Ochrana vod z ekologického hlediska: Studie a strategie

Tuto studii v roce 2015 provedl "Mezinárodní úřad pro vodu" za podpory "Národní agentury pro vodu a vodní prostředí" a "Úřadu pro vodu a biodiverzitu" francouzského Ministerstva pro ekologii, udržitelný rozvoj a energie. Cílem studie je identifikovat a analyzovat strategie zavedené členskými státy s cílem chránit oblasti odběru pitné vody před difuzním znečištěním.

Difuzní znečištění pocházející ze zemědělství, je jednou z největších ekologických výzev, kterým čelí evropské vody, které nedosáhnou dobrého ekologického stavu. Podstatou této studie bylo identifikovat osvědčené postupy vyvinuté pro kontrolu difuzního znečištění, s možností potenciálního uplatnění ve Francii. Studie se zaměřila na čtyři evropské státy: Francii, Španělsko, Velkou Británii a Německo.

Hlavní opatření pro kontrolu difuzního znečištění

Hlavní opatření na kontrolu difuzního znečištění v povodích zdrojů pitné vody se zaměřily na tyto oblasti:

• Zemědělství
• Průmysl
• Aktivity v urbanizovaných územích
• Územní plánování
• Další

Způsob stanovení ochranných pásem a rozsah ochranných opatření je v jednotlivých zemích odlišný, avšak cíl ochrany vodních zdrojů je velmi podobný.

Ochranná pásma vodních zdrojů

Součástí studie je i přehledná tabulka, ve které je porovnán způsob stanovení OP i v dalších evropských státech a USA - ve většině případů se jedná o 3 - 4 stupně ochrany. Nejpřísnější OP I.st. je stanovováno vzdáleností od místa jímání (např. 10 -30 m v Německu, Belgii, USA, Itálii) nebo časově, tj. dle doby než se případné znečištění dostane do vodního zdroje (např. 50 - 60 dní v Holandsku, 100 dní v Irsku, 50 dní ve Velké Británii, 1 den v Belgii a Španělsku), případně kombinací obou způsobů.

Čtěte také: Vliv na životní prostředí

Vodohospodářské problémy a technické úpravy toků

Zásadní vodohospodářský problém naší krajiny představuje poškození schopnosti ploch, půd a zemin v povodích zadržovat vodu, související hlavně se zastavováním území a zemědělstvím. Technické úpravy koryt a niv vodních toků, především rovněž zemědělsky motivované, které u nás průmyslovými metodami probíhaly zhruba po celé jedno století, na nepříznivé dění v plochách povodí navazují.

Úpravy toků měly říčnímu prostoru odebrat co nejvíce plochy ve prospěch orby, omezit zamokření a častější zatápění ploch v nivách menšími povodněmi a umožnit fungování odvodňovacích zařízení. Z těchto cílů vycházelo základní pojetí úprav. Půdorysně rozkladitá, přirozeně málo kapacitní, mělká, členitá a do jisté míry proměnlivá přírodní koryta byla nahrazována geometrizovanými kanály co nejjednodušších tvarů, jejichž velká průtočná kapacita je zajišťována hlavně nepřirozeně velkou hloubkou a hydraulickou hladkostí.

Provádění úprav toků bylo vždycky schopno překračovat meze věcné užitkovosti. V socialistickém období se proti tomuto hledisku prosazovalo plnění do jisté míry politicky motivovaných plánů a potřebnost živit mohutné agro-meliorační odvětví. V dobách nesocialistických, počínaje Rakouskem - Uherskem, mohly být úpravy toků motivovány potřebou vytvářet zajímavé stavební zakázky, vždycky pokud možno na úkor veřejných financí. Každopádně dosáhly technické úpravy toků v naší krajině obrovského rozsahu. Postihují desetitisíce kilometrů toků všech velikostí, což představuje desítky procent jejich celkové délky. Zkrátily naše toky orientačně o třetinu délky.

Kvantitativně proměnily v kanály a trubní tratě vlásečnicové toky v plochách povodí, kde se rozhoduje o doplňování zásob podzemní vody i o vzniku povodní. Zlikvidovaly obrovský rozsah přírodních potočních a říčních pásů. Nepřirozeně kapacitní, hluboká a málo členitá koryta vedou nepřirozeně rychle odtok ze srážek. Z povodí, zasažených srážkami, pak dokážou upravená koryta koncentrovat povodňové odtoky do podstatně větších kuliminačních úrovní, než koryta přírodní.

