Největší škůdci australské přírody

02.10.2025

Austrálie je kontinent klokanů, bumerangu, hudebního nástroje didgeridoo... a také invazivních druhů. Zdivočelí koně a kočky, králíci i desítky druhů rostlin, hmyzu, měkkýšů, ryb, ptáků i dalších savců jsou škůdci, kteří vycházejí nejmenší kontinent světa hodně draho.

Už před 5000 lety se do Austrálie dostali psi dingové - přizpůsobiví lovci, kteří pravděpodobně přispěli k vyhynutí původních predátorů, jako byl vakovlk a ďábel medvědovitý (ten na rozdíl od vakovlka přežil alespoň v Tasmánii).

Vlna invazí, kterou australské ekosystémy zažívají v současné době, ale začala až během koloniálního období. V roce 1788 připluly do Austrálie první evropské lodě - a na jejich palubách nebyli jen lidé, ale také zvířata a rostliny. Některé chtěné, jiné přicestovaly jako černí pasažéři.

Ukázkovým případem úspěšné invaze jsou králíci, kteří měli kolonizátorům sloužit jako lovná zvířata. Když se přemnožili a začali škodit, měl to vyřešit dovoz lišek. Které se ovšem spíš než na invazivní králíky vrhly na původní faunu a staly se dalším invazivním druhem. Podobné naivně optimistické pokusy neustaly ani na začátku 20. století, kdy byly do Austrálie dovezeny ropuchy obrovské. Měly sloužit jako živý pesticid, který by plantáže cukrové třtiny zbavoval hmyzích škůdců.

Pokud si na Wikipedii najdete seznam australských invazivních druhů, možná budete překvapeni. Kromě již zmíněných zvířat nebo tak vyhlášených „psanců“, jako jsou zdivočelí koně a kočky, jsou na něm i desítky druhů rostlin, hmyzu, měkkýšů, ryb, ptáků i dalších savců. Ti všichni našli v Austrálii zemi zaslíbenou, ve které neměli přirozené nepřátele nebo konkurenci. Nacházeli snadné zdroje potravy a rychle se množili.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Právě ekonomické náklady si nyní vzali jako podklad pro výběr těch nejhorších škůdců australští vědci. Analýzou záznamů z různých databází dospěli k závěru, že přítomnost invazivních druhů stála jen v posledních 60 letech nejméně 299 miliard amerických dolarů. Na prvních třech stupíncích jejich seznamu najdeme tři živočišné druhy - kočky, králíky a „ohnivé mravence“. První dva přišli do Austrálie už s prvními kolonizátory, ale mravenčí invaze začala až na přelomu tisíciletí. V první desítce se ze zvířat umístili už jen divočáci a lišky, zbylých pět druhů jsou na pohled neškodné rostliny.

Ohniví mravenci jsou živým dokladem toho, že invaze do Austrálie pokračují i v moderní době. A podle vědců budou pokračovat i nadále, navíc vzhledem ke globalizaci a klimatickým změnám ve zvýšené míře. Jediným způsobem, jak se s nimi vyrovnat a aspoň některé ekonomické náklady snížit, je zřejmě vylepšit metody kontroly invazivních druhů.

Králík divoký (též králík evropský, latinsky Oryctolagus cuniculus) byl do Austrálie dovezen v roce 1859. Brzy ovládl celý kontinent, nyní patří mezi nejobávanější australské škůdce.

Mluví se doslova o králičí invazi. Králíci jsou v Austrálii vůbec nejničivějším škůdcem, přičemž jejich řádění na zemědělské půdě ročně stojí miliardu dolarů. Divokých králíků žije nyní na kontinentu přibližně dvě stě milionů, což znamená, že na jednoho Australana připadá osm ušáků. Do Austrálie připluli králíci z Evropy v devatenáctém století a velmi rychle se pro místní zemědělce stali noční můrou.

Pravdou je, že na lodích byli králíci čas od času do Austrálie zavlečeni už v dřívějších obdobích - doložených je třeba pět králíků, kteří připluli na anglických lodích v roce 1788, a pak ještě další v následujících sedmdesáti letech. „Všechny tyto králičí populace se ale nedokázaly úspěšně rozmnožit. Lítý boj králíci versus australští zemědělci tedy odstartovala jediná várka drobných savců přivezená o Vánocích roku 1859.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

Onen vánoční dárek směřoval k jednomu anglickému přistěhovalci. Thomas Austin byl vášnivým lovcem, a v novém australském domově se mu brzy začalo stýskat po honech na anglickém venkově. Společně s příbuznými v rodné zemi tak vymysleli, že by stesk po domově mohl utišit dodávkou pár ušáků. Když králíci z Anglie dorazili, Austin neváhal, a vypustil je na svých rozlehlých pozemcích v Melbourne. Už nebylo cesty zpět.

