Obnovitelné zdroje jsou zhouba argumenty

Zelená dohoda pro Evropu je pojem, který nyní slýcháme stále častěji. Ne všem je ale jasné, co si pod tímto pojmem představit. Proto jsem se rozhodl tento dokument jednoduše představit a vysvětlit, proč ho považuji za důležitý. Zelená dohoda, neboli European Green Deal, je strategický dokument, představený evropskou komisí v roce 2019, který má EU nasměrovat k tzv. udržitelné budoucnosti.

European Green Deal reaguje na klimatické změny a úbytek biodiverzity. Reaguje především na klimatické změny a úbytek biodiverzity, tedy problémy, které se stále prohlubují a mohou mít skutečně nedozírné následky pro nás pro všechny.

Budoucí udržitelnost by s sebou měla kromě zmírnění těchto problémů nést také snížení znečištění životního prostředí a hospodářský růst nezávislý na nadužívání přírodních zdrojů, založený na oběhovém hospodářství.

Zásadním cílem, kterého má Evropa pomocí Zelené dohody dosáhnout, je klimatická neutralita (tedy rovnováha mezi emisemi uhlíku a jeho pohlcováním) do roku 2050. Za tímto účelem Evropská Komise vytvořila návrh evropského zákona o klimatu. Ve všech dotčených oblastech bude také docházet k revizi existujících politik tak, aby byly v souladu s klimatickým cílem.

Usnadnit přechod na bezuhlíkatou ekonomiku má financování ze zdrojů EU v kombinaci s národními a soukromými investicemi (na opatření související se změnou klimatu má jít 25% rozpočtu EU). Zajímavým novým nástrojem, který má k financování sloužit, je tzv. Fond spravedlivé transformace (Just Transition Fund). Ten má umožnit spravedlivý přechod k bezuhlíkaté ekonomice pro všechny regiony - proto jeho prostředky půjdou právě do tzv. nejvíce zasažených oblastí, u nichž bude přechod nejobtížnější (u nás jde např. o oblasti těžby uhlí).

Čtěte také: Význam obnovitelné energie

Avšak opatření úzce související s klimatem nejsou to jediné, co Zelená Dohoda řeší. Klade si za cíl také např. omezení chemizace v zemědělství a zlepšení stavu půdy, zastavení odlesňování, nebo posílení výzkumu. Jak je z grafiky patrné, klima je jen jednou z řešených oblastí. Avšak poněvadž v podstatě všechny ostatní oblasti mají na klima svůj vliv, dalo by se považovat za oblast zastřešující. Těchto 10 oblastí srozumitelně podrobněji vysvětluje tento článek portálu Euroskop (rovněž je v něm popsáno i schéma financování).

O tom, že čelíme závažným environmentálním problémům, vzniklým v souvislosti se změnami klimatu, které do značné míry zavinil člověk, již dnes pochybují skutečně jen zatvrzelí odpůrci ochrany životního prostředí. Avšak to, že si problémy uvědomujeme, nestačí. Je potřeba jednat, a to co nejrychleji. Věřím, že mezinárodní dohody, jako je právě Zelená Dohoda pro Evropu, mohou přinést schéma postupu pro transformaci ekonomiky, průmyslu, ale i zemědělství a dopravy, tak aby celá EU vykročila směrem k udržitelné budoucnosti společně. Sdílení know-how, strategií a v neposlední řadě finančních prostředků, by mělo umožnit koordinovaný přechod k bezuhlíkaté ekonomice. Je potřeba vymezit termíny a cíle, abychom se donutili přejít od slov k činům.

Úspěch nebo neúspěch v plnění ambiciózního cíle Dohody je závislý zejména na těchto dvou základních faktorech. V současnosti se znepokojením pozoruji snahy o smetení Dohody ze stolu, hlasy, které volají, že na strategie tohoto typu není správný čas, že peníze alokované na zlepšení životního prostředí by měly být přesměrovány jinam. Odůvodnění zaznívá jediné: koronavirus. Můj pohled je však přesně opačný. Právě současná krize nám ukazuje, že je skutečně potřeba se životním prostředím něco dělat, a to rychle. Pro tento názor mám mnoho důvodů, uvedl bych zejména to, že nejen u nás v ČR mě v posledních týdnech více než koronavirus znepokojuje obrovské sucho.

