Ekologie morčete divokého: Život v přírodě a chov

Ať již byl způsob lidského života v průběhu více než milionu let vývoje jakkoli rozmanitý, člověk byl vždy spjat jak s přírodními zákonitostmi naší planety, tak s osudy jiných živočichů. Jestliže chtěl přežít, musel tvory, s nimiž sdílel životní prostředí, co nejlépe poznat, zjistit toho co nejvíce o jejich potřebách i způsobu života a porozumět jim. Kdo to uměl nejlépe, ten nejlépe ochránil rodinu před predátory, měl největší úspěch na lovu nebo získal nejvíce mléka a masa od zvířat, která choval.

Nyní většina z nás žije ve městech, jsme obklopeni technickými vymoženostmi, které se nám zdají být základní podmínkou našeho života. Zvířatům jsme vymezili „souběžný svět“, který občas navštívíme, občas do něj nahlédneme v televizi. Někteří z lidí deklarujících zájem o osud zvířat se ve skutečnosti snaží uvrhnout nás do ještě větší izolace a pokud možno úplně zpřetrhat pudové vazby mezi námi a ostatními živočichy. Chtějí, aby živočichové žili tak, jako kdyby člověk na Zemi neexistoval. Jakákoli manipulace člověka („silnějšího“) se zvířaty („slabšími“) se jim zdá nemorální.

Požadují, abychom při opouštění způsobu života, jenž nám byl po stovky generací vlastní, udělali ještě radikálnější krok - od osobního a odpovědného zajištění vlastní existence ve světě plném jiných tvorů k prožívání virtuálního života ve vylhaném prostoru, v němž bychom jiné životy (zdánlivě) ničím neovlivňovali. Chtějí, abychom nejedli maso jiných zvířat ani se neodívali do jejich kůží, neboť tyto činnosti jsou spojeny s potřebou jiné tvory věznit a usmrcovat.

Prvním důsledkem bude, že se mentálně odcizíme „původnímu“, ve skutečnosti však stále neodvratně reálnému světu, v němž jakýkoli krok a jakýkoli způsob bytí každého organizmu neustále ovlivňuje jiné tvory a naše vlastní existence je na existenci jiných tvorů bezpodmínečně závislá. Tím, že si člověk v této civilizaci zakáže chov zvířat (ať již užitkových nebo pro potěšení) kvůli tomu, aby je netrápil, zbaví se definitivně tlaku, jenž by ho nutil uvažovat o důsledcích vlastního života pro život jiného tvora. Sním-li řízek, musím vědět, že někde kvůli mně chovali prase (a měl bych se ptát za jakých podmínek) a že ho - rovněž kvůli mně - museli zabít (a musím se ptát, jestli rychle a bez utrpení).

Až žádná prasata nebudou, bude se člověku zdát, že „problematiku“ soužití s jinými tvory definitivně vyřešil. Z této mentality vyplývá rozhořčení nad smutným osudem tygrů v Indii nebo pand v Číně za situace, kdy medvěda do našich lesů již nikdo nikdy nevrátí. O právu na život jedné údajné smečky vlků, jež k nám snad zaběhla ze Slovenska, diskutují po celé týdny všechna média, a reintrodukované rysy necháme rozmnožit jen do té míry, aby nezačali plnit svoji přirozenou roli regulátorů srnců, neboť v tom případě by si myslivci nemohli zastřílet. Druhým důsledkem bude drastické omezení životních příležitostí mnoha druhů živočichů.

Čtěte také: Zdravý chov morčete

Živý svět funguje na principu pokusů o využití jakéhokoliv volného prostoru živou formou. Stáda zeber a pakoňů zabydlí rozsáhlé pláně afrických savan (což je příjemná představa pro „ochránce“ zvířat!), tasemnice využije životní prostor lidského střeva a její tělo při tom ztratí mnoho funkcí, které považujeme za nezbytné pro hodnotný život, aniž by její existence byla jakkoli podřadnější. Člověk svou expanzí takřka po celém povrchu naší planety (mohli bychom říci i svou biologickou úspěšností) a svými životními nároky zničil nebo drtivě omezil životní příležitosti tisíců živých forem. Zároveň však vytvořil mnoho jiných nik, a ty některé druhy dokázaly obsadit, jiné nikoli.