Dovezení králíci se totiž začali množit - jednoduše jako králíci. „Podle historických záznamů Austin vypustil čtyřiadvacet králíků. Podle webu National Museum of Australia jen na Austinově panství Bawron Park lovci odhadovali populaci králíků na čtrnáct tisíc jedinců. Rozrůstání králičí populace nelze nazvat jinak, než invazí.

„Jedna jediná událost vyústila v ohromnou katastrofu pro celou Austrálii. Důvod, proč byla čtyřiadvacítka dovezených divokých králíků tak úspěšná v osídlování Austrálie, byl podle vědců jednoduchý. V polovině 19. století tak do Austrálie dopluli ti vůbec nejodolnější králíci s ideální genetickou výbavou pro přežití v australské přírodě. „Byla to divoká zvířata, která měla přesně to, co potřebovala k dobytí Austrálie.

Králíci, kteří připluli až do Austrálie, byli ti, kteří dokázali přežít dlouhou cestu z Anglie. Neměli žádné nemoci. Vše do sebe zapadlo. „Byla to jednoduše bouře. Kontinent pak noví ušatí osadníci osídlili extrémně rychle. „Po celé Austrálii se potomci původních čtyřiadvaceti králíků rozšířili do padesáti let,“ uvádí list The Guardian. Králíci se navíc dokázali přizpůsobit absolutně všem přírodním podmínkám na kontinentu. Pro zemědělce se brzy stali noční můrou.

Po jejich nájezdech na místních polích nezůstávalo prakticky nic, vyschlá zpustošená půda navíc brzy erodovala, což způsobovalo další problémy. Svým apetitem králíci připravovali původní australské druhy hlodavců a konec konců i samotné Australany o úrodu a zásoby potravin. Oni sami se navíc stali oblíbenou potravou predátorů - ovšem ne do té míry, aby je predátoři vyhubili, ale jen tak, že se i predátoři rozmnožili a kromě králíků začali ještě více požírat a tím pádem likvidovat původní australské druhy hlodavců a jiných malých savců.

Čtěte také: Ekologické výzvy světa

„Počty lišek, psů dingo a divokých koček jsou mnohem vyšší v oblastech, kde žije nejvíc králíků. Králíci zkrátka pro australské životní prostředí představovali a představují něco jako morovou ránu. „Jejich dopad na místní ekosystémy byl a je katastrofální, přičemž v ohrožení je kvůli nim více než tři sta druhů původních rostlin a zvířat.

V letech po rozšíření králíků vymysleli zemědělci různé strategie, jak by se ušatých škůdců mohli zbavit, nic moc ale nezabíralo. Brzy se problém začal řešit i na vládní úrovni a dodnes v Austrálii existují oficiální úřady zaměřené výhradně na boj s ušáky. „Experti postupně vyzkoušeli celou řadu technik, aby snížili jejich populaci. Nejdříve farmáři začali se stavbou plotů.

„Vláda dokonce schválila plot, který se táhne přes celou západní Austrálii, ze severu na jih,“ nastiňuje National Gaographic. Plot byl jakousi drátěnou obdobou Velké čínské zdi - jen v tomto případě sloužil ne na ubránění se nájezdníkům, jako tomu je v asijské zemi, ale chlupatým ušákům. Obří ploty proti králíkům jsou v Austrálii celkem tři, a dohromady pak mají přes 3200 kilometrů (do tohoto čísla se ovšem nepočítá nespočet dalších menších plotů). Ovšem s výjimkou státu Queensland, kde místní úřady tvrdí, že právě ploty jim umožňují udržet si status jediného australského státu s poměrně málo králíky, se ploty výrazně neosvědčily.

Už úspěšnější, a dodnes používanou strategii se pro farmáře stalo ničení králičích nor. „Jejich zničením králíci přicházejí o místa, kde mohou v bezpečí a úspěšně odchovat mladé. Jenže vzhledem k rozlehlosti Austrálie není v lidských silách ničit králičí nory všude.

