znamená. A v té důvěře jsem se ještě nikdy nezklamal. Neztroskotají?

Čtěte také: Vlastnosti malých pytlů na odpad

Když jsem s ní byla, jako bych i já viděla do onoho zázračného a spravedlivého zákulisí , v těch chvílích jsem byla vděčná , že žiju a že mohu odejít po svých nohou k někomu , kdo mě potřebuje , pohladit rukou toho , koho miluji , že mám někoho , koho mohu políbit , obejmout.

A že když budeš jednat tak , jak se ti chce , dostaneš se jen a jen k tragedii. Vlastně ano , viděl jsem jakýsi filmový dokument , šlo o asparágus : jeptiška jej našla v zaschlém květináči na smetišti a přenesla jej do kláštera , kde se o něj sestřičky staraly . . .

Jsme všemocní obři , kteří se , jak dítě roste , zmenšují . . . Co to ti lidé , ti moudří obři , dělají?

Ani nevím , kde ho pochovali , byla bych mu donesla kytičku , i když oni prý kytičky na hroby nedávají , leda kamínky . . . Jenže ono neztratit naději bývá někdy tak těžké. Ani číst nejdou , usmála se babička , jen semtam vyluštíte nějaké slovo , sama jsem je jednou zkoušela číst , ale nešlo to. Psali si , jak mohli nejčastěji - dotýkali se slovy.

Poslyšte , co se stalo jednomu mému dobrému příteli , začal vyprávět doktor L . "Dostal zásah do toho balíčku dopisů . Vrstva papírů výstřel ztlumila - a otec zůstal naživu . "Vrátil se váš tatínek z války? A žil s matkou ještě třicet let . "Žili spolu ještě dlouho , a to a jen a jen díky těmhle dopisům.

Čtěte také: Jak dlouho trvá rozklad?

Mně se těch přání nesplnilo už tolik. Možná tohle je to hlavní , oč v životě jde . . .

A dneska jsem si ho vzala , když je ta slavná příležitost. "Ale tohle je jediný cenný klenot , co mám . "Líbí se vám ? "Víš , ona i bolest má smysl. A třeba tím někoho zachránit před smrtí.

Zemřela ještě to pondělí . "Víš , já si tu neděli prostě myslela , že není nic důležitějšího než ta blůza . . . "Ale ty jsi přece . . . "Ne , nemohla jsem za to , říkali mi , že babička měla léta moc nemocné srdce , tehdy jsem to nevěděla , měla prý velké bolesti , mohla odejít kdykoli , jenže . . . "Víš , kdyby byl stroj času . . . "Ani jsem si tu " zkaženou " blůzu neodnesla .

Pokud ten impuls nepřijde či není včas proměněn v čin . . . "Nikdy není pozdě - Tohle úsloví zná kdekdo , řekl V . K.

Děti opravdu umějí být sobecké , nepochopitelně nevděčné. Jaká je to hrůza. Jak mdle ubíhají vteřiny jejich životů , údery jejich srdcí.

Čtěte také: Jak vybrat koš do dětského pokoje?

Leželi jsem na tom chlapci já a dvě sestry , snažili jsme se ho upoutat k lůžku , potřeboval výplachy žaludku a tak dál , nemohli jsme ho zvládnout , to dítě mělo ve svých halucinacích neskutečnou sílu , přítel stále plakal , hryzal si pěsti , dítě občas úpělo " Prosím , prosím , tatínku " a my jsme , tekly nám slzy všem.

Podívejte , tohle je jeden z těch střepů , schovávám si ho od té doby , ležel dva centimetry od hlavičky mého syna , je ostrý jako nejostřejší dýka. Byla pokryta střepy , polštář i pokrývka byly rozryty střepy a dítě. Ostré a veliké střepy , které se zasekly do kdečeho , i maličké střípky , pokrývaly podlahy , lůžka.

Kdybych byl tehdy nevyběhl do hořící ulice . Kdybych býval Ajaxe neměl tolik rád , kdybych ho neměl rád. Občas se mi vracívá ten pocit , že klečím vedle kolejí a děkuji , děkuji na tom samém místě , kde jsem před hodinou zuřil.

