Metody ochrany přírody

06.04.2026

Ochrana přírody je nezbytná, ale nedokáže zastavit ubývání rostlinných a živočišných druhů a zvrátit krizi biodiverzity. K tomu je nutné přírodu také obnovovat, tedy vrátit zpět ekosystémy, které člověk poničil.

Speciální opatření pro druhy

Speciální opatření pro druhy pomáhají ohroženým druhům rostlin a živočichů, pro jejichž ochranu nejsou dostatečná běžná opatření zahrnující péči o biotopy, ve kterých se tyto druhy vyskytují. Některé ohrožené druhy potřebují ale specifická opatření.

Ochrana rostlin

U rostlin často stačí přizpůsobit termín nebo frekvenci péče (sečení či pastvy), někdy je potřeba dočasně změnit její způsob nebo provést jednorázový obnovní zásah. Pro zachování stabilních populací druhů rostlin rozmnožujících se semeny je zásadní, aby semena dozrála a měly kde vyklíčit semenáčky. Některé úživnější biotopy je potřeba obhospodařovat dvakrát (někdy i víckrát) ročně, ostatní stačí jednou ročně.

V případě travních porostů je důležité zjistit, jaké jsou vhodné termíny seče pro podporu vzácných druhů na vašem pozemku. Při péči o biotop by nemělo docházet k posečení/spasení rostlin během kvetení.

Pro ujištění, že vámi prováděná péče je správná, je vhodné se poradit s odborníky na nejbližším pracovišti Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Řada ohrožených druhů ke svému životu potřebuje starší stromy s dutinami. Ne vždy se na lesním pozemku nebo v zahradě nachází dostatek takových dřevin, které slouží jako útočiště pro ptáky a různé ohrožené druhy hmyzu.

Jednotlivé populace či druhy rostlin jsou nositelé určitých souborů genetických informací, označovaných jako genový fond, v případě rostlin zkráceně fytogenofond. Fyfogenofond podmiňuje vlastnosti rostlin, v mnoha případech využitelných člověkem.

Ochrana živočichů

Pro živočichy se nejčastěji využívají různé typy mechanických zábran a dalších zařízení, naříklad zábrany pro obojživelníky, plazníky, budky pro ptáky a netopýry či hmyzí hotely.

Pro podporu ptáků hnízdících v dutinách je proto vhodné vyvěšovat a udržovat hnízdní budky. U hmyzu je situace složitější. Biotop, ve kterém žijí, není jednoduché nahradit. Některé ohrožené druhy hmyzu (např. kovařík fialový, páchník hnědý, ohrožené druhy krasců a tesaříků) lze podpořit umělou tvorbou dutin nebo strháváním kůry.

Takové zásahy ale poškozují dřeviny a zkracují jejich životnost. Opodstatněné jsou proto hlavně v místech, kde zcela chybí starší stromy a roste tam mnoho stromů mladých. Současně zde musí být prokázaný výskyt konkrétního ohroženého druhu, kterého je potřeba podpořit.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Přítomnost ptáků můžeme na vlastních pozemcích podporovat i jinak, než vyvěšováním ptačích budek. Velkým problémem jsou nárazy ptáků do prosklených ploch (nejčastěji oken), které jsou většinou pro ptáky fatální. Taková místa lze přitom účinně zabezpečit, aby ke ztrátám už nedocházelo.

Většina ptačích druhů na zimu odlétá, řada z nich u nás ale zůstává - např. vrabci, sýkorky, zvonci, stehlíci, čížci, kosi, hrdličky nebo téměř všichni šplhavci.

Všichni naši obojživelníci a plazi patří mezi ohrožené skupiny živočichů, podle aktuálního Červeného seznamu obratlovců České republiky jsou všechny naše druhy hodnoceny alespoň v kategorii NT (téměř ohrožený druh), nebo ve vyšších kategoriích. Problémem je často absence vhodných míst k rozmnožování, proto je vhodné budovat umělá jezírka a rybníčky pro obojživelníky, zídky a líhniště pro plazy.

