Financování komunálního odpadu v obcích České republiky

Financování systémů nakládání s městským odpadem je nutno posuzovat a komentovat v kontextu celkového rozpočtového hospodaření měst a obcí, jehož problémy a napjatost jsou dostatečně známy.

Je vhodné připomenout, že zatímco na úrovni státního rozpočtu lze případné výpadky příjmů či celkovou ztrátovost rozpočtu "látat" na sto jeden způsob (zvýší se daně - z tabáku, alkoholu či benzínu, vydají se dluhopisy či se "jen" obstarají jiné formy úvěrů, případně se Parlament ČR prostě přesvědčí o nezbytnosti toho či onoho vydání státních penízků), představitelé měst a obcí takovými možnostmi prostě nedisponují.

Naopak - velmi často jsou (podle vlastních v tisku často opakovaných slov) před vlastními spoluobčany za hlupáky, kteří musí každoročně na základě novelizovaných zákonů a podzákonných norem měnit svá ekonomická pravidla, rozpočty, rozvojové plány a záměry.

Pokud se tedy v souvislosti s financováním systémů nakládání s odpady ptáme na obsah městské pokladny, je třeba nevidět pro strom celý les, zvaný "obecní rozpočty". A pokud někdo v dané souvislosti navíc upozorní na četnost novel zákona o odpadech od počátku 90. let, má pravdu, nicméně nejde o raritu v naší legislativě.

Jsou normy novelizované ještě častěji a protichůdněji... Přesto se domnívám, že lze systém financování nakládání s komunálním odpadem řešit relativně racionálně a koncepčně. Je třeba "jen" respektovat platný právní rámec (od Ústavy a nálezů Ústavního soudu až po zákon o odpadech). A současně reflektovat trendy v Evropské unii.

Čtěte také: Nové metody nakládání s odpady

Není totiž až takovým tajemstvím, že předkladatel zákona o odpadech - Ministerstvo životního prostředí ČR - již v době schvalování zákona č. 185/2001 Sb. Města a obce však nejsou a nemají být "pasivním" divákem.

Tím spíš, že v případě systémů nakládání s komunálním odpadem mají nyní v rukou velmi zajímavý ekonomický nástroj - místní poplatek. Správné použití tohoto nástroje by jim mělo pomoci snížit "dotování" oblasti nakládání s komunálním odpadem z jiných položek obecního rozpočtu.

Trend, kdy přesuny položek uvnitř místních vedou ke značné neprůhlednosti obecních rozpočtů (kdy není jednoduché určit kolik za co místní daňový poplatník vlastně platí), totiž rozhodně není ani moderní, ani dlouhodobě udržitelný.

Při analýze současných ekonomických mechanismů při nakládání s komunálním odpadem (např. studie Vysoké školy ekonomické /VŠE/, Praha 2000) bylo doloženo, že více než 90 % měst a obcí musí dotovat své systémy nakládání s komunálním odpadem z jiných položek svých rozpočtů.

Existují obce, které nevybírají od občanů žádné platby a systémy nakládání s tuhým komunálním odpadem (TKO) plně financují ze svých rozpočtů. Výše dotace je přitom velmi rozdílná.

Čtěte také: Harmonogram svozu odpadu Chýnice

Z analýzy provedené na VŠE v Praze (Doc. Šauer a kol.) dále vyplývá, že statistické závislosti v oblasti ekonomiky nakládání s komunálním odpadem jsou velmi komplikované.

Provedené ekonomicko-statistické výpočty umožňují konstatovat, že pro nejekonomičtější systém nakládání s odpady je "optimální" okresní město střední velikosti (průměrný počet obyvatel 22 300). Roční produkce TKO je v takovém městě v průměru 0,387 tun na obyvatele, což současně představuje nejvyšší objem ze všech velikostních skupin měst a obcí.

Průměrné náklady na svoz a zneškodnění 1 tuny ve výši 1080 Kč jsou absolutním minimem ve velikostních skupinách. Na pomyslné třetí místo statistické výzkumy řadí menší města a obce.

Náklady na svoz a zneškodnění TKO ve skupině velkých měst jsou poněkud vyšší, a to při průměrné roční produkci přibližně 0,2 tuny na obyvatele.

V případě malých obcí se obecní úřady snažily hradit velkou část financování nakládání s tuhým komunálním odpadem z obecních rozpočtů, zřejmě proto, aby motivovaly občany k řízenému šetrnému odpadovému hospodářství.

Čtěte také: Ludgeřovice a odpady

Ačkoli i tato velká města vynakládají v absolutních číslech vysoké částky z obecních rozpočtů za účelem snížit platbu občanů na odpadové hospodářství, i přes to se jejich obyvatelé podílejí podstatně vyššími částkami na svoz a zneškodnění TKO, než u měst menších.

Jak tedy ve stávajícím právním rámci a za popsaných omezení a nejistot koncipovat financování nakládání s městskými odpady? Možná někomu trochu vadí, že to není řešeno "natvrdo" centrálně.