Ekonomické důsledky sucha mohou být nejen pro zemědělce srovnatelné s důsledky pandemie, nedostatek vody se, stejně jako virus, dotkne pravděpodobně každého z nás, ať už skrze nedostatek vody ve studních, omezení obecní povahy, kdy si např. kvůli suchu nebudeme moci napustit bazény, uschlé trávníky na našich zahradách i ve městech, riziko požárů, vyšší ceny některých potravin a v neposlední řadě také zdravotní rizika spojená s předpovídaným horkem. K zamyšlení je také fakt, že se objevily studie, které dávají do souvislosti vyšší úmrtnost právě na koronavirus se znečištěním ovzduší. Nedávný požár skládky mi potom opět připomněl, jak moc je potřeba přejít na oběhové hospodářství a skládkování postupně ukončit, a oběhové hospodářství a efektivní využívání zdrojů je také jedním z bodů Zelené dohody.

Považuji za nešťastné, jak se k Dohodě staví naše Ministerstvo průmyslu a obchodu, i Výbor pro evropské záležitosti. Jistě, Dohoda není dokonalá a její funkčnost nemůžeme zcela předvídat. Splnění cílů se také neobejde bez velkého úsilí a poměrně radikálních změn v některých odvětvích. Avšak, jak jsem již zmiňoval, je to ucelená strategie, která nás pobízí jednat tady a teď a nabízí nám nástroje, jakými můžeme zlepšit životní prostředí. A toho je potřeba využít.

Čtěte také: České startupy a energie

Článek velmi výstižně píše, o čem to v podstatě je. Ovšem s jedním názorem nesouhlasím. Proč to některé státy nechápou a snaží celý postup sabotovat (především ČR). Jedná se o státy pod největším tlakem hybridní války a Ruských demagogií. A Rusko musí být GD přímo nadšené, protože německá Energiewende zvedla závislost Německa na ruském plynu a GV by to samé měl udělat se všemi státy EU.

Špatné předpoklady vedou ke špatných závěrům. Něco jako "trvale udržitelný rozvoj" jsme za celou historii nikdy neměli, rozvoj vždy probíhal ve využívání zdrojů - přechod na jiné zdroje. V energetice např. Pazourek - dřevo - uhlí - ropa - jádro. Nový zdroj je vždy koncentrovanější než ty předchozí a umožňuje ty ostatní přestat využívat. A ty méně koncentrované se přestávají využívat protože energie z nich je dražší. A OZE? A produkce potravin "bez chemie"? - je to dražší a vyžaduje vyšší plochu, proto je to cesta zpět. Lidí je tolik, že potraviny se musí získávat vysoce produktivním způsobem, aby zůstalo více plochy pro "divokou" přírodu. Tedy chemizace a umělá hnojiva v zemědělství na plochách potřebných k produkci potravin, koncentrovaná produkce masa, umělý chov ryb.

Senátor Tomáš Jirsa je možná jedním z nejkvalifikovanějších politiků na české pravicové scéně. Vystudoval na střední škole elektrotechniku a na vysoké energetiku a její ekonomiku, a pak se ještě dovzdělal v Dánsku v oblasti životního prostředí. Je tedy skutečně čítankovým příkladem toho, jak vzdělání v oboru člověku nemusí pomáhat v tom, aby věci rozuměl a byl v ní společnosti platný.

Senátor Jirsa, jak se mi zdá z jeho vystoupení a občasných komentářů, nahradil myšlení v oborech, v nichž je vzdělán, pevným ódeesáctvím. A s tím si krásně vystačí, obávám se, že i do další senátní kampaně. Jihočeši ho podle všeho mají rádi, mnohem víc než toho „divného“ Špidlu, který sice ochranu životního prostředí nevystudoval, ale hodně o ní ví a praktikuje ji. Nejspíš si o něm mysleli, že by nás už totálně zaprodal Bruselu, takže za obvod Český Krumlov zvolili v roce 2010 Jirsu už podruhé do Senátu, a potom ještě dvakrát - a ani jednou už proti němu žádný další kandidát neměl relevantní sílu.

V komentáři pro Právo ve čtvrtek 29. června dává senátor Jirsa najevo zděšení nad tím, že rozvoj výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů elektřinu zdraží, protože, jak jsme se mohli v jiném článku v Právu dočíst, čím méně odběratelů je připojeno k rozvodné soustavě, tím vyšší náklady na distribuci elektřiny má provozovatel rozvodné sítě. Aby si to lidé uměli představit, uvádí se takzvaný „vodovodní efekt“, na kterém je srozumitelněji vidět, že vodovod musí být udržován, i kdyby si polovina odběratelů vody vyvrtala vlastní studny. Pak protože ti, kteří tak učinili, na jeho údržbu nepřispívají, vychází metr údržby dráž.

Čtěte také: Více o sluneční energii

Podobně je tomu se zdroji elektrické energie, pokud je malý odběratel spotřebuje, aniž by využil služby rozvodné sítě. Připomíná se pořekadlo „šetřením k drahotě“, abychom si všichni uvědomili, jaký trest nás za lepší hospodaření čeká. Je to ale důvod k tomu, abychom malé soukromé producenty elektrické energie zavrhli, tvrdě zdanili a prohlásili za škůdce společnosti, která - podle Tomáše Jirsy - jejich energetické úspory platí?

