Lesy jsou i přes mnohasetleté ovlivňování člověkem nejzachovalejší složkou přírody a krajiny, i proto je na ně zaměřena značná pozornost ochrany přírody. Přes velký plošný podíl lesů na rozloze státu se podíl dřevoprodukční funkce na tvorbě HDP pohybuje jen okolo 0,7 %. Význam lesa pro společnost tedy nemůže primárně spočívat jenom v produkci dřeva, přestože se jedná o významný obnovitelný zdroj ekologicky šetrného materiálu.
Ze současného poznání u nás i v okolních státech s podobnými přírodními podmínkami a zkušenostmi při hospodaření v lesích vyplývá, že produkce dřeva i ostatních materiálně-ekonomických funkcí lesa lze dosahovat přístupy, které budou respektovat polyfunkčnost lesa jako klíčového ekosystému naší krajiny.
Současný stav lesů v ČR
Současný stav lesů v České republice nelze díky mnoha faktorům považovat za optimální. Nejvýznamnější problémy, které snižují ekologickou stabilitu lesů, přírodní hodnoty včetně druhové rozmanitosti a nakonec i jejich dlouhodobou produkční schopnost, mají původ především ve značném zjednodušení druhové skladby zavedením smrkových a borových monokultur v minulých stoletích a jejich vysokým zastoupením do současnosti. Spolu s uplatňováním pasečného hospodářství vedlo pěstování těchto monokultur i ke zjednodušení prostorové struktury lesů.
Významně se na stavu zejména horských lesních ekosystémů podepsal dodnes přetrvávající vliv imisí chemických látek z průmyslu a dopravy. Na mnoha místech stav lesa negativně ovlivňují nadměrné stavy spárkaté zvěře a narůstající rekreační využívání.
Zjednodušování původní rozmanitosti přírodních lesů si všimli osvícení lesníci a byli iniciátory ochrany nejzachovalejších zbytků původních lesů již od poloviny 19. století. Tlak na uchování lesů méně ovlivněných zavedeným lesním hospodařením, zejména lesů s druhovou skladbou blízkou přirozenému stavu a lesů s převažujícími mimoprodukčními funkcemi, vedl postupně k vyhlašování zvláště chráněných území.
Čtěte také: Česká republika: Ochrana přírody
Zvláště chráněná území
V současné době je zhruba 25 % lesů součástí zvláště chráněných území a v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 se během následujících šesti let jejich rozsah ještě poněkud zvýší. Intenzita ochrany přírody je zde však velmi různorodá. Většinu plochy reprezentují lesy třetích zón chráněných krajinných oblastí, kde zpravidla vystačí běžné principy pěstování hospodářského lesa.
Podle současného zákona o ochraně přírody a krajiny je všem lesům navíc zajištěna obecná ochrana jako významným krajinným prvkům, což ovšem pro lesnickou praxi neskýtá žádné zvláštní požadavky. V lesích je lokalizován i významný podíl biocenter územního systému ekologické stability krajiny.
Posláním zvláště chráněných území, zejména národních parků, národních přírodních rezervací a přírodních rezervací je uchování přírodních hodnot, a to v případě lesa znamená jejich uchování v přírodě blízkém stavu, postupné vyloučení intenzivních způsobů hospodaření a nahrazení porostů silně hospodářsky ovlivněných porosty přírodě blízkými.
Záměrné pěstování lesa, vyvolané sílící poptávkou po dřevě v době nástupu průmyslové revoluce, vedlo při nedostatečných ekologických znalostech k masovému zakládání jehličnatých, převážně smrkových a borových monokultur, nahrazujících porosty s převahou buku a dubu. Oproti přirozenému, zhruba třetinovému zastoupení jehličnatých dřevin se zvýšil jejich podíl na téměř 80 % a věková i prostorová struktura porostu byla značně zjednodušena. Uvedený stav v podstatě přetrvává do současnosti.
Při holosečném způsobu hospodaření převažovala umělá obnova lesa, představující vysoké nároky na sazenice. Při jejich výrobě docházelo k zužování spektra původních druhů dřevin a byly podceněny i genetické vlastnosti a původnost lesních dřevin. Exploatace původních porostů a používání provenienčně nevhodných sazenic v různé míře ovlivnila všechny lesnicky významné dřeviny a v některých případech způsobila téměř zánik geneticky cenných původních populací.
Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší
Postupná náprava uvedeného stavu poněkud omezuje možnosti širšího využití přirozené obnovy lesa, která se v současnosti podílí na obnově lesních porostů necelými 16 %. Poškození a postupný zánik horských lesních ekosystémů vlivem vysoké imisní zátěže vyvolal potřebu celkové revitalizace rozsáhlých komplexů lesa. S nápravou vzniklých poškození se bude lesní hospodářství vypořádávat ještě mnoho desítek let i za předpokladu, že by imise chemických látek skončily.
Neplatí to pro kalamitní škůdce, schopné vážně poškozovat až rozvracet zejména hospodářské jehličnaté monokultury (především smrkové a borové). Jinou skupinou živočichů, která působí vážné poškození lesních ekosystémů, jsou velcí kopytníci, zejména zvěř jelení, mufloní, dančí a někde i zvěř srnčí. Černá zvěř, považovaná za indiferentní druh, se může při současných stavech spolu s ostatními druhy spárkaté podílet na úplné likvidaci přirozené obnovy dubu a buku.
Klíč k radikálnímu omezení škodlivého působení zvěře na les je spíše v rovině společenských vztahů a rovině politické a legislativní než v rovině odborné a praktické (hospodaření se zvěří). Za příklad mohou posloužit neustále rostoucí stavy všech druhů spárkaté zvěře.
V pojetí kvality a kvantity intervence do lesních ekosystémů ve zvláště chráněných územích existují doposud značně rozdílné názory jak mezi samotnými ochránci přírody, tak zejména mezi ochránci přírody a lesními hospodáři. Důsledná asanace všech odumírajících stromů v národních parcích a přírodních rezervacích obou kategorií by zničila hlavní hodnotu nejcennějších lesů pro vědu, kterou je poskytování dynamického obrazu spontánního vývoje lesních ekosystémů jako jediného měřítka toho, co příroda dokáže sama bez lidské pomoci.
Zařazení lesů do chráněných území, zejména maloplošných, může vyvolávat některá omezení práv vlastníků a uživatelů těchto lesů. Zákon o ochraně přírody a krajiny a prováděcí předpisy sice umožňují uhradit vlastníkům lesů prokázanou újmu vyvolanou požadavky ochrany přírody, ale její uplatnění není prosté byrokracie.
Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci
Společnost sice uznává, že lesy jsou zvláštním majetkem, který kromě produkce dřeva plní i řadu dalších užitečných funkcí, vlastníkům lesů však poskytování těchto funkcí nikterak nekompenzuje. Potřeba racionálního ovlivňování lesů je dnes běžně uznávána v ochranářské teorii i praxi.
Rozhodnutí o ponechání lesů samovolnému vývoji musí být součástí dlouhodobě promyšlené ochranářské strategie managementu a musí být provedeno i s ohledem na charakter porostů či kategorii chráněného území. Nemělo by to být ani chvályhodné a ani odsuzované rozhodnutí, ale nedílná součást uceleného přístupu k managementu lesních chráněných území.
Významný nástroj, který dal orgánům ochrany přírody zákon o ochraně přírody a krajiny, jsou plány péče, které se teprve v posledních letech naučili ochránci přírody pořizovat a využívat. Opatření v nich obsažená nejsou sice závazná, ale jsou v případě péče o lesy v chráněných územích podkladem pro obnovu lesních hospodářských plánů.
Vzhledem k patnáctiletému působení zákona o ochraně přírody a krajiny není v současné době jednoduché vyhlásit nové chráněné území. Dnes se již těžko může stát, aby bez následků pro realizátora byla vyorána svážnice v nejcennější části národní přírodní rezervace, nebo aby byl založen porost geograficky nepůvodní dřeviny v přírodní rezervaci, případně byla zničena lokalita silně nebo kriticky ohroženého druhu rostliny nebo živočicha.
V jednotlivých kategoriích zvláště chráněných území je péče o lesní ekosystémy uplatňována diferencovaně na základě plánů péče. V národních parcích je v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny vyloučeno hospodářské využívání lesů. Podle míry přirozenosti a dalších faktorů jsou lesy zařazeny do I. a II. zóny odstupňované ochrany přírody.
