Nekonečná přitažlivost přírody: Co to je?

Možná jsou ve slovech příroda, rod, rodina a národ skryté rovnice, které zachycují cosi ze samého počátku, z tajemné Matrice Života. Člověk je druh obdařený vědomím. Není však obdařený nezávislostí na přírodě, na pestrosti druhů přírodu obývajících. Zdá se, že formující síla přírody je nekonečně plodná.

V celém širém světě nenajdeme dva zcela stejné životní příběhy, nenajdeme ani dvě zcela stejné tváře, přestože máme možnost hledat ve více než sedmi miliardách příběhů, tváří, otisků prstů, znaků skrytých v lidských očích. Neskutečná bohatost tvarů je přírodě přirozená, nenajdeme dvě stejné sněhové vločky, stejný tvar stromu, kamene nebo hory. Jakoby tvořivost přírody a vesmíru byla nevyčerpatelná, jak v pestrosti druhů, plnosti tvarů, tak v drobných detailech, proměnlivosti a jedinečnosti.

Schopnost přírody plodit a tvořit není založená na improvizaci, vychází z moudrosti, úspornosti, elegance a dokonalých přírodních zákonů. Přírodní zákony nejsou kalkuly, na rozdíl od některých zákonů společenských. Pozorujeme-li přírodu naše pohledy jsou sotva vyčerpatelné, nedokážeme obsáhnout její bohatost v celé její moudrosti, v kráse barev, tvarů a vůní, jenž se snoubí s celkovým panoramatem údolí, hor, lesů, strání, řek a jezer. S východy a západy Slunce, s proměnlivostí denní oblohy, s tajemností nočního nebe. S ohromující hloubkou a pestrostí života moří a oceánů. S pestrostí života a tvarů ukrytých pod povrchem země.

Každý jeden obraz soběstačné přírody v sobě nese stopy nekonečna dalších obrazů, použijeme-li mikroskop dostaneme se do říše fascinujících obrazů skrytých lidskému zraku. Zdá se, že je to čas, kdo řídí nekonečno východů a západů Slunce, nekonečno představení světel a stínů během denního putování Slunce po obloze. Čas a neustálý pohyb všeho představuje souhru (nepohnutých) vesmírných zákonů. V přírodě probíhá transformace neustále.

Příroda vyjadřuje sama sebe například v koloběhu ročních období. Pokud existuje nespočet druhů rostlin, stromů a květin, tak je to proto, že to tak příroda chtěla. Je docela možné, že příroda se baví proměnou druhů, děje se tak ale bez náhlosti, nikoliv skokově, ale v harmonických intervalech. Možná si je i vědoma všech nástrah náhlých, divokých proměn. V přírodě je obsaženo mnohem více transcendence, než v ní na první pohled vidíme. Tato dokonalost znamená, že vším, čím příroda je, je plně v každé své části.

Čtěte také: DVD Zázraky přírody: Nekonečná krása – recenze

Příroda přímo ze sebe dýchá a vyzařuje a dává se nám číst, dává nám zahlédnout záblesk své moudrosti a tvořivosti. Není pochyb, že příroda je znamenitého ducha, je čarodějkou s význačnými vlastnostmi. Projevuje se jednoduchým způsobem, nevytváří složitosti. Přírodu nepřekřičíme, nepokřivíme, ona se chová tak způsobně, že není možné s ní bojovat. Pouze lidská duše s přírodou spřízněná pojímá přírodu v celé její úplnosti, a často dopředu zná, co nám příroda uchystává. Nakonec příroda jako celek je pro nás od obzoru k obzoru znamením, vše v přírodě oplývá symboly, které jsou tolik blízké lidské duši. Duše je zrcadlem té části vesmíru, kterou zrovna obývá. Pro zbytek vesmíru reprezentuje jsoucno té reality, jíž je zrovna součástí.

Příroda, sama nekonečně různá a plná proměn, se neobává nekonečna, strach z neuchopitelného je pouze lidskou vlastností. Příroda je v nekonečnu oděná, přijímá jej a tím potvrzuje dokonalost Stvořitele. V každé elementární částici - v každé kapce nekonečna - skrývá se potenciál věčných sil, rozmanitých možností stvoření, v každém zrnku písku skrytá je božská nesmírnost. Pokud se v zrnku písku skrývá celý vesmír, potom není žádný bod v prostoru ztracen, potom se potenciál každého jednoho bodu prostoru může transformovat v celé Univerzum.