Invazivní dřeviny a jejich management

Invazní dřeviny představují dlouhodobě významný problém chráněných částí přírody. Přestože se o regulaci invazních dřevin, např. nejrozšířenějšího trnovníku akát, snažíme v řadě chráněných území, stále v české ochraně přírody chybí efektivní managementový nástroj.

V praxi se lze setkat s řadou různých přístupů zcela rozdílné filozofie a účinnosti, opakujících často stále stejné chyby vedoucí leckdy spíše ke zhoršení situace než k účinnému řešení problému.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Podyjí - ráj invazních dřevin

V Národním parku Podyjí (NP) najdeme pestrou skladbu invazních dřevin. Hlavní postavení mezi nimi má trnovník akát (Robinia pseudoacacia) s celkovou plochou přibližně 150 hektarů v podobě souvislých lesních porostů, ale i stovek izolovaných ohnisek různé velikosti a hustoty na široké škále biotopů. Zejména ve východní části NP jde takřka o všudypřítomný druh.

V území najdeme jak staré akátové monokultury vykazující určitou stabilitu, tak recentně vzniklá ohniska s často bouřlivou dynamikou. Plošně nepatrný, ale o to nebezpečnější je výskyt pajasanu žláznatého (Ailanthus altissima) a javoru jasanolistého (Acer negundo), které se v posledních letech povážlivě šíří. Xerotermní biotopy lokálně ohrožuje šeřík obecný (Syringa vulgaris) nebo kustovnice cizí (Lycium barbarum), zatímco ve vlhkých lesích invaduje přehlížený jasan pensylvánský (Fraxinus penssylvanica). Dosud bez povšimnutí zůstávala mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium), která podobně jako loubinec (Parthenocissus) vykazuje lokálně invazní charakter. K méně nebezpečným, nicméně plošně významným druhům patří dub červený (Quercus rubra), borovice černá (Pinus nigra) nebo douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii).

Jak vyzrát na akát?

Snahy o regulaci akátu začaly záhy po vzniku NP v 90. letech minulého století a dodnes jsou velkou ochranářskou výzvou. Během dvaceti let byly používány různé mechanické, chemické, biologické i kombinované metody. Nejčastější metodou bylo podzimní kácení s nátěrem řezných ploch, následované několikaletou likvidací výmladků aplikací herbicidu na list. Navzdory vysoké efektivitě s sebou tato metoda nese riziko zasažení okolí postřikem. To vede nejen k možnému ohrožení cenné vegetace, ale i k obnažení půdního povrchu, což zvyšuje šance pro opětovné uchycení invazních druhů nebo jiné nežádoucí vegetace.

Při snaze o minimalizaci nebo úplné vyloučení herbicidů v cenném území se proto v posledních letech praktikovala především metoda vysokých pařezů s následným olamováním výmladků po dobu 3-5 let. Kromě vysoké pracnosti a časové náročnosti je metoda limitována faktem, že ji lze aplikovat jen na stanovištích s dostatečným zástinem. V akátových monokulturách a na bezlesí tuto metodu nelze doporučit. Kromě toho dochází k poměrně vysokému přežívání kořenového systému a plíživému „přesunu“ akátů pomocí kořenových výmladků do okolních světlin a porostních mezer. V deštivých letech zdánlivě mrtvé pařezy znovu ožívají.

