Liška obecná: Zajímavosti o chytré šelmě naší přírody

Liška obecná (Vulpes vulpes) si díky své chytrosti a jedinečnému vzhledu zajistila místo v pohádkách a legendách řady národů po celém světě, včetně toho našeho. Jaká je ale tato krásná šelma ve skutečnosti?

Vzhled a charakteristika

Tato krásná a u nás nejrozšířenější divoce žijící šelma má horní stranu svého těla pokrytu rezavými chlupy, spodní část tlamy, hrdlo, břicho a vnitřní část nohou má bílou. Takto tradičně vypadá ale pouze základní zbarvení, protože i u nás se liška vyskytuje v několika dalších barevných variantách. Příkladem takového zbarvení je liška s tmavou spodní stanou, které se přezdívá „uhlířka“.

Pro všechny lišky je charakteristický jejich dlouhý huňatý ocas. Zejména v zimním období působí impozantním dojmem huňatý, asi půl metru dlouhý ocas. Jeho špička je charakteristicky bílá, v myslivosti označovaná jako květ. Od svých příbuzných volně žijících psovitých šelem se liší především šikmo položenýma očima s podlouhlou zřítelnicí, jemněji zašpičatělým čenichem a kratšíma nohama. Jinak mají ale stavbu těla podobnou jako slabší psi.

Liška obecná dorůstá délky 60 až 90 cm, ocas dalších 35 až 40 cm. Kohoutková výška činí v průměru 40 cm. Hmotnost se pohybuje až do 15 kg. Charakteristickým znakem lišek je povětšinou rezavé zbarvení srsti. Pouze spodní část těla a již výše zmiňovaný konec ocasu zůstávají bílé. Černě jsou obvykle zbarveny pouze tlapky a zadní strany uší. Ve výjimečných případech lze v přírodě pozorovat i tmavěji vyvedené jedince (tzv. uhlířky) s šedým až černým břichem. Díky podobnosti tělesné konstrukce lze lišku zaměnit snad jen se šakalem obecným (Canis aureus), který v současnosti od jihu stále více proniká na naše území.

Rozšíření a stanoviště

Liška obecná je rozšířena po celé Evropě, severní Africe, severní Americe i v Asii. Vyskytuje se po celé Evropě. Nevyskytuje se na ostrovech ve Středozemním moři jako Sicílie, Korsika, Sardínie aj. a lišky stepní (Alopex corsac). Skandinávie a polárních oblastí Ruska. A také Island, Špicberky aj. fauny. V průběhu 19. století byla zavlečena také do Austrálie, kde působí nemalé problémy jako extrémně nebezpečný invazivní druh.

Čtěte také: Českého Středohoří

Liška obecná osídlila celé naše území. Vystupuje i do nejvyšších horských poloh. Fatry, tedy ve výšce okolo 1 500 metrů nad mořem. nad mořem. lišku pozoroval ve výšce okolo 2 600 metrů nad mořem. Ráda se pohybuje v lese, parcích a křovinných úborech. Díky vyšší potřebě krytu dávají lišky přednost hustým lesním porostům. Spokojí se však i s úkryty v podobě křovinatých roklí, remízků a rákosem porostlých břehů velkých rybníků. Lišky se také s velkou oblibou zdržují v blízkosti stohů.

Zejména během posledních desetiletí liška stále více proniká i do blízkosti lidských sídlišť. Jejím útočištěm se tak stávají parky, sídliště a vilové čtvrti. Liška obecná dává přednost hustým lesním porostům, kde nachází dostatek úkrytů. se ale i s remízky a křovinatými stráněmi, kde dává přednost k jihu obráceným lokalitám. Objevit se může i na březích velkých rybníků a vodních ploch.