Bezbřehé a ve své podstatě beztvaré nekonečno není možné obsáhnout, zkrotit, proniknout jím. V nekonečnu se vše spojuje. Nekonečno na nás číhá za každým rohem, skryté je v každém kousku hmoty. Ale není se čeho obávat, nekonečno nám tím, že existuje - ve své plnosti, tím, že je Stvořitelem předurčeno, vychází vstříc. Prostor a čas sceluje nejen to, co právě je, ale i to, co by mohlo být, obsahuje všechny možnosti, a proto je k tomu, co je, i k tomu, co by mohlo být v realitě promítnuto lhostejný. V každém okamžiku nám dává na vybranou.

Prolínání možného s již existujícím mění svět vlivem našich rozhodnutí. Přesto se vše děje v rámci zákona kontinuity, souvislosti se nikam neztrácí, plynulost dění navazuje na předchozí vývoj, staré a nové události představují spojité pokračování. Můžeme mít dojem, že prostor se skládá z bodů v konečném počtu, nedozírná hloubka prostoru je však právě proto stvořena, ve skrytu před zraky všech, aby pomyšlením na nekonečno zneklidňovala a zaměstnávala lidskou mysl. Obyčejně se však lidská mysl vesmírem, nekonečnem a otázkami stvoření nezabývá, netouží „odemknout nekonečno“. Natož aby měla odvahu ptát se, co je za nekonečnem.

Vesmír je současně nekonečně velký, nekonečně malý, nekonečně mělký i hluboký, nekonečně vstřícný i drsný. Energie počátku, vyplývající z věčnosti a v sebe sama se neustále obracející, poskytuje dynamickou plnost nekonečné transformaci vesmíru. Energie počátku je dokonalá, myšlenka a forma jejího díla - nekonečného vesmíru - je stejně dokonalá. Každý atom hmoty je neustále spojen s věčností. Vše má svůj počátek a vše prochází nekonečnem proměn, transformace je formující síla (modeluje a tvaruje), která stojí za proměnami.

Čtěte také: Český startup Nilmore a recyklace textilu

Přirozenost transformace tkví v dynamickém pohybu uvnitř i vně každé hmoty. Každý jeden bod prostoru je prostoupený nekonečnem, vláknem nekonečna. Tato vlákna umožňují nekonečno možností transformace. Vše jsoucí se utváří od věčných vláken spojení. Jednou vytvořená vlákna spojení se nikam neztrácí, všechna se sbíhají v informačních polích, informace z jedné linie se ubírají do druhé. Informace, včetně jejich proměnlivosti, sledují určitou hladinu nebo bod určení. Přirozenost je transformaci dána od samého počátku, počátek je v tomto případě roven stvoření či původu.

Transformace vědomí má vlastní řád, jenž na člověka působí zcela přirozeně. Jakmile transformace probíhá objevuje se celá řada novostí. Novostí, které očekáváme, ale i těch, kterých se obáváme. Měli bychom vědět, že kolektivní strach stoupá od země do prostoru. Nepřetržitá energie strachu se v prostoru kumuluje, jakmile je překročena určitá mez, snese se zpět k zemi, aby mohl být proces vzniku toho, čeho se nejvíce obáváme, dokončen.

Na své cestě životem potkáváme v pravou chvíli se zjevující různé stopy, stíny, značky, které nás vedou a chrání. Některé zachytíme podvědomě a podvědomě také jednáme, aniž bychom o zaznamenaném symbolu, značce či podnětu k akci nebo určitému kroku vůbec přemýšleli. Pokud by naše podvědomí takto nefungovalo, mohly bychom světem bloudit naslepo a bez ochrany. Aby pro nás byl symbol znamením, musíme rozumět jeho řeči, respektive je to tak, že na intuitivní úrovni je to naše podvědomí, kdo k nám dokáže mluvit řečí symbolů. Nasloucháme-li svému podvědomí a intuici, potom se můžeme vydat po stopách harmonie obrazně řečeno i poslepu. Představme si, že je to vlastně samo podvědomí, kdo nám značí cestu a ukazuje směr.

Každý okamžik, který předchází tady a teď je jiný. Každý okamžik, který tady a teď následuje je jiný. Rozdíly jsou sotva znatelné, neuchopitelné. V jediném okamžiku nám před očima proletí motýl a v následujícím již se ztrácí uprostřed rozkvetlé louky. Také myšlenky se svou energií odlišují podle toho, které je předchází, a které je následují. Každý náš pohyb, minulý i přítomný, je zahrnut v působící příčině po sobě následujících událostí. Znamení se neukazují bezdůvodně. Ale na druhé straně nic není tolik příhodné tomu, abychom se poučili, jako nezdar či neúspěch.