Z hlediska sucha je závažné hlavně nepřirozené zahloubení upravených koryt proti okolnímu terénu. Někdy jsou až několikanásobně hlubší než srovnatelná koryta přirozená a podstatně více odvodňují zeminové vrstvy okolní nivy. Významně oslabují dynamickou akumulační schopnost nivního prostředí, především zbytečně odvádějí vodu z vodnějšího zimního a jarního období, která by měla být „napumpována“ v zeminách nivy pro suché léto.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Z ekologického hlediska byly úpravy vodních toků vyslovenou katastrofou. Jak to dnes vnímáme, rozsah technických úprav vodních toků významně přesahuje skutečné odůvodněné potřeby efektivně založeného hospodaření v krajině a působí velké problémy vodohospodářské a ekologické. Zjišťujeme to v době, kdy se dál zhoršují vodohospodářské vlastnosti povodí a projevují se klimatické změny. V této situaci není pochyb, že s úpravami vodních toků se to hodně přehnalo a je potřeba jít zpět k přírodnímu stavu potoků, řek a jejich niv.

Revitalizace a renaturace vodních toků

V kulturní krajině, v níž se chceme uživit, není reálný úplný návrat. Radikální formou zpřírodnění vodního toku je revitalizace - stavebně-investiční přebudování technicky upraveného koryta na přírodě blízké. Pojmem samovolná renaturace se pak označuje soubor přirozených procesů, degradujících technickou úpravu a navracejících vodní tok přírodě.

Revitalizace a ponechání vodního toku samovolné renaturaci nejsou nějaké protikladné alternativy. Jsou to dvě cesty k podobným cílům, mezi nimiž leží široké pole možností vodohospodářských opatření přechodného a kombinovaného charakteru a různé intenzity. Obnova přírodě blízkého stavu vodního toku chce řešit konkrétní problémy a sleduje racionální cíle.

Důležitými aspekty revitalizací jsou:

• přirozená vertikální stabilita (nedochází k zahlubování souvislých úseků koryta) a členitost koryta
• velká detailní členitost koryta, vytvářející bohatou nabídku stanovišť a úkrytů pro vodní biotu
• schopnost koryta dál se samovolně vyvíjet v rámcích příslušného hydromorfologického vzoru a v modelu tzv.

Důležitým aspektem revitalizací je obnova přirozeného říčního prostoru, což znamená nároky na pozemky. Velmi dobrou cestou k revitalizaci tak jsou vhodně pojaté komplexní pozemkové úpravy, které pro tento účel podél vodních toků vymezí dostatečně široké pásy území. Na šířky těchto pásů není žádný předpis, obecně jde o umění možného.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

V kulturní krajině se revitalizace utkávají s četnými omezeními, která často neumožní plně rozvinout morfologicky a přírodně autentická řešení. Vedle držby pozemků a podmínek jejich využívání jde o nutnost respektování funkčnosti některých odvodňovacích staveb, některé navazující pozemky nebude možné plně vystavit přirozenému zamokření a přirozeně četnému zaplavování i menšími povodněmi. Revitalizační řešení pak budou částečná, kompromisní.

Hlavní přínos morfologické rehabilitace vodních toků ve vztahu k suchu je dán hlavně změlčováním koryt, která pak v menší míře než koryta technicky upravená odvodňují navazující zeminové prostředí niv. Přínos ve vztahu k povodním je dán zmenšováním a hydraulickým zdrsňováním koryt a obnovou prostoru pro přirozené tlumivé rozlivy povodní.

Cennou vlastností revitalizací i renaturací je to, že pomáhají omezovat dopady jak povodní, tak sucha, a zároveň jsou důležitým příspěvkem k biologicko-ekologické rehabilitaci krajiny. Jistě nelze tvrdit, že samy o sobě vyřeší vše. Nejsou totální alternativou technických opatření, jako je výstavba nádrží nebo ochranné hrázování zastavěných území. Nemohou nahrazovat plošná opatření ke zlepšení neutěšeného stavu povrchů a zemin v plochách povodí.