Nástroji pro diferencované využívání národních parků a chráněných krajinných oblastí jsou zonace a plány péče. S ohledem na vysoký plošný podíl lesů je v plánech péče požadavkům na lesní hospodaření věnována značná pozornost.
Cíle ochrany přírody jsou formulovány v časových horizontech jako dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé. Současné lesní hospodářství, pokud má úspěšně reagovat na celospolečenské požadavky, se z mnoha důvodů angažuje v ochraně přírody.
Aktivity Lesů ČR v ochraně přírody
Lesy České republiky, s. p. se z mnoha důvodů angažují v ochraně přírody. K těm hlavním náleží snaha přispět k naplnění účelu zákona na ochranu přírody v souladu se Zásadami státní lesnické politiky, Lesnickou politikou Lesů ČR, Programem trvale udržitelného hospodaření v lesích, Programem 2020 a dalšími dokumenty.
Jednou z nejdůležitějších praktických činností prováděných na poli ochrany přírody je ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin. Ochranu ohrožených druhů provádíme mnoha způsoby. V zásadě se na celém spravovaném území snažíme o zachování či obnovu vhodného životního prostředí živočichů a rostlin, a to při současném respektování hospodářských aspektů.
Kromě toho však podporujeme vzácné a ohrožené druhy také konkrétními přímo cílenými opatřeními, od omezení, změny či případně až úplného vyloučení hospodářské činnosti v zájmovém území (pěstební a výchovná činnost v lesních porostech, těžba dřeva, atd.) přes aktivní výchovu a osvětu veřejnosti až po vypouštění v zajetí odchovaných jedinců ohrožených druhů živočichů do volné přírody - tzv.
Své nezastupitelné místo mezi těmito aktivitami mají např. oborní chovy bílého jelena či kozy bezoárové a reintrodukce sokolů, tetřevů a tetřívků. Jedná se o obnovu a posílení jejich přirozených populací pomocí vypouštění v zajetí odchovaných mláďat, sledování jejich aktivity po vypuštění a vyhodnocování získaných výsledků za účelem zefektivnění ochrany těchto druhů.
Nezanedbatelná je i spolupráce s nevládními organizacemi, např. s ČSOP. V rámci této spolupráce je dlouhodobě řešeno množství projektů jako například inventarizace a ochrana ohrožených druhů dřevin a bylin, inventarizace a ochrana mravenišť, mapování výskytu vzácných a ohrožených druhů hmyzu, mapování výskytu a vytváření hnízdních možností pro zpěvné ptáky, dravce a sovy v lesích, ochrana velkých šelem, mapování výskytu a ochrana všech druhů netopýrů a vrápenců žijících v ČR a další konkrétní projekty jako je třeba periodické sčítání čápa černého.
Ochrana přírody v CHKO Český les
Ochranu přírody a krajiny v CHKO Český les vykonává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR prostřednictvím správy CHKO. Vyhláška MŽP č. 304/2011 Sb., o vymezení zón ochrany přírody CHKO Český les byla vydána 30.
Nejcennější části Českého lesa jsou chráněny ve 31 MZCHÚ. Na území CHKO Český les je k datu 31. 12. 2021 vyhlášeno 11 exemplářů a 11 skupin památných stromů, celkem tedy 128 jedinců.
V Českém lese zaniklo po druhé světové válce více než šedesát vesnic, odešli i lidé, kteří tu hospodařili. Po vzniku chráněné krajinné oblasti se proto mimo jiné soustředíme na péči o ta nejcennější území. Louky se pravidelně kosí, vyřezávají se nálety, někde se obnovila pastva.
Jedná se o vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů zejména lesů, remízů, zamokřených ploch, jehož cílem je vytvoření sítě relativně ekologicky stabilních území a zachování a podpora rozmanitosti původních druhů a jejich společenstev. Systém se skládá z biocenter, biokoridorů a interakčních prvků.
Vzájemný respekt mezi ochranou přírody a cestovním ruchem v CHKO Český les garantuje nová územní studie. Bývalé vesnice, které byly zbourány v důsledku budování „železné opony“, nebudou obnovovány pro bydlení. Naopak mohou být využity jako atraktivní lákadlo pro turisty.
