Ochrana přírody v České republice

Ochrana přírody a krajiny je pestrý pojem, zahrnující nejen práci v terénu, ale také šetrné hospodaření v krajině a minimalizaci dopadů vzorců spotřeby na ekosystémy. To je ochrana přírody ve smyslu zákona 114/92 Sb. a dalších národních, EU a mezinárodních dokumentů.

Ochrana přírody je veřejným zájmem. Z důvodu veřejného zájmu může stát regulovat výkon vlastnického práva či svobodu pohybu z důvodů ochrany přírody na vymezených územích. Podle Ústavy a Listiny lze právo na samosprávu a na ochranu vlastnictví i svobodu pohybu omezit zákonem, vyžaduje-li to veřejný zájem či ochrana zákona.

Z hlediska subjektů je to především stát, kdo je odpovědný za udržení a obnovu přírodní rovnováhy v krajině, ochranu rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, šetrné hospodaření s přírodními zdroji a za vytvoření soustavy chráněných území EU Natura 2000. Vyplývá to i z jednoho ze základních principů práva životního prostředí, tzv. principu odpovědnosti státu, zakotveného v čl. 7 Ústavy. Podle něj „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“.

Legislativa a rámec ochrany přírody

Ochrana přírody je v České republice upravena zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Účelem zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000.

Česká republika má jako členský stát Evropské unie povinnost vytvářet národní soustavu chráněných území NATURA 2000, která slouží k ochraně nejvíce ohrožených druhů rostlin, živočichů a přírodních stanovišť. Soustavu NATURA 2000 tvoří systém evropsky významných lokalit a ptačích oblastí.

Čtěte také: Příroda a krajina: Q&A

Zákon o ochraně přírody a krajiny upravuje ve vztahu k soustavě NATURA 2000 rovněž povinnost posoudit jakoukoliv koncepci nebo záměr, který může významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, z hlediska jeho důsledků na tato území. Při hodnocení důsledků koncepcí a záměrů se postupuje podle zvláštních právních předpisů (zákon 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí).

Zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění je uveden v programu ASPI.

Obecná ochrana přírody a krajiny

Obecná ochrana přírody a krajiny je věcně vymezena v části druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Představuje základní úroveň ochrany krajiny, jejích přírodních hodnot a ekologicko-stabilizačních funkcí, zachování rozmanitosti druhů, ale také ochrany a šetrného využívání přírodních zdrojů. Obecnou ochranu přírody a krajiny komplementárně doplňuje zvláštní územní ochrana přírody a krajiny a zvláštní druhová ochrana, resp. vytváření soustavy Natura 2000 a její ochrana.

K nástrojům obecné ochrany přírody a krajiny s významným územním průmětem patří zejména ochrana a vytváření územních systémů ekologické stability, ochrana významných krajinných prvků včetně jejich registrace, ochrana krajinného rázu včetně zřizování přírodních parků s klíčovou vazbou na ochranu a rozvoj hodnot v území prostřednictvím nástrojů územního plánování.

V rámci obecné ochrany přírody a krajiny jsou před zničením, poškozováním a degenerací dále chráněny všechny druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, resp. jejich populace. Volně žijící ptáky je zakázáno úmyslně usmrcovat nebo jakýmkoliv způsobem odchytávat, úmyslně poškozovat, ničit nebo odstraňovat jejich hnízda a vejce, sbírat ve volné přírodě a držet jejich vejce (i prázdná), úmyslně vyrušovat ptáky, zejména během rozmnožování a odchovu mláďat.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Před poškozováním a ničením jsou chráněny také dřeviny rostoucí mimo les a zákon stanoví podmínky pro možnost jejich kácení.

Obecná ochrany přírody a krajiny ovšem pokrývá také ochranu vybraných neživých fenoménů. Zákonem je zakázáno ničit, poškozovat nebo upravovat ani jinak měnit dochovaný stav jeskyní a přírodní jevů, které s jeskyněmi souvisejí (např. krasové závrty, škrapy, ponory a vývěry krasových vod). Podobně jsou před zničením, poškozením nebo odcizením zákonem chráněny paleontologické nálezy (významné hmotné doklady nebo pozůstatky života v geologické minulosti a jeho vývoje do současnosti).

