Odpad dovážený do rozvojových zemí: Problémy a dopady

Během jednoho roku vznikne globálně kolem 350 milionů tun plastového odpadu. Představa, že plasty, které jednou použijeme a poté je vyhodíme, končí z velké části v rozvojových zemích, je tak mylná.

Na světě se totiž obchoduje s pouhými dvěma procenty vyhozených plastových obalů, syntetických textilií, technologických součástek a dalších plastových výrobků. 98 procent takového odpadu zůstává v oblasti svého vzniku, kde se následně recykluje, spálí nebo skončí na skládce. Dvě procenta jsou pak importována v rámci obchodování s odpadem - v roce 2020 to bylo pět milionů tun.

Evropa je sice největším vývozcem plastového odpadu, ale zároveň také největším dovozcem: ročně vyveze 3,9 milionu tun plastu, ale doveze 2,8 milionu tun. Stejně tak i plastový odpad ze Severní Ameriky zůstává z velké části na území, kde vznikne. Ročně se v rámci obchodu s odpadem vyveze 751 tisíc tun a 484 tisíc tun zůstane právě na severoamerickém území.

Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých pět procent ze světového plastového odpadu. „Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii. Jde o více než 80 procent. Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Ameriky,“ uvádí průzkum.

Množství odpadu, s nímž jednotlivé země obchodují, navíc v poslední dekádě výrazně pokleslo. V roce 2010 se číslo vyšplhalo na 15,4 milionu tun, pak začala křivka klesat a loni se dostala na 4,5 milionu tun. V roce 2020 se z vyspělých zemí do zemí s nižším a středním příjmem dovezlo 1,6 milionu tun plastového odpadu - mezi vyspělé země se v tomto případě řadí státy z Evropy, Severní Ameriky, Japonska, ale také Hong Kong a země, které spadají pod Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově

Podle studie publikované ve vědeckém periodiku Science Advances se nejhůře s odpadem nakládá na Filipínách - odhaduje se, že sedm procent plastů, které se do této země dostanou jako výsledek obchodování, skončí v oceánech. Do vod oceánů se ročně dostane asi jeden milion tun plastu, k čemuž odhadem vyspělé země přispívají v tom lepším případě z 1,6 procenta, v tom horším pak z 11 procent.

Kdyby se tak zcela zastavil obchod s odpadem a vyspělé země by ho přestaly vyvážet do zemí rozvojových, znečištění oceánů plasty by se snížilo přibližně o pět procent.

I zmíněná dvě procenta ale znamenají, že mají státy Evropy, Severní Ameriky, ale také Japonsko a další vyspělé země stále co zlepšovat, když přijde na infrastrukturu nakládání s odpady. Chudé státy totiž nejsou naším odpadkovým košem, i když do nich neproudí tolik odpadu, kolik by si možná jeden myslel.

Od padesátých let minulého století bylo vyrobeno více než 8,3 miliardy tun plastového odpadu. Jen mizivá část je ale recyklována. "Recyklováno je pouze 9 procent vyprodukovaného plastu," upřesňuje profesorka Jenna Jambeck, jež se na studii podílela. Když vyspělé země slibovaly recyklovat plasty, v polovině případů měly na mysli export do jiné země, která bude recyklovat za ně. Nejvíce plastového odpadu, zhruba 72 procent, tak končilo v Číně. Problém tkví v tom, že Evropě chybí infrastruktura pro recyklaci odpadu.

Omezení dovozu do Číny vedlo k poklesu cen odpadu a k problémům s odbytem plastů. Podle něho je recyklační průmysl již schopen přijímat více odpadů, ale nemá odbyt svých výrobků z recyklátu.

Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace

Například Velká Británie svůj problém s odpady řešila od ledna tak, že změnila destinaci vývozu. Tuny plastového odpadu z ní míří do Vietnamu nebo Malajsie. Tyto jihoasijské země se tak staly během několika měsíců novou skládkou Evropy i USA. Dovoz odpadů do Vietnamu se od zákazu dovozu do Číny zvýšil o polovinu, v Thajsku vzrostl pětinásobně. Malajsie oznámila trojnásobný nárůst. Zmíněné země figurují v žebříčku zemí, které mají nejznečištěnější vody a pláže plastovým odpadem.

S podobným problémem se potýká i Polsko, které je taktéž velkým importérem plastových odpadků. S čínským zákazem dovozu se ale zvýšil i přísun ilegálního odpadu. Po sérii několika požárů ilegálních skládek s odpadem ze zahraničí se tamní vláda rozhodla taktéž omezit dovoz.

Podle Plastics Recyclers Europe (PRE) dosáhl dovoz PET v letech 2021 - 2022 dvojnásobného objemu, a to 1,9 mil. tun. Největšími exportéry jsou Indie, Čína a Turecko, následují je Indonésie, Egypt a Vietnam. Oproti tomu rPET evropského původu je pod přísnou legislativou.

Pro zajištění požadované přísné kvality a stále se zvyšující poptávky po rPET vznikají v EU nové nákladné investice. Cena evropského rPET není ale tak nízká jako ten importovaný. Podle Van den Dungena, ředitele PRE, tento stav ohrožuje dosažení evropských cílů v oblasti recyklace plastů a zlepšení nakládání s odpady, současně demotivuje investovat do recyklačních kapacit a technologií.

V roce 2022 tvořil import PET 30 % celkové poptávky po PET v Evropě, v roce 2020 to bylo 23 %. Na růst poptávky má výrazný vliv i nová legislativa. Od loňského roku platný Zákon o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí (Single Use Plastics) určuje v nových PET lahvích od roku 2025 minimálně 25 % recyklátu.

Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice

Hlavními osami této nové odpadové legislativy jsou odstranění jednorázových plastových obalů z trhu do roku 2040, boj proti plýtvání, podpora recyklace a boj proti programovanému ukončení nebo zkrácení životnosti výrobků. V první fázi (období 2021-2025) byl stanoven cíl 20% snížení množství jednorázových plastových obalů.

Od 1. Na začátku roku 2022 vstoupila v platnost nová nařízení zakazující plastové obaly při prodeji čerstvého ovoce a zeleniny o hmotnosti méně než 1,5 kg, prodej porcovaného čaje v plastových sáčcích, plastové hračky nabízené zdarma při zakoupení menu ve fastfoodech či igelitové obaly u tištěných médií.

Významná část zákona se také týká hospodářských subjektů - výrobců, kteří jsou odpovědni za produkci odpadu. Omezení odpadu spočívá také v prodloužení životnosti výrobků, možnosti jejich opravy pomocí náhradních dílů a poskytnutí druhého života již vyrobeným a použitým věcem.

Plastový odpad ze západních zemí se hromadí v asijských zemích. Například Malajsii, Vietnamu nebo Thajsku. Evropské země by si měly svůj plastový odpad zpracovat samy, požaduje německá ministryně životního prostředí Svenja Schulzeová.

Podpořila návrh norské vlády, podle které je třeba zakázat vývoz netříděného plastového odpadu, často kontaminovaného, z 36 vyspělých zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) do méně ekonomicky rozvinutých zemí. Jen Německo loni vyvezlo do Malajsie 100 tisíc tun plastů, což je asi desetina plastového odpadu, který se v zemi vyprodukuje. V menší míře také do Thajska, Indonésie a Vietnamu.

Ekologické organizace upozorňují, že se plastový odpad, částečně také ilegálně dovezený, hromadí v chudších zemích, které samy nemají kapacity pro recyklaci. Často je spalován a zamořuje okolní vzduch, půdu i vodu, napsal deník Süddeutsche Zeitung. Německá ministryně je přesvědčena, že evropské země by si měly samy plastový odpad zpracovat.

