Dopady velkého množství odpadu na Zemi

Státy EU vyprodukují za rok asi 1,3 miliardy tun odpadu. Posledních šest let roste produkce odpadu v EU každý rok v řádu procent. Růst celkového množství produkovaného odpadu je úzce spojován s ekonomickým růstem, zejména se stavbami a spotřebou domácností. EU tedy považuje za velkou výzvu "odpojit" produkci odpadů od ekonomického růstu.

Dalšími příčinami by podle Evropské agentury pro životní prostředí (European Environmental Agency - EEA, oficiální instituce EU) mohla být například zaváděná opatření k čištění odpadních vod a kouřových spalin, v jejichž důsledku vznikají další pevné odpady.

První strategie evropského společenství v oblasti odpadů byla přijata v roce 1989. Zahrnuje čtyři strategické linie: prevence tvorby odpadu, recyklace, optimalizace konečného ukládání a regulace transportu odpadu - tyto linie platí i dnes a vychází se z nich při tvorbě návazných norem. V roce 1993 byly k této strategii připojeny principy trvale udržitelného rozvoje, zejména princip "platí znečišťovatel" (PPP - polluter pays principle). Dále je kladen důraz na princip předběžné opatrnosti, což se týká především nakládání s nebezpečnými odpady.

Ministr životního prostředí Ambrozek v říjnu prohlásil, že v Evropské unii (EU) "se zvedl podíl spalování a kompostování odpadů". Podle jeho názoru bychom měli následovat praxi v unii a méně skládkovat, více využívat recyklaci, kompostování a spalování s využitím energie.

Podle údajů EEA se ve více než polovině zemí evropského společenství zvýšilo množství biologicky rozložitelného komunálního odpadu (papír, karton, zbytky jídel a odpad ze zahrad) ukládaného na skládky jako směsný odpad. Závazky recyklování či kompostování tedy beze zbytku plní pouze země celkově pokročilé v ochraně životního prostředí - Dánsko, Rakousko, Nizozemí, Švédsko a belgické Flandry. Tyto země před sedmi lety plnily nebo byly dokonce pod limitem, který si stanovila EU jako celek k roku 2016, tj. dávat na skládky maximálně 35 procent biologicky rozložitelného odpadu. Naopak země jako Velká Británie, Řecko, Portugalsko či Irsko nerecyklovaly a nekompostovaly v 2. polovině 90. Biodegradovatelné odpady, které se rozkládají na skládkách, "představují plýtvání potenciálně hodnotným zdrojem, a navíc rozkladem produkují skleníkové plyny," vysvětluje EEA. Jejich využitím by se snížily nároky na využívání primárních surovinových zdrojů.

Čtěte také: Jak seberealizace souvisí s integritou ega

Další složkou odpadu, kterou se EU aktuálně zabývá, jsou kaly z čističek odpadních vod. Přestože by tyto kaly mohly být hodnotným hnojivem, jsou často kontaminovány těžkými kovy, mikroorganismy a nebezpečnými organickými látkami. Výsledkem je, že v roce 1998 byla čtvrtina kalů ukládána na skládky. Přísnější požadavky evropské směrnice na čištění městských odpadních vod budou mít za následek spuštění mnoha nových čističek do roku 2005. Proto se očekává velký nárůst množství kalů. Unie však vzhledem k redukcím skládek podle své směrnice o skládkách nepředpokládá růst podílu ukládaného na skládky, ale spíše lehký nárůst jeho užití jako hnojiva. V současné době EU uvažuje o zpřísnění limitů na úroveň kontaminace kalů určených pro výrobu hnojiv, protože mnohé země nižší limity už přijaly.

Podle posledních zpráv z oblasti odpadů se ministři životního prostředí zemí EU shodli na nové směrnici, která zvyšuje povinné minimální limity pro recyklaci konkrétních druhů odpadů.

Konkrétní kontaminace odpady v moderní době: V současném světě jsou odpady velkým problémem, neboť kontaminují všechny vrstvy biosféry, tedy půdu, vodu i vzduch. Životních prostředí rostlin a živočichů včetně člověka tedy není právě nejčistší, ba právě naopak. Jaké tedy byly některé významné katastrofy, ve kterých sehrály svou roli právě odpady?

Přítomnost odpadů se negativně projevuje ve všech světových oceánech. A takový Velký pacifický odpadkový pás, který je minimálně desetkrát větší než rozloha ČR, je skutečně příznačným pro počínání moderního lidstva. Ani mořské ekosystémy tedy nejsou ušetřeny vlivu odpadů.