Krajina je v § 3 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny definována jako „část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“ Ekosystém je přitom definován jako „funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase“ (§ 3 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí).

Úmluva Rady Evropy o krajině definuje krajinu jako „část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů“, přičemž úmluva se aplikuje na celé území států, které úmluvu přijaly, a pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti. Zahrnuje plochy pevninského rázu, vnitrozemské vodní plochy a mořské oblasti.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Územní systém ekologické stability krajiny (dále jen "systém ekologické stability") je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Vymezení systému ekologické stability zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství.

Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ; jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Významné krajinné prvky

Významný krajinný prvek jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje podle § 6 orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy a území, na nichž probíhá přírodě blízká obnova těžbou narušeného území podle plánu nebo dokumentace uvedených v § 4 odst. 6.

Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení nebo oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit souhlas orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny druhu nebo způsobu využití pozemků, výstavba lesních cest, budování lesních melioračních systémů, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů.

Rozhodnutí o registraci významného krajinného prvku vydává orgán ochrany přírody. Účastníkem řízení je vlastník dotčeného pozemku.

Zvláště chráněná území

V České republice jsou dvě úrovně zvláště chráněných území. Jedná se o velkoplošná zvláště chráněná území a maloplošná zvláště chráněná území.

V územní ochraně se kontroluje stav a dodržování základních a speciálních podmínek ochrany zvláště chráněných území, což jsou národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace a přírodní památky.

Druhová ochrana

Druhová ochrana podle zákona č. 114/1992 Sb. se týká především zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin a jejich biotopů. Zvláštní ustanovení zákona jsou věnována i ochraně památných stromů a evropsky významných lokalit.

Všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí.

Invazní druhy

Šíření invazních druhů a jejich působení na okolní biotu a lidské aktivity představuje celosvětový problém.

Prevencí a regulací zavlékání nebo vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů rostlin a živočichů (dále jen „invazní nepůvodní druh“) do krajiny v návaznosti na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1143/2014 ze dne 22. října 2014 o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů (dále jen „nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.

Orgán ochrany přírody může stanovit opatření k regulaci nepůvodního druhu nebo křížence, je-li to s ohledem na místní dopady na přírodu a krajinu nezbytné. V opatření k regulaci nepůvodního druhu nebo křížence stanoví také podmínky jeho provádění.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP)

Složka ochrany přírody České inspekce životního prostředí (ČIŽP) vznikla v roce 1992, původně ve vazbě na legislativní zabezpečení ochrany přírody a krajiny, přijaté v tomtéž roce.

ČIŽP v oblasti ochrany přírody dozírá na dodržování právních předpisů a rozhodnutí týkající se ochrany přírody a krajiny jejich adresáty. Její dozorčí působnost se vztahuje i na orgány státní správy.

Zjišťuje případy ohrožení a poškození přírody, jejich příčiny a odpovědné osoby a je oprávněna v případech hrozící škody nařídit omezení, případně zastavení škodlivé činnosti až do doby odstranění jejich nedostatků a příčin. Za porušení povinností při ochraně přírody je oprávněna ukládat pokuty právnickým i fyzickým osobám.

V obecné rovině se inspekce v rámci svých kompetencí daných zákonem o ochraně přírody a krajiny zaměřuje zejména na ochranu mimolesní zeleně před poškozováním a nepovoleným kácením, ochranu významných krajinných prvků a krajinného rázu.

Judikatura Ústavního soudu

V uplynulých třiceti letech účinnosti zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny se Ústavní soud nejednou zabýval v rámci své judikatury k zákonům z oblasti práva životního prostředí také ochranou přírody a krajiny.