Tomáš Jirsa je jako správný pravicový politik individualista, takže by ho ani nenapadlo srovnávat energetický případ například s případem veřejné dopravy, který máme každodenně na očích, kdy se s každým dalším autem, individuálně někoho přepravujícím, zdražuje všem doprava veřejná. Naopak se řečnicky ptá, kde se bude brát energie pro milióny elektroaut. Že se elektroauta, na spolehlivosti jejichž provozu nezáleží až tolik, jako třeba na spolehlivosti fungování lékařských přístrojů v nemocnicích či náročných průmyslových provozů, docela dobře nabíjejí z alternativních zdrojů, senátor Jirsa nechce vidět, protože se mu to nehodí do krámu. Ve své pravicové ideologické zatvrzelosti si myslí, že kapitalismus chce zničit Greta a její kamarádi, zatímco se v rukou a hlavách jemu podobných zaseknutých konzervativců mezitím ničí sám.

Žádná společnost nemůže - a nikdy v historii ani nemohla - zůstat stát na místě, zatímco kolem běží vývoj. K tomu, aby se nezasekla, souběžně s vývojem technologickým probíhá vývoj ideový a ideologický. Klimatická změna reálně postupuje a neuděláme chybu, když se budeme zajímat o její průběh a snažit se jí čelit, či dokonce chránit se před ní. K tomu přece máme i své vyspělé technologie, jejichž vývojem jsme klimatickou změnu koneckonců vyvolali a uspíšili: tak to teď s tou obrovskou silou a mocí můžeme přírodě zase vracet. Nové technologie přece přinášejí světovému kapitalismu ohromné zisky, počítaje v to i zvláštní kapitalismus čínský, tak je přece nabíledni, že z těch zisků je třeba financovat i nové dopady na život jednotlivců i společností.

Politik jako správce veřejného zájmu má za úkol to sledovat a hledět, aby si jedni neukořistili pro sebe příliš na účet druhých. Takoví jako Tomáš Jirsa se společnosti snaží namluvit, že příliš velký kus si chtějí ukořistit ekologičtí aktivisté ideologicky zmatení „zbožštěnou“ Gretou. O těch, kteří ve skutečnosti z nedostatku a krize astronomicky profitují, se přitom všeobecně, globálně ví.

Revue pro pravicovou politiku Pravý břeh vydalo sborník ekonomicko-politologických textů s názvem „Budoucnost české ekonomiky“ s podtitulem „Jdeme na Západ, anebo na Balkán?“ Editorka sborníku Ivana Pečinková v něm autorům - Stanislavu Balíkovi, Miroslavu Cvrčkovi, Vladimíru Dlouhému, Karlu Dybovi, Pavlu Kohoutovi, Lubomíru Lízalovi, Pavlu Páralovi, Oto Ryčlovi, Martinu Římanovi, Miroslavu Singerovi, Janu Skopečekovi, Miroslavu Ševčíkovi, Evě Zamrazilové a Milan Zelenému - položila otázky, na něž v mainstreemových médiích ani odborných diskusích (s výjimkou seminářů Institutu Václava Klause) nezbývá, politicky korektně řečeno, prostor.

Jsme my a další generace odsouzeni k dlouhodobé stagnaci či dokonce poklesu? Anebo porosteme a konečně doženeme Západ? Je číslo růstu HDP, na němž jsme doslova psychicky závislí, opravdu zrcadlem toho, co se v ekonomice děje? Stále platí rčení "zlaté české ruce", anebo se máme spolu se zahraničními investory pomalu děsit toho, že začínají chybět kvalifikovaní dělníci a technici?

V roce 1999 bylo zavedeno euro, čímž v roce 2002 nastaly poklesy ekonomik zemí eurozóny. Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda ČR 17. ledna 1996, tedy v období první Klausovy vlády, které Vladimír Dlouhý nazval „zlatým obdobím české ekonomiky“. „Měli jsme tudíž založen zdravý transformační vývoj, z nějž česká ekonomika těží dodnes i přes různé chyby následných vlád. Nebylo to, bohužel, využito ke snižování zadluženosti.

Jaká je budoucnost naší ekonomiky? „Je po této dlouhodobé krizi v EU vůbec možné oživení a je u nás udržitelný stav ekonomiky za těchto podmínek, když máme 35 % exportu do Německa, jehož ekonomika zažila nejhorší výkon od globální finanční krize v roce 2008 a zpomalila loni růst na 0,4 procenta?“ položil na závěr otázku pan Dlouhý. Dospěl k závěru, že ano, ale musíme se dlouhodobě orientovat nejen na Německo a Rusko, ale i na Filipíny, Indonésii, státy Perského zálivu.

