Tato kapitola si klade za cíl vysvětlit základní pojmy a koncepty, které se používají při studiu environmentálních hazardů a přírodních katastrof. Vzhledem k tomu, že toto studium je poměrně mladou vědní disciplínou, existují rozdíly mezi pojetím jednotlivých autorů, jejichž definice základních pojmů se tak mohou poněkud lišit.
Definice přírodní katastrofy
Z. Kukal (1983, 11) definuje přírodní katastrofu jako "rychlý přírodní proces mimořádných rozměrů, který je způsoben účinkem gravitace, zemské rotace nebo rozdílů teplot. Katastrofy postihují pevnou zemi, vodstvo i atmosféru." Ačkoli jde o definici poměrně obsáhlou, mohli bychom přesto vznést některé námitky. Prvním z nich je, že toto pojetí vůbec nezohledňuje sociální faktor při posuzování přírodní katastrofy.
Podle K. Smithe (2002, 7) jde o katastrofu pouze tehdy, pokud je negativně ovlivněno velké množství lidí (ztráty na životech, majetku). Za velké přírodní katastrofy považujeme právě pouze ty události, které silně ovlivňují lidské populace. Je ale nutné dodat, že následky nemusí být okamžité a že katastrofa může mít dlouhodobé dopady (poničení krajiny, nemoci, ekonomické ztráty, atd.).
Rychlost události a historické katastrofy
Další otázkou je rychlost události. Z. Kukal (1983, 11) stejně jako K. Smith (2002, 16) považuje za katastrofy události s rychlým průběhem. Otázkou zůstává, jak klasifikovat pomalé změny, které stejně negativně ovlivňují lidskou společnost. Jde například o vysychání jezer, dezertifikaci nebo průmyslové znečištění. Stejný pohled můžeme mít na historické události. Podle Z. Kukala (1983, 12) je třeba zvolit odlišný pohled na současné a historické katastrofy.
K. Smith (2002, 6) se spíše než přírodními katastrofami zabývá otázkami hazardů (hazards) a rizik (risks). Hazard je přírodní nebo člověkem podmíněný proces, který představuje možné ohrožení pro lidskou společnost. Riziko je potom pravděpodobnost, že nastane událost, kterou hazard představuje. Jde tedy o přímé vystavení společenských hodnot hazardu a velikost takového je závislá na součinnosti dalších podmínek.
Čtěte také: Odpad a vyklízení Odry
Katastrofa je vlastní uskutečnění rizika, při kterém je usmrcena, zraněna nebo negativně ovlivněna velká část obyvatelstva. Environmentální hazardy můžeme klasifikovat do tří hlavních skupin (SMITH, K., 2002, 8). Přestože životní prostředí jistě patří mezi lidské hodnoty, při posuzování účinků hazardů jsou škody na něm méně významné oproti ztrátám na životech a škodách na majetku.
Riziko a pravděpodobnost
Podle Z. Kukala (1983, 13) je za riziko považována pravděpodobnost negativních účinků katastrofy. V odborné literatuře často splývají pojmy přírodní a environmentální hazardy. Čistě přírodní hazardy by byly takové, které by měly pouze přirozenou příčinu a nebyly ovlivněny činností člověka. V současné době je ovšem možné říci, že zcela přírodní hazardy vůbec neexistují, neboť většina hazardů má hybridní povahu.
Stejně tak rozsah škod způsobených tropickou cyklónou bude záležet nejen na její síle, ale rovněž na včasné informovanosti a na účinnosti preventivních opatření. Můžeme tedy tvrdit, že čistě přírodní hazardy v současnosti neexistují. Při používání tohoto pojmu jde spíše o zdůraznění převládající přirozené povahy hazardů oproti těm, které jsou jasně lidského původu (např.
Přírodní procesy a hazardy
Zajímavý je vztah mezi přírodními procesy a přírodními hazardy. Vzhledem k velké dynamičnosti Země jako planety probíhá velké množství přírodních procesů, které se liší svou intenzitou a velikostí působení. Za přírodní hazardy ovšem považujeme pouze extrémy těchto procesů. Stejně tak za katastrofy jsou považovány pouze extrémy, které způsobují škody v lidské společnosti. Konflikt přírodních procesů s lidmi přiděluje člověku rozhodující úlohu při udržování rovnováhy mezi přírodními zdroji a hazardy.