Způsob života a chování

Liška je aktivní brzo ráno a pak až večer a v noci. Liška obecná se vyznačuje vysokou mírou inteligence a přizpůsobivostí. Liška má vynikajícímu sluch, zrak i čich, takže snadno uteče našim očím a ve volné přírodě jí jen málokdy zahlédneme. Liška dokáže běhat rychlostí až 40 km/h. Přestože jsou stavy tohoto našeho predátora dlouhodobě vysoké, existuje jen malé procento běžných návštěvníků lesa, kteří jej mohli za svého života spatřit. Málokteré zvíře totiž myslí tolik na svou bezpečnost.

Liška obecná žije obvykle samotářsky. k častějším vzájemným kontaktům a žijí v jakýchsi "koloniích". se proto odlišuje od jiných volně žijících psovitých šelem (vlk, šakal). symbolem přenašeče vztekliny. Dospělé lišky žijí v trvalém monogamním svazku a své teritorium o rozloze 15-20 km2 si pečlivě značí. Toto značení provádí většinou v nočních hodinách za pomoci trusu a moči. Jako další nástroj vzájemné komunikace slouží liškám zvláštní pachové žlázy při kořeni ocasu.

Potrava a lov

Loví obratlovce do velikosti husy a zajíce, především však malé hlodavce. V hlubokém sněhu zvládne ulovit i srnčí zvěř. Málokdy se stane, že ji vyhlídnutá kořist uteče. Často loví skokem, který může být až 5 metrů dlouhý. Svou kořist si ze všech sil brání a dokáže o ní bojovat i se silnějšími predátory. Občas dokonce loví jen tak pro zábavu, i když sama nemá hlad. Pro zábavu také chytá krtky, jejichž maso jí nechutná, a nosí je živé mláďatům jako hračku. Mimo to si liška pochutná i na lesních plodech nebo ovoci.

Čtěte také: Látky znečišťující ovzduší a jejich vliv na zdraví

Převládající složku potravy lišek tvoří myšice a hraboši. Lišky je loví celoročně, intenzivněji koncem jara. Liška je dokonalým lovcem. Lišky trpělivě vysedávají u vyhlédnuté dírky v zemi a čekají tak na svou kořist. Je to také jediná chvíle, kdy liška tolik nemyslí na svoji bezpečnost a ztrácí na ostražitosti. Liška je v průběhu lovu neustále v pohybu, opatrně našlapuje a vyhlíží hraboše. Obecně jsou lišky pokládány za osamělé lovce, avšak v literatuře najdeme i případy lovu lišek v organizovaných smečkách.

Během nočních loveckých výprav uloví liška taktéž ptáky hnízdící na zemi (bažanty, koroptve), nebo alespoň vyplení jejich hnízda. Nepohrdne též malými zajíčky či divokými králíky. V blízkosti vodních ploch se na jejím jídelníčku ve velké míře ocitají různé druhy kachen a ondatry. Pokud k tomu má příležitost, napadá liška i mladá srnčata. Také drůbež na vesnicích je pro lišku nepřekonatelným lákadlem zvláště v období, kdy je třeba nakrmit potomstvo.

Kromě živočišné potravy konzumují lišky různé druhy rostlin a ovoce. Odborné publikace ji charakterizují jako adaptabilního omnivorního oportunistu. To v zásadě znamená, že jí téměř cokoli, co má v daném místě k dispozici. Nejedná se přitom jen o vlastní kořisti. Liška se živí i rostlinnou potravou a zbytky potravin lidí či domácích zvířat.

Rozmnožování a vývoj

Liščí nory si lišky vyhrabávají ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách. Nory bývají dlouhé 5-7 metrů a hluboké 0,5 až 2,5 metrů. Občas si drzá a chytrá liška přivlastní i část důmyslně postaveného a až několika patrového brlohu po jezevcovi. V některých případech liška osidluje brlohy jezevčí (tzv. jezevčí hrady). Jsou to rozsáhlé komplexy chodeb tvořící i několik pater nad sebou. Výjimkou není ani osídlení nor liškou a jezevcem současně.

