Ekologická valence: Co to je a proč je důležitá

Cílem předmětu je poskytnout posluchačům všeobecné znalosti z obecné ekologie rostlin a živočichů.

Základy ekologie

Ekologie je věda, která studuje vztahy mezi organismy a jejich prostředím. Její název je odvozen z řeckého oikos = dům, obydlí. Ekologie se zabývá jak živými organismy, tak i neživými složkami prostředí, a tím, jak se vzájemně ovlivňují.

Základní pojmy

• Jedinec: Samostatný živý organismus.
• Populace: Soubor jedinců téhož druhu na určitém území.
• Společenstvo (biocenóza): Soubor všech populací různých druhů, které žijí v určitém prostředí a vzájemně se ovlivňují.
• Ekosystém: Soubor společenstev a jejich neživého prostředí, které tvoří funkční celek.

Ekologické faktory

Podmínky životního prostředí, které nějakým způsobem ovlivňují daný živý organismus, se nazývají ekologické faktory. Ekologické faktory limitují výskyt organismů a podmiňují tak jejich geografické rozšíření.

Mají vliv na populační dynamiku, například na rozmnožování, úmrtnost a migraci, a tím tyto faktory způsobují rozdíly v populačních hodnotách. Ekologické faktory také podporují vznik různých adaptací (ekologických forem či ekotypů).

Podle toho se dají rozdělit mimo jiné na:

Čtěte také: Definice Sociálně Ekologické Niky

• morfoplastické faktory (podporují morfologické změny organismu)
• fyzioplastické faktory (ovlivňují fyziologické pochody, např. hospodaření s vodou v suchých oblastech)
• etoplastické faktory (ovlivňují a podmiňují specifické chování)

Členění ekologických faktorů

Členění, které nám říká, jaké jsou základní ekologické faktory, rozlišuje:

• faktory abiotické: působení těchto ekologických faktorů se mění v prostoru, např. u expozice svahu, a čase, např. sezonalita
  • světlo
  • teplota (mráz)
  • srážky
  • půdní vlhkost
  • půdní reakce
  • typ podloží
  • oheň
• faktory biotické:
  • mezidruhové a vnitrodruhové vztahy
  • populační dynamika
  • antropogenní vlivy

Ekologická valence a amplituda

Podle definice Hesseho z roku 1924, je ekologická valence druhu určena vzdáleností mezi minimem a maximem působení ekologického faktoru. Ekologická valence je tedy rozmezí určitého faktoru (např. teplota), v jakém je druh schopen přežívat.

Ekologická amplituda je definována jako míra tolerance organismu vůči vnějším podmínkám, v podstatě jde tedy o pojem, který se používá s ekologickou valencí zaměnitelně.

Druhy organismů lze dělit podle vztahu k ekologické valenci (či amplitudě) v základu na:

• stenovalentní druhy: organismy s úzkou valencí k určitému ekologickému faktoru (specializované na specifické podmínky)
• euryvalentní druhy: organismy s širokou valencí k určitému ekologickému faktoru (schopné přežívat v rozličných podmínkách)

Koncept ekologické niky

Ekologická nika je podle původní definice Grinella (1917) soubor podmínek ve kterých může daný druh existovat. Těmito podmínkami se rozumí zejména fyziologická tolerance k faktorům prostředí, morfologické limity organismu a interakce s jinými organismy.

Čtěte také: Definice ekologické niky

Další definice z roku 1924 od Eltona podtrhuje potravní chování druhů a vliv druhu na prostředí, ve kterém žije. Ekologickou niku vyobrazuje jako funkční roli druhu v potravním řetězci a dopad této role na prostředí.

Hutchinson (1944) poté mluví o ekologické nice jako o sumě všech ekologických faktorů, které působí na organismus. Nika v tomto pojetí je pak definovaná jako region n-dimenzního superobjemu, ve kterém je n-množství os tvořeno gradienty různých ekologických faktorů.

V konceptu ekologické niky rozlišujeme:

• ekologickou niku fundamentální: ekologická nika teoretická, bez vlivu konkurenčních organismů
• ekologickou niku realizovanou: ekologická nika skutečně realizovaná, zmenšená v některých oblastech vlivem konkurenčních druhů

Ekologické zákony

Zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima

Ellenbergův zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima praví, že ekologická amplituda druhu je jiná (zpravidla užší) než potencionální fyziologická amplituda. To je zpravidla způsobeno konkurenčními organismy, které jsou v daných podmínkách úspěšnější.

Liebigův zákon minima

Liebigův zákon minima vznikl již v roce 1840 a říká, že růst rostlin je limitován prvkem s nejnižší dostupností. Později byl zákon minima rozšířen na obecný model limitujících faktorů pro všechny organismy.

Čtěte také: Ekologická Nika: Definice a Funkce

Zákon substituce faktorů

Ekologický zákon substituce faktorů vyjádřil v roce 1925 Lundegårdh a částečně jde proti zákonu minima. Tvrdí totiž, že nedostatek některých z ekologických faktorů může být nahrazen některými jinými, které jsou dostatečně abundantní. Například přebytek světla může částečně kompenzovat nedostatek tepla.

Ellenbergovy ekologické indikační hodnoty

Ellenbergovy ekologické indikační hodnoty (zkratka EIH) jsou vyjádřeny pomocí ordinálních stupnic, které byly definovány Ellenbergem a jeho kolegy v roce 1991. Tyto indikační hodnoty ukazují optimum druhu na gradientu sedmi ekologických faktorů. Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro české prostředí Chytrý a jeho kolegové v roce 2018.

tags: #nika #ekologicka #valence #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Zvláštní odpady v ČR
• Nebezpečí hadích toxinů
• Bavlněné povlečení Sova: podrobná recenze
• Hory v Německu
• Praktické koše Curver