Průmyslová výroba člověku přináší mnoho dobrého. Pokud se ovšem něco pokazí, může to být velmi nebezpečné, jako např. v roce 2010 v maďarském městě Ajka. Zde došlo k protržení hráze odpadní jímky továrny na výrobu hliníku, načež unikl červený kal. Výsledek? Deset mrtvých a obrovské škody na životním prostředí.

Čtěte také: Dopad znečištění na zdraví

Skládky odpadu jsou obecně rizikové, přičemž některé dosahují skutečně obřích rozměrů. Problémem jsou kupříkladu skládky pneumatik. V roce 2012 vypukl v kuvajtském městě Al Jahra požár pěti milionů použitých pneumatik a do ovzduší se dostaly v obrovském množství toxické látky i malé prašné částice.

Světový oceán se čím dál víc stává zrcadlem našich rozhodnutí. Každý vyhozený kus plastu, každé selhání infrastruktury a každé opomenuté opatření se v něm odráží jako jasná lidská stopa.

Nové výsledky výzkumu publikovaného v časopise Science Advances přinášejí zásadní změnu v tom, jak rozumíme globálnímu plastovému znečištění oceánů. Dlouho se předpokládalo, že většina plastového odpadu, který končí v mořích, pochází z několika obrovských řek, jako jsou Ganga, Mekong nebo Jang-c’-ťiang. Moderní modely ale ukazují, že realita je mnohem složitější. Podle nich je více než tisíc řek - přesněji 1348 až 1668 toků - zodpovědných za 80 procent všech plastových emisí, které z pevniny proudí do oceánu.

Klíčovým přínosem zmíněné studie je prostorově velmi detailní model, který propojuje údaje o využití půdy, hustotě obyvatel, intenzitě srážek, vzdálenosti od pobřeží a průměrné rychlosti toku. Díky této integraci dokáže výzkumný tým odhadnout pravděpodobnost, že plast vyprodukovaný v určitém místě bude transportován do řeky a následně až do oceánu.

Ačkoliv se může zdát, že celkový podíl plastu, který se skutečně dostává do moře, je malý - v průměru pouze kolem 0,4 procenta - v přímořských městech tento podíl stoupá až na 0,8 procenta. V relativních číslech jde o nepatrné hodnoty, ale v absolutním objemu to představuje miliony tun odpadu ročně.

Čtěte také: Velký technický průkaz a emise

Jedním z nejvýznamnějších objevů studie je role malých a středně velkých toků, které dosud stály mimo pozornost. Ukazuje se, že řeky s průtokem menším než deset kubických metrů za sekundu - tedy běžné městské potoky, drenážní kanály nebo sezónní koryta - tvoří téměř třetinu všech celosvětových plastových emisí. Středně velké toky s průtokem od deseti do tisíce kubických metrů za sekundu pak přispívají dalšími 47 procenty. Velké řeky, jejichž průtok přesahuje tisíc kubických metrů za sekundu a které byly dosud považovány za hlavní zdroje znečištění, mají ve skutečnosti relativně malý podíl.

Výzkum také ukazuje výrazné prostorové a časové rozdíly v emisích. V některých oblastech, jako je například povodí Ciliwung v Indonésii, dosahuje pravděpodobnost přenosu plastového odpadu do oceánu až 15,7 procenta, zatímco v evropských řekách, například v Rýně, je toto riziko pouhých 0,04 procenta. Hustota obyvatel a slabá odpadová infrastruktura tak vedou k disproporčně vyšším emisím plastu, zejména v obdobích silných srážek, kdy povrchový odtok urychluje mobilizaci plastových částic.

Zvlášť zranitelné jsou ostrovní a malé pobřežní státy, které vykazují extrémně vysoké lokální pravděpodobnosti úniku. Studie Meijer et al. potvrzuje závěry dalších významných vědeckých prací, které společně dokreslují globální a nerovnoměrný charakter plastového znečištění.

Studie Meijer et al. proto potvrzuje, že řešení plastového znečištění musí kombinovat mezinárodní regulace s lokálními opatřeními. Klíčem je prevence vzniku odpadu, zlepšení sběru a recyklace a cílené zásahy v oblastech s nejvyšším rizikem úniku. Každý kilogram plastu, který skončí v oceánu, je důsledkem rozhodnutí při výrobě, selhání systému nebo nedostatečné infrastruktury. Oceán nezná hranice - stejně jako plast, který do něj vplouvá. Úspěch v boji s tímto problémem závisí na schopnosti propojit data, modely a realitu: od místních kanálů až po globální obchodní toky.