Německá vláda tvrdí, že exportovaný odpad pochází hlavně z průmyslu, ale částečně i z odpadu domácností. Pro asijské země se stává velkou ekologickou zátěží. I když je export plastového odpadu legální, mělo by jít o odpad vytříděný a vhodný k recyklaci. V praxi je ovšem kontaminovaný dalšími nebezpečnými látkami. Tomu by měly zamezit přísnější kontroly. Německo společně s Norskem navrhují, aby smíšené a kontaminované plastové odpady spadaly do zvláštní skupiny se zákazem vývozu mimo země OECD.

Podpisem Basilejské úmluvy, která upravuje nakládání z nebezpečnými odpady a podepsalo ji 187 zemí, se signatáři zavázali k tomu, že odpad v cílových zemích nebude ohrožovat lidské zdraví a životní prostředí. Čína zakázala dovoz plastového odpadu v roce 2018, letos totéž učinila Indie, kde opatření vstoupí v platnost na konci srpna. Miliardová země argumentuje tím, že nemá dostatečné kapacity na recyklaci plastů. Thajsko i Vietnam už oznámily, že dovoz tohoto odpadu omezí.

Investigativci z Unearthed, britské pobočky Greenpeace, například odhalili skutečnost, že Velká Británie exportovala mezi lety 2012-2016 až 65 % svých plastových odpadů do Číny.

Nelze říct, že by se Čína definitivně zřekla dovozu všech odpadů. Tato sféra mezinárodního podnikání je ekonomicky až příliš slibná na to, aby zůstala zcela opomenuta. Radikálně ale nyní omezila import čtyřiadvaceti složek, které pro ni už nemají dostatečný potenciál nebo představují přílišnou zátěž životnímu prostředí.

Že tyto obavy nejsou liché dokládá fakt, jak britští vývozci odpadu pohotově zacílili na Vietnam a Malajsii. Loni sem vyvezli dvakrát více odpadů, než v roce 2016. Žádný světový trh s odpady ale nemůže nabídnout tutéž provozní kapacitu jako Čína. A tak země, které dosud na vývoz odpadů spoléhaly, budou muset nastavit progresivnější kurz. Omezit vlastní produkci odpadů a nastavit nový rámec recyklace.

S nástupem roku 2018 Čína výrazně zpřísnila podmínky pro dovoz odpadů ze zahraničí. Tato nová skutečnost nyní překresluje globální mapu obchodu s druhotnými surovinami a nutí zbytek světa přehodnotit dosavadní způsob, jakým s vlastními odpady nakládají.

Krok Číny může podle některých hlasů být chvályhodný, protože nutí zbytek světa přehodnotit svůj konzumní model odpadového hospodářství, ale u odborníků vyvolává také obavy.

Situace v Indonésii: Spalovny a skládky

Několik desítek popelářských vozů tvoří dlouhou kolonu, která směřuje k úpatí hory ve vesnici Bantar Gebang nedaleko Jakarty, hlavního města Indonésie. Hora se na místě vrší už od roku 1989 a skládá se z odpadků, které sousední aglomerace vyprodukuje. Otázka, kam se smetím, trápí čím dál více zemí a Indonésie není výjimkou. Jedna z možných odpovědí, jež znepokojuje místní aktivisty i odborníky, je jeho spalování.

Do Indonésie jezdíme jako česká environmentální neziskovka Arnika pravidelně pomáhat tamním komunitám a organizacím zjišťovat, jakému znečištění jsou vystavení lidé žijící blízko skládek, spaloven či průmyslových provozů. Tentokrát jsme vyrazili prověřit dopady nové spalovny odpadů, která by měla začít pomalu ukusovat tuny smetí z jedné z největších skládek v Asii.

