Nezlomná přitažlivost přírody: Co to je?

Možná jsou ve slovech příroda, rod, rodina a národ skryté rovnice, které zachycují cosi ze samého počátku, z tajemné Matrice Života.

Člověk je druh obdařený vědomím. Není však obdařený nezávislostí na přírodě, na pestrosti druhů přírodu obývajících.

Zdá se, že formující síla přírody je nekonečně plodná. V celém širém světě nenajdeme dva zcela stejné životní příběhy, nenajdeme ani dvě zcela stejné tváře, přestože máme možnost hledat ve více než sedmi miliardách příběhů, tváří, otisků prstů, znaků skrytých v lidských očích.

Neskutečná bohatost tvarů je přírodě přirozená, nenajdeme dvě stejné sněhové vločky, stejný tvar stromu, kamene nebo hory. Jakoby tvořivost přírody a vesmíru byla nevyčerpatelná, jak v pestrosti druhů, plnosti tvarů, tak v drobných detailech, proměnlivosti a jedinečnosti.

Schopnost přírody plodit a tvořit není založená na improvizaci, vychází z moudrosti, úspornosti, elegance a dokonalých přírodních zákonů. Přírodní zákony nejsou kalkuly, na rozdíl od některých zákonů společenských.

Čtěte také: Nezlomná přitažlivost přírody v díle Maxe Ernsta

Pozorujeme-li přírodu naše pohledy jsou sotva vyčerpatelné, nedokážeme obsáhnout její bohatost v celé její moudrosti, v kráse barev, tvarů a vůní, jenž se snoubí s celkovým panoramatem údolí, hor, lesů, strání, řek a jezer. S východy a západy Slunce, s proměnlivostí denní oblohy, s tajemností nočního nebe. S ohromující hloubkou a pestrostí života moří a oceánů. S pestrostí života a tvarů ukrytých pod povrchem země.

Každý jeden obraz soběstačné přírody v sobě nese stopy nekonečna dalších obrazů, použijeme-li mikroskop dostaneme se do říše fascinujících obrazů skrytých lidskému zraku.

Zdá se, že je to čas, kdo řídí nekonečno východů a západů Slunce, nekonečno představení světel a stínů během denního putování Slunce po obloze. Čas a neustálý pohyb všeho představuje souhru (nepohnutých) vesmírných zákonů. V přírodě probíhá transformace neustále.

Příroda vyjadřuje sama sebe například v koloběhu ročních období. Pokud existuje nespočet druhů rostlin, stromů a květin, tak je to proto, že to tak příroda chtěla. Je docela možné, že příroda se baví proměnou druhů, děje se tak ale bez náhlosti, nikoliv skokově, ale v harmonických intervalech.

Možná si je i vědoma všech nástrah náhlých, divokých proměn. V přírodě je obsaženo mnohem více transcendence, než v ní na první pohled vidíme. Příroda přímo ze sebe dýchá a vyzařuje a dává se nám číst, dává nám zahlédnout záblesk své moudrosti a tvořivosti.

Čtěte také: Nezlomná přitažlivost přírody v díle Maxe Paintera

Není pochyb, že příroda je znamenitého ducha, je čarodějkou s význačnými vlastnostmi. Projevuje se jednoduchým způsobem, nevytváří složitosti. Přírodu nepřekřičíme, nepokřivíme, ona se chová tak způsobně, že není možné s ní bojovat.

Pouze lidská duše s přírodou spřízněná pojímá přírodu v celé její úplnosti, a často dopředu zná, co nám příroda uchystává. Nakonec příroda jako celek je pro nás od obzoru k obzoru znamením, vše v přírodě oplývá symboly, které jsou tolik blízké lidské duši. Duše je zrcadlem té části vesmíru, kterou zrovna obývá. Pro zbytek vesmíru reprezentuje jsoucno té reality, jíž je zrovna součástí.