Na regionální úrovni přináší cenný pohled analýza společnosti Utility Bidder, která rozpracovává per capita rozdíly v úniku plastového odpadu do oceánů. Podle jejich dat je nejkritičtější situace na Filipínách, kde každý obyvatel v průměru přispívá do oceánu 3,30 kilogramy plastu ročně, což v souhrnu představuje více než 350 tisíc tun - tedy zhruba 36 procent světového úniku plastu. Na druhém místě je Surinam s 2,89 kilogramu plastu na osobu a na třetím Trinidad a Tobago s 2,55 kilogramu.

Nejvyšší lokální pravděpodobnosti úniku plastu do oceánu vykazují ostrovní státy s omezenou infrastrukturou pro nakládání s odpady. V Palau dosahuje pravděpodobnost úniku 13,74 procenta, v Singapuru 10,49 procenta a na Šalomounových ostrovech 10,34 procenta. Tyto statistiky potvrzují, že zásadní roli hrají institucionální kapacity, efektivní sběrné systémy a kvalitní recyklační infrastruktura.

Extrémní případy nesprávného nakládání s odpady představují Komory, kde každý obyvatel ročně produkuje až 69,52 kilogramu plastu, který je zpracován nesprávně. Trinidad a Tobago následují s 52,43 kilogramy na osobu. Tyto údaje jasně ukazují, že problém plastového odpadu není jen otázkou množství, ale i schopnosti lokálních komunit s odpady správně zacházet.

Z mezinárodního pohledu pak vyniká Slovinsko, které v roce 2021 vyvezlo největší množství plastového odpadu na osobu - 62,58 kilogramu - přičemž většina skončila v Asii. Tento jev, označovaný jako „outsourcování znečištění“, ukazuje, že skutečné ekologické dopady nelze posuzovat izolovaně, ale jen v globálním kontextu.

Analýza Utility Bidder zároveň ukazuje, že nejvíce ohrožené oblasti spojuje trojice faktorů - vysoká hustota obyvatel, slabá infrastruktura pro nakládání s odpady a vysoká intenzita srážek. Právě tato kombinace výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že plast unikne do vodních toků a následně do oceánu. Tento vzorec doplňuje model Meijer et al., podle něhož tisíce menších a středně velkých řek představují hlavní cesty emisí, a zdůrazňuje, že lokální opatření mohou mít často mnohem větší efekt než nákladné zásahy zaměřené pouze na velké toky.

Závěry obou studií - Meijerovy i Utility Bidder - se navzájem doplňují. Meijer nabízí prostorově detailní hydrologický model plastových toků, Utility Bidder zase přináší pohled na státy, ostrovy a per capita dopady. Jejich propojení umožňuje lépe identifikovat priority a formulovat strategie, které zohledňují nejen fyzikální a geografické faktory, ale i socioekonomické a institucionální souvislosti.

Z dostupných dat je zřejmé, že globální plastové znečištění není problémem několika velkých zemí nebo řek, ale složitou sítí lokálních a regionálních emisí. Ostrovní státy, malé pobřežní komunity i městské aglomerace s nedostatečnou infrastrukturou hrají klíčovou roli při určování celosvětového objemu plastu unikajícího do oceánu. Každé opatření, které zvyšuje kapacitu sběru, recyklace nebo vzdělávání obyvatel, může mít proto významný dopad - zejména tam, kde je riziko úniku na obyvatele nejvyšší.

Zahozený papírek, plastová láhev, nedopalek… zbavit se jich můžeme během vteřiny - ale z přírody často zmizí až za desítky nebo stovky let. Některé věci se nerozloží nikdy. Když něco odhodíme na zem, mizí to z našeho dohledu - ale ne z přírody. Zatímco nám připadá, že se jedná jen o „kousek odpadu“, v krajině může zůstat desítky, stovky i tisíce let. Slupka od banánu, plastová lahev, obal od bonbonu… Vypadají nevinně - zvlášť ve srovnání s velkými skládkami. Jenže právě tyto „malé odpadky“ tvoří obrovskou část problému, protože jich vznikají miliony denně.

Zahozený odpad není jen nehezký na pohled.