Ten vůz jel zrovna přede mnou a já vystoupil , abych vyhuboval nešikovnému řidiči. Ujel mi před nosem vlak! Představoval jsem si spolucestující , kteří vlak stihli , jak se dívají z okének a jedou si - a přitom zdaleka tak nepospíchají jako já.

Seděli jsme ve vile cestovatele S. Byl jsem už u cestovatele S. A ucítil jsem za té procházky větrnou nocí něco , co jsem nikdy předtím nepocítil.

Ten příběh zní jako vymyšlený , vyprávěl osmdesátiletý listonoš K. Můj dobrý přítel , začal vyprávět L. D. Tenhle příběh , začal vyprávět dr. K. M.

Když uvažuji o situacích , které mě v mládí nejvíc ovlivnily , vyprávěl K. M. Jednou mi ujel vlak , vyprávěl J . M . A . . . A vzápětí mi podal depeši , jež právě přišla na nádraží a v níž se psalo , že vlak , co mi ujel , se srazil . Tam bude kolik mrtvých . . . Sjíždějí se tam právě sanitky z okolí - i vrtulníky . . .

V mládí jsem byla nějakou dobu v klášteře , vyprávěla paní J . V. Na tohle jsem přišla náhodou a musím říct , že jsem osudu za to vděčná , vyprávěla paní K. Včera , vyprávěla paní K . J. Dnes večer jsem chtěla skoncovat se životem , zachraptěla pološeptem , já - já už - ale vy . . .

Dal jsem tuhle otázku k zamyšlení rodičům v svých mnoha kursech , vyprávěl doktor K. V. Pár si jich dokonce tuhle otázku zodpovědělo písemně a byly to zajímavé zpovědi. Dětí se na tohle nikdo ve škole neptá , řekl doktor K. A proč ne?

A přítelkyně K. Profesor J. T. Doktor U. Cestovatel S. Přítel L. Doktor T. Paní A. C.

A domyslíš si tohle svoje jednání co nejdál , jak to jen jde. A třeba tím někoho zachránit před smrtí. Je to mnohem víc než jen hra. Kdyby si tuhle hru zahráli všichni lidé a všichni při ní důkladně přemýšleli , byla by naše psychiatrická profese brzy zbytečná.

Kdyby se rozhodlo pro takový bonbón tisíc lidí , bylo by to . Tedy - do míst , kde je srdce . Záleží na tom , že by se objevilo tolik nenápadných a tolik potřebných radostí , které by svět rozsvítily.

A vlastně , co nejneobyčejnějšího jste zažil se zvířaty vy? Dívám se a žasnu , byl to báječný kousek , empírová litografie , a na ní Jeruzalém a velbloudi a krásná oblaka.

Četl jsem ta jména mechanicky , tak jako se podroušení lidé často upnou na nějakou jednoduchou činnost , kterou do omrzení opakují , procházel jsem uličkami mezi hroby v nedotčeném sněhu , taková podivná chvíle , skoro bych řekl mystická , jen jas a ticho.

Klekněte si. Padněte na kolena , člověče , a děkujte. "Já vám řeknu. "Helejte . . .

Nemusíš. Já se ale nechci někomu cizímu svěřovat . Rozhodně. A myslíš , že mi to pomůže? A od té doby , co jsem tohle zažil , si říkám , když mi něco nevyjde : vida , a já myslel , že obráceně by to pro mě bylo lepší.

Pane T., buďte tak laskav a chvíli té práce nechte a projděte se podél řeky , půjde vám to lépe. Pane T. Chtěl jsem se vás jen zeptat , jestli nevíte , kolik je hodin , moje se mi zastavily.

Babičko , vyprávěj mi , jak jsi lovila mamuty. A tam jsem mu vypravovala , jak kdysi dávno - hodně dávno - dokud jsem byla mladá - jsem lovila ty rudohnědé chlupaté mamuty s třímetrovými kly . Poslouchal a tváře mu svítily obdivným nadšením.