Vesnice sběračů

Ve vesnici Bantar Gebang, která přiléhá k obří skládce, vidíme otřesné podmínky, jimž jsou místní vystaveni. Na zahradách téměř všech domů se v pytlech nebo jen tak volně povalují hromady odpadků. Je to proto, že velká část zdejších obyvatel je zapojená do „odpadového hospodářství“. Většina obyvatel Bantar Gebangu se živí sběrem a tříděním odpadu. Práce a smetí je tolik, že jej zpracovávají i u sebe doma.

Dovezený odpad třídí ručně na svých zahradách nebo pak na skládce sbírají recyklovatelné kusy, jež lze dále prodat. Tito neformální sběrači odpadků (waste pickers) tvoří až 97 % obyvatel Bantar Gebangu.

Tenhle byznys však není spontánní aktivitou místních. „Fungují tu odpadové gangy,“ upozorňuje nás Mochamad Septiono řečený Tio, který pracuje pro naši partnerskou ekologickou organizaci Nexus3 a provází nás lokalitou. „Odpadová mafie tu nerada vidí jakékoli cizince, takže nesmíte vystoupit z auta,“ poučuje nás předem.

Přes plodiny vypěstované na takto kontaminované půdě se pak toxické látky můžou dostávat do potravního řetězce a do lidského těla.

Na místě ale potřebujeme odebrat vzorky půdy, takže otázka zní - jak na to? Nakonec se domlouváme, že místem pouze projedeme a našim partnerům ukážeme, kde později vzorky sami odeberou, protože nevzbudí takový rozruch. My pak tento materiál odvezeme do Evropy k analýze.

Spalovna jako cihelna?

Od roku 2019 funguje na skládce spalovna odpadů. I přes respirátory cítíme uvnitř i v jejím okolí nesnesitelný štiplavý zápach. Do spalovny jsme objednáni jako oficiální hosté, takže jsme vpuštěni a dostáváme přiděleného průvodce. Ten vychvaluje přednosti zařízení na zpracování odpadu, které v testovacím režimu spaluje 100 tun tohoto nevábného pelmelu denně. Pokud se z pohledu indonéských úřadů spalovna osvědčí, její kapacita se navýší 20krát.

Přes pochvalné řeči našeho průvodce však máme o bezpečnosti celého provozu pochybnosti.

Jako dar na rozloučenou dostáváme od průvodce cihlu, k jejíž výrobě využili popílek vzniklý spalováním odpadu. Ten kromě toxických kovů obsahuje takzvané perzistentní organické polutanty, včetně dioxinů. Tyto látky dlouhodobě setrvávají v životním prostředí a při opakovaném vystavení již velice malým koncentracím způsobují reprodukční a vývojové problémy a poškozují imunitní a hormonální systém. Mohou navíc vyvolat rakovinu.

Kam se cihly z popílku dodávají? „Zatím s nimi dláždíme cesty tady v areálu spalovny,“ krčí rameny její zaměstnanec, který si nepřeje uvést své jméno.

Velkou část skládkovaného odpadu tvoří organické zbytky, jež se používají na hnojení půdy. Takový kompost obsahuje koktejl toxických látek nebezpečných pro lidské zdraví.

Nápadů jak materiál ze skládky využít je více. Nově se z masy odděluje kompost. „Organické zbytky, které jsou skládkované spolu s dalším odpadem, na sebe vážou těžké kovy a jiné toxické látky,“ upozorňuje Valeriya Grechko, členka naší mise, která vede indonéský projekt Arniky. Kompost je tak obohacený o těžko představitelný koktejl velmi nebezpečných látek.

Kam tento kompost směřuje? „Používáme ho jako hnojivo na zahrádkách, část dostala darem taky škola k zúrodnění záhonků,“ vyjmenovává jeden z místních, kterého se ptá náš průvodce Tio. Přes plodiny vypěstované na takto kontaminované půdě se pak toxické látky můžou dostávat do potravního řetězce a do lidského těla.