Oproti častému předpokladu lišky své nory trvale nepobývají, raději pobývají venku. Nory využívají jen v období rozmnožování, případně jako úkryt před špatným počasím. V době, kdy má liška mláďata, se její plachá a opatrná povaha mění v odvážnější. V tomto období dokáže napadnou i psa, který se objeví v blízkosti její nory. Lišky žiji v naprosté většině případů samotářsky. Jediné období, kdy se lišky sblíží je období páření. Samec však záhy od své družky odchází a o mláďata se stará matka.

Čtěte také: Životní Prostředí a Klimatické Změny

V době od ledna do března probíhá liščí říje, tzv. kaňkování. Během ní se lišky projevují typickým voláním (tzv. skolí). Lišáci si své partnerky najdou podle charakteristického pachu kapek krve (myslivecky barvy), které samice zanechávají ve své stopní dráze. Vlastní akt páření probíhá uvnitř brlohu. Březost lišky trvá 52-53 dní. Nově narozená liščata zůstávají 12-15 dnů slepá. Tělíčka mají porostlá šedou srstí, která stěžuje odhalení mláďat ostatními predátory.

Liščí páření začíná zhruba v půlce února. Asi po 49 až 60 dnech pak přivádí na svět průměrně 4 mláďata, která jsou ze začátku šedá a slepá. Oči otvírají po 2 týdnech. Matka malá liščata kojí tři týdny, potom se jim zpevní chrup a čelisti a mohou přejít na masitou stravu. Zhruba po měsíci života mláďata poprvé opouští noru. Pohlavně dospívají v devíti měsících.

Nově narozená liščata zůstávají 12-15 dnů slepá. Tělíčka mají porostlá šedou srstí, která stěžuje odhalení mláďat ostatními predátory. Zatímco lišák se stará o trvalý přísun potravy pro svou družku, liška své potomky ošetřuje a kojí. V květnu se liščata poprvé odvažují vycházet před noru, kde si po většinu času hrají na slunci a sami již konzumují rodiči přinášenou potravu. Během následujících týdnů se zdokonalují v loveckých hrách a v druhé polovině léta se již částečně osamostatňují. Koncem jara liščata skotačí na slunci v blízkosti nory.

Vztah k člověku a ochrana

V dávných dobách nebyly lišky považovány za příliš škodlivé a lovily se čistě z důvodu zisku jejich cenné zimní kožešiny. Teprve s rozvojem intenzivních chovů drobné zvěře se liška dostala na černou listinu a byla označená jako zvěř škodná. Lov lišky odstřelem však nebyl dostatečně efektivní. Z tohoto důvodu se v minulosti hojně užívalo rozličných pastí či otrávených návnad.

Liška není legislativně chráněna. Podle myslivců jde o přemnoženou zvěř a je povolen její celoroční odstřel, včetně období březosti a kojení malých liščat - s čímž ani někteří myslivci nesouhlasí. Přestože se jen u nás ročně uloví téměř 100 000 lišek, jejich počty se nijak nesnižují. Spíše naopak.

V poválečném období byla liščí populace zasažena nakažlivou nemocí - vzteklinou (rabies). Toto virové onemocnění bylo na našem území popsáno již v 16. století a společně s dalším onemocněním - prašivinou, funguje coby přirozený regulátor početnosti lišek. Jako účinné opatření proti vzteklině bylo zavedeno povinné očkování lišek, které se dělo převážně ručním kladením návnad obsahujících vakcínu.

Faktem zůstává, že i přes usilovné pronásledování a lov lišek, je liščí populace dlouhodobě na vzestupu. Tento trend je jen přímým důsledkem vysoké inteligence lišek, a tím i jejich zvýšené míry adaptability na neustále se měnící podmínky životního prostředí. Svým skrytým způsobem života a loveckým uměním lákají k širšímu poznání celou řadu zoologů, myslivců a milovníků přírody.

tags: #nase #priroda #liska #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Krásy přírody ve Vendryni
• Využití kompostu v praxi
• Informace o evidenci odpadů
• Stanovisko k pedagogice
• Směsný domovní odpad v ČR