Dávají ti je. Protože. Co jestli . Co když. Napadlo mne , že ani minulé výsledky nemusely být tak dobré , jak přítel tvrdil.

Pár si jich dokonce tuhle otázku zodpovědělo písemně a byly to zajímavé zpovědi. "Dal jsem tuhle otázku k zamyšlení rodičům v svých mnoha kursech , vyprávěl doktor K . V.

Odesíláme je do tmy , nerozpečetěné. Zpět do Čech , do kuchyně provoněné kořením , ve které byly napsány.

Někdy dýl . A no a já si řekl v prvním semestru , že tyhle cesty využiju . Víš , vysvětlil , já jsem bydlel na druhým konci města , než byla naše škola . Jaks to všechno mohl zvládnout? Bylo to jednoduchý. Jednoduchý? A? A?

Nechce , abys byl nemocný , abys vešel do toho černého ticha. Dědečku , já budu plakat. A kdybych . . . do toho velkého černého ticha. Nechce , abys byl nemocný , abys vešel do toho černého ticha.

Máš ten sloh? Jo , a o čem? Jak , maminka? Tak se ten sloh jmenoval. Ten o mně. To jsi napsala opravdu? To jsi napsala opravdu?

Vona je kráva . . . Nepůjdu , trucuje holčička , nepůjdu , krávo . . . Ty jsi říkala o té paní , že je kráva , když nechtěla to , co ty . . . Jo , já to říkala , jenže já to říkat můžu , ty jsi na to ještě móc malá! Moc malá . Moc malá.

. . . moje maminka je krásná a hodná a krásná jako orchidea. Proč nemohli psát sloh " Náš tatínek. Babičko , chceš do držky? Cos to říkal? Ty . Kdo? Cos to říkal? Ty . Kdo? Babičko , chceš do držky? Cos to říkal? Ty . Kdo? Cos to říkal?

Maminko , řekl malý , já bych chtěl , abys umřela. Já bych chtěl , abys umřela a tatínek aby umřel , sešli bysme se v nebíčku a byli bysme spolu a povídali a měli se rádi a byli pořád spolu . . . A kdybych umřela , nemohla bych už chlapečka k sobě přitisknout.

A já bych chtěl taky umřít. Ty že bys chtěl umřít? Tak tohle byla má děsivá představa , moje můra , jednou přijdu domů a on . . . nebo mi zazvoní v práci telefon a řeknou mi , že . Maminka tě nenávidí , maminka tě nenávidí. Tatínku , já to už nemůžu vydržet , jak tě nenávidí . . . Ty bys chtěl , abychom s tatínkem umřeli? Ano.

Tatínku , můžu dát Ježíškovi bonbón? Bonbón? To je pro něj! Proč? A Ježíšek taky. Aha. A co my? Co co my? Nemáme čokoládový bonbón , který bychom mu dali , musíme mu vymyslet něco jiného. Může být dřevjený. Co bys rád?

Tatínku , podívej , dneska jsou tak krásné hvězdy! Tatínku , udělej den. Tatínku , udělej den. Tatínku , udělej den.

Rozvedli se. Honzovi odešla maminka? Tatínku , víš , že byla válka? Víš , tatínku , že Honzovi odešla maminka? Tatínku , víš , že Honzovi odešla maminka? "Jestli ti některý den neřeknu před dětmi , že mám tebe a je ráda , upozorni mě , slib mi to , pošeptala mi nakonec má žena.

Co si to dovoluješ , kdo tě učí takhle mluvit , kdo , co ? Ty , to ty! A babičko , co je to dodržka? Cože je co? Mě se jeden chlapeček ptal , jestli chci dodržky.

Co to má být? To myslíš vážně? Pane mistr . . . Pane mistr , vždyť to přece nikdo zezdola neuvidí. Proč se s tím máme mordovat , pane mistr.

POJEDEME , určitě. Pojedeme? Kampak , chlapče , kampak?

tags: #na #odpadky #se #taky #nechodis #divat