Místo vedle člověka

V souvislosti s druhým důsledkem mluvíme i o zvířatech, která člověk chová „v zajetí“ a jejichž chovem sleduje osobní prospěch. Jestliže je totiž jejich populace početně soběstačná (v mnoha případech dokonce převyšuje přirozenou četnost, a to nejen momentálně, ale i historicky), můžeme mluvit o jejich evolučním úspěchu a soužití s člověkem, a nikoli o zvůli a zneužívání člověkem. Z tohoto úhlu pohledu je potkan úspěšný nejen jako synantropní druh, s nímž člověk vede marný boj, ale i jako laboratorní živočich. Některé druhy přežily dokonce pouze v „chovatelské“ nice.

Pratur v blízkosti člověka-lovce i člověka-zemědělce v zalidněné Evropě prostě na „divokou“ existenci nemá nárok, jako tur domácí je ovšem v podmínkách lidské péče velmi úspěšný a jeho četnost na našem území daleko překračuje četnost někdejší divoké populace. Dokonce bych si troufl říci, že je jako lidský symbiont daleko úspěšnější než třeba bizon, který sice v přírodě nevyhynul, ale jeho prostředí, a tím i jeho počet byly redukovány na pouhé setiny původního stavu. Schopností přizpůsobit se novému stavu věcí se stal vysoce úspěšným druhem vlk.

Vzpomeňme si na hysterickou kampaň, která byla vyvolána jednou domnělou vlčí smečkou, a srovnejme s tím početnost psí populace chované takřka výhradně pro lidské potěšení. Pratura i vlka jsme ovšem k symbióze přinutili před dlouhou dobou. Tím, jak expandujeme, sice vytlačujeme původní prostředí dál a dál, ale v prostoru, který jsme zabrali, se určité místo uvolňuje. A my cítíme pudovou potřebu nějaká zvířata do tohoto prostoru dosadit. Tím, jak si je držíme od těla, totiž narůstá naše frustrace a touha vrátit se k přirozenému způsobu života alespoň v náhražce. A naše byty jsou natolik velké a naše materiální zabezpečení natolik převyšuje hranici přežití, že si můžeme dovolit nechat tomuto pudu volný průchod a část našeho prostoru pro zvířata uvolnit.

Tento jev platí jak v rovině osobní (chovatelství zvířat pro zábavu), tak v rovině celospolečenské (zoologické zahrady apod.). Počet zvířat, která uvolněný prostor dokážou zaplnit, vzrůstá zároveň s tím, jak člověk dokáže stále lépe chápat a uspokojovat jejich životní nároky. Silnou a životaschopnou populaci v lidské péči vytvořili již nejenom pes a kočka, andulka, kanárek, křeček a morče, ale například i hroznýš královský, užovka červená, gekončík skvrnitý či chameleon jemenský. Uzavřením tohoto prostoru pro zvířata vezmeme mnoha jedincům právo na život a mnoho druhů ovlivníme daleko víc, než když chovatelským snahám necháme volný prostor.

Čtěte také: Morčata: význam a péče

V přírodě existuje kolem 200 tygrů ussurijských. Dalších zhruba tisíc tygrů ussurijských má své místo v zoologických zahradách. Vztáhneme-li charakteristiky druhu, jako je velikost teritoria a maximální hustota populace, k podmínkám lidského osídlení a hospodaření v areálu druhu, je nám jasné, že více tygrů již nikdy v tajze žít nebude (a ve světle našich medvědů a vlků zaplaťpámbůh za ně). Uvažujme tedy o budoucnosti oné tisícovky volných míst vedle člověka. Máme je zrušit, neboť se nám tato existence jeví nedůstojnou? A není takové uvažování dalším příkladem lidské povýšenosti a sebestřednosti, s níž morální měřítka, momentálně uznávaná v části lidské populace, jako vždy násilně roubujeme na celou přírodu?

