Odsouzen za obecni ohrozeni definice v českém právu

Trestní právo je jedním z odvětví veřejného práva. Každé protiprávní jednání není trestným činem a není předmětem trestního práva.

Od trestných činů je také třeba odlišit přestupky, které mohou mít v některých případech obdobný charakter, ale jsou méně společensky nebezpečné. Nižší stupeň nebezpečnosti pro společnost ve srovnání s trestním právem je nepatrný. Přestupky projednávají, řeší a trestají obce, krajské úřady, jiné orgány státní správy, podniky a ostatní organizace na základě jiných právních norem než trestního zákona, zpravidla podle právní normy příslušného odvětví (např. správního nebo pracovního práva).

Univerzální sankcí (tj. obsaženou ve všech skutkových podstatách) je trest odnětí svobody. Trestní zákon umožňuje podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, tzv. podmíněné odsouzení, které v současné soudní praxi zaujímá dominantní postavení. Zákon rozlišuje dva druhy podmíněného odsouzení, a to s dohledu a bez dohledu. Výkon trestu se odkládá na určitou dobu (v rozmezí 1-5 let). Upravena je také možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu po odpykání určité části trestu.

Ustanovení zvláštní části trestního zákona konkretizují obecný pojem trestného činu, vymezují jednotlivé skutkové podstaty a stanoví příslušné sankce. Jednotlivé trestné činy jsou popsány svými typickými znaky, jimiž se odlišují navzájem. Zákon takto ve zvláštní části popisuje jen trestné činy dokonané spáchané jediným pachatelem.

Trestní činy lze projednávat pouze v rámci trestního řízení. Trestní řízení je zákonem (trestním řádem) stanovený postup orgánů činných v trestním řízení. Jeho úkolem je zjistit, zda se trestný čin stal, zjistit pachatele a uložit mu trest nebo ochranné opatření (nebo oboje).

Čtěte také: Bílá Lhota: Bioodpad

V trestním řízení vznikají mnohé trestněprocesní vztahy. Základním vztahem je vztah mezi orgány činnými v trestním řízení a osobou, proti níž se vede trestní řízení. Právní skutečností, na základě které vzniká trestněprávní vztah, je obvinění z trestného činu.

Existuje celá řada zásad trestního řízení, které musí orgány činnými v trestním řízení dodržovat. Mezi ně patří např. stíhání jen ze zákonných důvodů, spolupráce se zájmovými sdruženími občanů, zajištění práva na obhajobu, zásada veřejnosti a řada dalších. Velice významnou zásadou je zásada presumpce neviny. Tato zásada znamená, že pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vyslovena vina, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení hledět jako by byl vinen.

Jedním ze subjektů trestního řízení je osoba, proti níž se vede trestní řízení. Obviněný může být vzat do vazby. Státní zastupitelství je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení. Podává jménem státu obžalobu a plní další povinnosti, které mu v souvislosti s tím ukládá trestní řád (např. činit důkazní návrhy atd.).

Státní zástupce je povinen zabezpečit trestní stíhání osob, které spáchaly trestný čin. Musí dbát na to, aby všechny trestné činy byly zjištěny, a podle ustanovení trestního řádu stíhány osoby, které je spáchaly. Dále musí vykonávat dozor nad postupem orgánů přípravného řízení (např. policie). Činnost státního zástupce pokračuje podáním žaloby, zastupováním státu před soudem. Přednáší obžalobu a závěrečnou řeč. Je oprávněn klást vyslýchaným osobám otázky a může navrhovat doplnění při dokazování.

Hlavní líčení je jádrem trestního řízení. V něm soud rozhoduje o podané obžalobě, o vině a nevině obžalovaného, o uložení trestu či ochranného opatření. Soud přezkoumává v hlavním líčení obvinění obsažená v obžalobě, a to zásadně za účasti veřejnosti. Soud je při rozhodování nezávislý a je vázán pouze právním řádem. Státní zástupce podávající obžalobu k soudu má v hlavním líčení i celkově v řízení před soudem postavení procesní strany. Právo obžalovaného na obhajobu je zajišťováno jeho vlastní obhajobou i možností obhajoby prostřednictvím obhájce. Hlavní líčení končí zpravidla rozsudkem, a to buď odsuzujícím nebo zprošťujícím.