Na údolních svazích a v nivě podél Dyje se lokálně osvědčilo technicky a fyzicky náročné kroužkování, jinak prakticky neúčinné na nelesních biotopech. Při pastvě ovcí a koz na vřesovištích došlo místy k potlačení akátu, který však tlaku pastvy odolal v nepřístupných křovinách nebo na extenzivně pasených okrajích. Nicméně pastvu lze doporučit jako ideální prostředek údržby na lokalitách po úspěšně odstraněném akátu, kde pastva spolehlivě eliminuje klíčící semennou banku a ojediněle se objevující výmladky. Bohužel většímu uplatnění pastvy brání technologická a organizační náročnost. Jako zcela nevhodné se ukázalo prosté vysekávání výmladků. Ani po několikaletém sečení akát nejen nemizí - čím více se řeže, tím více zmlazuje. Podobně bylo zavrženo klučení nebo vykopávání pařezů a frézování výmladků. Právě při narušení kořenů dochází k tvorbě výmladků maximální hustoty.

V některých porostech jsme spoléhali na „vystaření“ porostu, tedy ponechání vybraných starých akátin přirozenému rozpadu. Bohužel při vývratech odumřelých stromů dochází k jejich regeneraci z kořenů a tak se zdá, že akát ani v konkurenci stínomilných dřevin neustoupí.

Čas na změnu

I když lokálně se podařilo akát potlačit, po komplexním zhodnocení se ukazuje, že dochází nejen k regeneraci dříve odstraněných porostů, ale zejména rapidně narůstá počet nových ohnisek. Nejčastěji se akát šíří vegetativně, když někdo pokácí akát bez použití herbicidu - ať již z neznalosti, nebo v naivní víře, že později zlikviduje výmladky opakovaným vysekáváním. Častým problémem také bývá v praxi nedostatečný návazný management při úmyslné těžbě. Akát se snadno šíří při kácení v rámci údržby cest a turistických stezek.

K biotopům Podyjí nejvíce ohroženým invazí akátu patří (acidofilní) teplomilné doubravy na údolních svazích. K šíření akátu zde kromě nahodilé těžby v minulosti přispívá eroze i činnost zvěře. Dobré podmínky k šíření také akát nachází např. v doubravách s obnovou výmladkového hospodaření, kde obsazuje čerstvé paseky, často společně s pajasanem. V posledních letech se výrazně šíří v borových porostech, plošně odumírajících v důsledku dlouhodobého sucha. Vývraty borovic dochází k poškozování vtroušených akátů, což stimuluje silnou odezvu v podobě množství výmladků. K šíření přispívá i srnčí zvěř vytloukáním parůžků, kdy takto okroužkované akáty vegetativně zmlazují.

Ve snaze změnit negativní trend jsme proto začali hledat nové možnosti managementu invazních dřevin. Po řadě pokusů a omylů při snaze o pokud možno mechanickou likvidaci jsme došli k závěru, že se efektivní management akátu neobejde bez herbicidu, což je fakt, na kterém se shodují širší odborné kruhy. Odpověď jsme našli u ochranářských kolegů v Maďarsku, kde se zabývají regulací invazních dřevin již několik desetiletí. Výsledky jejich úsilí lze na vlastní oči vidět nejen v maďarských národních parcích, ale i v dalších chráněných územích.

Co jsou to metody cílené aplikace?

Po důkladném prověření ochranářským drobnohledem, obšírných diskusích s řadou zahraničních expertů a odborné stáži „na místě činu“ v NP Kiskunság jsme se rozhodli, že „maďarské“ metody regulace invazních dřevin stojí za vyzkoušení, přinejmenším v experimentálním režimu. Velkou inspirací byly managementové úspěchy dosažené aplikací těchto metod v dalších zemích, jako je Slovensko, Itálie, Kypr nebo Izrael.

V NP Podyjí se nachází přes 100 hektarů lesních porostů s dominantním akátem. Tyto porosty se nacházejí převážně na plochách bývalých pastvin. Souborně „maďarské“ postupy označujeme jako metody cílené (přímé) aplikace (dále jen MCA), z anglického targeted chemical control methods nebo direct application. V podstatě jde o různé modifikace injektáže herbicidu cílené přímo do kmene invazních dřevin. Jde tedy o kombinaci mechanického a chemického ošetření.