Příklad revitalizace potoka Borová

Jednou z prvních poměrně věrohodných akcí svého druhu u nás byla revitalizace horních zhruba tří kilometrů podhorského potoka Borová na Českokrumlovsku. Kolem roku 2000 bylo technické koryto, přímé, hluboké a opevněné betonovými tvarovkami a polovegetačními tvárnicemi, nahrazeno málo kapacitním přírodě blízkým korytem, výrazně zvlněným.

V létě roku 2001 spadl na povodí Borové extrémní místní příval, vyvolávající odtoky na úrovni Q80 až Q100. Událost zdokumentoval a odborně vyhodnotil hydraulik z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka v Praze, Ing. Václav Matoušek, Dr.Sc.. Dospěl k závěru, že kulminační odtok z revitalizovaných horních tří kilometrů potoka byl zhruba o 20 % menší, než jaký by byl kulminační odtok v době před revitalizací. To není málo.

Dlužno dodat, že k obdobným výsledkům dospěl dnes již bohužel zesnulý Dr. Matoušek i v dalších modelových povodích. Poměrně důležité pro další vývoj oboru bylo také to, že vzhledem k velikosti povodně utrpěla čerstvá revitalizační stavba na Borové jenom malé škody, napravitelné dílčími opravami.

Zatím se běžně ani nevyčerpávají prostředky, které pro revitalizace nabízejí dotační programy resortu životního prostředí. Lze říci, že ročně se v republice uděje několik jednotek, nejvýše několik desítek věrohodných revitalizačních akcí, řešících podobný rozsah kilometrů délek spíše menších vodních toků. Jedná se tedy o jednotlivé akce v podstatě pilotního charakteru. Ty sice mají velký odborný, metodický a dá se říci i politický význam (včetně příspěvku k revitalizaci vodohospodářského myšlení), ale celkový stav sítě potoků a řek v krajině ovlivní málo.

Správci vodních toků, kteří jsou nejpřirozenějšími investory revitalizačních staveb, uvádějí jako hlavní důvod skromného rozsahu akcí zejména obtížnost získávání potřebných pozemků. Autor tohoto článku se ale za dvacet let působení v oboru dobral názoru, že hlavní problém státních správců vodních toků, tedy podniků Povodí a Lesů ČR, je v tom, že zlepšování morfologického stavu vodních toků jim zatím stále nepostavil jako dostatečně významný úkol jejich zřizovatel, tedy Ministerstvo zemědělství.

Pokud by MZe správně zavelelo, správci toků by nejspíš nalézali podstatně větší odhodlání k tomu, aby do získávání pozemků vkládali podstatně více práce a času, vstřícněji zohledňovali zájmy jednotlivých majitelů a obcí, aktivněji využívali možností pozemkových úprav. Aby více spolupracovali s obcemi, pro které bývá získávání pozemků snazší než pro státní organizace. Je zajímavé pozorovat, že k získávání pozemků pro výstavbu nádrží, kterou zřizovatel zjevně staví jako silnou prioritu, začínají dneska správci toků přistupovat dosti aktivně - když se chce, tak to jde.

V dnešní době, při varovných zkušenostech se suchem, se objevují náznaky, že by se mohly věci poněkud hnout. Obce, ale třeba také zemědělci a jejich sdružení, začínají silně volat po aktivní vodohospodářské politice zadržování vody v krajině. I když většina těchto lidí není vodohospodářsky vzdělána, praxe je nutí, aby se v problematice orientovali. Většina z nich dneska projevuje dobré porozumění mimo jiné i pro potřebu morfologické rehabilitace vodních toků a zdaleka ne všichni podléhají zjednodušeným jednostranným představám o blahodárnosti výstavby nádrží.

Jedno drobné překvapení - mezi většími správci vodních toků je dneska podle všeho, vzhledem k rozsahu spravovaných toků, nejhorlivějším revitalizátorem město Praha, respektive pražský Magistrát a Lesy hl. města Prahy.

Problémy v projektování revitalizačních staveb

Významným problémem je kvalita navrhování revitalizačních staveb. Projektování jakýchkoliv vodních staveb se potýká s otázkami efektivnosti - projektanti jsou někdy až zbytečně opatrní a nejsou imunní vůči tendencím v zájmu vlastních honorářů navrhovat nepřiměřeně drahá řešení.