Ústavní soud se v minulosti zabýval mimo jiné stížností na vyhlášení přírodní památky Na Plachtě na okraji města Hradce Králové. Stěžovatelé vlastnili pozemky, které měly být zahrnuty do území nově vyhlášené přírodní památky. Namítali zásah do vlastnického práva podle čl. 11 a do práva podnikání a jiné hospodářské činnosti dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud stížnost odmítl s tím, že pokud jde o namítaný zásah do vlastnického práva, „stát je oprávněn užívání majetku v souladu s obecným zájmem v nezbytném rozsahu regulovat, což odpovídá i sociální funkci vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 3 Listiny a tam stanoveným limitům vlastnického práva (výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem). Zamítnutí námitek proti vyhlášení zvláště chráněného území (v daném případě přírodní památky) sice představuje regulační opatření ve vztahu k majetku stěžovatelů, jde však o nezbytné opatření předvídané zákonem a sledující obecný zájem.“

Pokud jde o namítaný zásah do práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti dle čl. 26 Listiny, zde ÚS uvedl, že podle čl. 26 odst. 2 Listiny „… zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Právě takovou podmínku a zároveň i omezení ve výkonu určitých činností představuje zákaz měnit, poškozovat nebo hospodářsky využívat přírodní památku vedoucí k jejímu poškození (§ 36 odst.

V roce 2012 Ústavní soud zamítl stížnost subjektu hospodařícího v pronajatém lese, kde na části pozemků byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 17/1997 Sb. ze dne 27. ledna 1997 vyhlášena národní přírodní rezervace Ransko (dále též jen „NPR Ransko“) a stanoveny její bližší ochranné podmínky. Navrhovatel spatřoval porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny ve znemožnění práva užívat věc a požívat její plody a užitky jako jedné ze základních součástí vlastnického práva v důsledku rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 10. června 1998 č. j. 9.337/98-OOP/3610/98 o schválení plánu péče o NPR Ransko a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 11. června 1999 č. j. 861/99 o schválení lesního hospodářského plánu navrhovatele. V důsledku vydání těchto rozhodnutí je navrhovatel povinen jak těžbu v lese, tak i obnovu, ochranu a výchovu lesa ponechat samovolnému vývoji. Navrhovatel měl za to, že napadenými rozsudky byl zbaven práva nabýt vlastnické právo k vytěženým stromům bez poskytnutí jakékoli majetkové náhrady; zůstalo mu zachováno jen jakési dominium nudum, jinak byl z hospodaření v těchto lesních porostech vyloučen. Ústavní soud v nálezu, kterým stížnost zamítl, uvedl, že „zásah do podstaty vlastnického práva zákonným omezením užívání lesa sleduje legitimní cíl, tj. ochranu lesů v národních přírodních rezervacích jako zvláště chráněných územích, která jsou pro svou biologickou jedinečnost a rozmanitost hodna přísné ochrany státní mocí.

Patrně nejvýznamnějším případem, kdy se za uplynulých 30 let Ústavní soud zabýval zákonem o ochraně přírody a krajiny, byla stížnost 25 senátorů Parlamentu ČR na přijetí novely zákona č. 114/1992 Sb., kterou se výrazně změnila dosavadní právní úprava národních parků. Jednalo se o zákon č. 123/2017 Sb.

Ústavní soud mimo jiné prohlásil, že „… smyslem národních parků je kompromis mezi naplňováním dlouhodobých cílů ochrany přírody (nerušený průběh přírodních jevů) a umožněním využití jejich území (k udržitelnému rozvoji, vzdělání, výchově aj.), to vše jako komponentů práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny i požadavku na zachování a rozvíjení přírodního bohatství podle preambule Ústavy.

V rámci testu proporcionality Ústavní soud dospěl k názoru, že „ochrana přírody na území národních parků je projevem zájmu společnosti na zachování a rozvoji zděděného přírodního bohatství jakožto veřejného statku. Regulací činností prováděných na území národních parků lze dosáhnout sledovaného cíle.

V červenci 2010 plénum Ústavního soudu zamítlo návrh skupiny 25 senátorů Parlamentu ČR na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V pravomoci orgánů ochrany přírody provádět zásahy ke zlepšení přírodního a krajinného prostředí, jakož i s tím související povinnosti vlastníků a nájemců dotčených pozemků strpět tyto zásahy, Ústavní soud neshledal porušení čl. 11 odst.