Technologický hazard a environmentální hazard
Poměrně novým konceptem, se kterým se můžeme setkat při studiu environmentálních hazardů, je pojem technologický hazard. Tento nový koncept zřetelně souvisí s rozvojem průmyslu a rozšířením nových technologií. Jde tedy o čistě antropogenně generovaný hazard, kterým je především riziko různých průmyslových nehod, jako například únik toxických látek, požáry rafinerií apod.
Čtěte také: Úspora díky třídění v Odrách
Zastřešujícím pojmem pro všechny předchozí je termín environmentální hazard. Tento koncept v nejširším smyslu zahrnuje všechny typy hazardů od přírodních, přes technologické až po sociální; tedy od rizika zemětřesení, přes průmyslové nehody až po kriminalitu. Důležitým společným znakem je, že vystavení riziku, které hazard představuje, je zcela nedobrovolné (na rozdíl od sociálních hazardů jako je např. kouření nebo jízda autem).
Za environmentální problémy považujeme například procesy dezertifikace, odlesňování nebo globální oteplování. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že hazardy a problémy spolu navzájem souvisí. Globální oteplování má za následek vzestup teploty světového oceánu, při jejímž růstu se zvyšuje nebezpečí vzniku tropických cyklón.
Zranitelnost a socioekonomické faktory
Koncept zranitelnosti (SMITH, K. 2002, 12) odráží sociální a ekonomickou toleranci populace vůči hazardům. Hlavní úlohu proto hrají socioekonomické faktory společnosti. Pro vyspělou zemi nepředstavují sucha takové riziko jako pro zemi rozvojovou, jejíž obyvatelstvo je přímo závislé na úrodě daného roku. Toleranci mohou zvýšit i preventivní opatření (např. budovy konstruované pro případ zemětřesení).
Z tohoto důvodu je koncept zranitelnosti hlavní otázkou v rozvojových (LDCs), kde chudoba, zaostalost hospodářství a ostatní socioekonomické problémy znamenají vysokou míru zranitelnosti obyvatelstva vůči extrémním procesům. Zranitelnost populace vůči danému hazardu na daném území se může měnit v čase spolu se změnou přírodních a sociálních faktorů.
Význam socioekonomických faktorů dokumentují i ostatní pojmy používané v souvislosti s konceptem zranitelnosti (SMITH, K. 2002, 25). Odolnost (resilience) ukazuje schopnost společnosti čelit vzniklé katastrofě a následnou schopnost obnovy (např. rychlost obnovy dodávek pitné vody po zemětřesení).
Čtěte také: Čistota ovzduší: Odra
Klasifikace přírodních katastrof
Z geologického hlediska můžeme přírodní katastrofy rozdělit podle původu na endogenní - zemětřesení a sopečná činnost - a exogenní - ostatní katastrofy (KUKAL, Z., 1983, 16). Mezi oběma skupinami ale existují souvislosti. Endogenní procesy mají přímý vliv na katastrofy exogenní. Zemětřesení může vyvolat vlnu tsunami nebo uvolnění laviny. Je ale prokázáno i opačné působení.
Genetická klasifikace rozděluje přírodní katastrofy podle místa jejich vzniku (KUKAL, Z., 1983, 14). Jednotlivé procesy způsobující katastrofy ovšem nefungují samostatně. Jedna katastrofa může ovlivňovat nebo dokonce zapříčinit jinou. Zemětřesná aktivita může vyvolat vlnu tsunami, která může dále způsobit povodně v pobřežních oblastech.
Následky environmentálních hazardů
Hodnotíme-li následky environmentálních hazardů, bereme v úvahu nejen přímé oběti na životech, ale celé spektrum dalších dopadů (SMITH, K., 2002, 20). Přímé efekty jsou následky, které je možno určit ihned po dané události, nepřímé efekty se projevují až po určité době. Přímé ztráty jsou negativní dopady, které jsou nejvíce zřejmé a které jsou nejsnadněji měřitelné. Jsou to hlavně okamžité ztráty na životech a majetku.
Přímé zisky představují pozitivní přínos katastrofy v dané oblasti. Může to být například uložení úrodných nánosů řek v říční nivě po předešlých záplavách. Přímé zisky bývají ovšem znatelně menší v porovnání s negativními dopady katastrofy. Jako nepřímé ztráty můžeme označit následky katastrofy, které se projevují v delším časovém horizontu. Patří sem především ekonomické ztráty postižené oblasti.
