Největší úložiště radioaktivního odpadu na světě

Vjezd dovnitř připomíná průnik do masivní protiatomové krypty. Širokou silnici obklopují šedé skály strmě klesajícího tunelu, jehož konec je ztracený kdesi v mlze. To proto, že v téměř půlkilometrové hloubce, kam tunel vede, je výrazně chladnější vzduch a při smíchání s vlhkým vzduchem na povrchu vytváří mlžný opar. Napravo u stropu prosvítá rudá světelná tabule. Z čipů, které mají návštěvníci na sobě, pozná a ukazuje, kdo právě přijíždí.

Úložiště Onkalo ve Finsku

Úložiště Onkalo na jihozápadním pobřeží Finska, nedaleko jaderné elektrárny Olkiluoto, je první hlubinné úložiště radioaktivního odpadu na světě. Od loňského dubna se testuje jeho provoz. První měděné kontejnery s vyhořelým jaderným palivem sem začnou Finové ukládat v roce 2025.

"Díky těm čipům vidíme on-line, kdo je právě uvnitř, ať už pracovník, nebo návštěvník. Je to kvůli bezpečnosti," vysvětluje Ismo Aaltonen, manažer výzkumu a hlavní geolog finské společnosti Posiva, která s výstavbou úložiště začala před 15 lety. Projíždí spletitými chodbami, jež připomínají bludiště jakési obrovské jeskyně. Po 15 minutách jízdy tunelová spirála doklesá k testovací studni − díře v zemi obehnané žlutým plotem, která simuluje uložení měděných kontejnerů s nebezpečným odpadem. Pokračuje se dál až k ohromné jeskyni, pokreslené čarami a popsané čísly různých barev.

"Kus podlahy jsme pečlivě vyčistili, abychom viděli všechny praskliny v zemi, poznali všechny druhy podložních hornin a mohli je zmapovat. Získáváme tak unikátní sbírku geologických dat, která nám pomáhá plánovat další výstavbu," popisuje Aaltonen. Kompletní test se tady konal loni a dopadl úspěšně.

Skvělá akustika v jeskynním komplexu také inspirovala vedení společnosti Posiva, takže toto místo proměnilo v operní sál. Během každoročního festivalu klasické hudby zde vystoupily významné osobnosti finské hudební scény, například operní pěvec Mika Kares.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Význam pro Českou republiku

Velký význam má tohle místo i pro Česko. Také v tuzemsku se nyní hledá vhodná lokalita, kde by takové české Onkalo mohlo vzniknout. S tím finským úzce spolupracuje a nyní hodnotí tuzemské lokality, zda vyhovují po technické i bezpečnostní stránce a splňují environmentální kritéria.

Česká správa má na vybudování hlubinného úložiště v současnosti vytipovaných devět míst. Jenže obyvatelům obcí poblíž možných lokalit se představa úložiště u domu příliš nelíbí. Mezi devíti vytipovanými je například Hrádek na Jihlavsku. Starostové okolních obcí v dubnu požádali o vyloučení ze seznamu a na ředitele správy čekali nespokojení obyvatelé s transparenty.

"Nechtěl bych vylučovat nějaké lokality," řekl ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů Jan Prachař. Dodal, že v místech probíhají povrchové měřicí práce, ale nedělají se žádné vrty. Měření má být dokončeno do poloviny roku. "Poté bychom to chtěli zodpovědně zhodnotit a technicky vybrat nejvhodnější řešení," dodal Prachař.

Peníze na vybudování trvalého jaderného úložiště v Česku jsou. Na takzvaný jaderný účet přispívají producenti jaderného odpadu, z většiny vlastník obou tuzemských jaderných elektráren, Skupina ČEZ.