• Ohrožuje zvířata - Zvířata si odpad mohou splést s potravou - např. plastové sáčky, obaly nebo zbytky jídla. Mohou se udusit, zranit nebo jim odpad ucpe trávicí trakt, což často končí úhynem.
• Znečišťuje půdu a vodu - Některé materiály - například plasty, cigaretové nedopalky nebo chemicky ošetřený papír - uvolňují do půdy a vody toxické látky.
• Zpomaluje koloběh přírody - Odpad, který se nerozkládá, blokuje prostor, kde by mohla růst tráva, květiny nebo stromy.
• Ztráta cenných surovin - Odpad, který by šel zrecyklovat nebo kompostovat, končí na skládce.

Zahozený odpad je problém. Plasty, syntetické obaly a zbytky potravin zanechávají v půdě toxické stopy. A když k tomu přidáme agresivní chemická hnojiva nebo postřiky, dostává příroda dvojitou dávku zátěže. Půdní mikroorganismy mizí, hmyz vymírá a rostliny ztrácejí přirozenou odolnost.

Plastový odpad v oceánech je problémem pro živočichy, kteří tam žijí, ale také pro životní prostředí a pro nás. Každoročně končí v oceánech miliony tun plastového odpadu, což ohrožuje mořské živočichy, narušuje ekosystémy a má vliv i na lidi - nejnovější výzkumy hovoří o mikroplastech v lidských orgánech a tkáních. Odhaduje se, že každý rok doputuje do oceánů 8-12 milionů tun plastů (asi z 27 % se jedná o odpad spojený s rybářstvím). Pokud by současné tempo znečištění moří a oceánů pokračovalo, bude do roku 2050 v oceánech co do hmotnosti více plastů než ryb. Plastovým odpadem je ohroženo více než 700 druhů mořských živočichů.

Alarmující stav moří a oceánů zjistili během celkem 24 výprav realizovaných v letech 2007 až 2013 vědci v čele s oceánografem Marcusem Eriksenem. A to pozor! Jedná se pouze o plasty, které plují po hladině. Celkem se jedná o více než 268 000 tun plastového odpadu. A to jde pouze o váhu plastů plovoucích na hladině, celkové množství plastů včetně těch na dně moře, je odhadem 150 milionů tun! To je solidní množství, že? A pro ty z vás, kteří si to stále nedokáží představit - jedná se o 5,2 bilionu plastových kusů!

Další studie totiž odhadují, že až 70 % plastů končí na mořském dně, a to dokonce až 6 000 metrů pod hladinou. Na jižní polokouli je pak nejznečištěnějším místem Indický oceán. Zde nalezneme více plastů než v jižní části Atlantiku a Pacifiku dohromady.

Více než polovina všech plastů, které skončí v mořích, pochází z Číny, Indonésie, Filipín, Thajska či Vietnamu. Tři čtvrtiny plastu pocházejícího z těchto zemí je odpad, který lidé jen tak vyhodí ven. Většina lidí totiž nemá možnost využívat komplexní systém pro zpětný odběr obalů, jako je tomu v ČR. Německá studie z loňského roku uvádí, že 90 % veškerého plastu přitéká do oceánů z deseti velkých řek. Mezi hlavní toky, které celosvětově přispívají k znečištění světových oceánů plastem, patří řeka Mekong. V Evropě drží toto neslavné prvenství řeka Dunaj, která přinese do moře cca 1 500 tun plastu ročně!

Jistě jste někdy slyšeli o Velké tichomořské odpadkové skvrně, která si „brázdí“ vody Tichého oceánu. Jedná se o těžko uvěřitelných 96 400 tun plastového odpadu (1 990 mld. kusů plastu). Celkem jich je totiž šest - tedy alespoň těch, o kterých v současné době víme.

Co do velikosti následuje ostrov v Indickém oceánu (59 130 tun, 1 300 mld. kusů), těsně stíhaný ostrovem v severním Atlantiku (56 470 tun, 930 mld. kusů). Další ostrovy nalezneme ve Středozemním moři (23 150 tun, 247 mld. kusů), v jižní části Tichého oceánu (21 020 tun, 491 mld. kusů) a v jižním Atlantiku (12 780 tun, 297 mld. kusů).