Specifické problémy projektování revitalizací pak souvisejí s tím, že školy vodohospodářských směrů v této oblasti svoje absolventy stále dobře nepřipravují a obecně vodohospodářská sféra se pomalu zbavuje předsudků minulosti, jako je starost o tzv. dobré průtokové poměry ve smyslu co největší kapacity koryt, obava z nejasného rozmezí vody a souše, obava ze zamokření terénu nivy.

Technickým vodohospodářům je také stále bližší koncept koryt tvarově neměnných a stabilizovaných až po úroveň návrhové kapacity, zatímco koncept přirozeně se vyvíjejících, dynamicky stabilních koryt v nich stále vyvolává jakési obavy. Po projektantech se rozhodně nežádá, aby zahodili svoji profesi a všechno přenechávali přírodě. Zatím se ale teprve zažívá přesvědčení o tom, že součástí vysoké kvalifikace je schopnost rozlišovat, co se může přenechat přírodě, a co musí být „inženýrsky kontrolováno“….a někdy se ke škodě věci inženýrsky kontrolují i věci, které by se mohly a měly přenechat přírodě.

Renaturační procesy a správa toků

Revitalizační stavby těžko překonají formát jednotlivých pilotních ukázek. Technicky upravení koryta se zanášejí, zarůstají nebo jsou naopak vymílána, opevnění se rozpadá. Běžně probíhají tyto procesy pozvolna, za povodní skokově. Poměrně rychlým činitelem renaturace může být bobr jako stavitel hrází.

Renaturační procesy byly v tradičném pojetí správy toků vnímány výhradně nepříznivě, neboť působily znehodnocování majetku, představovaného technickými úpravami. V rámci oprav, rekonstrukcí nebo tak zvaného odstraňování povodňových škod byla značná část sil a prostředků správy vodních toků věnována právě boji s těmito procesy.

Nakolik dnes zjišťujeme, že problém představují ony technické úpravy, nutně se mění přístup k renaturačním procesům. V těch lze shledávat největší potenciál opětovného zpřírodnění vodních toků v naší krajině. Jistěže, jako netvrdíme, že všechny potoky a řeky kulturní krajiny mají či mohou být opět vráceny do stavu blízkého přírodě, tak ani nemůžeme tvrdit, že by projevy renaturačních procesů byly akceptovatelné všude a za všech okolností. Hlavně v úsecích toků ve volné krajině mohou renaturační změny významně zlepšovat ekologické i vodohospodářské vlastnosti toků.

Situace není jednoduchá právně a majetkově. Správci vodních toků mají na jednu stranu pečovat o svěřený majetek, k němuž patří technické úpravy koryt, a udržovat parametry a funkce vodních děl. V těchto pohledech by měli renaturace potlačovat, jak i dosud převážně činili. Na druhou stranu by měli pečovat o dobrý ekologický stav vodních toků, o vodu v přírodě a v krajině a o vodu pro lidi. V tomto pohledu se jeví další udržování velké části technických úprav koryt jako protismyslné a nežádoucí.

Tento názor již nabývá formální podobu, zatím nikoliv dokonalou, ale postupně dopracovávánou, v dokumentech vodohospodářského plánování. Tam je významná část technicky upravených vodních toků již dnes zahrnována do kategorie toků v nepříznivém ekologickém stavu, jejichž stav má být zlepšen buď revitalizací, nebo renaturací.

Dilema správce toku, zda určité vodní dílo udržovat či nikoliv, definitivně řeší ukončení vodoprávní existence tohoto díla, když je zrušeno vodoprávním rozhodnutím nebo prohlášeno za zaniklé. Renaturační procesy však naštěstí na tento formální okamžik nečekají - kdyby tomu tak bylo, jejich zlepšující potenciál by se do značné míry vytrácel. Ukončení právní existence vodního díla není začátkem renaturačního procesu, ale jakýmsi jeho formálním mezníkem.