Technologie a bezpečnost

Vyhořelé jaderné palivo se musí nejprve přivézt, vyzvednout a následně vysušit. Potom poputuje do úložiště, které se nachází v hloubce 430 metrů pod zemí. V přípravných prostorách budou pracovat jen stroje a řídit je budou jen dva lidé.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

V takzvané horké komoře se použité palivo bude překládat do finálních kontejnerů. Aby se zabránilo případnému šíření radiace, jsou stěny i strop široké víc než jeden a půl metru. Během ostrého provozu bude navíc komora vyplněná speciálními plyny, které zabrání kontaminaci i korozi. Pak už se kontejnery neprodyšně uzavřou.

„Následují dva typy kontrol, zda je kontejner v pořádku a zda může být přepraven dolů,“ přibližuje bezpečnostní stránky transportu ředitel společnosti Posiva Mika Pohjonen.

Cílem kontejnerů je víc než tři sta metrů dlouhý tunel, kam se vejde třicet až čtyřicet kontejnerů s použitým palivem. Stěny tunelu jsou popsány výraznými čísly a čárami, které zvýrazňují praskliny a zlomy. Ty geologové mapují a digitalizují. Detailní znalost okolní horniny je totiž klíčová pro bezpečné uložení jaderného odpadu. Například v místě blízko zlomové zóny kontejnery umisťovat nebudou. „Dál v tunelu je spousta dobré a suché horniny, kam se kontejnery dají uložit,“ přibližuje geolog Tuomas Pere.

Podle Marka Vencla ze Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) jsou si horniny v obou zemích velmi podobné, či dokonce stejné, rozdílem je jen jejich původ vzniku.

„Pro nás je to úžasná příležitost, protože veškeré znalosti, které tam načerpáme, můžeme přenést do našeho českého programu a můžou se přenést do projektového řešení hlubinného úložiště, které v současné době připravujeme,“ podělila se o výhody přítomnosti českých pracovníků ve finském podniku Markéta Dohnálková ze SÚRAO.

Čtěte také: Ochrana australské přírody v Austrálii

V Česku by se na jedné ze čtyř vytipovaných lokalit mělo začít hloubit kolem roku 2050.

Film „Cesta na nejbezpečnější místo na Zemi“

Film „Cesta na nejbezpečnější místo na Zemi“ ukazuje jaderného fyzika, hledajícího místo pro konečné úložiště jaderného odpadu - a to i na indiánských územích. Režisér Edgar Hagen vysvětluje, proč je to tak důležité, stejně jako beznadějné.

Snímky, které během této cesty kolem světa vznikly, jsou působivé: noční zátahy proti odpůrcům přepravy kontejnerů s jaderným odpadem Castor v Německu. Indiáni, kteří na americkém Západě truchlí za svůj svatý kopec, který má posloužit jako úkryt pro radioaktivní odpad. Kontejnery, které se zdánlivě bez cíle přesouvají mezi zeměmi sem a tam.

Film dochází k jasnému závěru: ať v poušti Gobi, ve vnitrozemí Austrálie nebo hluboko v Alpách - najít perfektní místo pro konečné uložení jaderného odpadu je iluzí.

Podle Světové jaderné asociace (WNA) je v plánu do roku 2050 postavit na světě 237 nových jaderných reaktorů. Tento počet bude ale asi v některých státech revidován podle výsledků havárie JE v roce 2001 v Japonsku.

Evropská unie a jaderný odpad

Všechny státy EU by měly do konce roku 2015 představit své plány pro nakládání a uskladnění radioaktivního odpadu podle norem vytvořených v rámci Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA, MAAE). Návrh směrnice počítá i s vytvořením společných úložišť, na kterých se může dohodnout více států. Národní plány pro nakládání s jaderným odpadem EK vyhodnotí a bude mít i právo je vetovat.

Za nejvhodnější a nejbezpečnější způsob ukládání RAO se nyní pokládají hlubinná úložiště. V přípravnách na jejich vybudování zatím nejdále pokročilo Finsko (hotovo do roku 2020), následuje Švédsko (2023) a Francie (2025). ČR podle materiálů ČEZ, a.