Mikroplasty, malé plastové částice o velikosti menší než 5 mm, potažmo nanoplasty, menší než 1 µm, se staly významným globálním problémem v důsledku rostoucí výroby a používání plastů od poloviny 20. století. Mikroplasty jsou poslední dobou čím dál častěji zmiňovaným termínem. Jsou o to nebezpečnější, o co jsou menší - tyto malé plastové částice jsou menší než 5 milimetrů! Jsou tak malé, že je konzumují mořští živočichové, čímž se dostávají do potravního řetězce.

Mikroplasty se dnes nacházejí nejen v mořských plodech, ale i v pitné vodě, v tkáních živočichů i lidí a i ve vzduchu. Jsou tak drobné a lehké, že mohou být přenášeny vzduchem a dostat se i do oblastí, kde je přítomnost plastových produktů nulová. Mikroplasty jsou všude - a dostávají se i do lidského těla! Mikroplasty byly nalezeny v dešťové vodě na místech, kde bychom to neočekávali - například v odlehlých oblastech, jako je Národní park Rocky Mountains v USA, nebo dokonce na Antarktidě.

U větších kusů se pak jedná o zubní kartáčky, skákací míče, plastové láhve a pantofle. Mikroplasty tvoří celých 92 % z více než pěti bilionů kusů plastového odpadu. Tragédií je, že mikroplasty jsou všude. Dokonce i v tělech mořských živočichů, kteří pak končí na našich talířích. Podle posledních průzkumů je nalezneme i v 80 % kohoutkové vody ve světě.

V roce 2022 překročila celosvětová produkce plastů 400 milionů metrických tun. Čína byla s podílem 32 % největším výrobcem, následoval zbytek Asie s 19 %, Severní Amerika se 17 % a Evropa se 14 % celosvětové produkce plastů. Celkově se odhaduje, že se v EU/EHP každý rok vyprodukuje přibližně 145 000 tun mikroplastů. Tyto částice vznikají z různých primárních zdrojů, jako jsou kosmetické produkty a syntetické textilie, ale jsou také vytvářeny jako sekundární znečištění při přirozené degradaci větších plastových výrobků (makroplastů), kdy je jejich výskyt, transport a osud v různých prostředích ovlivněny řadou přírodních faktorů, jako je UV záření, tepelné vlny a abraze větrem, stejně jako jejich vlastní fyzikálně-chemické vlastnosti jako např. velikost a hustota. Nejdrobnější úlomky nejsou pouhým okem viditelné.

Mikroplasty se nacházejí ve všech složkách životního prostředí (ve vodě, v půdě i v ovzduší). Atmosférou mohou urazit značné vzdálenosti, a proto je lze nalézt po celé planetě, dokonce i v nepřístupných horských povodích a v polárních polohách. V důsledku toho jsou mikroplasty v ovzduší zdrojem znečištění v suchozemském i vodním prostředí.

Mikroplasty byly taktéž nalezeny ve všech vodních ekosystémech včetně moří, oceánů, řek, jezer a nádrží, které slouží jako zdroje pitné vody. Mikroplasty (potažmo potencionálně nebezpečnější nanoplasty) jsou všudypřítomné a představují vážné riziko pro lidské zdraví.

Mikroplasty v životním prostředí vstupují do lidského těla stravou, vodou, vdechováním vzduchu i kontaktem skrze syntetické oblečení či kosmetické produkty. Dle studie z roku 2019 bylo vědci odhadnuto, že lidé mohou průměrně zkonzumovat až 5 g mikroplastů za týden, což je ekvivalent váhy kreditní karty.

Částice mikro a nanoplastů byly nalezeny mnoha vědeckými týmy napříč světem v různých částech lidského těla, např. v plicích, játrech, ve slezině, v ledvinách a dalších orgánech. Ovšem přelomové zjištění představil Ostravský vědecký tým, kdy jako jako první na světě přednesl důkazy o přítomnosti mikroplastů v lidské plodové vodě a v placentě. U 9 z 10 žen byla potvrzena přítomnost mikroplastů a aditiv v plodové vodě či placentě, kdy množství těchto částic bylo větší v placentě než v plodové vodě. Nejčastěji byly nalezeny částice o velikosti 10 až 50 µm, přičemž nejčetněji identifikovaným materiálem byl polyetylen (běžně se vyskytující plast).