Právní aspekty ochrany lesů
Z historického pohledu je lesní právo (především zákon o lesích, ale i jeho četné prováděcí předpisy) na našem území téměř „prastarým“ právním fenoménem. Jeho začátky lze nalézt již v 18. století. Byl to až kritický úbytek lesů a nedostatek dříví pro sklárny a otop, který přivedl na svět první předpisy, zaměřené na obnovu lesa a jeho ochranu v dobách panování císařovny Marie Terezie (lesní řád z roku 1754).
První ucelený lesní zákon pro naše území pak platil od roku 1852 až do roku 1960. Současný platný lesní zákon je z roku 1995. V letech 1961-1995 pak platily dvě odlišné verze právních lesních předpisů, které odtrhly vlastníky lesa od jeho užívání a zavedly některé další socialisticko-plánovací instituty. V jiných směrech však podržely podstatu lesního práva z minulosti.
První zákon na ochranu přírody byl přijat až v roce 1956. Žádné jeho ustanovení nebylo přímo a bezprostředně zaměřeno na lesní hospodářství či lesní právo. Přesto však četné styčné plochy mezi lesním zákonem a zákonem č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody existovaly - zejména v podobě ochranných režimů chráněných území, které se z významné části nacházely na lesních pozemcích.
Vzájemné vztahy lesního a ochranářského zákona (a jejich prováděcích předpisů) se velmi silně proměnily přijetím zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), který ve znění novel platí dosud. Teprve tento zákon poprvé vstoupil svými specifickými nástroji a instituty také do tradičního lesního práva a ovlivnil - byť jen částečně a určitě ne dostatečně - jeho dnešní podobu.
Vztah speciality ZOPK k lesnímu zákonu
V ustanovení § 90 odst. 4 ZOPK je klíčová formulace stanovící, že „zákon o ochraně přírody a krajiny a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích“ … Tím byla založena přednostní aplikace ustanovení ZOPK mimo jiné před lesními právními předpisy v případě, že ZOPK stanoví něco jiného, než v téže věci stanoví lesní právní předpisy.
Pro obě eventuality můžeme uvést tyto příklady:
- § 22 odst. 1 ZOPK výslovně zakazuje zařazovat lesy v národním parku do kategorie lesů hospodářských,
- § 58 ZOPK stanoví náhradu za ztížení lesního hospodaření a tím je významně omezena aplikace § 11 odst. 3 lesního zákona (náhrady újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lese).
I navzdory tomu je zřejmé, že stanovení speciality ZOPK ve vztahu k lesním právním předpisům (a nejen vůči nim, také k předpisům vodního práva, územního plánování a stavebního řádu a dalším) je jasně a silně uplatňovaná ingerence předpisů ochrany přírody do sféry „hospodářských“ předpisů, v tomto případě lesního zákona a jeho prováděcích předpisů. Bez tohoto nástroje je těžko představitelné řešení konfliktů plynoucích z rozdílných právních úprav stejných záležitostí.
Vždyť území ČR je zcela „rozparcelováno“ z hlediska uplatňování hospodářských zájmů - mezi les, zemědělskou krajinu a zastavěné plochy (případně další účelově využívaný prostor). Bez použití vztahu speciality by se zákon o ochraně přírody a krajiny aplikoval daleko obtížněji, snad jen ve „virtuálním“ prostoru.
Úvaha o budoucí právní úpravě vztahu speciality
I v případné budoucí právní úpravě ZOPK je nutno vztah speciality zachovat. Mnohem častěji a zřetelněji by měly být do ZOPK zapracovány odůvodněné odchylky od lesních právních předpisů. Zejména na území národních parků a národních přírodních rezervací a v I. zónách chráněných krajinných oblastí (CHKO) by působnost lesního zákona měla být z větší části zrušena či suspendována (pozastavena). Jeho aplikace na těchto územích by měla být spíše výjimečná, použitelná v těch případech, kdy nepostačují plány péče o tato území vypracované podle ZOPK.