Velikost přírodních katastrof
Velikost přírodních katastrof určujeme především podle počtu obětí a škod. Zde je nutné si uvědomit, že určení velikosti přírodní katastrofy je velice relativní a závislé na součinnosti mnoha faktorů. Silné zemětřesení, které postihne řídce osídlenou oblast nebude považováno za velkou katastrofu, zatímco zemětřesení o menší síle může znamenat obrovské škody, pokud zasáhne hustě zalidněný region.
Ze stejného důvodu je obtížné srovnávat velikost současných a historických katastrof, neboť často chybí údaje o ostatních podmínkách, které katastrofu provázely a mohly mít vliv na rozsah škod. Předpověď a ochrana před negativními účinky katastrof je jednou z hlavních priorit studia environmentálních hazardů.
Předpověď a ochrana
Důležitým předpokladem obrany člověka proti přírodním katastrofám je poznání příčin procesů, které vedou ke vzniku hazardu. Jen při jejich znalosti je možná včasná předpověď, jež je prerekvizitou účinné ochrany. Zároveň je ovšem nutno dodat, že znalost příčin a včasná předpověď není vždy zárukou dostatečné ochrany.
Ochrana před účinky přírodních hazardů a katastrof může mít podobu aktivní nebo pasivní (KUKAL, Z., 1983, 21). Aktivní ochrana zahrnuje stavbu protipovodňových hrází, zemětřesení odolných staveb, zpevňování svahů proti sesuvům apod. Pasivní ochranou může být evakuace obyvatelstva nebo využití ochranných krytů.
Stupně predikce a informační technologie
Predikce za účelem ochrany představuje tři různé stupně (SMITH, K., 2002, 113). Prognózování vychází především z historických dat, které se statisticky analyzují. Výsledkem je pravděpodobnost výskytu určitého hazardu (vznik zemětřesení). Jedná se o predikci s relativně dlouhodobou platností. Tím se prognózování liší od předpovědi, která udává specifikaci času a prostoru výskytu hazardu, stejně jako velikost možné katastrofy.
V současné době hrají při ochraně před přírodními katastrofami velkou roli informační technologie, především geografické informační systémy (GIS), dálkový průzkum Země (DPZ) a technologie GPS. Využití GIS spočívá především v krajinném plánování. Pomocí GIS lze dále modelovat různé katastrofy a díky tomu hodnotit možné dopady hazardů.
Pro zvolení účinných ochranných opatření je nutné dobře odhadnout možné dopady environmentálních hazardů a přírodních katastrof. Celkově představuje úspěšné zvládání environmentálních hazardů a katastrof řetěz lidských aktivit, které zahrnují prevenci, předpověď, ochranu před a obnovu po katastrofě (SMITH, K., 2002, 74).
Aktivity společnosti a obnova po katastrofě
Ochrana před katastrofou zahrnuje velké množství různých aktivit, od hodnocení rizik, přes využívání krajiny až po krizové plánování. Obnova po katastrofě se skládá ze tří hlavních fází - okamžitá pomoc (záchranné práce), fázi rehabilitace (obnova veřejných služeb) a fázi rekonstrukce (zlepšení infrastruktury).
Invazní druhy a ochrana přírody
Jednou z největších výzev v ochraně přírody a krajiny (ale i v dalších oblastech) je šíření nepůvodních invazních druhů organismů. Mezi nimi nenajdeme jen živočichy a rostliny, ale i méně nápadné organismy jako jsou patogenní houby a plísně. Potenciální nebezpečí invadujících patogenů tkví zejména v tom, že domácí hostitelé často nemají vyvinuty dostatečně efektivní rozpoznávací a obranné mechanismy a v důsledku rozvoje chorob pak může dojít k rychlému rozvoji poškození a redukci početnosti jejich populací s následným rizikem eroze genofondu nebo dokonce i jejich kolapsu.
Nejzávažnější rizika spočívající právě v narušení a poškození celého biotopu způsobují v současné době v ČR zejména voskovička jasanová a plíseň olšová. Zásadní škody v minulosti ale způsobila např. ofiostoma jilmová, které padlo jí za oběť cca 95 % populací našich jilmů; dnes však vyvolává obavy celá řada dalších organismů.