Správci vodního toku by v jeho dilematu - ve prospěch rozhodnutí vodní dílo neudržovat a ponechat samovolné renaturaci, případně i nějak renaturaci podporovat - měl v řadě situací napomáhat racionální výklad jeho povinností. Ty byly dosud často vykládány schématicky tak, že pokud se něco nezmění nějakým vodoprávním rozhodnutím, měl by jakékoliv vodní dílo udržovat soustavně a pokud možno v kolaudačním stavu.

Důsledně vzato, tento požadavek nemůže být obecně platný. Za prvé trvale udržovat jakýsi neměnný parametrický a funkční stav něčeho takového, jako je vodní tok, je v podstatě fyzikální nesmysl. Již jen působení splaveninového režimu, který přes všechny snahy nelze nikdy zcela umrtvit, udržování kolaudačního stavu relativizuje.

Za druhé, logicky vzato, technické úpravy koryt, jako i jiné hmotné statky, vlivem vlastní degradace a vlivem měnících se požadavků na jejich stav a funkce, mohou v běhu času ztrácet opodstatněnost svojí existence, což jejich správce povede k tomu, aby nadále nevynakládal úsilí k jejich údržování a třeba je ponechával samovolnému rozpadu. Přípustnost takového postoje správce bude nejspíš v každém jednotlivé případě posuzována podle toho, zda takto nebudou ohrožovány nějaké společenské zájmy nebo právně garantované nároky dalších osob.

Existuje značný rozsah technických úprav koryt vodních toků, jejichž stav a funkčnost nemá podstatný vliv na oprávněné zájmy dalších osob, případně se nevyskytují osoby, které by takové zájmy prosazovaly.

Ekonomické aspekty ochrany vod

Dvě studie, které zveřejnila Evropská komise, ukazují, jak může politika v oblasti životního prostředí podpořit hospodářský růst posílením protipovodňové ochrany a větším důrazem na ekologické daně. „Investice do protipovodňové ochrany mohou být přínosné pro celé hospodářství, zejména prostřednictvím přírodních řešení, která jsou z hlediska nákladů vysoce efektivní.

Environmentální fiskální reformy mohou zvýšit příjmy státních rozpočtů v porovnání se současnou situací na téměř dvojnásobek, což bude přínosné pro naše životní prostředí a zároveň umožní snížit zdanění práce nebo schodek. Ze studie věnované potenciálu ekologických daní, která je založena na údajích z 12 členských států, vyplývá, že přesun zátěže ze zdanění práce směrem ke zdanění znečištění (například zvýšení daní z důvodu znečištění ovzduší a vody) by v roce 2016 přinesl výnosy v reálné hodnotě 35 miliard eur. V roce 2025 by tyto výnosy vzrostly na 101 miliard eur, a pokud by se přijaly kroky k odstranění dotací škodlivých pro životní prostředí, bylo by možné dosáhnout ještě vyšších výnosů.

Druhá studie se zabývá různými vazbami mezi politikou životního prostředí a hospodářskou politikou, včetně makroekonomického dopadu povodní, osvědčených postupů na podporu malých a středních podniků zaměřených na účinné využívání zdrojů a výdajů v oblasti životního prostředí ve všech členských státech. Přibližné celkové náklady na odstranění škod způsobených povodněmi v EU dosáhly během období 2002 až 2013 nejméně 150 miliard eur.

Investice do opatření na snížení výskytu povodní jsou vysoce účinné, v průměru stojí zhruba 6 až 8krát méně než škody způsobené povodněmi. Investice do ekologické infrastruktury, tj.

Výsledky studie budou použity pro evropský semestr, což je mechanismus, který byl vytvořen v roce 2010 za účelem zlepšení koordinace hospodářských politik v zemích Evropské unie. Byl jednou z reakcí EU na finanční a hospodářskou krizi, která v mnoha zemích EU vedla k hospodářskému poklesu a rostoucí nezaměstnanosti. Prostřednictvím „ekologických opatření v rámci evropského semestru“ Komise usiluje o zajištění udržitelnosti makroekonomických politik, a to nejen po stránce ekonomické a sociální, ale i environmentální.

tags: #ochrana #vod #z #ekologickeho #hlediska #studie

Oblíbené příspěvky:

• Význam ohrožených druhů
• Snižování emisí NOx sekundárně
• Opatření - špatná kvalita ovzduší
• Energetické plodiny a ekologické zemědělství
• Záchrana druhů na ostrově Negros