Koncem roku 2010 byl v JETE v Temelíně zprovozněn moderní sklad vyhořelého jaderného paliva. To po vyjmutí z reaktoru chladne v bazénech přímo v reaktorové hale několik let a pak je uskladněno ve speciálních kontejnerech typu Castor. Kapacita úložiště v JETE je propočtena na 152 kontejnerů typu Castor, respektive 1370 tun materiálu, což by mělo stačit zhruba na 30 let provozu.

Uvažuje se i o vybudování centrálního úložiště v několika lokalitách, z nichž se podle SÚRAO jeví jako nejvhodnější lokalita Skalka poblíž města Bystřice nad Pernštejnem.

Česká republika není v odstraňování RAO bez zkušeností. Už od roku 2004 participujeme na plnění příslušné dohody mezi USA a Ruskou federací. V roce 2007 bylo tak použité JP z výzkumného reaktoru LVR-15 v Ústavu jaderného výzkumu (ÚJV) v Řeži u Prahy transportováno k úpravě do přepracovatelského závodu TVEL-Elektrostal v Rusku.

Úložiště Korad v Jižní Koreji

Sto metrů pod zemí v jihovýchodní části Jižní Koreje funguje úložiště radioaktivního odpadu Korad. Je jediné v zemi. Před třinácti lety ho Korejci vybudovali na zelené louce - nebo přesněji řečeno na břehu moře. Přivážejí sem ale jen mírně radioaktivní materiál.

„Tady máme dočasný sklad. Je tu aktuálně okolo čtyř tisíc sudů. Většinu odpadu tvoří boty, čepice a masky. Ty žluté sudy mají objem asi 200 litrů, ty šedé 320 litrů.“Jsme v nadzemní budově úložiště Korad a paní Boram Pak, naše průvodkyně úložištěm, ukazuje na prosklené okénko.

„Barely tady se nejdříve dočasně skladují, pak procházejí kontrolami. Je potřeba je zkontrolovat, zvážit, změřit míru radiace na povrchu barelu, a teprve pak putují dolů do úložiště,“ informuje zpravodajku Radiožurnálu průvodkyně.

Nízko a středně radioaktivní odpad tvoří například použité ochranné pomůcky pracovníků jaderných elektráren. Zatímco například v České republice je takový odpad ukládaný v bývalých dolech, Jižní Korea vybudovala úložiště od základů nové.

Výhody pro obyvatele: „Nejprve se dělal průzkum, které lokality by se hodily na úložiště. Pak jsme udělali hlasování pro občany, kteří rozhodli, že to bude tady. Samozřejmě že tady byly nějaké negativní názory na výběr lokality, ale snažíme se od začátku lidi dobře informovat a komunikovat průběžně. A pro místní to má i benefity. Zaprvé pracovní místa, třeba v mém případě. Kromě toho tady děláme různé aktivity, které přispívají místním občanům. Místní nemusí platit příspěvky za příjem televize,“ informuje nás průvodkyně.

Otázku ukládání vysoce radioaktivního odpadu, tedy vyhořelého paliva z elektráren, ale Jižní Korea zatím vyřešenou nemá, pokračuje Jae-Hoon Chung, ředitel KHNP, státní společnosti, která provozuje všech 24 bloků korejských jaderných elektráren.

„Pokud jde o lehký jaderný odpad, tak veškerý shromažďuje a skladuje Korad. A pokud jde o použité palivo z jaderných elektráren, tak ho skladujeme my v KHNP v areálech elektráren. Jsou dva názorové proudy, jak s ním nakládat. Ten jeden je pro hlubinné skladování víc než 500 metrů pod zemí. Druhý je pro přepracování a další použití paliva.

Švédský přístup k nakládání s jaderným odpadem

Švédská společnost SKB, která je zodpovědná za radioaktivní odpad, existuje už od 70. let minulého století. Ale o 40 let později Švédové stále hlubinné úložiště nemají.