Můžeme občas šlápnout vedle, můžeme se mýlit, můžeme životem bloumat nazdařbůh, ale vždycky máme možnost vstát a narovnat se. Pokud v půli cesty někde uvázneme, jako bychom takříkajíc ztratili nit, v tu chvíli se máme zastavit a co nejvíce zpozornět. Každý důležitý bod zastavení na naší cestě má svůj důvod a své místo, určitou lokalitu, která dokonce může být předem určena (nikoli absolutně dána). Vyznačenou ji můžeme najít například v osobní astrologické mandale. Ale těchto určení či bodů může být v jeden okamžik více než jeden. Tyto body se nemohou překrývat, každý je přesně situován (souvisí s určitou situací) a každý má v prostoru své místo. S tím souvisí, že máme možnost volby, kterým směrem se vydáme, jaké rozhodnutí v dané situaci zvolíme.

Čtěte také: Inspirace z přírody

Body zastavení sami o sobě nikam neplynou, svými rozhodnutími se my sami pohybujeme po vztažných osách mezi těmito body - možnostmi volby. Body zastavení, vztahující se k dané situaci, mohou být vyměněn jeden za druhý - vždy můžeme couvnout a vrátit se o pár kroků zpět. Což platí pouze v případě, pokud jsme nepřekročili určitou mez, za níž už není návratu. Všímejme si malicherností, kterými se naše mysl zabývá. Přemýšlejme o tom, co si z celého srdce přejeme, ne o tom, co nechceme, čeho se obáváme. Prvotní domněnka strachu a obav sílí a mysl se přestává soustředit na to podstatné. Neopodstatněné obavy a strach mohou vytvořit „falešné tušení“.

Tušení tak jednoznačné, potvrzené jistotou úmornou až fatální, že může mít rozhodující, osudný význam. Tvořivý pohyb člověka nekonečným prostorem a přirozenost lidského bytí, ani pravidla transformační proměny lidského vědomí není možné zevšeobecnit. Tímto pohybem není míněna pouhá změna místa, neboť vše, čím se naše vědomí zabývá, si neseme neustále s sebou. Tímto pohybem je míněna vnitřní proměna, změna uvažování, která vede k promyšlenému jednání. Je jím míněn dokonce i vnitřní klid, zklidnění a nalezení vnitřní harmonie. S každým novým probuzením se soustřeďme na harmonii, vnímejme sílu osobního magnetismu - magickou přitažlivost věcí a dějů.

S každým novým probuzením se soustřeďme na harmonii, vnímejme sílu osobního magnetismu - magickou přitažlivost věcí a dějů. Přírodní pohromy na Zemi dokážou přepsat osudy milionů lidí, ale i přesto bychom si měli uvědomit, že to, co se děje ve vesmíru, je mnohem horší. I když by se to mohlo zdát jako scéna z dystopického filmu, jedná se o skutečnou realitu. Když se na Zemi procházíte v dešti, je to nanejvýš nepříjemné, ale ve vesmíru by vás podobná procházka mohla stát život. Zatímco na Saturnově měsíci Titanu sice prší, ale tekutý metan padá velmi pomalu. To ale neznamená, že je to příjemné.

Na některých hnědých trpaslících je situace ještě horší. V jejich horké atmosféře se nacházejí železné páry, které kondenzují do mraků a vytvářejí železný déšť. Kdyby vás zasáhl takový déšť, malá železná zrnka by vás zasypala rychlostí 150 km/h. Na Zemi bouřky trvají jen pár hodin, ale ve vesmíru je to jiné. Na planetách zuří bouřky, které mohou trvat i několik staletí! Větry v rudé skvrně dosahují rychlosti 600 km/h, což je 6x rychlejší než běžná pozemská vichřice. I Jupiter je však jen slabým odvarem toho, co se děje na Neptunu, největrnější planetě Sluneční soustavy.

Když se na Zemi objeví tornádo, létají auta i domy vzduchem. Ta nejničivější pozemská tornáda dosahují rychlosti okolo 480 km/h. Ve vesmíru je to ale mnohem horší. Vesmírné počasí je ale mnohem rozmanitější. V srpnu 2014 byl nad severním pólem Země poprvé pozorován elektrický hurikán tvořený plazmou, tedy oblakem nabitého plynu. Měl několik ramen točících se proti směru hodinových ručiček a klidný střed.