Do současné doby byl na území ČR zjištěn výskyt více než 500 nepůvodních patogenů rostlin, z nichž u většiny disponujeme i údajem o prvním záchytu. Drtivá většina patogenů byla do Evropy i na území ČR zavlečena jako nechtěná kontaminace rostlinného materiálu - nejčastěji přímo živých rostlin, jiné byly zavlečeny spolu s dřevní hmotou, případně semeny.
Podrobnější analýza výskytu nepůvodních patogenů na okrasných rostlinách a dřevinách za posledních 20 let potvrdila na území ČR exponenciální nárůstem počtu nově zaznamenaných nepůvodních patogenů rostlin. Vzhledem k postupující globalizaci a dalším problémům (mj. nedostatečná efektivita fytosanitárních bariér) lze však předpokládat, že se mohou u nás (resp. v Evropě) objevit i taxony naprosto nové a neočekávané a se značným škodlivým potenciálem podobně náhle jako např. voskovička jasanová nebo některé druhy rodu Phytophthora.
Invaze patogenů v přírodním prostředí jsou tak stejně významným problémem jako invaze vyšších rostlin a živočichů. Hlavními používanými opatřeními, které by měly omezit šíření a vliv těchto organismů jsou mitigační a zejména adaptační opatření založená na expertních a statistických modelech a predikcích, evaluacích citlivosti invazibilních kultur, lesních typů, společenstev a biotopů, uchování a šlechtění rezistentních genotypů hostitelů a v tvorbě souborů více či méně jednoduchých a relativně snadno realizovatelných praktických opatření.
Bezzásahovost a krajinná matrice
Ochrana přírody se od počátku vyvíjí a mění v důsledku toho, jak roste naše poznání vztahů mezi jednotlivými skupinami organismů a klíčových faktorů, které je ovlivňují. Nejprve se zastavme u bezzásahovosti, kdy je naším cílem ponechání vybraného segmentu přírody samovolnému vývoji. Historicky byl tento nástroj ochrany přírody používán poměrně široce, než se projevily jeho nežádoucí účinky, a to hlavně u nelesních stanovišť. Po prvotním, často prudkém zvýšení biodiverzity nastává poměrně záhy její pozvolný, ale setrvalý pokles.
Nyní se ale posuňme ke krajinné matrici, která je z pohledu ochrany přírody stěžejní. Chráněná území slouží k ochraně nejcennějších fenoménů, ale jejich rozloha je příliš malá a vzdálenosti mezi nimi příliš velké na to, aby dokázala ochránit vše, co bychom si přáli. Jenže ochranapřírody v tomto směru tahá za kratší konec provazu. Silnějšími hráči jsou zemědělci a produkční lesníci, kteří se snaží co nejlépe naplnit přání zadavatele (státu, majitelů firem i obyvatelstva) na levnou a hojnou produkci.
Změny v krajině a rizika bezzásahovosti
Velké změny nastaly ve všech ekosystémech, lesy nevyjímaje. Od konce baroka se začalo prosazovat intenzivní lesnictví zaměřené na produkci kulatiny, zatímco do té doby dominantní formy hospodaření ustupovaly. A zde se obloukem dostáváme k rizikům bezzásahovosti v lesích. Ve středních a vyšších polohách, kde se až do dnešních dnů dochovaly zbytky původních pralesů, je jejich samovolný vývoj většinou bezproblémový.
Problém ovšem nastává, pokud se pro bezzásahovost rozhodneme tam, kde byly lesy dlouhodobě ovlivněny lidskou činností, což je většina lesů v prvním a druhém vegetačním stupni. Člověk tyto oblasti kolonizoval velmi dávno a tamní lesy kácel, vypaloval, pásl zde svá hospodářská zvířata, sklízel zde pro ně letninu na krmení a sbíral dřevo na otop pro sebe.
Zisk za cenu ztráty a nutnost zvážení
Pokud ale takto vzniklý les ponecháme samovolnému vývoji, o většinu z výše uvedených fenoménů přijdeme. Dominantní dřevinou je zde dub, který zde ale může růst jen proto, že mu v tom člověk aktivně pomáhá. Postupně totiž vymizí dub, který nebude moci zmlazovat a odrůstat. Z tohoto důvodu je potřeba velmi dobře zvážit, kde je vhodné bezzásahovost zavádět a kde nikoliv a jak skloubit požadavek na podporu přirozených procesů s druhovou ochranou.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]