Tito tygři sice vedou jinou existenci, nežli je ta v ussurijské tajze, ale rozmnožují se a snaží se nabídnutý prostor neopustit. Víme, že zebra na oné nádherné východoafrické pláni má na starosti všechno jiné než opájení se svobodou a krásným rozhledem. Musí tvrdě prosazovat svou pozici ve stádě tím, že neustále čelí agresi nadřízených jedinců a neustále vyvíjí agresivní tlak vůči podřízeným kusům. Nepřetržitě musí být ve střehu před predátory, neboť v každém okamžiku její život visí na vlásku. Netvrdím, že zebra v ohradě zoologické zahrady, zahrnutá kvalitním krmením a žijící v průměru třikrát déle než její „svobodná“ příbuzná, si žije lépe. Je to jiný způsob existence a já jsem přesvědčen o tom, že je lepší než neexistence. A navíc je zcela v intencích přírody.

Ekologie divokých morčat

Pro nastavení co nejlepších podmínek chovu je důležité pochopit, jak zvířata žijí a fungují ve své domovině. Díky tomu se dá vytvořit optimální prostředí, ve kterém budou zvířata spokojená a bez stresu. Přirozené stanoviště a potravní nabídka, sociální organizace nebo ekologie, nejen tím se zabývá obor behaviorální biologie a tím se také budeme zabývat v tomto článku.

Divoká morčata žijí na většině území Jižní Ameriky s výjimkou amazonského deštného pralesa. Jejich domovinou jsou travnaté pláně s přechodem do skalnatých Andských biotopů, kde nejčastěji ráno a navečer spásají vegetaci. Oblast jejich rozšíření, a s ní také adaptabilita vůči prostředí, je velmi široká. Morčata lze nalézt jak u moře, tak i v oblastech s nadmořskou výškou 4000 metrů. Zde jsou velké výkyvy teplot, na které musí zvířata reagovat. Přes den dokáží snášet teploty do 22 °C a v noci vydrží i poklesy na -7 °C, což je obdivuhodné rozpětí. Morčata to stojí dost energie, a i když tyto stavy vydrží, tak příjemné jim nejsou.

Ačkoliv to nejsou zvířata, která by si kopala nory, je běžné, že nory po ostatních zvířatech obývají. Mimo jiné jim mohou sloužit jako úkryt před predátory. Morčata ve volné přírodě žijí buď v párech nebo menších skupinách, ve kterých je jeden samec a několik samic se svými mláďaty. Když mláďata odrostou, tvoří potom své vlastní rodiny. Samice rodí mláďata s vyvinutými smysly i osrstěním. Jsou schopna již třetí den po narození začít přijímat pevnou stravu a od 14 dnů po porodu by mohla být nezávislá na matčině mléku. Ovšem samice mláďata většinou neodstaví dřív než za 3-4 týdny.

Čtěte také: Morčata: život a chov

Takto časně samostatná mláďata jsou adaptací na časté přesuny celé skupiny za potravou. Při chovu existuje několik potřeb, které bychom zvířatům měli naplnit, aby byl jejich život spokojený, a to zejména prostředí ve kterém budou žít. Mělo by být neměnné a především bez hlasitých zvuků, které by v morčatech vyvolávaly strach z přítomnosti predátora, a tím i stres. Je vhodné jejich klec vybavit něčím, co jim může sloužit jako nora k úkrytu, když se budou cítit ohrožená. Morčata jsou hodně sociální zvířata, takže další z potřeb je, jim zajistit možnost kontaktu s jinými morčaty, nejlépe je chovat harémovým způsobem, jak jsou zvyklá z přírody.

Správná výživa je také jedním z hlavních pilířů. Krmením kompletními granulemi je postaráno o jeho nutriční potřeby, protože vezmeme morčeti možnost vybírat si chutné kousky ze směsi. Je ale dobré mu poskytnout zelené krmení, seno, nakrájenou zeleninu nebo trochu ovoce, aby se mohlo krmit co nejpřirozeněji a také mu tím dopřát enrichment. Samozřejmě, pokud to podmínky dovolují, je pro ně nejpřirozenější venkovní pastva. V neposlední řadě je zde také potřeba kontaktu člověka s morčetem v podobě tréninku. S morčaty je dobré trénovat různé úkoly, hlavolamy a podobně, abychom je zaměstnali. Morčata v přírodě tráví hodně času vytrháváním trávy ze země škubavým pohybem hlavou směrem dozadu, ale v chovu tuto možnost většinou nemají. Je tedy dobré jim vymyslet aktivity, při kterých budou moci projevit toto přirozené chování.