Podle nálezu ÚS ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03, z uvedených definic těchto pojmů plyne, že podstata myslivosti v české právní úpravě směřuje v prvé řadě k naplnění ústavního cíle spočívajícího v ochraně zvěře. „Předmětem práva myslivosti je tedy zvěř, která v abstraktní rovině představuje především přírodní bohatství, které si stát vytkl za cíl chránit. Závažnost a zásadnost této ochrany je dána především skutečností, že ochrana přírodních hodnot se stala předmětem regulace přímo v Ústavě ČR, podle jejíhož čl. 7 stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství… V podmínkách ČR jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře.

Význam spolků pro ochranu přírody, potažmo celého životního prostředí, zdůraznil Ústavní soud v roce 2014 s tím, že skutečnost, že občan dá přednost prosazování svého zájmu formou sdružení se s jinými občany, nelze přičítat k jeho tíži. Ústavní soud se zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zabýval mj. v souvislosti s vymezením aktivní legitimace spolků na ochranu přírody a krajiny v řízení o zrušení opatření obecné povahy (územního plánu) v rámci ochrany práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst.

Praktické aktivity a opatření

ZO ČSOP Veronica se ujala vypracování tzv. stínového seznamu soustavy Natura 2000.

Spolu s dalšími organizacemi zajišťuje Veronica náhradní hnízdní podložky pro čápa bílého a další akce na ochranu ptáků, budky pro netopýry a péči o handicapované živočichy. Kromě jiného každoročně pořádá Evropskou noc pro netopýry, prodej vánočních jedlí bělokorých v květináčích a jejich jarní výsadbu v lesích v okolí Brna. Zabýváme se také ochranou obojživelníků při tahu, ochranou plazů a ochranou netopýrů na letních koloniích a na zimovištích.

Zabýváme se podrobným mapováním situace kolem územních systémů ekologické stability (ÚSES) a vůbec veřejné zeleně v Brně. Ve spolupráci s mezinárodní organizací CEEWEB jsme se zapojili do projektu propagace služeb ekosystémů. Ekosystémové služby je možno rozdělit mj. na služby podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní.

Někteří lidé usuzují, že ochrana přírody je luxus, který nám nic praktického nepřináší, Vydali jsme proto publikaci Služby přírody, které zároveň vychází v osmi dalších jazykových mutacích. Brožura srozumitelným způsobem na praktických příkladech vysvětluje, jaké služby nám příroda přináší.

Jako zástupci veřejnosti se angažujeme v tvorbě územních plánů, v řízeních vedených Českou inspekcí životního prostředí, soudy, ombudsmanem. Zveřejňování různých kauz a prezentace návrhů na jejich řešení.

Studium ochrany přírody

Zajímáte se o přírodu? Pak studium interdisciplinárního oboru Ochrana přírody a životního prostředí je pro Vás výborná volba. Nabízíme Vám vzdělání v biologických vědách, ale i základy dalších oborů jako jsou geologie, chemie, geoinformatika, lesnictví atd. Seznámíme Vás s moderními metodami ochrany přírody i životního prostředí jako celku. Získáte tak komplexní vědomosti, dovednosti a zkušenosti, které Vám umožní přímé uplatnění v praxi.

Po absolvování studia budete schopni posuzovat jednotlivé složky životního prostředí, analyzovat rizika a navrhovat funkční řešení s využitím nejnovějších poznatků, moderních nástrojů a technologií. Dokážete řešit problémy ochrany přírody a životního prostředí jak po stránce odborné, tak po stránce správní a legislativní.

Budete připraveni k pokračování ve studiu v navazujících magisterských programech. V praxi naleznete uplatnění v institucích působících v oblasti ochrany přírody a životního prostředí. Jedná se především o státní správu a samosprávu (např. obecní, městské a krajské úřady; ministerstva; Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky; Česká inspekce životního prostředí České republiky nebo správy národních parků).

tags: #ochrana #prirody #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Český recyklační program
• Praktické využití košů na tříděný odpad
• Tříděný odpad v bytových domech
• Rumunsko – klima
• Environmentální Chemie na VŠCHT