Návrat zubrů do české přírody a jeho vliv na biodiverzitu

Z české přírody mizí původní živočišné druhy. Mezi hlavní důvody patří ničení přirozených biotopů a jejich vytlačování invazivními druhy. Dnes se velmi pomalu vracejí do volné přírody a v Česku aktuálně žije již přes 100 relativně svobodných zvířat.

„Vracíme do přírody především takzvané ekosystémové inženýry, tedy původní velké kopytníky jako je zubr, divoký kůň nebo pratur. Ti pak svojí činností vytvářejí podmínky pro přežití nebo návrat dalších druhů,“ vysvětluje ředitel obecně prospěšné organizace Česká krajina Dalibor Dostál.

Právě velcí kopytníci byli po stovky tisíc let jedním z klíčových činitelů, které modelovali a utvářeli krajinu. Mnoho druhů, například i motýlů, je přímo vázáno na působení velkých kopytníků.

Dalibor Dostál, který ve spolupráci s vědci založil rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice, nám prozradí, že v přírodě vše souvisí se vším a proto díky existenci zubrů, praturů a divokých koní v Milovicích vzrostl na místě počet modrásků o 1700 procent.

Ano, opravdu, zatímco modří motýlci už nebyli téměř k vidění, rezervace je opět vrátila do přírody.

Čtěte také: Českého Středohoří

„Ve skutečnosti však vše navracením velkých kopytníků jen začíná, účelem je obnovení a dlouhodobé fungování interakcí, které bez nich v přírodě nemohou probíhat. To, že se takový přístup vyplácí, potvrzuje i výskyt dalších vzácných živočišných druhů na území milovické rezervace.

„Z hlediska ptáků je to naprosto unikátní lokalita. Jde o zcela mimořádné refugium ptačí biodiverzity,“ zdůraznil David Storch z Centra pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky.

Za dva dny pozorování zaznamenal v lokalitě například krutihlavy obecné, koroptve, pěnice vlašské, oba druhy bramborníčků nebo vlhy pestré. Podobně bohatá jsou v Milovicích i společenství motýlů, včel, rostlin a dalších organismů.

„Pro ty všechny jsou Milovice nenahraditelným útočištěm. S jedním z největším problémů, se kterým se ochránci přírody v této souvislosti setkávají, je výběr a vůbec možnost výběru vhodných lokalit.

„V naší intenzivně obhospodařované zemi nemůže být žádná řeč o výběru ploch. Ve skutečnosti jde o nekonečné přesvědčování majitelů a správců vhodných krajinných celků, že velcí kopytníci jsou v jejich lokalitě žádoucí a že jsou pro krajinu lepší volbou, než pastva hospodářských zvířat či jiné formy využití,“ uvádí Dalibor Dostál z České krajiny.

Čtěte také: Látky znečišťující ovzduší a jejich vliv na zdraví

Žádné větší úpravy terénu pro návrat velkých kopytníků potřeba nejsou. „Jen se musí vyčistit trasa budoucího ohradníku. Důležité podle expertů je provádět návraty vyhynulých druhů ve spolupráci a na doporučení odborníků a ochránců přírody.

Repatriace musí být dobře naplánována, zdokumentována a následně musí probíhat i monitoring výsledků. „Živelné vypouštění a vysazování čehokoliv, byť se sebelepšími úmysly, je nejen metodicky špatně, ale může být velmi nebezpečné přírodě i samotným druhům, kterým chceme pomoci.

Zvířata v rezervacích jsou monitorována. Provádějí se průběžná vyšetření na přítomnost parazitů, hodnotí se stav jak zvířat, tak i vegetace pastvin a dochází k výměně mladých zvířat se zahraničními rezervacemi, aby nedocházelo k příbuzenskému křížení.

„Na rozdíl od běžných chovů však až na výjimky nepřikrmujeme, neprovádíme péči o kopyta. Prioritou je obnova a údržba biologicky cenných lokalit, nikoliv samotný chov.

I přes snahu odborníků se ale ne vždy návrat původních druhů do přírody zadaří. „Hlavním důvodem úhynu byla pravděpodobně silná infekce invazní hlísticí Ashwortius sidemi, která byla do Evropy ve 20. století zavlečena s rovněž invazním jelenem sikou. I přestože zvířata byla monitorována a pod dohledem veterinářů, nedalo se úhynu zabránit.

Čtěte také: Životní Prostředí a Klimatické Změny

Zubři jsou velice citliví na některá onemocnění a parazity. Důvodem je nízká genetická různorodost. Člověk totiž tento druh téměř vyhubil. Celá současná světová populace zubra pochází z pouhých dvanácti jedinců.

