Ochrana přírody a krajiny v České republice pro základní školy

Česká republika se pyšní rozmanitou a cennou přírodou a krajinou. Proto je důležité se o ni starat a chránit ji pro budoucí generace. Ochrana přírody a krajiny má v České republice dlouhou historii a opírá se o řadu zákonů a institucí.

S ochranou přírody začali naši předkové již kolem 12. století, kdy svébytným způsobem chránili lesy určené k honitbě zvěře. Na úrovni státu pak prvky ochrany přírody nesl dokument Maiestas Carolina Karla IV. - mimochodem i s přísnými tresty pro ty, kteří by přírodu ničili (nutno říci, že návrh nebyl přijat pro odpor šlechty).

Instituce a organizace ochrany přírody

Hlavní náplní činnosti Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) je státní správa v oblasti ochrany přírody a krajiny, dále zajišťování péče o cenné lokality a v neposlední řadě monitoring zájmových druhů a jejich výskytu v území.

AOPK ČR, která je odbornou, nikoli vědecko-výzkumnou institucí, připravuje nový systém pravidelného vzdělávání pracovníků, jenž je vhodnou formou seznámí s nejnovějšími poznatky rozmanitých vědeckých disciplín, z nichž může vycházet běžná praxe.

Chráněná území

V současnosti v ČR najdeme 4 národní parky (NP), 26 chráněných krajinných oblastí (CHKO), více jak 2000 maloplošných chráněných území různé úrovně ochrany a 6 biosférických rezervací UNESCO. Plus další území zapojená do mezinárodních projektů ochrany přírody - NATURA 2000. V Česku chráníme celkově více jak 15 % rozlohy našeho státu.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Chráněná území v ČR dělíme na velkoplošná (NP a CHKO) a maloplošná (Národní přírodní rezervace, Přírodní rezervace, Národní přírodní památky a Přírodní památky.

Ochranná pásma s různým stupněm ochrany najdeme také u významných vodních zdrojů nebo lokalit výskytu rostlinného či živočišného druhu.

Nejstarší chráněné území nejen ČR, ale i Evropy vzniklo v roce 1838 a je jím Žofínský prales v Novohradských horách.

Národní parky v České republice:

• Krkonošský NP: Nejstarší NP v ČR (1963). Čtyři vegetační pásma horské krajiny včetně alpinského stupně. Unikátní lokality vzácných rostlin tzv. zahrádky a endemitů (rožec, jeřáb, šafrán, hraboš mokřadní aj.) Území modelované činností ledovců. Nejnavštěvovanější NP nejen u nás. Pramení zde řeka Labe.
• NP Šumava: Rozlohou největší národní park v ČR. Je také biosférickou rezervací UNESCO. Chráněné jsou unikátní biotopy - horské smrčiny, rašeliniště, slatě či 5 ledovcových jezer (karová údolí). Vznikl v roce 1991 vyčleněním z mnohem většího CHKO, které jej obklopuje i dnes. Pramení zde Vltava (resp. zdrojnice Teplá a Studená Vltava).
• NP České Švýcarsko: Nejmladší národní park u nás - vyhlášen v r. 2000. Chráněny jsou unikátní pískovcové skalní útvary a na ně navazující biotopy. Lidem je dobře známá Pravčická brána, stejně jako okolí Hřenska či kaňon říčky Kamenice. Za hranicemi na něj navazuje NP Sazské Šýcarsko. Zajímavá také je dominance lesů, které pokrývají 97 % území.
• NP Podyjí: Nejmenší národní park v ČR a jediný na Moravě.

Chráněné krajinné oblasti

Chráněné krajinné oblasti jsou územně členěny do zón odstupňované ochrany přírody. Většinou se vymezují čtyři takovéto zóny. Rozdělení vyplývá z potřeby zajistit ochranu přírody a krajiny různým způsobem, protože možnost negativního ovlivnění všech částí území je rozdílná. V jednotlivých zónách tak platí v různé míře základní a bližší ochranné podmínky chráněné krajinné oblasti.

Památné stromy

V Českém středohoří naleznete památné stromy nejen v obcích a městech, ale i ve volné krajině a dokonce i uprostřed lesů. Jsou dokladem mnohasetletého propojení člověka se zdejší krajinou. Upomínají na významné události historie, připomínají staré způsoby hospodaření na zdejší půdě, bývají posledními svědky života v zaniklých obcích nebo jsou jen mimořádně krásné. Památné stromy nemají význam jen pro člověka. Poskytují domov ptákům, netopýrům nebo hmyzu.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Mezi důležité nástroje ochrany přírody patří územní systém ekologické stability (ÚSES). Jeho účelem je zachování existence volně žijících organizmů v krajině v areálu jejich přirozeného rozšíření.

Územní systém ekologické stability krajiny (dále jen "systém ekologické stability") je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu.

Vymezení systému ekologické stability zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství.

Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ; jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Ochrana biodiverzity

Zatímco tradiční přístup ochrany přírody se soustřeďuje na člověkem co nejméně ovlivněná přírodní nebo alespoň přírodě blízká stanoviště, která podle tohoto názoru procházejí předem předvídatelnou sukcesí, a snaží se proto maximálně omezit dopad lidské kultury na chráněné části přírody, „nové“ nerovnovážné paradigma je založeno na pro někoho možná kacířské představě, že nejrůznější vnější zásahy do ekosystému jsou běžné a ne vždy na něj působí negativně a že právě disturbance udržují v krajině neustále se proměňující mozaiku biotopových plošek.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Proč dynamický pohled na přírodu legitimizuje péči o širokou škálu ekosystémů, od zbytků přírodních typů po stanoviště, podmíněná činností člověka, jako jsou vojenské výcvikové prostory nebo lesy a zemědělskou krajinu vyžadující pravidelné extenzivní zásahy, objasnil na výstižných příkladech nejen z výzkumu a ochrany hmyzu M. Konvička (Entomologický ústav AV ČR a PřF JČU České Budějovice).

Necitlivé a přitom velkoplošné využívání krajiny vede k nežádoucí homogenizaci stanovišť. Totéž platí i pro druhovou bohatost. Původní druhy mohou vlivem změny podnebí a invazních nepůvodních druhů a při spolupůsobení dalších činitelů vnějšího prostředí, jako jsou rozpad, ničení a úbytek původních biotopů, nadměrné využívání populací planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, znečišťování prostředí cizorodými látkami nebo ukládání živin v prostředí, ubývat nebo rovnou vymizet. Současně některé z nich nahradí omezený počet značně přizpůsobivých druhů (homogenizace bioty).

tags: #ochrana #prirody #a #krajiny #v #ceske

Oblíbené příspěvky:

• Fotovoltaické dotace
• Emise a STK v Novém Lískovci – co potřebujete vědět
• Čtenářská gramotnost v ČR
• 40 letý uzavřený ekosystém
• Autoservisy Mníšek pod Brdy