Díky těmto a mnoha dalším dostupným informacím je možné se v chovu co nejvíce přiblížit přirozeným podmínkám hned v několika ohledech.

Morče divoké (Cavia aperea)

Morče divoké (Cavia aperea) se vyskytuje v Brazílii, Paraguay, Bolívii, severní Argentině a v Peru po obou stranách And. Délka jeho těla se pohybuje okolo 20 - 30 cm. Je to společenský živočich, tvoří malé skupinky okolo 10 jedinců. Geograficky je morče rozšířeno do poměrně veliké nadmořské výšky, v Peru se vyskytuje v horách až do 4000 m n. m. Žije na křovinatých a travnatých plochách.

Plemena a zbarvení morčat

Bylo vyšlechtěno velmi mnoho zajímavých mutací morčat. Barevně jsou morčata velmi rozmanitá, mohou být jedno až tříbarevná. Divoké zbarvení morčat se nazývá „aguti“. Tato barva se dá srovnat se zbarvením divokého králíka nebo zajíce. U šlechtěných morčat najdeme zbarvení aguti zlatý, šedý, stříbrný, skořicový nebo lososový.

Za zmínku stojí i akromelanisticky zbarvená morčata. Jsou to zvířata s tmavými koncovými částmi těla. Rodí se bílá a později jim začne srst kolem čenichu, uší a končetin černat nebo hnědnout. Oko je u této formy nepigmentované, působí tedy jako červené.

Plemena morčat rozdělujeme podle srsti na krátkosrstá, dlouhosrstá a bezsrstá. Bezsrstá plemena jsou stále raritou, existují dvě - morče skinny a baldwin. Morče skinny má zbytky srsti na čumáku a tlapkách, kdežto baldwin je holý úplně.

Chov morčat

Morčata jsou společenská zvířata, proto je třeba je chovat minimálně ve dvou. Samice se mezi sebou obvykle snáší dobře, ještě lépe pokud jsou kastrované. Roztržky mezi nekastrovanými samicemi se mohou objevovat v období ovulace, což je každých 15 dní. Pokud by se samice hodně hašteřily, kousaly, praly, nepouštěly se ke krmení a zabíraly si navzájem domeček (domečků by ale mělo být tolik, kolik je morčat), pak k nim můžete pořídit kastrovaného samečka. Taková skupinka odpovídá té, kterou morčata tvoří v přírodě.

Chovat samce ve dvou je možné pouze v případě, že jsou kastrovaní, ale ani tak není jistota, že se snesou. Znám spoustu kastrovaných samečků, kteří se od sebe museli oddělit kvůli neustálým nepokojům. Pokud samce jednou oddělíte, již je k sobě nedávejte, jen byste jejich boje umocnili. Morčata by se neměla chovat samotná. Pokud vám v páru jeden jedinec uhyne a ten zbylý je již starý, pak mu pořiďte morče hned po odstavu. Chov morčat je obecně jednoduchý, morčata doporučuji i dětem, aby se naučily vztahu ke zvířatům a zodpovědnosti za ně. Samozřejmě je třeba na děti dohlížet, vést je k respektu ke zvířatům a péči o morčata je naučit. Morčata jsou velmi klidná, ráda se mazlí, občas na člověku i usnou.

Morčata nemají vyvinutý reflex obrany kousáním, proto se nemusíte bát, že by vám nebo dítěti ublížila. Jestli si pořídíte samice nebo samce, je na vás. Samci bývají větší (záleží na plemeni), dosahují váhy přes 1 kg. Samice jsou menší, mívají okolo 850 g a jsou celkově jemnější, mají i jemnější srst.

