Ekologická Nika a Ekosystém: Co to je?

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem a organismy a prostředím. Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organismy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganismy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero).

Definice Ekologické Niky

Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organismus. Podle původní definice Grinella (1917) je ekologická nika soubor podmínek, ve kterých může daný druh existovat. Těmito podmínkami se rozumí zejména fyziologická tolerance k faktorům prostředí, morfologické limity organismu a interakce s jinými organismy.

Další definice z roku 1924 od Eltona podtrhuje potravní chování druhů a vliv druhu na prostředí, ve kterém žije. Hutchinson (1944) poté mluví o ekologické nice jako o sumě všech ekologických faktorů, které působí na organismus. Nika v tomto pojetí je pak definovaná jako region n-dimenzního superobjemu, ve kterém je n-množství os tvořeno gradienty různých ekologických faktorů.

V konceptu ekologické niky rozlišujeme:

• ekologickou niku fundamentální = ekologická nika teoretická, bez vlivu konkurenčních organismů
• ekologickou niku realizovanou = ekologická nika skutečně realizovaná, zmenšená v některých oblastech vlivem konkurenčních druhů

Fundamentální nika je ovšem realizovaná pouze v případě, že organismus (resp. populace) není omezena konkurencí. To se v reálném světě stává zřídka, obvykle pouze po disturbanci nebo na nových územích (ostrov, který vznikl po výbuchu sopky). V ekosystému častěji druhy zaujímají tzv. realizované niky - realizované niky jsou vlastně podmnožiny fundamentálních nik - tedy konkurencí omezené niky. Můžeme teoreticky hovořit také o prázdné nice - tedy nice, která byla uvolněna např. vyhubením nějakého druhu. Prázdná nika může a nemusí být obsazena jiným druhem. Jsou-li faktory v daném prostředí jiné, než jaké popisuje fundamentální nika, nemůže v tomto prostředí daný organismus dlouhodobě přežívat.

Čtěte také: Definice Sociálně Ekologické Niky

Ekologické Faktory

Ekologické faktory limitují výskyt organismů a podmiňují tak jejich geografické rozšíření. Mají vliv na populační dynamiku, například na rozmnožování, úmrtnost a migraci, a tím tyto faktory způsobují rozdíly v populačních hodnotách. Ekologické faktory také podporují vznik různých adaptací (ekologických forem či ekotypů) a podle toho se dají rozdělit mimo jiné na:

• morfoplastické faktory (podporují morfologické změny organismu)
• fyzioplastické faktory (ovlivňují fyziologické pochody, např. hospodaření s vodou v suchých oblastech)
• etoplastické faktory (ovlivňují a podmiňují specifické chování)

Členění ekologických faktorů

Členění, které nám říká, jaké jsou základní ekologické faktory, rozlišuje:

• faktory abiotické (působení těchto ekologických faktorů se mění v prostoru, např. u expozice svahu, a čase, např. sezonalita)
  • světlo
  • teplota (mráz)
  • srážky
  • půdní vlhkost
  • půdní reakce
  • typ podloží
  • oheň
• faktory biotické
  • mezidruhové a vnitrodruhové vztahy
  • populační dynamika
  • antropogenní vlivy

Abiotické Faktory

Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organismů. Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění. Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organismech samotných. Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (C, H, O, N, P, S). V menším množství organismy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové.

Vztahy Mezi Organismy

Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium. Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí.

• mutualismus (+/+) - Např.
• komezálismus (+/0) - Např.

U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí (např.

Čtěte také: Definice ekologické niky

Ekologická Valence a Amplituda

Podle definice Hesseho z roku 1924, je ekologická valence druhu určena vzdáleností mezi minimem a maximem působení ekologického faktoru. Ekologická valence je tedy rozmezí určitého faktoru (např.

• stenovalentní druhy = organismy s úzkou valencí k určitému ekologickému faktoru (specializované na specifické podmínky)
• euryvalentní druhy = organismy s širokou valencí k určitému ekologického faktoru (schopné přežívat v rozličných podmínkách)

Příkladem euryektních druhů je smetánka lékařská, moucha domácí apod. hojné a běžné druhy. mají širokou toleranci ke všem základním faktorům. Proto jsou také hojně rozšířené (eurytopní). mají nízkou toleranci v základních faktorech.

Ekologické Zákony

Ekologické zákony ovlivňují, jak organismy interagují se svým prostředím.

Zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima

Ellenbergův zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima praví, že ekologická amplituda druhu je jiná (zpravidla užší) než potencionální fyziologická amplituda. To je zpravidla způsobeno konkurenčními organismy, které jsou v daných podmínkách úspěšnější.