Studie ukazují, že vysoké koncentrace některých nanoplastů a mikroplastů mohou vyvolat biochemické reakce, jako je oxidativní stres a zánět, přičemž tyto efekty mohou být způsobeny jak fyzikálními vlastnostmi částic, tak chemickými přísadami, které obsahují. Přibližně 94 % plastového odpadu, který vstupuje do oceánů, skončí na dně, kde se rozkládá na mikroplasty a nanoplasty. Tyto kontaminanty mají vážné negativní dopady na mořský život. V oblastech s vysokou biodiverzitou, jako jsou ústí řek, korálové útesy a mangrovy, je přítomnost mikroplastů zvláště problematická. Například až 68 % ryb ve Středozemním moři a 100 % planktonu v ústích evropských řek obsahuje mikroplasty. Mořské organismy často považují mikroplasty za potravu, což vede k jejich konzumaci, a to může způsobit místní blokády, záněty a poranění. Na pevnině mohou mikroplasty kontaminovat půdu a vodu, což vede k degradaci ekosystémů a k ohrožení zdraví půdních organismů. To může mít za následek snížení úrody a poškození plodin.

Oceány, které pokrývají více než 70 % zemského povrchu, jsou klíčovým prvkem pro udržení života na naší planetě. Jsou nejen domovem nespočtu druhů živočichů a rostlin, ale také regulují klima, produkují kyslík a absorbují oxid uhličitý. Přesto se dnes ocitáme na prahu environmentální katastrofy, která ohrožuje nejen mořské ekosystémy, ale i celou lidskou civilizaci.

Plastové znečištění je jedním z nejvážnějších environmentálních problémů současnosti. Každý rok se do oceánů dostává přibližně 11 milionů tun plastového odpadu, což odpovídá jednomu nákladnímu autu plného plastu každou minutu. Plast se nerozkládá jako organické materiály, ale postupně se rozpadá na menší částice, známé jako mikroplasty a nanoplasty.

Mikroplasty a nanoplasty se stávají součástí potravního řetězce. Plankton, který je základem mořského ekosystému, tyto částice požírá, a následně je konzumují větší živočichové, včetně ryb, ptáků a savců. Studie ukazují, že 100 % mláďat mořských želv má v žaludcích plast. Pokud korál přijde do kontaktu s plastem, pravděpodobnost, že se u něj rozvine onemocnění, stoupá z 4 % na 89 %.

Problém plastového znečištění se však neomezuje pouze na mořské ekosystémy. Mikroplasty a nanoplasty se dostávají do lidského těla prostřednictvím potravy, vody a dokonce i vzduchu. Tyto částice byly nalezeny v krvi, mozku, srdci, plicích, mateřském mléce a dokonce i v lidském spermatu. Navíc nanoplasty, které jsou menší než viry, pronikají buněčnými membránami a poškozují DNA. To znamená, že plastové znečištění neohrožuje pouze mořské živočichy, ale i lidské zdraví. Každý den konzumujeme plast, který je „ochucen“ toxiny, bakteriemi a plísněmi.

Oceány hrají klíčovou roli i v regulaci klimatu. Absorbují velké množství tepla a oxidu uhličitého z atmosféry. Jedním z konkrétních dopadů klimatických změn souvisejících s oceány je nárůst hladiny moří. Tání ledovců a zvýšená teplota oceánů přispívají k rozpouštění ledových šelfů a tím k zvyšování hladiny moří.

Jak už jsme zmínili, znečištění oceánů má obrovský dopad na veškeré živočichy, kteří v těchto vodách žijí nebo se do nich vydávají za potravou. Třeba vyšší kyselost vody narušuje zdraví a růst korálů, na které je navázán celý vodní ekosystém. Mělčiny, nyní zanesené plasty, bývaly skvělým místem pro vývoj mláďat. Kvůli znečištění dnes řada živočišných druhů postupně mizí z planety. Ohrožené jsou například belugy, jejichž mrtvá těla bývají plná chemikálií. Dokonce tak plná, že se s nimi musí zacházet jako s toxickým odpadem. Vymírání druhů má ale širší následky než jenom ztrátu biologické rozmanitosti. Každý druh má svou roli v ekosystému - může to být kořist, nebo predátor, který reguluje populace jiných organismů.

Mikroplasty v oceánech v čele s mikroplasty nejsou lokálním, ale globálním problémem, který je potřeba neprodleně řešit. Každý z nás může mnohdy ovlivnit používání plastových výrobků…

tags: #následek #velkého #počtu #odpadu #na #zemi

Oblíbené příspěvky:

• Recyklace a finance: Podrobná analýza
• Lodní doprava v Praze
• Časopisy o životním prostředí pro děti
• Moravskoslezské Lázně
• Průvodce instalací sprchového koutu