Smysly a komunikace morčat

Celkem má morče 20 zubů. Morčata mají i mléčné zuby, ty ale odpadají už v děloze a mění se na trvalý chrup. Zuby morčat mají neukončený růst. Čich morčat je velmi dobře vyvinutý, pomáhá jim nejen při rozpoznání příslušníků vlastní skupiny, ale i při hledání nebo vybírání si potravy. Morče má dichromatické vidění, to znamená, že má fuknční dva druhy čípků, morče tak rozlišuje odstíny modré a žluté barvy.

Morčata ve skupině mezi sebou komunikují čichem, hmatem a zrakem, ale ani jejich hlasová komunikace se nedá opomenout. Ze smyslů vyniká u morčete sluch, je to živočich audiosenzitivní. Nejcitlivěji morčata vnímají zvuky o rozpětí 500 až 8 000 Hz. Jsou však schopná slyšet i vysoké frekvence. Při některých vysokofrekvenčních zvucích morčat dosahuje frekvence až ultrazvukových vln, komunikace v ultrazvuku však pro morčata nemá žádný význam.

Zvuky morčat

Morčata vydávají celkem 11 zvuků. Zvuky morčat se dělí na zvuky přivolávající ostatní členy skupiny, zvuky udržující kontakt s ostatními jedinci, zvuky, kterými se jednotliví členové skupiny vítají, stresové zvuky a zvuky výstražné. Nejčastějšími zvuky morčat jsou Chut, Chutter, Low Whistle, Whistle, Whine, Squeal, Purr a Drrr.

• Chut a Chutter: čutavý zvuk, kterým dávají morčata najevo svou přítomnost.
• Low Whistle: nedokončený Whistle, kterým mláďata volají matku nebo sourozence.
• Whistle: vysokofrekvenční hvizd, kterým reagují na jídlo nebo varují před predátory.
• Scream: zvuk silné bolesti a obrovského strachu.
• Whine a Squeal: zvuky nelibosti.
• Purr a Drrr: Purr - namlouvání samice samcem; Drrr - varovný signál na krátkou vzdálenost.
• Chirrup: zvuk leknutí a zároveň varovný signál na delší vzdálenost.
• Tweet: zvuk, který vydávají mláďata při sání mléka.

U morčat můžete slyšet taky cvakání zuby. Takové jemné poskřipování zuby například při hlazení nebo usínání je zvuk libosti, oproti tomu hlasité cvakání či vrzání zubů u morčete může značit bolest.

Jak vybrat morče

Morče nikdy nekupujte ve zverimexu, na burze či na inzerát, ale pouze od registrovaného chovatele pod chovatelskou stanicí. Morčata velmi rychle pohlavně dospívají, obvykle se tedy stává, že si domů ze zverimexu přinesete již nakrytou samičku, která do pár dní porodí. Morčata se navíc rodí vyvinutá, a tak je množitelé brzy oddělují od matky a prodávají je mnohem dříve, než by správně měli. V případě pořízení morčete z chovatelské stanice, máte navíc větší jistotu zdraví morčete. Cena za morče bývá od 1000 do 2000 Kč v závislosti na pohlaví, typu a zbarvení morčete.

Bydlení pro morče

Morče hladké či rozetové je možné chovat v kleci, ale pro bezsrsté skinny morče je lepší využít plastový box. Minimální rozměry klece/boxu pro dvě morčata jsou 120 × 60 × 50. Čím více morčat, tím delší a širší by klec/box měli být.

Každá klec pro morče by měla být vybavena minimálně seníkem, miskou na krmení, napáječkou na vodu a domečkem. Morčata se ráda schovávají, tak jim tu možnost dopřejte ať už zmíněným domečkem nebo třeba dřevěným mostem. Nabídněte morčatům produkty z přírodních materiálů, tedy ze dřeva, proutí, sisálu, lufy, ratanu, mořské trávy nebo vodního hyacintu. Klec pro morče by měla být vybavena jednoduše, neměla by být přeplácaná. Morčata navíc změny v kleci moc nevítají, jsou velmi konzervativní. Největší radost jim uděláte společností druhého jedince.

