Není příroda sama co to znamená?

Příroda se chápe ve dvou významech: jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír; a jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evropských jazycích mají výrazy odpovídající českému slovu „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit českým slovem přirozenost, tj. povaha věci.

V dějinách vystupuje příroda jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje přírodu cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí.

To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka. Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k přírodě.

Nicení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejména zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy. Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ).

V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přírodním prostředím (západní Evropa). V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejména pak ve 20. století, byl do krajnosti doveden vztah k pozemské přírodě jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů.

Čtěte také: Problémy s igelitovými sáčky a recyklace

Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k přírodě daný úctou k řádu přírody, jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k přírodě jako k věci, k mechanismu. Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání přírody, průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské přírody, pro které vytvářela technické prostředky.

Počátky vytváření antického pojetí přírody jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie. Středověké filozofické myšlení navázalo na antické pojetí přírody jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému.

Novověké filozofické myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení přírody jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím přírody.

Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel). Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva.

Vývoj přírodních věd přinesl důkazy o dějinné povaze přírody. Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské přírody: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat.

Čtěte také: Co trápí Vysokou školu uměleckoprůmyslovou?

Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v přírodě poškodili. Není v jejich silách obnovit vyhubený rostlinný či živočišný druh, původní přirozený ekosystém, biosféru, rozvrácenou v jaderné válce. Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské přírody, patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století.

Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a přírody. Je nutné restrukturovat společenskou reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace.

Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejména zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry. V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci přírody, zda je nutné změnit její paradigma.

Na nezbytnost překonání mechanistického paradigmatu ukázal F. Capra. Možností ekologického paradigmatu sociologie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap. Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution).

Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí.

Čtěte také: Článek o tom, proč příroda není sentimentální

Soudobé pojetí ochrany přírody je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala maximální prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací.

Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přírodních zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přírodního prostředí. Ochrana přírody je v tomto smyslu součástí sociální reprodukce.

V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že přírodu je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty přírody a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách sociologického myšlení.

Definování přírody je důležité pro vytvoření vztahu a ochrany k ní. Nazírání na přírodu v čase značně variovalo. O přírodě se často hovoří, pro některé představuje ideál, ke kterému je třeba směřovat, pro jiné výzvu ke kultivaci. To, jak je příroda definována, vypovídá o společnosti a je důležité i pro její ochranu. Koncept přírody je sociální konstrukt, který se vyvíjel v čase, prostoru i kultuře.

Z historických pramenů se dá jen těžko vyčíst, jak na přírodu nahlíželi obyčejní lidé. Různí teoretici se proto přou o to, kdy člověk začal přírodu oceňovat a vydělovat ji ze svého okolí. Jsou známé historky, jak ještě před sto lety vesničané nechápavě kroutili hlavami nad turisty z měst, kteří přijeli obdivovat přírodní krásy.

Zároveň s debatou o estetice přírody dochází v novověku rovněž k pokusům o konstrukci přirozeného stavu. Thomas Hobbes přichází se svou tezí ,,člověk člověku vlkem", v níž je člověk sebestředná bytost myslící jen na vlastní dobro. Jean Jacques Rousseau zastává naopak ideu nezkaženého lidství, v jeho pojetí je příroda primární dobro a člověk se kazí teprve kulturou.

Člověk je v této době již z přírody oddělený, může ji zkoumat, dochází k nástupu přírodních věd, příroda je pochopitelná a poznatelná skrze lidský rozum, pokládá tak základní kámen pro osvícenství a průmyslovou revoluci, dochází k odkouzlení přírody, nárůstu instrumentalismu, což posléze umožnilo rozvoj kapitalismu.

S problematikou přírody a jejím chápáním souvisí diskurz přirozenosti (v angličtině se pro obojí používá pojem nature). Konkrétně jde o zdání přirozenosti a otázky, co je přirozené a co již není. Anders Hansen poukazuje na fakt, že když něčemu dáme přívlastek, že je to přirozené, tak to slouží jako nezpochybnitelný fakt, který vyvolává dojem nezpochybnitelnosti a normálnosti.

Co je považováno za přirozené je zároveň správné a nezpochybnitelné, nepřirozené pak může být považováno za škodlivé a zároveň vyvolávat snahy o potlačení, respektive vrácení do normálního přirozeného stavu. S tím souvisí i definice rizika jako přirozeného či umělého, jak dále rozvádí Giddens (viz článek Riziková budoucnost).