„Invazní druhy způsobují v Evropě nejenom škody ve výši stovek miliard korun ročně, ale mají také dramatický dopad na biologickou rozmanitost. Šíření asijského jelena siky a jím roznášených parazitů to nyní bohužel potvrdilo v Rokycanské rezervaci,“ uvádí Dostál z České krajiny, která zubry do rezervace v Rokycanech poskytla.

Stejný parazit je důvodem úhynu zubrů nejenom v České republice, ale i v sousedním Polsku. Kromě ochranářské společnosti Česká krajina a Biologického centra AV se na návratu původních živočišných druhů podílí i Zoologická zahrada hl. m. Praha.

Lokalita byla v zásadě připravená ještě z roku 2007, kdy došlo k revitalizaci mlýnského náhonu kvůli zlepšení podmínek pro společenství bezobratlých živočichů, obojživelníků a plazů. Zoo Praha však musela vybranou lokalitu pro karase obecného doupravit.

„Hlavním problémem byl výskyt karase stříbřitého a nevhodná rybí obsádka obecně. K vyhynutí karase obecného z české přírody došlo v průběhu 90. let. Podle něj je navíc návrat karase obecného do českých řek velice nepravděpodobný, právě kvůli výskytu invazivního karase stříbřitého.

„Lze však docílit návratu do izolovaných rybníčků, tůní, lomů a pískoven, ale karasovi se může dařit i ve foliových rybníčcích na našich zahradách. Náročnost a financování návratů původních druhů.

Například rezervace velkých kopytníků potřebují nejvýraznější financování na začátku, ale jejich následný provoz je již relativně levnou záležitostí. „Rozjezd rezervací jsme tak financovali především z různých dotací, například Operačního programu životního prostředí, Life nebo grantů Středočeského či Jihomoravského kraje.

Náklady na návrat karase obecného do české krajiny se podle Petra Velenského zatím nedají odhadnout, protože je projekt v úplném začátku. I přes finanční náročnost podobných projektů má společnost podle Miloslava Jirků z Akademie věd morální dluh u všech druhů, které zmizely v důsledků lidské činnosti.

Zubři jsou největšími suchozemskými obratlovci Evropy. Jejich vyhubení ve volné přírodě připravilo starý kontinent nejen o impozantní druh živočicha, ale bylo také jednou z příčin změn v ekosystému, který postupně dostal na pokraj vyhubení další desítky a stovky druhů rostlin a živočichů závislých na otevřené krajině.

Návrat zubrů, kteří přežili díky chovu v zoologických zahradách a oborách, zpět do volné přírody tak pomáhá odčinit nejenom vinu člověka na tomto druhu, ale také zachránit řadu ohrožených druhů motýlů, brouků či květin.

Divocí koně patřili v Evropě po celá tisíciletí k nejběžnějším druhům velkých zvířat Svědčí o tom jeskynní malby i bohaté archeologické nálezy. Na kontinentu však člověk koně pronásledoval a vyhubil.

Divoce žijící koně však přežili v anglickém Exmooru. Moderní genetické výzkumy navíc zjistily, že svým vzhledem, zbarvení i velikostí přesně odpovídají původním divokým koním Evropy. I v současnosti jsou přitom klíčovým druhem pro záchranu a obnovu evropských stepích, jednoho z nejohroženějších biotopů současnosti.

Pratuři odedávna budili respekt svoji velikostí i vyvinutými rohy. Do historie lidstva se zapsali nejenom jako jedna z nejčastějších kořistí pravěkých lovců, ale také jako předek domácího skotu. Ale ani tato zásluha neuchránila pratury před pronásledováním ze strany člověka.

I když se polští králové snažili poslední kusy chránit, vyhynuli pratuři v roce 1627. V Evropě však zbylo několik primitivních plemen skotu, která stále nesou velkou část genetické výbavy vyhubených praturů a svým vzhledem se svému divokému předkovi velmi podobají.

Od roku 2008 nizozemští vědci tato plemena kříží a snaží se vytvořit tura, který bude svým vzhledem i geny co nejvíce vyhynulému druhu odpovídat.

Los evropský patří k největším, ale zároveň k nejméně známým obyvatelům české přírody. Ve středověku ho lidé vyhubili, ale od poloviny minulé století se do naší přírody začal opět vracet. Jeho osud však stále visí na vlásku.

Od začátku 90. let minulého století jeho stavy přestaly růst a postupně se začaly dokonce snižovat. Bez pomoci člověka tak losům hrozí, že v české přírodě vyhynou podruhé.