Právě že gravitace na horizontu zastavuje čas z hlediska vzdáleného pozorovatele. Co při tom cítí či vidí je, no, spíše filosofická otázka a lpění na principu, že by neměl nijak poznat přechod horizontu. Já na to ale: stejně to nepřežije, tak co? Fyzikálněji: zastaví se mu čas (dilatace času) a v ten moment bude zároveň už v singularitě (kontrakce délek). V každom prípade, neovplyvnené možnosťou či nemožnosťou prechodu Cauchyho horizontu, čakalo vedcov pod ním prekvapenie - podľa najnovších výpočtov existuje pod týmto horizontom v prípade supermasívnych čiernych dier stabilná a aj rozľahlá oblasť, kde majú stabilné dráhy nielen fotóny a častice, ale je tam dostatok štandardného 3D priestoru i pre makroskopické objekty, teda napr. aj planéty.

Dráhy nikdy neopustia oblasť pod Cauchyho horizontom, ale ani neskončia v singularite. Planéty či potenciálne aj život by teda mohli vnútri Cauchyho horizontu existovať, a vďaka stabilite dráh by mali dostatok času na svoje sformovanie a vývoj, podobne ako majú dostatok času v okolí štandardných hviezd. Z hlediska vzdáleného pozorovatele se na horizontu zastaví čas na tělese, které padá. Takže vychází že se s tím zastaví i pohyb a pád se zastaví. (Černé díry se původně jmenovaly zamrzlé hvězdy). Pro pozorovatele padajícího se z hlediska OTR nic zásadního dít nemusí (problém s časem pod horizontem je jenom matematický a spočívá v tom že radiální souřadnice R a časová t si při přechodu prohodí svoje role, ale pozorovatel má na hodinkách tzv. vlastní čas).

Při přechodu přes horizont ale pozoruje, že se ve vesmíru zrychluje čas, veškeré dění a během přechodu "uvidí" nebo zažije celou budoucnost vesmíru v jednom okamžiku. Při přechodu přes horizont kosmonaut nedosáhne rychlosti světla, tudíž ani kontrakce délek pro něj není nekonečná/nulová tak jako pro foton. Horizont událostí je hranice, kdy ani světlo, tedy foton, nemůže uniknout. Proč? Protože prostor padá rychleji než světlo. Nejen že dosahne, překoná! A tím se otočí t-xyz. Z pod horizontu není možné se dostat kvůli silné gravitaci. To není jen o popularizaci, ten prostor "padá", či přesněji, je zakřiven v 3D+1.

Jakákoliv jiná částice také budí gravitační sílu. Ale naopak to neplatí. Gravitace sama o sobě nebudí třeba elektrické pole. Existovaly ovšem svého času zajímavé pokusy ohledně hledání takového rozšíření obecné teorie relativit, které by rovnocenně popisovalo jak gravitaci, tak elektromagnetickou sílu, byly to tzv. Kaluza-Kleinovy teorie, v nichž gravitace mohla budit elektromagnetické pole a naopak, tyto teorie však nepřežily kvůli jiným potížím. I v Kaluza-Kleinových teoriích ale platilo, že gravitace je buzena jakýmkoliv jiným polem, a pouze ve speciálních případech naopak sama budí elektromagnetické pole. Za zdroj gravitace tedy slouží jakákoliv energie (tj.

Dotazů je tady vlastně celá řada, a tak začněme postupně. Pokud jde o prostor, tak musíme odlišit dvě otázky - zda je nekonečný a zda má hranice. Podle všeho, co dnes víme, nemá. Nikde by nemělo být místo, kde by prostor prostě končil. Z principu nemůžeme nikdy vyloučit, že někde ve vesmíru probíhají jevy, kterým nerozumíme. Na druhou stranu ale můžeme říct, že žádná taková hranice není nikde v pozorovatelné části vesmíru. Náš vesmír existuje asi 13,5 miliardy let a to omezuje, jak velkou část z něj můžeme pozorovat, protože z dostatečně vzdálených míst k nám světlo za dobu jeho existence ještě nedoletělo.