Příroda, sama nekonečně různá a plná proměn, se neobává nekonečna, strach z neuchopitelného je pouze lidskou vlastností. Příroda je v nekonečnu oděná, přijímá jej a tím potvrzuje dokonalost Stvořitele. V každé elementární částici - v každé kapce nekonečna - skrývá se potenciál věčných sil, rozmanitých možností stvoření, v každém zrnku písku skrytá je božská nesmírnost.

Pokud se v zrnku písku skrývá celý vesmír, potom není žádný bod v prostoru ztracen, potom se potenciál každého jednoho bodu prostoru může transformovat v celé Univerzum.

Bezbřehé a ve své podstatě beztvaré nekonečno není možné obsáhnout, zkrotit, proniknout jím. V nekonečnu se vše spojuje. Nekonečno na nás číhá za každým rohem, skryté je v každém kousku hmoty. Ale není se čeho obávat, nekonečno nám tím, že existuje - ve své plnosti, tím, že je Stvořitelem předurčeno, vychází vstříc.

Čtěte také: O přitažlivosti přírody

Prostor a čas sceluje nejen to, co právě je, ale i to, co by mohlo být, obsahuje všechny možnosti, a proto je k tomu, co je, i k tomu, co by mohlo být v realitě promítnuto lhostejný. V každém okamžiku nám dává na vybranou.

Prolínání možného s již existujícím mění svět vlivem našich rozhodnutí. Přesto se vše děje v rámci zákona kontinuity, souvislosti se nikam neztrácí, plynulost dění navazuje na předchozí vývoj, staré a nové události představují spojité pokračování.

Můžeme mít dojem, že prostor se skládá z bodů v konečném počtu, nedozírná hloubka prostoru je však právě proto stvořena, ve skrytu před zraky všech, aby pomyšlením na nekonečno zneklidňovala a zaměstnávala lidskou mysl.

Obyčejně se však lidská mysl vesmírem, nekonečnem a otázkami stvoření nezabývá, netouží „odemknout nekonečno“. Natož aby měla odvahu ptát se, co je za nekonečnem.

Vesmír je současně nekonečně velký, nekonečně malý, nekonečně mělký i hluboký, nekonečně vstřícný i drsný. Energie počátku, vyplývající z věčnosti a v sebe sama se neustále obracející, poskytuje dynamickou plnost nekonečné transformaci vesmíru.

Energie počátku je dokonalá, myšlenka a forma jejího díla - nekonečného vesmíru - je stejně dokonalá. Každý atom hmoty je neustále spojen s věčností. Přirozenost transformace tkví v dynamickém pohybu uvnitř i vně každé hmoty. Každý jeden bod prostoru je prostoupený nekonečnem, vláknem nekonečna. Tato vlákna umožňují nekonečno možností transformace. Vše jsoucí se utváří od věčných vláken spojení. Jednou vytvořená vlákna spojení se nikam neztrácí, všechna se sbíhají v informačních polích, informace z jedné linie se ubírají do druhé.

Informace, včetně jejich proměnlivosti, sledují určitou hladinu nebo bod určení. Přirozenost je transformaci dána od samého počátku, počátek je v tomto případě roven stvoření či původu.

Transformace vědomí má vlastní řád, jenž na člověka působí zcela přirozeně. Jakmile transformace probíhá objevuje se celá řada novostí. Novostí, které očekáváme, ale i těch, kterých se obáváme. Měli bychom vědět, že kolektivní strach stoupá od země do prostoru. Nepřetržitá energie strachu se v prostoru kumuluje, jakmile je překročena určitá mez, snese se zpět k zemi, aby mohl být proces vzniku toho, čeho se nejvíce obáváme, dokončen.

Na své cestě životem potkáváme v pravou chvíli se zjevující různé stopy, stíny, značky, které nás vedou a chrání. Některé zachytíme podvědomě a podvědomě také jednáme, aniž bychom o zaznamenaném symbolu, značce či podnětu k akci nebo určitému kroku vůbec přemýšleli. Pokud by naše podvědomí takto nefungovalo, mohly bychom světem bloudit naslepo a bez ochrany.