Cena za otravu? Patnáct dolarů denně

Další den vyrážíme do vesnice Tamansari v oblasti Karawang, vzdálené asi hodinu a půl jízdy autem od Jakarty. Že se blížíme k cíli, poznáme jednoduše. Už na dálku jsou vidět sloupy černého kouře, stoupající z desítek malých „sopouchů“.

Indonésie je vulkanicky velmi aktivní země, takže by to člověka nemělo překvapit. Tenhle kouř má ale původ v lidské činnosti. V Tamansari totiž fungují asi tři desítky malých pecí k vypalování vápna. Jejich stěny se vystelou rozdrceným vápencem a uprostřed se zapálí oheň. Topí se zde plastem a pneumatikami - je to levnější než pálit dřevo.

„Tahle pec je v provozu asi 30 let a odpad tu jako palivo využíváme od začátku,“ sděluje nám usměvavý průvodce po areálu. Pecím chybí komín, který by kouř alespoň odváděl pryč, takže se hromadí pod střechou. Zaměstnanci v provozu pracují bez jakýchkoli ochranných pomůcek, tedy i bez těch nejdůležitějších, jako jsou rukavice a respirátory. Přímo na místě také svačí a obědvají.

Co motivuje lidi, aby pracovali v takových podmínkách? „Není to náročná práce, stačí pouze základní vzdělání. Dostáváme celkem dobře zaplaceno, většinou 10-15 dolarů za den. Často se i stává, že práci ve vápenkách po rodičích přebírají jejich děti,“ vysvětluje nám pod podmínkou anonymity jeden z obyvatel Tamansari.

Napadá nás otázka, zda mají tamní lidé vůbec šanci se něco dozvědět o možném poškození zdraví. „Vyrůstal jsem na vesnici, kde nefungoval žádný svoz odpadu. Ten se proto zakopával do jámy, nebo pálil. Až když jsem vystudoval ochranu životního prostředí, uvědomil jsem si, jaká rizika s sebou tahle praxe přináší,“ vnáší do situace místních více pochopení Krishna Zaki, náš kolega z Nexus3. Tím nás vyvádí z myšlenkových stereotypů Evropanů zvyklých na to, že člověk odpad vytřídí do popelnic a dál většinou nic neřeší.

Dříve se zde jako palivo používalo dřevo, ale zhruba před 30 lety začali v pecích pro výrobu vápna používat levnější alternativu - pneumatiky a později i plasty.

71krát překročený limit pro toxické látky

V okolí pecí na rozdíl od lokality Bantar Gebang můžeme odebírat vzorky sami. Zajímají nás především vzorky popílku z pecí, půdy a vajec od volně chovaných slepic. Právě ty při hledání potravy přehrabávají vynesený popel a zobou v zemi, na kterou se volně snáší kouř z pecí. Tak se toxické látky, především už zmíněné perzistentní organické polutanty, dostávají do potravinového řetězce.

Vejce z vlastního chovu jsou pro lidi v Indonésii, a obecně pro lidi ze zemí globálního Jihu, dostupnou potravinou bohatou na živiny. Proto zároveň slouží jako citlivý ukazatel znečištění, kterému jsou obyvatelé konkrétní oblasti vystaveni.

Před odběrem vzorků se ujišťujeme, že jsme dostatečně chránění. Nutná je pevná obuv, kalhoty, bunda a rukavice. To proto, aby nebyla toxickým zplodinám vystavena nechráněná pokožka. Samozřejmostí jsou respirátory. Při teplotě vzduchu 35 °C a vysoké vlhkosti by si člověk dokázal představit pohodlnější outfit, ale nikdo z nás neprotestuje, protože dobře víme, jaká rizika jsou spojená s látkami, po kterých pátráme.

tags: #odpad #dovážený #do #rozvojových #zemí #problémy

Oblíbené příspěvky:

• Vhodné stanoviště pro včely
• Elektroodpad Šumperk
• Bezdotykový koš Lamart LT 8021
• Bezdotykový koš 48 litrů
• Podrobný postup pro odpady v základové desce