Leč ruka státu zde končí u deformovaného zákona o odpadech a průběžně měněných rozpočtových pravidel pro místní rozpočty (plus u několika dalších již nastíněných "maličkostí").

Nejen z uvedených statistik a dalších výsledků výzkumů, ale i z ekonomické teorie lze totiž doložit nutnost působení na faktory, ovlivňující poměr fixní a variabilní složky nákladů na nakládání s TKO, a návazně tak působit na řešení základní rozhodovací úlohy, týkající se vhodné struktury možných nástrojů, jako je zvýšení kapacit, zvýšení vytříděné složky odpadů či minimalizace celkového objemu odpadů.

Proto je zřejmé, že občan - primární producent komunálního odpadu - musí být aktivně zapojen "do hry", a to transparentním a dokladovatelným způsobem. Není tedy vhodné například tlumit po zavedení nového zákona o odpadech aktivity těch obcí, kde se adresný systém plateb za skutečně vyprodukované množství KO osvědčil.

Je totiž velmi zajímavé a doložitelné, jak velká je diverzita přístupů k místním obecně závazným vyhláškám, upravujícím nakládání s komunálními odpady a poplatky za provoz obecních a městských systémů nakládání s tímto odpadem.

Stačí se probrat množstvím vyhlášek zveřejněných na internetu. Zjistíme, že obce a města (s výjimkou nespokojené Prahy a dalších zhruba tří stovek obcí) se pokoušejí řešit tyto vyhlášky "sobě na míru" a přitom v rámci zákona č. 185/2001.

Místní poplatek je stanoven jako hlavní zdroj směřující k plně autonomnímu financování systému nakládání s městskými komunálními odpady. Tento přístup má celou řadu dílčích variant.

Jde o systém perspektivní, podporující korektní vztahy mezi místní správou a občany, neboť je transparentní a měl by vést postupně k motivaci k minimalizaci množství odpadu. Nevýhodou je nepřipravenost občanů na tento typ motivace k minimalizaci odpadu, svou roli by měla sehrát větší osvěta a celková komunikace představitelů města a obcí s občany.

Místní poplatek je marginalizován, případně je využita jen jeho jedna složka. Předpokládá se buď financování z jiných složek rozpočtu nebo se očekává rychlá změnu právní úpravy (přechod či návrat k přímému vztahu občan - producent odpadu - společnost komunálních služeb).

Pokud je využita jen paušální část místního poplatku, lze očekávat oprávněné otázky obyvatel města na důvod zakrývání skutečných nákladů města na nakládání s odpadem (jejichž uvedení za předchozí období je podmínkou stanovení druhé složky místního poplatku). Očekávání dalších změn zákonů a legislativy může být oprávněné, nicméně je třeba si uvědomit, že například u poplatků za službu svozové firmy či cen za tuto službu se opouští prostředí zákona o správě daní a poplatků, který je v tomto státě stále nejefektivnějším nástrojem výběru jakýchkoliv veřejných dávek, daní či poplatků.

Místní poplatek není koncipován jako hlavní zdroj autonomního financování systému nakládání s městskými komunálními odpady, předpokládá se dotování systémů z jiných položek místního rozpočtu. K tomuto "smíšenému" systému mohou vést konkrétní podmínky města - často jsou celkové náklady na nakládání s odpadem vyšší než výnos z maximálního zákonem limitovaného místního poplatku.

Svou roli hraje i sociální a demografická struktura, někde pro města není únosné stanovit vyšší poplatek a stav místního rozpočtu umožňuje dotaci systému nakládání s komunálním odpadem.

Každý Čech vyprodukuje za týden přes 10 kilogramů komunálního odpadu, vyplývá z dat ministerstva životního prostředí. Těchto 10 kilo skončí v popelnicích, které příslušná obec musí vyvézt.

Důvod? Ani svozu komunálního odpadu se nevyhnulo nedávné zvyšování cen vstupů. Mimo jiné k tomu přispěla i vláda, když svoz komunálního odpadu přeřadila od letošního roku do základní sazby daně z přidané hodnoty, což znamená nárůst z patnácti na jednadvacet procent. Řešení tohoto problému ze strany obcí je v zásadě dvojí: buď zvýší svým obyvatelům poplatky za svoz, nebo sníží frekvenci svozů.

Příkladem obce, která toto aktuálně řeší v Jihomoravském kraji, je Břeclav. Od letošního roku došlo ke zvýšení ročního poplatku za odpad ze 600 korun na 900 na osobu.

Argumentem Břeclavi i dalších obcí pro nižší frekvenci svozu je snaha donutit domácnosti ještě více třídit odpad. Slibují, že rozšíří počty sběrných míst na papír, plasty či sklo.

Podle některých starostů pak domácnosti, které odpad třídí, vystačí s vývozem popelnice jen jednou za 14 dní. Takto donucené domácnosti sice část odpadu skutečně vyhodí do příslušných třídicích kontejnerů, ale tyto následně přetékají, neboť kapacitně nestačí.