Liebigův zákon minima

Liebigův zákon minima vznikl již v roce 1840 a říká, že růst rostlin je limitován prvkem s nejnižší dostupností. Později byl zákon minima rozšířen na obecný model limitujících faktorů pro všechny organismy. Pochopitelně výskyt daného druhu na stanovišti determinuje ve skutečnosti jediný faktor - ten na daném místě pro daný druh hraniční. Na tuto skutečnost upozornil již v roce 1840 chemik Justus F. von Liebig, který se jako první zabýval problémem výživy lidstva. Formuloval tzv. Liebigův zákon minima: „Funkce, růst nebo vývoj organismu je omezován především faktorem, který na stanovišti v souboru všech faktorů působí relativně nejmenší intenzitou“.

Čtěte také: Ekologická Nika: Definice a Funkce

Například (podle Liebiga) pro růst rostlin jsou nejdůležitějšími prvky draslík, dusík, fosfor. Draslíku je v půdě vzhledem k nízkým potřebám rostlin většinou dostatek, dusíku vyjma aluviálních půd také (nebo dokonce nadbytek díky lidské činnosti).

Zákon substituce faktorů

Ekologický zákon substituce faktorů vyjádřil v roce 1925 Lundegårdh a částečně jde proti zákonu minima. Tvrdí totiž, že nedostatek některých z ekologických faktorů může být nahrazen některými jinými, které jsou dostatečně abundantní. Například přebytek světla může částečně kompenzovat nedostatek tepla.

Sociálně Ekologická Nika

Sociálně ekologická nika představuje komplexní koncept, který zkoumá vzájemné působení mezi společností a prostředím, ve kterém existuje. Tato nika není pouze o fyzickém prostoru, ale zahrnuje i sociální, ekonomické a kulturní aspekty, které ovlivňují, jak lidé interagují s přírodou a jak příroda ovlivňuje lidskou společnost.

Definice Sociálně Ekologické Niky

Sociálně ekologická nika může být definována jako specifický soubor podmínek a zdrojů, které umožňují určité skupině lidí nebo komunitě udržovat a rozvíjet svůj způsob života v souladu s daným prostředím. Tato nika zahrnuje nejen ekologické faktory, jako jsou klima, dostupnost vody a půdy, ale také sociální faktory, jako jsou tradice, znalosti a technologie, které lidé využívají k adaptaci na své prostředí.

Komponenty Sociálně Ekologické Niky

Sociálně ekologická nika se skládá z několika klíčových komponent:

• Ekologické zdroje: Dostupnost přírodních zdrojů, jako je voda, půda, lesy a nerostné suroviny.
• Sociální struktury: Organizace společnosti, včetně politických, ekonomických a sociálních institucí.
• Kulturní praktiky: Zvyky, tradice a znalosti, které lidé používají k interakci s prostředím.
• Technologie: Nástroje a postupy, které lidé vyvinuli k využívání a správě přírodních zdrojů.

Význam Sociálně Ekologické Niky

Pochopení sociálně ekologické niky je klíčové pro udržitelný rozvoj a ochranu životního prostředí.

Příklady aplikací:

• Udržitelné zemědělství: Pochopení, jak zemědělské postupy ovlivňují ekosystémy a jak mohou být upraveny pro minimalizaci negativních dopadů.
• Ochrana přírody: Identifikace klíčových ekologických a sociálních faktorů, které ovlivňují biodiverzitu a ekosystémové služby.
• Adaptace na změnu klimatu: Zkoumání, jak mohou komunity adaptovat své sociální a ekonomické systémy na měnící se klimatické podmínky.

Klasická vs. Nerovnovážná Ekologie

Klasická ekologie předpokládala, že ekosystémy jsou s nejrůznějšími činiteli vnějšího prostředí obvykle v těsné, předem určitelné dlouhodobé rovnováze. Jen vzácně ji narušují nejrůznější zásahy z vnějšího prostředí (disturbance) včetně působení člověka, které ekosystémy ovlivňují téměř vždy negativně.

Vztah mezi druhy a biotopy můžeme podle tradičních názorů přiblížit jako ruku v rukavici. Koncem 50. let 20. století byla rozpracována a zpopularizována představa ekologické niky (Hutchinson 1957). Podle ní jsou všechny niky zaplněné a všechny druhy jsou na správných, odpovídajících místech, konkrétně v pro ně optimálním prostředí: Méně vhodnému nebo zcela nevhodnému prostředí se vyhýbají. Toto pojetí lze tedy ilustrovat jako ruku, která zapadne do rukavice ušité na míru.

Ústředním bodem tradičního ekologického paradigmatu se stala teorie klimaxové sukcese (Clements 1916, Elton 1930).

tags: #nika #ekosystem #prostredi #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Metody měření ovzduší v Moskvě
• Suchu odolné stromy
• Ekologické topení s briketami
• Crassulaceae a životní prostředí
• Rozvody vody a odpadu v domácnosti