MCA byly speciálně vyvinuty za účelem regulace invazních rostlin v přírodních lokalitách a chráněných územích bez negativního ovlivnění citlivých biotopů a necílových organismů, ale jejich možné použití je velmi univerzální v nejrůznějších typech prostředí.

Proč právě metody cílené aplikace

Regulace akátu běžnými metodami obvykle ztroskotává na tom, že nejsme po odstranění mateřského porostu schopni zajistit pravidelné potlačování výmladků. Akát je po kácení schopen, zvláště bez použití herbicidu, zmlazovat geometrickou řadou. Boj s výmladky jsme vždy brali jako nutné zlo. V praxi bývá boj s výmladky silně podceněn, zásahy mívají většinou jen krátkodobý efekt (např. výsek výmladků) a původní porost znovu regeneruje, jen se změní jeho forma a věková struktura.

Dalším specifickým aspektem MCA je ponechání ošetřených stromů k postupnému odumření, příp. úplnému rozpadu. Jde o zcela opačný přístup než v případě běžných metod, u kterých se předpokládá odstranění dřevní hmoty. V praxi se ukazuje, že zvláště ponechávání mladých a středně starých jedinců je zcela bez problémů. Tenké suché výmladky akátu se poměrně rychle rozpadnou a prakticky „splynou“ s biotopem. Střední kmínky lze buď ponechat na místě, nebo v případě hromadění kmenů na nežádoucích místech je můžeme odstranit.

U vzrostlých stromů je na místě obava z ohrožení okolí v důsledku pádu. V případě akátů vtroušených jednotlivě nebo v malých skupinkách lze doporučit jejich ponechání v lesních porostech. Právě v těchto situacích jsou MCA ideální. U rozsáhlých akátin se obvykle předpokládá odstranění odumřelého porostu a jeho náhrada hodnotnějším společenstvem. Řídíme se jednoduchou logikou, že čím větší riziko pro okolí suché stromy představují, tím dříve je nutné je odstranit nebo třeba arboristicky upravit do podoby bezpečného torza. Obvykle se doporučuje mrtvé stromy odstranit až druhou sezonu po ošetření MCA.

V blízkosti cest nebo na jiných silně exponovaných místech, je ale nutné dřeviny odstraňovat dříve, minimálně však po zjevném efektu aplikovaného herbicidu, tj. po úplné defoliaci ošetřených dřevin, ke které dochází cca měsíc po aplikaci. Zde ale musíme počítat s tím, že může dojít k tvorbě výmladků, a tomu je třeba uzpůsobit návazný management.

Na první pohled se může zdát, že ošetření každého jedince invazní dřeviny zvlášť je extrémně pracné a zdlouhavé. Pravdou je, že hlavně při vysoké hustotě dřevin, v porostech netvárných vícekmenů nebo tam, kde rostou akáty v hustých keřích růží a ostružin, jde o fyzicky i časově náročnou činnost. Avšak zvážíme-li, že většina dřevin odumře po jednorázovém ošetření, navíc při minimální nebo nulové tvorbě výmladků, tak se tato „investice“ bohatě vyplatí.

Pro ochranáře je podle mě nejzásadnější fakt, že díky cílené aplikaci si můžeme dovolit ošetřit jedince akátů rostoucí přímo mezi vzácnými a ohroženými rostlinami. V NP Podyjí roste akát často na cenných biotopech vřesovišť, skalních stepí nebo druhově bohatých suchých trávníků na bezlesí, stejně jako na lesních světlinách - přímo mezi trsy koniklece velkokvětého, v porostech třemdav bílých nebo na lokalitách orchidejí.

Závěrem je možné MCA zhodnotit jako velice mocný (nikoli však všemocný) nástroj regulace invazních dřevin využitelný téměř v jakékoli situaci, nejen v přírodním prostředí. První zkušenosti s aplikací těchto metod v NP Podyjí přinesly slibné výsledky. Nezbývá než se pokusit předat nabyté zkušenosti dalším zájemcům o tuto problematiku.