Aby pro nás byl symbol znamením, musíme rozumět jeho řeči, respektive je to tak, že na intuitivní úrovni je to naše podvědomí, kdo k nám dokáže mluvit řečí symbolů. Nasloucháme-li svému podvědomí a intuici, potom se můžeme vydat po stopách harmonie obrazně řečeno i poslepu. Představme si, že je to vlastně samo podvědomí, kdo nám značí cestu a ukazuje směr.

Každý okamžik, který předchází tady a teď je jiný. Každý okamžik, který tady a teď následuje je jiný. Rozdíly jsou sotva znatelné, neuchopitelné. V jediném okamžiku nám před očima proletí motýl a v následujícím již se ztrácí uprostřed rozkvetlé louky. Také myšlenky se svou energií odlišují podle toho, které je předchází, a které je následují. Každý náš pohyb, minulý i přítomný, je zahrnut v působící příčině po sobě následujících událostí. Znamení se neukazují bezdůvodně.

Ale na druhé straně nic není tolik příhodné tomu, abychom se poučili, jako nezdar či neúspěch. Můžeme občas šlápnout vedle, můžeme se mýlit, můžeme životem bloumat nazdařbůh, ale vždycky máme možnost vstát a narovnat se. Pokud v půli cesty někde uvázneme, jako bychom takříkajíc ztratili nit, v tu chvíli se máme zastavit a co nejvíce zpozornět.

Každý důležitý bod zastavení na naší cestě má svůj důvod a své místo, určitou lokalitu, která dokonce může být předem určena (nikoli absolutně dána). Vyznačenou ji můžeme najít například v osobní astrologické mandale. Ale těchto určení či bodů může být v jeden okamžik více než jeden. Tyto body se nemohou překrývat, každý je přesně situován (souvisí s určitou situací) a každý má v prostoru své místo. Body zastavení sami o sobě nikam neplynou, svými rozhodnutími se my sami pohybujeme po vztažných osách mezi těmito body - možnostmi volby. Body zastavení, vztahující se k dané situaci, mohou být vyměněn jeden za druhý - vždy můžeme couvnout a vrátit se o pár kroků zpět. Což platí pouze v případě, pokud jsme nepřekročili určitou mez, za níž už není návratu.

Všímejme si malicherností, kterými se naše mysl zabývá. Přemýšlejme o tom, co si z celého srdce přejeme, ne o tom, co nechceme, čeho se obáváme. Prvotní domněnka strachu a obav sílí a mysl se přestává soustředit na to podstatné. Neopodstatněné obavy a strach mohou vytvořit „falešné tušení“.

Tušení tak jednoznačné, potvrzené jistotou úmornou až fatální, že může mít rozhodující, osudný význam. Tvořivý pohyb člověka nekonečným prostorem a přirozenost lidského bytí, ani pravidla transformační proměny lidského vědomí není možné zevšeobecnit. Tímto pohybem není míněna pouhá změna místa, neboť vše, čím se naše vědomí zabývá, si neseme neustále s sebou. Tímto pohybem je míněna vnitřní proměna, změna uvažování, která vede k promyšlenému jednání. Je jím míněn dokonce i vnitřní klid, zklidnění a nalezení vnitřní harmonie.

S každým novým probuzením se soustřeďme na harmonii, vnímejme sílu osobního magnetismu - magickou přitažlivost věcí a dějů.

S každým novým probuzením se soustřeďme na harmonii, vnímejme sílu osobního magnetismu - magickou přitažlivost věcí a dějů. Přírodní pohromy na Zemi dokážou přepsat osudy milionů lidí, ale i přesto bychom si měli uvědomit, že to, co se děje ve vesmíru, je mnohem horší.

I když by se to mohlo zdát jako scéna z dystopického filmu, jedná se o skutečnou realitu. Když se na Zemi procházíte v dešti, je to nanejvýš nepříjemné, ale ve vesmíru by vás podobná procházka mohla stát život. Zatímco na Saturnově měsíci Titanu sice prší, ale tekutý metan padá velmi pomalu. To ale neznamená, že je to příjemné.