Světlo se pohybuje konečnou rychlostí, ale zároveň se při pohledu do větší a větší vzdálenosti díváme do vzdálenější a vzdálenější minulosti. Nakonec, když pozorujeme světlo, které už putuje vesmírem 13,5 miliardy let, vidíme do úplného počátku vzniku vesmíru. Jen pár set tisíc let po velkém třesku začal být vesmír natolik průhledný, že se jím světlo mohlo začít volně šířit. V této době byl vesmír také velmi horký, díky tomu se světla uvolnilo značné množství a my jej dnes pozorujeme jako tzv. reliktní záření. Toto reliktní záření je dnes podrobně zmapováno a víme, že k nám přichází ze všech směrů. Nikde v pozorovatelném vesmíru tudíž nemůže být žádný okraj, který by nám bránil vidět až do doby jeho vzniku.

To, že prostor nemá okraj, ale ještě neznamená, že musí být nekonečný, a to díky jeho možnému zakřivení. Představit si to ve třech rozměrech je obtížné, ale můžeme si vzít na pomoc dvojrozměrný příklad - placaté bytosti, žijící na povrchu koule by po ní mohly putovat do nekonečna a nikdy nenarazit na okraj, protože sféra ve dvou rozměrech žádný okraj nemá - podobně by tomu teoreticky mohlo být s naším vesmírem ve třech rozměrech. Když si ještě vezmeme na pomoc naše placaté bytosti, můžeme se zamyslet: jak by mohly zjistit, že žijí na sféře? Jistě, pokud by sféra byla malá, mohly by ji obejít kolem dokola nebo se dokonce jenom podívat dopředu a vidět vlastní záda, protože i světlo by se šířilo jenom v rámci sféry!

Ale pokud je sféra obrovská - a pokud se třeba ještě navíc rozpíná - nemuselo by to být možné. Co by ale mohly udělat naše placaté bytosti vždy, je zkoumat geometrii svého prostoru. Pokud by například velmi pečlivě zkoumaly velké trojúhelníky, zjistily by, že součet jejich vnitřních úhlů není 180 stupňů, jak by očekávaly, pokud by jejich svět byl přesně plochý, ale o něco více, a to tím víc, čím je trojúhelník větší. Na základě sofistikovanější verze takovýchto měření můžeme říct, že vlastnosti našeho vesmíru jsou extrémně blízké tomu, jaké by byly, kdyby byl přesně plochý.

Otázka konečnosti či nekonečnosti času je mnohem složitější. Můžeme celkem s jistotou říci, že před oněmi 13,5 miliardami let náš vesmír prošel velkým třeskem - neobyčejně hustou a horkou fází vývoje, po níž se začal prudce rozpínat a chladnout. Jelikož se rozpínání vesmíru zrychluje, neočekáváme žádný zřejmý „konec“ vesmíru, nějaký opak velkého třesku. Z tohoto hlediska tedy bude čas běžet do nekonečna tak jako dnes. Koncept nekonečna jako takového je obtížné intuitivně uchopit, ale matematika se k němu umí postavit zcela exaktně, v rámci teorie množin.

Částice ignorující černou díru neznáme. Černá díra může mít velké rozpětí hmotnosti - například existují hypotetické mikroskopické černé díry, které by mohly relativně bez povšimnutí proletět skrz (vůči nim mnohem hmotnější) Zemi. Pokud jde ale o černé díry hvězdných hmotností, tak zde je otázka, kde vzít ono hmotnější těleso. Pokud by šlo o hvězdu, tak bude tvořena plynem a slapová síla černé díry ji spolehlivě roztrhá. Pokud bychom hledali těleso hmotnější a kompaktnější, pravděpodobně zjistíme, že je ono samo černou dírou, čímž jsme realizaci hledané hypotetické situace příliš nepomohli.

Je pravda, že při řešení rovnic obecné teorie relativity pro černé díry se nám překvapivě objeví existence jakéhosi dalšího prostoru „za“ černou dírou. Higgsův mechanismus, jehož existence se projevuje právě také jako pozorovatelný Higgsův boson, je ve skutečnosti zodpovědný za velmi malou část hmotnosti veškeré hmoty. Drtivá většina naší hmotnosti vzniká v interakcích kvarků v protonech a neutronech. Bez Higgsova mechanismu by samotné kvarky (a například také elektrony) byly nehmotné, ale celkově by hmota atomových jader poklesla jen nepatrně. Je pravda, že částice pohybující se nadsvětelnou rychlostí by byla ovlivněna černou dírou zcela jinak než „obyčejná“ hmota, ale takovou rychlostí se nemohou pohybovat ani nehmotné částice.