Anders Hansen zkoumal diskurzy přírody a kultury, tak jak jsou prezentovány v médiích, a rozlišil pět základních diskurzů přírody. První je chápání přírody jako dobré, nezkažené (což se často využívá např. v reklamě na bio výrobky). Dalším diskurzivním rámcem, v němž je příroda interpretována, může být zranitelnost (respektive, že přírodě škodíme, je křehká). Oproti tomu vystupuje třetí pojetí přírody jako hrozby (povodně, tornáda a další přírodní katastrofy).

Je zřejmé, že žádný z těchto diskurzů není pravdivý. Příroda se neustále mění, stejně jako naše nahlížení na ni. Murray Bookchin vystupuje proti vnímání přírody staticky a poukazuje na přírodní dynamiku.

Naše představy o přírodě jsou často spíše představami o životním prostředí vzhledem k tomu, že v opravdové přírodě (něčím, co není poznamenané kulturou) se prakticky nepohybujeme.

John Barry poté poukazuje na čtyři typy životního prostředí, prvním z nich je divočina (příroda nepoznamenaná kulturou), krajina, zahrada (příroda, v níž se již projevuje kultura, např. venkovská krajina), městská krajina (parky stejně jako problémy krajiny spojené se sídelní kaší) a globální životní prostředí (jenž může být nahlíženo z planetární perspektivy).

Příroda stejně jako životní prostředí jsou kulturně podmíněné pojmy, o jejichž přesnou definici a interpretaci je možné vést spory. Definice jsou často považovány za jakousi intelektuální zábavu. Definování je ale důležité pro pochopení světa - kulturního i přírodního - ve kterém žije.

Podle ekologů a ochránců zvířat se do české, potažmo evropské přírody navrací divočina. Jenže je otázka, co to vlastně znamená? Vždyť celé roky slýcháme, že příroda je v totálním područí člověka a díky němu ve strašlivém stavu.

"Člověk svojí činností někomu prospívá a někomu zase škodí. Jeho činnost nemá pouze devastující efekt. Navíc se příroda neustále proměňuje sama o sobě, nezávisle na člověku," říká k tomu biolog David Storch, který se v rámci svého bádání zabývá makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií.

Do české, potažmo evropské přírody se doložitelně navrací řada "velkých" zvířat. To se týká třeba bobra nebo rysa, který byl úspěšně vypuštěn v osmdesátých letech minulého století na Šumavě. Dnes rys žije v celých jižních a západních Čechách (a dosahuje až do Brd) a na severní Moravě.

Přibývá také řada druhů ptáků. Ne že by se nějak masivně navraceli ti u nás vyhynulí, ale u jistých - hlavně lesních - druhů se zvětšují jejich populace. To je sice úspěch, na druhou stranu ale spousta druhů živočišné říše, zvláště třeba hmyz otevřené krajiny, vymírá.

Takže asi úplně nejde říci, že se s velkými zvířaty navrací komplet divoká příroda v nějaké ideální podobě. Navíc řada projektů, jako je třeba vysazení zubra evropského, divokého koně či nově vyšlechtěného pratura, kteří kdysi v přírodě jako býložravci dokonale fungovali jako velcí udržovatelé lesa, se teprve rozbíhá.

Tlak civilizace na přírodu je určitě obrovský, přesto to nejde takto zjednodušit. Za posledních šedesát let se náš vztah k přírodě přece jen zásadně proměnil. Dnes už lidé dobře vědí, že by se příroda měla spíš chránit než jednosměrně drancovat či poškozovat.

Blíž pravdě je to, že člověk svojí činností někomu prospívá a někomu zase škodí. Lidská činnost má tolik dimenzí, že nemá pouze jediný, a to devastující efekt. Navíc, ať chceme nebo ne, příroda se neustále proměňuje sama o sobě, nezávisle na člověku. V lidech jsou však tendence buď si toho nevšímat, či naopak tvrdit, že se to neustále jen zhoršuje.

Pokud ale budeme mluvit o nejvýraznějším rysu současného vývoje v přírodě, musíme se vrátit o několik tisíc let nazpátek. Už tehdy totiž začalo to, čemu říkám "zvětšování zrna krajinné mozaiky".

tags: #neni #priroda #sama #co #to #znamena

Oblíbené příspěvky:

• Odpadové hospodářství Jablonec nad Nisou
• Recenze odpadkového koše CURVER
• Co znamenají zkratky pro emise?
• Řešení problémů s komunálním odpadem
• Charakteristika horských oblastí