Zároveň by se morčata v kleci neměla nudit. V případě, že se morče nudí, začne kousat mříže, a tím si může způsobit zlomení řezáků. Morče by mělo bydlet v místnosti, kde je stálá teplota vzduchu mezi 18 a 24°C a jeho relativní vlhkost 50-60 %. Klec nebo box s morčaty byste měli umístit někam, kde je klid, ne na zem kvůli otřesům při chůzi a rozhodně ne do průvanu, k topení nebo na přímé slunce. Taky se nedoporučuje morče chovat v kuchyni kvůli zvýšené vzdušné vlhkosti při vaření. Za sebe nedoporučuji ani chovat morčata v ložnici, protože bývají hlučná i v noci.

Jako podestýlka pod morčata se mi nejvíce osvědčil Asan, ale počítejte s tím, že je dražší. Případně můžete zkusit dřevěné pelety a na ně dát vrstvu hrubých bezprašných hoblin. Osobně morčata čistím denně tím způsobem, že vyhazuji znečištěná místa v kleci a podestýlku případně dosypu. Jednou za týden až 10 dní pak celou podestýlku vyměním a klec/box umyju a vydesinfikuju. Jedině tak se dá předejít zápachu od morčat. Pokud budete morčata čistit jednorázově jednou týdně, tak počítejte s tím, že budou dosr cítít, o to výrazněji v letních měsících. Navíc některá morčata mohou být citlivá na amoniak z moči a mohou kýchat.

Výživa morčat

Morčata jsou i v krmení poměrně konzervativní. Pokud se jako malá něco nenaučí jíst, už nikdy to s největší pravděpodobností jíst nebudou. Základem krmené dávky morčete je seno, tráva a bylinky. Jako doplněk se podává zelenina a ještě méně granule.

Ve výživě morčat je velmi důležité zmínit potřebu doplňování vitamínu C (kyseliny L-askorbové). Morčatům totiž chybí enzym L-gulonolaktonoxidáza, a proto si ho stejně jako my a další primáti nejsou schopna sama vyrábět a je třeba jim ho do stravy přidávat. V minimálním množství bývá vitamín C obsažen již v granulích pro morčata. I seno, pampelišky, ovoce a zelenina morčatům tento vitamín poskytnou. Morčata však nemohou získat dostatek vitamínu C ze stravy, je třeba jim ho doplňovat vitamínovými kapkami, které se jim dávají injekční stříkačkou přímo do tlamy nebo se jim kapou na zeleninu. Vitamín C totiž z vody rychle vyprchá a navíc mizí i při styku s kovovými částmi pítka. Nejlepší a nejstabilnější kapky s vitamínem C pro morčata jsou Oropharma C-VIT. Osobně tyto vitamínové kapky morčatům kapu na zeleninu a nemají s tím problém.

Morčata musí mít neustálý přístup k čerstvé vodě, některá raději pijí z misky, jiná z napáječky. Dále je třeba zmínit potřebu vitamínu D3. Pokud morče chováte doma a nevystavujete ho slunci, tedy UV záření, je třeba, abyste mu vitamín D3 doplňovali do krmné dávky, a to 400 U.I. jednou měsíčně do tlamičky, případně můžete morčeti svítit i UV lampou, kterou znáte z chovu plazů.

Výstavy morčat

Konají se i výstavy morčat. První mezinárodní setkání chovatelů morčat v tomto roce hostí Toulcův Dvůr - Středisko ekologické výchovy hlavního města Prahy, Kubatova 32/1, Praha 10 - Hostivař. Devět posuzovatelů bude vybírat nejlepší morčata 6th Winter Double Cavy Show 2019. K vidění budou morčata krátkosrstá, dlouhosrstá, bezsrstá a dokonce i obří morčata plemene cuy. Posuzováni budou i morčecí voříšci.

tags: #morče #divoké #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Ekologický dopad konvektorů
• Životní prostředí a JE Dukovany
• Srážková voda ve městech a ekologie
• Co je ekologické hospodaření?
• Úmluvy na ochranu živočichů