Indičtí fyzici přišli s nápadem, jak otestovat kvantovou gravitaci - obor teoretické fyziky usilující o skloubení Einsteinovy obecné teorie relativity a kvantové mechaniky. Albert Einstein napsal spousty prací z různých oborů fyziky, ale většina lidí jej zná jako duchovního otce speciální a obecné teorie relativity. Ovšem řada lidí neví, že Einstein stál také u kolébky jiné teorie, teorie, která z relativity (aspoň té speciální) dělá s nadsázkou řečeno dětskou hru. Tou byla kvantová mechanika, jež s obdivuhodnou přesností popisuje svět atomární a subatomární. Závěry z ní plynoucí pro náš svět a realitu jako takovou jsou přímo zarážející a "selskému rozumu" zcela cizí.

Důležité je vědět, že kvantová mechanika a obecná relativita jsou nepřítelkyně; kdykoliv fyzici chtějí, aby v jistých případech obě táhly za jeden provaz, zůstanou jim oči pro pláč. Problém popsat gravitaci (která v obecné relativitě není ničím jiným než jen projevem zakřivení prostoru a času) kvantověmechanickým jazykem se řeší již přes 70 let. Na lepší časy se začalo blýskat v 70. letech 20. století, kdy vznikla strunová teorie. Později se z ní vyklubala teorie superstrunová a dnes byla vybroušena až do M-teorie. Byla to právě superstrunová teorie, které se, a to náhodou, podařilo gravitaci popsat v jazyce kvantové teorie pole.

V 80. letech však vznikl jiný přístup, který sice nemá ambice státi se teorií všeho, ale směřuje k témuž hlavnímu cíli, cíli sjednocení obecné relativity a kvantové mechaniky. Je jím smyčková kvantová gravitace. Ač smyčková kvantová gravitace není tím nejvíce přijímaným přístupem ke kvantové gravitaci, její přívrženci přišli nyní na způsob, jak ji experimentálně ověřit. Častým tématem vědecko-populární literatury bývají černé díry. Jedním a nejběžnějším mechanismem vedoucím k jejich vzniku je kolaps staré hvězdy, která poté, co vyčerpala své palivové zásoby, se pod vlastní tíhou zhroutí. Každý kolaps však nekončí vytvořením černé díry.

V centru každé z nich existuje bod, kde se obecná teorie hroutí; bod nazýváme singularitou, je to strašák rovnic. Čím více se blížíme singularitě, tím pekelnějším podmínkám musíme čelit. Panují tam obrovské hustoty, neskutečné teploty a časoprostor je nesmírně zakřiven. V singularitě můžete bez okolků použít u všech veličin slovíčko "nekonečně". A popsat okolí takovéto malé obludy je prostě za možnostmi obecné relativity, jelikož se dostáváme do říše ultramalého, do říše, kde tvrdou rukou panuje kvantová mechanika.

Kromě singularit ukrytých v černých dírách existují, alespoň v teoretických modelech, takzvané nahé singularity. Jejich existence ve vesmíru však po dlouhou dobu byla, a pro mnohé stále je, spekulací. Nahé singularity jsou tatáž strašidelná místa v prostoru a čase, která se vyznačují stejně žhavými podmínkami, ale na rozdíl od těch ukrytých v černých dírách jsou, či by vlastně měly být, astronomicky přímo pozorovatelné. A právě zastánci smyčkové kvantové gravitace ukázali, že k jejich vzniku popsaným způsobem nemusí vůbec docházet. Domnívají se, že jejich teorie je schopna Einsteinovu obecnou relativitu blízko singularity upravit tak, že ke vzniku singularity prostě nedojde.

Pankaj Joshi a Rituparno Goswami z Tata Institute of Fundamentals Research v Mumbaji a Prampreet Singh, toho času působící na Penn State University ve Spojených státech, tuto hypotézu potvrdili. Joshi se svými kolegy spočítal, že skomírající hvězda nevytvoří nahou singularitu, nýbrž že celou svou hmotu v cukuletu vymrští do okolního prostoru. Carlo Rovelli z Université de la Mediterranée ve Francii se domnívá, že nové výsledky mohou být důležité. Giovanni Amelino-Camelia z římské univerzity La Sapienza říká, že nový návrh je vzrušující, ale fyzici by ohledně něj měli být opatrní.

tags: #nekonecna #pritazlivost #prirody #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Test ekologických pracích prášků pro miminka
• Stálá pohyblivá stanoviště: Definice
• Typy košů pro nemocniční odpad
• Edukační aktivity Valašského muzea
• Složení a využití Horalky