Vondráček nejprve podpořil slova premiéra Andreje Babiše, který v rozhovoru pro Deník a následně ve veřejných vystoupeních prohlásil, že Česká republika „určitě nenastupuje cestu“ k 3,5 % HDP na obranu, protože „kasa je prázdná“ a prioritou je zdraví a životní úroveň občanů. Připomněl, že celkové výdaje na obranu mají letos činit zhruba 2,1 % HDP, tedy nad stále platným aliančním minimem 2 %, přičemž část peněz jde i z jiných kapitol než z rozpočtu ministerstva obrany.

Nový plán NATO - do roku 2035 se dostat na 3,5 % HDP pro obranu a další 1,5 % na související výdaje - označil za politickou deklaraci, nikoli právně závazný předpis. Poukázal na to, že Česká republika během více než čtvrt století členství v NATO často nedosahovala ani 2 %, a přesto ji spojenci tehdy neoznačovali za „padoucha“ či „černého pasažéra“. Pavel Žáček oponoval, že závazek byl potvrzen všemi členskými státy na aliančním summitu a vychází z analýz vojenských expertů, nikoli z „uměle vymyšlených čísel“.

Na otázku, zda nižší výdaje neohrozí obrannou linii aliance proti Rusku, Vondráček odpověděl, že nevěří, že by si Moskva troufla přímo zaútočit na členský stát NATO. Argumentoval, že kdyby to Rusko opravdu zamýšlelo, „už by to přece udělalo“, a připomněl, že i v době, kdy Česko neplnilo ani 2 %, k takovému útoku nedošlo. Klíč k dlouhodobé bezpečnosti vidí především v růstu české ekonomiky. Pokud HDP poroste, bude i 2-2,1 % HDP představovat v absolutních částkách vyšší částky na obranu, než jaké měla ČR v letech, kdy „ekonomika couvala“ a reálné mzdy byly pod úrovní roku 2019.

Vondráček opakovaně zdůraznil, že není proti posilování obrany, ale proti tomu, co nazývá „plýtváním peněz daňových poplatníků“. Připomněl například nákupy letounů F‑35, u nichž podle něj předchozí vláda zaplatila zálohy dříve a ve vyšším objemu, než bylo nutné, jen aby se v závěru volebního období „dohnalo“ 2% HDP. Vláda podle něj nechce „budovatelské plány“, ale průběžné a realistické kroky, které povedou k vyšší bezpečnosti bez dramatického zadlužování. Oddalování investic zvyšuje tzv. vnitřní dluh armády, který odhadl minimálně na 100 miliard korun, a že rok „pod 2%“ by vytvořil hluboký „zub“, který bude později mnohem složitější a dražší zacelit.

Vondráček představil alternativní důraz: místo honby za procenty chce vláda podle něj budovat „koncepci celkových sil“. To zahrnuje jednak efektivnější armádu - ale hlavně zapojení civilního obyvatelstva a obnovu základního povědomí o tom, jak se chovat v krizových situacích. Vondráček zdůraznil, že východní část Unie má odlišný pohled na migraci či klimatickou politiku a že Brusel se často chová „imperialisticky“, když vnucuje Green Deal a zákaz spalovacích aut bez ohledu na realitu střední Evropy.

Vondráček hájil nevydání Okamury s odkazem na svobodu slova. Připomněl, že šéf SPD čelí stíhání kvůli plakátu a politickému názoru a že Svobodní dlouhodobě odmítají kriminalizaci výroků, byť s nimi nemusí souhlasit. Poslanecká imunita má podle něj chránit právě před stíháním za politické projevy - a pokud by se i v takovém případě měl poslanec vydávat, pak by bylo na místě imunitu zrušit úplně.

Ministr financí ČR Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Bude to velmi krátké vystoupení. Jenom shrnu fakta, upozorním na to, co nás čeká během hlasovací procedury. Jenom připomenu, že jsme základní parametry rozpočtu schválili v prvém čtení, to znamená, celkové příjmy 2 086,1 miliardy a celkové výdaje 2 327,1 miliardy, deficit 241 miliard. A teď jenom krátký komentář k těm 102 pozměňovacím návrhům, aniž bych je identifikoval. Pouze minimum pozměňovacích návrhů snižuje výdaje neboli přesouvá výdaje z jiných než nemandatorních výdajů.

tags: #obnovitelné #zdroje #jsou #zhouba #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem odpadkového koše Vsetín
• Výpočet ekologické újmy v ČR
• Dětské filmy s přírodní tématikou
• Denní produkce odpadu
• Jak zaplatit za odpad ve Znojmě