„Na začátku jsme nečekali, že to bude trvat tak dlouho. Ale nesmíme udělat chybu, a tak je lepší postupovat pomalu. Navíc jsme měli dostatečnou časovou rezervu. Nebyla to ale jen bezpečnost, která zdržela výstavbu švédského hlubinného úložiště. SKB, tak musela přehodnotit celý postup a vlastně prvních 20 let strávila především vysvětlováním. A to nakonec zabralo. „Otevřenost je klíčová, protože obavy lidí plynou z nevědomosti. To je živná půda pro fámy, pomluvy a poplašné zprávy.

I potom ale nebylo přesvědčování jednoduché. Řada obcí v referendech odmítla zúčastnit se byť jen geologických průzkumů. Poslední dvě lokality ale o úložiště doslova soupeřily. Poražený starosta prý byl po rozhodnutí komise očividně smutný. Co přiměje někoho, aby chtěl mít téměř na dvorku tuny radioaktivního odpadu? „Samozřejmě takhle to nikdo nebere. Úložiště znamená pracovní příležitosti na desítky let dopředu.

Švédové jsou po více než 40 letech tak daleko, že už podali žádost o stavební povolení pro hlubinné úložiště, ale stále ještě nemají vyhráno. Kromě ekologů, politiků či vědců mohou projekt ještě zastavit i občané v dané lokalitě. Pokud budou chtít, tak si mohou uspořádat referendum. „Nemůžeme jít proti místním obyvatelům. Jestli nás v budoucnu odmítnou, budeme muset začít hledat nové místo.“ Stefan, ale věří, že to nebude nutné.

K přesvědčení místních ale nestačily jen osvětové přednášky a nebo propagační akce. Švédové nechávají zájemce si na jaderný odpad téměř sáhnout, a to v meziskladu jaderného paliva. „Mezi návštěvníkem a jaderným palivem je pouze 8 metrů a jediné, co je dělí, je voda ve skladovacích bazénech. A Švédové klidně ukazují i manipulaci s vyhořelým palivem. Průvodkyně vesele vypráví historku o ruské novinářce, která se nevědomky opřela o kontejner s palivem právě přivezeným z jaderné elektrárny. „Když jí to došlo, tak omdlela. Ani v takovém případě totiž nic nehrozí. Převozní kontejner je prý jen na omak teplý.

Švédský mezisklad jaderného paliva je sice přístupný veřejnosti, ale až od 18 let. Často sem jezdí celé třídy maturantů jako důkaz, že už jsou dospělí. Ročně navštíví sklad 2 až 3 tisíce lidí. „Někteří přicházejí vystrašení, plní nejistot. Radiace není vidět a její následky se mohou projevit až za delší čas. Ale jejich obavy se daří rozptýlit. Dřív se prý dokonce chodilo plavat přímo do výpustě chladící vody jaderné elektrárny, protože je o několik stupňů teplejší než okolní moře.

Dalším místem, kde vás nechají si na vyhořelé palivo a jádro si sáhnout, je v podzemní laboratoři v Aspo, kde se zkoumá uložení vysoce radioaktivního materiálu do žulového masivu. „Zvažujeme, co všechno se může stát v horizontu milionu let. Počítáme s další dobou ledovou i s nárazem meteoritu. A tomu všemu musí plánované úložiště odolat,“ vysvětluje Roland Johansson. „Pak je naším největším nepřítelem voda, která by mohla vynést radioaktivní nuklidy. Ta se ale v žulovém masivu pohybuje velmi pomalu. Asi 1 centimetr za rok. A když jsme 500 metrů pod zemí, tak jen voda by se na povrch dostávala 50 tisíc let. Mikroskopickým částem odpadu, by to ale trvalo mnohem déle, protože se pohybují skálou asi stokrát pomaleji. Laboratoř od jejího otevření v roce 1995 již navštívilo už na 150 tisíc lidí.

tags: #největší #úložiště #radioaktivního #odpadu #na #světě

Oblíbené příspěvky:

• Rozměry a vlastnosti nádoby
• Doprava a životní prostředí
• Přírodní vědkyně a politička Jitka Seitlová
• Vliv oxidů dusíku a síry na zdraví
• Programy podnikové ekologie