V padesátých letech se tak vládní úřady uchýlily k ještě drastičtějším krokům. „V jihovýchodní Austrálii vypustili do přírody králíky nakažené myxomatózou, nemocí způsobenou virem myxoma specifickým pro králíky. Myxomatóza je něco jako králičí neštovice a pro králíky představuje smrtelnou nemoc. Přestože díky viru řada králíků v Austrálii opravdu zemřela, postupem času si část australských králíků vybudovala imunitu, takže k úplnému vyhubení nedošlo. A stejně to dopadlo i s dalším virem, který pak byl nasazen v 80. letech. U virů i jedů ovšem vědci musejí neustále bedlivě střežit, aby náhodou neohrozili populace jiných zvířat. Přesto je od jejich používání neodradí žádní ochránci přírody a ani fakt, že v některých obdobích králíci sloužili pro Australany jako dobrý zdroj masa a kožešiny.

Zatímco v České republice jde o populárního domácího mazlíčka i užitkové zvíře, pokud by si obyvatelé australského státu Queensland pořídili domů zajíce či králíka, čekali by je problémy se zákonem. V zemi je totiž chov těchto zvířat přísně zakázán. Nejde přitom o žádný bizarní výstřelek v zákoně, který by bylo možné brát na lehkou váhu. Nejúspěšněji se to v posledních letech daří právě v Queenslandu, který se pyšní i označením jediný králíků prostý australský stát a proto neumožňuje chovat žádný druh, a to ani jako domácího mazlíčka.

Tajemství úspěchu zdivočelých králíků poodhalilo přečtení jejich dna. Historie vzniku lidských civilizací je i historií domestikace různých druhů zvířat. Člověk je zdomácněl a po generace šlechtil tak, aby svými vlastnostmi a chováním co nejlépe vyhovovala jeho záměrům. Pokud se takové domácí zvíře ocitne v divočině, stane se pro něj otázka přežití obrovskou výzvou. Některé druhy ale hozenou rukavici dokážou úspěšně zvednout. Úspěšnými kolonizátory divočiny jsou například koně, prasata, kočky - a také králíci.

Domácí králík je domestikovaná forma původního jihoevropského druhu králíka divokého (Oryctolagus cuniculus), kterou lidé rozvezli po celém světě. Problémy s králíky je vyhlášená hlavně Austrálie, kde se přemnožili divocí králíci dovezení z Evropy. Vědci ale upozorňují, že už o pár desetiletí dříve do australské přírody začali úspěšně pronikat domácí králíci, kteří přicestovali s prvními evropskými osadníky. Otázka, proč se domácímu zvířeti, které strávilo tisíce let v lidské péči, začalo tak rychle dařit v divočině, je pro vědce mimořádně zajímavá.

Zdivočelí králíci pocházeli ze šesti různých populací rozesetých po Evropě, Austrálii a Oceánii. U všech šesti populací v průběhu zpětného přizpůsobování se divočině začaly mizet varianty genů spojené s domestikací. V populaci zdivočelých králíků tak velmi pravděpodobně neuvidíte téměř žádné jedince s bílou, leskle černou, strakatou nebo jinak nápadně zbarvenou srstí. Přírodní výběr je ale nesmlouvavý nejen vůči králičí srsti. Z populace postupně vymizely i geny spojené s funkcemi nervového systému a s chováním. I to je logické - být krotký, přítulný a důvěřivý je výhoda, pokud jste králík chovaný jako mazlíček. Podobný návrat k podobě a chování divokých předků bychom našli i u zdivočelých koní nebo koček.

U králíků ale patrně není jediným důvodem extrémně úspěšného zdivočení. Králík divoký váží až 2,5 kg. Genetická data ale ukázala, že všech šest kolonií má původ ve směsce divokých a domácích králíků. Domácím králíkům tak s přežitím v divočině zřejmě poněkud vypomohli jejich (rovněž dovezení) divocí bratranci.

Podle definice je domestikace (zdomácnění) cílevědomé přetváření divokých druhů zvířat a rostlin v takové, které jsou vhodné k chovu nebo pěstování. Proces trvá několik generací, během kterého zvířata obvykle ztrácejí svou plachost a agresivitu a získávají fyzické rysy, které se u jejich divokých předků nevyskytují - například bílé zbarvení, menší rohy, kratší nohy aj. Za domestikovaná se považují taková zvířata, která žijí a rozmnožují se pouze pod kontrolou člověka.

Ačkoli je dnes běžnou součástí naší přírody, králík divoký u nás není původním druhem. Počátky jeho domestikace můžeme vystopovat až ke starým Římanům, kteří divoké králíky chovali na maso v ohradách zvaných leporária. Na tuto myšlenku pak navázali křesťanští mniši, kteří bílé králičí maso mohli jíst i ve dnech půstu. Od 16. století pak už vznikala různá plemena domácích králíků, kterých je dnes okolo stovky. Do Čech se chov králíků dostal po období napoleonských válek, ale k jeho hlavnímu rozvoji došlo až na konci 19.