Zároveň vzhledem k nižší frekvenci svozu jsou přeplněné i popelnice komunálního odpadu. Některé obce se proto vracejí k týdenním odvozům.

Příkladem je Hodonín, který v minulosti vyzkoušel ve vybraných částech 14denní odvoz odpadků, ale v důsledku negativních dopadů tohoto kroku byl nucen vrátit se ke svozu jedenkrát týdně. „Pokud se jedná o směsný komunální odpad, tedy „černé popelnice“, dá se říct, že vyvážíme jednou týdně, pouze vybrané lokality svážíme častěji“, doplňuje mluvčí Kotásková.

Dodává, že ani Hodonín není výjimkou boje s černými skládkami. Ostatně na problematiku černých skládek na Hodonínsku upozorňoval již před několika lety Deník.

Mimo Jihomoravský kraj s nelegálními skládkami mají negativní zkušenosti také například v severočeských Lounech, kde přechod na 14denní svozy přinesl navíc další negativní efekt. Odpadků začalo výrazně přibývat v obecních koších a ve velkých popelnicích na sídlištích města.

Většina měst Jihomoravského kraje i vzhledem k výše zmíněným rizikům drží svoz každý týden. Starosti navíc přináší i teplé počasí, které delší době odpadků v popelnicích a kontejnerech zrovna nesvědčí.

V extrémních případech tento obrázek dokreslují stružky smrduté tekutiny, případně zápach linoucí se z popelnic či kontejnerů. Často za přítomnosti hmyzu, či dokonce potkanů a jiných hlodavců. Tyto negativní důsledky navíc vyvolávají obavu z ohrožení veřejného zdraví a šíření chorob.

České domácnosti ročně vyprodukují kolem 40 milionů tun odpadu. Přesněji z dat Ministerstva životního prostředí za rok 2022 vyplývá, že jde 39,1 milionů tun, z čehož necelých 15 procent činí odpad komunální.

„Obyvatelé ČR v roce 2022 vyprodukovali 5,8 milionů tun komunálního odpadu, to je o 155 tisíc tun méně než v roce 2021. Díky nové dotaci Ministerstva životního prostředí mohou obce ušetřit finanční prostředky a zároveň prospět životnímu prostředí.

Pro žadatele je v Operačním programu Životní prostředí (OPŽP) připraveno pět set milionů korun z evropských fondů na projekty předcházení vzniku komunálních odpadů. Výzva podpoří pořízení domácích kompostérů, opakovaně použitelného nádobí i projekty re-use center.

Výzvu představuje ministerstvo spolu se Státním fondem životního prostředí ČR. Příjem žádostí resort spustí ve středu 21. prosince 2022 a potrvá do konce příštího roku.

„Udržitelné nakládání s odpady patří mezi hlavní oblasti podpory z Operačního programu Životní Prostředí. Ročně na hlavu každého z nás vychází v průměru 562 kg komunálního odpadu, což je obrovské číslo, které musíme snížit. Ministerstvo životního prostředí proto nyní posílá obcím další dotace například na budování míst pro předcházení vzniku komunálních odpadů tzv. re-use center, která řeší opětovné použití věcí. Sem spadají například i stále více využívané nábytkové banky,“ uvedl ministr životního prostředí Marian Jurečka.

Výzva má za cíl omezit také používání jednorázového nádobí a obalů a pomoci obcím, které chtějí pořídit pro své občany domácí kompostéry. Míra dotační podpory například v případě domácích kompostérů činí 70 %.

Pokud se ovšem obec rozhodne pro pořízení “zelených” kompostérů (tj. takových, které jsou z velké části vyrobeny z recyklátu), získává ještě 15% bonus formou vyššího dotačního procenta.

„Vyšší poptávku po výrobcích z recyklovaných materiálů jednoznačně podporujeme. Zajímavostí aktuálně připravených dotací je novinka, kterou OPŽP zavádí.

„Jdeme veřejné správě příkladem a zvýhodňujeme žadatele, kteří využijí recyklované výrobky nebo výrobky s obsahem recyklátu, taková podpora je v době energetické krize naprosto nezbytná. Operační program Životní prostředí 2021-2027 běží od letošního srpna a za tu dobu v něm byly vyhlášeny již tři desítky konkrétních výzev - od podpory pro vodohospodářské projekty po rozvoj obnovitelných zdrojů na veřejných budovách.

„S pestrou škálou výzev pro různé tematické oblasti počítáme i v novém roce. Zdůraznil bych například podporu komplexním projektům revitalizace budov v rámci veřejného sektoru s cílem snížit jejich energetickou náročnost a zlepšit kvalitu jejich vnitřního prostředí.

Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č.

Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí.

tags: #obec #řeší #financování #komunálního #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Diagnostika potrubí kamerou
• Přečtěte si o uhličitanu vápenatém
• Ochrana ovzduší Frenštát pod Radhoštěm – žádost
• Ekologie v ČR
• Modré koše do dětského pokoje: Recenze