Les jako významný krajinný prvek
Zákon na ochranu přírody a krajiny zahrnul od roku 1992 všechny lesy na území ČR do kategorie „významných krajinných prvků“ (VKP), tak jak je tato kategorie vymezena v § 3 ZOPK. Tím lesům poskytnul zvýšenou ochranu a také specifický ochranný režim v rámci jiného než lesního zákona - tedy v rámci obecné ochrany přírody. Podrobil je totiž režimu § 4 ZOPK, podle kterého jsou lesy, jakožto významné krajinné prvky, chráněny před poškozováním nebo ničením a k určitým zásahům či záměrům v lesích je třeba předchozí závazné stanovisko orgánu ochrany přírody.
Zároveň tento způsob ochrany přináší některé problémy či otázky koncepčního charakteru v rámci samotného zákona na ochranu přírody a krajiny. Za významný problém považuji prolínání ochrany lesa - VKP jako institutu obecné ochrany přírody s ochranným režimem zvláště chráněných území, která mají stanovený specifický zákonný i podzákonný režim ochrany.
Může tak docházet k částečnému „zdvojení“ (i vícenásobení) ochrany konkrétní lokality, případně ke „konkurenci“ ochranářských ustanovení - a to jak konkurenci hmotně-právní, tak kompetenční. Neplatí, že více ochranných předpisů bude znamenat lepší ochranu lokality. Může to také znamenat nejasnosti a zmatky. Osobně jsem toho názoru, že instituty obecné ochrany přírody by se ve zvláště chráněných územích aplikovat neměly.
Úvaha o budoucí právní úpravě lesa jako významného krajinného prvku
Pokud bude kategorie významného krajinného prvku zachována v dnešní podobě (a já jsem pro jeho podobu odlišnou, zapojenou do nástroje „krajinného plánu“ jako nového institutu v ochraně přírody), měla by se v případě lesa zúžit na lesy skutečně stabilizující krajinu (v případě reálné funkčnosti kategorizace podle lesního zákona na lesy zvláštního určení a lesy ochranné). Rozloha lesů zvláštního určení podle lesního zákona by se zároveň měla rozšířit na úkor lesů hospodářských (de facto často monokulturních stejnověkých plantáží).
Na zvláště chráněných územích by se měl dosáhnout takový režim ochranných podmínek, aby se nemusely (ani nemohly) využívat při ochraně lesa nástroje obecné ochrany přírody.
Lesní hospodářské plánování a zájmy ochrany přírody
Zařizování lesů, pro které se později vžil v právu zejména termín „lesní hospodářské plány“ a od roku 1995 také „lesní hospodářské osnovy“, je jeden z nejtradičnějších nástrojů lesního práva. Jeho prostřednictvím se mají výrazně ovlivňovat hospodářské záměry a postupy vlastníků lesa - obnova lesa, jeho druhová skladba, rozsah úmyslné těžby, případně některé další ukazatele hospodaření.
Z hlediska zájmů ochrany přírody je zasahování (ingerence) orgánů ochrany přírody do podoby lesních hospodářských plánů zajištěna pravomocí orgánů ochrany přírody vydat ke schválení LHP závazné stanovisko (viz § 4, odst. 3 ZOPK). A to bez ohledu na to, zda jde o LHP na zvláště chráněném území nebo mimo něj.
Závazné stanovisko k LHP je velmi silný nástroj, nebo by jím být mělo. Orgány ochrany přírody jsou vlastně od roku 1992 spoluodpovědné za využití, či naopak nevyužití LHP k ekologizaci lesnictví (např. prosazováním změny druhové skladby nově zakládaných porostů). S výjimkou území národních parků a CHKO jsou nyní těmito odpovědnými orgány krajské úřady.
Aktuálním právním problémem vztahu LHP a uplatnění zájmů ochrany přírody je probíhající výměna názorů mezi MŽP a Evropskou komisí ve věci hodnocení LHP na území evropsky významných lokalit a ptačích oblastí (Natura 2000).
Úvaha o budoucí právní úpravě vztahu LHP a ZOPK
Užitečnost LHP v lesním zákoně je zřejmá. Měli bychom podpořit lesníky ve snaze udržet tento institut i v novém lesním zákoně, o němž se již hovoří. Nebudou to mít přitom lehké, neboť existuje poměrně vlivná lobby, která by si LHP přála zrušit. Na druhé straně nelze nevidět duplicity LHP a nástrojů ZOPK (např. plánů péče na územích NP, NPR, případně I. zón CHKO). Takovou duplicitu považuji za dobré odbourat - ve prospěch nástrojů ZOPK.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]