Na některých hnědých trpaslících je situace ještě horší. V jejich horké atmosféře se nacházejí železné páry, které kondenzují do mraků a vytvářejí železný déšť. Kdyby vás zasáhl takový déšť, malá železná zrnka by vás zasypala rychlostí 150 km/h.

Na Zemi bouřky trvají jen pár hodin, ale ve vesmíru je to jiné. Na planetách zuří bouřky, které mohou trvat i několik staletí! Větry v rudé skvrně dosahují rychlosti 600 km/h, což je 6x rychlejší než běžná pozemská vichřice. I Jupiter je však jen slabým odvarem toho, co se děje na Neptunu, největrnější planetě Sluneční soustavy.

Když se na Zemi objeví tornádo, létají auta i domy vzduchem. Ta nejničivější pozemská tornáda dosahují rychlosti okolo 480 km/h. Ve vesmíru je to ale mnohem horší. Vesmírné počasí je ale mnohem rozmanitější. V srpnu 2014 byl nad severním pólem Země poprvé pozorován elektrický hurikán tvořený plazmou, tedy oblakem nabitého plynu. Měl několik ramen točících se proti směru hodinových ručiček a klidný střed.

Právě že gravitace na horizontu zastavuje čas z hlediska vzdáleného pozorovatele. Co při tom cítí či vidí je, no, spíše filosofická otázka a lpění na principu, že by neměl nijak poznat přechod horizontu. Já na to ale: stejně to nepřežije, tak co?

Fyzikálněji: zastaví se mu čas (dilatace času) a v ten moment bude zároveň už v singularitě (kontrakce délek). V každom prípade, neovplyvnené možnosťou či nemožnosťou prechodu Cauchyho horizontu, čakalo vedcov pod ním prekvapenie - podľa najnovších výpočtov existuje pod týmto horizontom v prípade supermasívnych čiernych dier stabilná a aj rozľahlá oblasť, kde majú stabilné dráhy nielen fotóny a častice, ale je tam dostatok štandardného 3D priestoru i pre makroskopické objekty, teda napr. aj planéty.

Dráhy nikdy neopustia oblasť pod Cauchyho horizontom, ale ani neskončia v singularite. Planéty či potenciálne aj život by teda mohli vnútri Cauchyho horizontu existovať, a vďaka stabilite dráh by mali dostatok času na svoje sformovanie a vývoj, podobne ako majú dostatok času v okolí štandardných hviezd. Z hlediska vzdáleného pozorovatele se na horizontu zastaví čas na tělese, které padá. Takže vychází že se s tím zastaví i pohyb a pád se zastaví.

(Černé díry se původně jmenovaly zamrzlé hvězdy). Pro pozorovatele padajícího se z hlediska OTR nic zásadního dít nemusí (problém s časem pod horizontem je jenom matematický a spočívá v tom že radiální souřadnice R a časová t si při přechodu prohodí svoje role, ale pozorovatel má na hodinkách tzv. vlastní čas).

Při přechodu přes horizont ale pozoruje, že se ve vesmíru zrychluje čas, veškeré dění a během přechodu "uvidí" nebo zažije celou budoucnost vesmíru v jednom okamžiku. Při přechodu přes horizont kosmonaut nedosáhne rychlosti světla, tudíž ani kontrakce délek pro něj není nekonečná/nulová tak jako pro foton.

Horizont událostí je hranice, kdy ani světlo, tedy foton, nemůže uniknout. Proč? Protože prostor padá rychleji než světlo. Nejen že dosahne, překoná! A tím se otočí t-xyz. Z pod horizontu není možné se dostat kvůli silné gravitaci. To není jen o popularizaci, ten prostor "padá", či přesněji, je zakřiven v 3D+1.