Motýli jsou na pohled nejenom krásní, ale i křehcí. Jejich zranitelnost dokumentuje, že ze 161 druhů českých motýlů jich za poslední století 19 vyhynulo, což představuje přibližně 11 procent. Motýli ohrožuje především změna jejich původního prostředí.

Příliš intenzivní zemědělská činnost na jedné straně a chybějící původní velcí kopytníci na straně druhé. Právě působení velkých býložravců pomáhalo po tisíce let vytvářet biotopy, kde se motýlům daří nejlépe.

Stromy plní v krajině klíčovou roli. Zadržují vodu, chrání půdu před erozí, vytvářejí kyslík a pohlcují skleníkový plyn CO2. Poskytují úkryt i potravu mnoha druhům živočichů. Kromě toho pomáhají vytvářet pouto člověka ke krajině.

Sázení stromů tak pomáhá vytvářet další krásná místa, kam se budou lidé rádi vracet a na jejichž ochraně jim bude záležet.

Společnost Česká krajina zajišťuje pastvu divokých koní na dvou pastvinách v Národním parku Podyjí. Ta je součástí širšího projektu Military Life for Nature, který pečuje o cenná území v rámci bývalých vojenských prostorů.

Projekty zaměřené na obnovu biodiverzity, ať už jde o obnovu klíčových ekosystémů a biotopů, nebo ochranu a vracení ohrožených druhů rostlin a živočichů do přírody, zastřešuje projekt Národní centrum biodiverzity. Ten slouží ke koordinaci jednotlivých projektů a zajištění jejich provázanosti.

Zhruba od roku 2000 se v Česku opět začala zhoršovat kvalita ovzduší, především narůstají koncetrace nebezpečných jemných prachových částic. Loni již území se zvýšenou koncentrací těchto nečistot zasahovalo třetinu České republiky a žily na něm přibližně dvě třetiny obyvatel ČR.

Odhaduje se, že vlivem znečištěného ovzduší ročně v ČR až dvanáct tisíc lidí. Ostravsko patří v tomto ohledu nejen k nejznečištěnějším lokalitám v České republice.

Cílem projektu je přispět k postupnému zvýšení čistoty ovzduší na Ostravsku obnovou a vysazováním nových lesních porostů. Podle britské studie, na kterou upozornilo únorové vydání zpravodaje DG Environment Evropské komise, může vysazování stromů v blízkosti urbanizovaných oblastí snížit znečištění ovzduší prachovými mikročásticemi až o jednu čtvrtinu.

Souboje zubrů o partnerku

Ačkoli zubří samci dospívají už ve třetím roce života a pohlavně jsou připraveni se pářit o rok později, šanci získat samici nedostanou dříve, než porazí silného býka a prokáží své místo ve stádu. Aby mladý zubr evropský prokázal svou pozici, musí se opakovaně vrhat do boje s ostatními býky a potvrdit svou sílu.

Jen když porazí staršího a statnějšího samce, je přijat mezi dospělé jedince. Během tohoto pomyslného tréninku zubři postupně sílí stejně jako jakýkoli jiný bojovník, který se nevzdává a zlepšuje své dovednosti.

Jakmile dojde k porážce statnějšího soupeře, je mladý býk přijat mezi významné samce. Nezíská si tak jen respekt svého okolí, ale především je mu posvěcena možnost pářit s vyvolenou samicí.

Tento výběrový proces, který si můžete prohlédnout v dokumentu Zubr: Rytíř starého lesa na Prima ZOOM a který je plný srážek hlav a zasekávání ostrých rohů o sebe, není samozřejmě náhodný. Zubří stádo totiž nepotřebuje, aby se rozmnožovalo o slabé kusy.

Páření obvykle probíhá mezi srpnem a říjnem. Právě v tomto období jsou souboje zubrů nejtvrdší. Není výjimečné, že jeden ze soupeřů skončí vážně zraněný.

Po oplodnění samice není proces tvorby nové generace rozhodně o nic jednodušší a rychlejší. Ostatně stejně jako u lidí zubři potřebují devět měsíců, aby donosili zdravé a síle mládě.

Dlouhá reprodukce a především lidská činnost v podobě bezuzdného lovu pro rohy, kožešiny, maso a vlastní uspokojení stojí za dekádami zubřího strádání, kdy tito největší evropští přežvýkavci dokonce čelili zániku.

tags: #nase #priroda #vysazovani #zubru

Oblíbené příspěvky:

• Program letní školy
• Průvodce chovem chameleonů a gekonů
• Definice objemného odpadu
• Ekologické pisoáry bez vody
• Měření ovzduší Chrudim