Jakákoliv jiná částice také budí gravitační sílu. Ale naopak to neplatí. Gravitace sama o sobě nebudí třeba elektrické pole. Existovaly ovšem svého času zajímavé pokusy ohledně hledání takového rozšíření obecné teorie relativit, které by rovnocenně popisovalo jak gravitaci, tak elektromagnetickou sílu, byly to tzv. Kaluza-Kleinovy teorie, v nichž gravitace mohla budit elektromagnetické pole a naopak, tyto teorie však nepřežily kvůli jiným potížím. I v Kaluza-Kleinových teoriích ale platilo, že gravitace je buzena jakýmkoliv jiným polem, a pouze ve speciálních případech naopak sama budí elektromagnetické pole. Za zdroj gravitace tedy slouží jakákoliv energie (tj.

Dotazů je tady vlastně celá řada, a tak začněme postupně. Pokud jde o prostor, tak musíme odlišit dvě otázky - zda je nekonečný a zda má hranice. Podle všeho, co dnes víme, nemá. Nikde by nemělo být místo, kde by prostor prostě končil. Z principu nemůžeme nikdy vyloučit, že někde ve vesmíru probíhají jevy, kterým nerozumíme. Na druhou stranu ale můžeme říct, že žádná taková hranice není nikde v pozorovatelné části vesmíru. Náš vesmír existuje asi 13,5 miliardy let a to omezuje, jak velkou část z něj můžeme pozorovat, protože z dostatečně vzdálených míst k nám světlo za dobu jeho existence ještě nedoletělo.

Světlo se pohybuje konečnou rychlostí, ale zároveň se při pohledu do větší a větší vzdálenosti díváme do vzdálenější a vzdálenější minulosti. Nakonec, když pozorujeme světlo, které už putuje vesmírem 13,5 miliardy let, vidíme do úplného počátku vzniku vesmíru. Jen pár set tisíc let po velkém třesku začal být vesmír natolik průhledný, že se jím světlo mohlo začít volně šířit. V této době byl vesmír také velmi horký, díky tomu se světla uvolnilo značné množství a my jej dnes pozorujeme jako tzv. reliktní záření. Toto reliktní záření je dnes podrobně zmapováno a víme, že...

Na fotbalovém stadionu v rakouském Klagenfurtu se veřejnosti otevřela obří umělecká instalace, které má diváky přimět k zamyšlení, zda lidstvo dokáže ochránit planetu před klimatickými změnami. Švýcarský galerista a tvůrce výtvarných intervencí Klaus Littmann nechal na stadionu Wörthersee vysázet vzrostlý les s 299 stromy, na nějž se návštěvníci z tribun mohou dívat jako na exponát.

Pohled na hrací plochu udržovaného stadionu pro 30.000 diváků osázenou břízami, modříny, borovicemi, duby či osikami působí velice překvapivě a tvůrce instalace tvrdí, že pozorování této proměnlivé krajiny se jen těžko omrzí. Realizaci projektu měl na starosti švýcarský zahradní architekt Enzo Enea, který na stadion nechal převézt asi 50 let staré a až 15 metrů vysoké stromy z pěstitelských školek. Skladbu vybíral tak, aby co nejvíce evokovala typicky středoevropský smíšený les. Po ukončení instalace, která je zdarma přístupná do 27.

Lípy mají listy srdčité, jejich tvar opakuje mladá lipová koruna. Stará lípa se však nebojí staletí věku ani zvětšující se dutiny v kmenu. Je to úžasný, nezdolný strom. Lípy jsou stromy oblíbené, bez nich si nelze českou krajinu představit. Vzpomeňme na medovou vůni kvetoucích lip, která dokáže přivolat vzpomínku na dětství, vzpomínku, která potěší, stejně jako pohled na lípy samé.

Také jejich dřevo má svou přitažlivost - je bílé, měkké, nebrání se noži ani dlátu. Když v myšlenkách přivoláme vzpomínky na naše lípy, přesvědčíme se, že je lípa opravdu stromem domova. Má v sobě něhu i sílu, je nezlomná v boji s ne vždy snadným životem.

tags: #nezlomna #pritazlivost #prirody #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Podmínky registrace odpadu v ČR
• Úložiště odpadu Berounsko
• Systémy recyklace užitkové vody
• Povodí Labe: Zdroje znečištění
• Problémy a výzvy obnovitelných zdrojů