Čtěte také: Správné kompostování

Odvolací řízení se koná pouze tehdy, pokud je rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním, které může podat obžalovaný, státní zástupce (případně další oprávněné osoby). Odvolání patří mezi opravné prostředky (odvolání - proti ještě nepravomocnému rozsudku soudu).

Vykonávací řízení je posledním z pěti možných stadií trestního řízení. Účel spočívá v nuceném uskutečnění obsahu rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení (např. výkon trestu odnětí svobody).

Rozsudek obsahuje rozhodnutí o vině, trestu či ochranném opatření a nároku na náhradu škody. Soud zde dovozuje správnost rozsudku. Má velký význam při přezkoumávání rozsudku soudem vyššího stupně. V rozsudku musí být poučení o odvolání.

Trestným činem může být pouze takový čin, který za trestný označuje zákon. Nemůže si je tak stanovit policie, soudce ani kdokoliv jiný. Od pojmu trestného činu odlišujeme termín „čin jinak trestný“. Chápeme jej jako čin, který je v daném případě beztrestný, ačkoliv by za jiných okolností trestný byl.

Zákon dělí trestné činy na přečiny a zločiny. Rozlišovány jsou přitom podle formy zavinění (nedbalost či úmysl) a také dle délky trestu odnětí svobody (do pěti let či více). Přečiny jsou přitom chápány jako méně závažné trestné činy.

Čtěte také: Podrobný harmonogram svozu odpadu

Samotný trestní zákoník člení trestné činy také podle významu zájmu, který je chráněn:

• trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (např. omezování osobní svobody),
• trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (např. znásilnění),
• trestné činy proti rodině a dětem (např. zanedbání povinné výživy),
• majetkové trestné činy (např. krádež),
• hospodářské trestné činy (např. podvod),
• trestné činy obecně nebezpečné (např. obecné ohrožení),
• trestné činy proti životnímu prostředí (např. poškození životního prostředí),
• trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci (např. vlastizrada),
• trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (např. úplatkářství),
• trestné činy proti branné povinnosti (např. vyhýbání se vojenské službě),
• trestné činy vojenské (např. neuposlechnutí rozkazu),
• trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy (např. genocida).

Jedním z formálních znaků trestného činu je skutková podstata trestného činu. Jde vlastně o souhrn určitých znaků, které specifikují jednotlivé druhy trestných činů a navzájem je odlišují. Hovoříme přitom o objektu trestného činu (jde o určitý zájem, který zákon chrání - viz výše uvedené dělení trestných činů dle objektu), objektivní stránce (jde především o jednání a následek a souvislost mezi nimi), pachateli trestného činu (obecně jím může být kdokoli trestně odpovědný, pokud zákon nepředpokládá speciální charakteristiku pachatele - např. voják).

Pokud čin nemá všechny tyto znaky, nejedná se o skutkovou podstatu trestného činu. Příležitostně se mohou u některých trestných činů vyskytovat ještě další nutné znaky, jako např. určité místo (na veřejnosti) či čas jednání (např. v noci).

Jednání určitého člověka ale mohou někdy zdánlivě naplňovat znaky určitého trestného činu (např. ublížení na zdraví), nicméně zde existují okolnosti, které jeho protiprávnost vyloučí. V některých případech splňuje jednání veškeré znaky, které zákon předpokládá pro daný trestný čin, a přesto není ani nemůže být trestný čin nijak potrestán.

Děje se tak v případě, že již uplyne příliš dlouhá doba od jeho spáchání. Zákon hovoří o promlčení trestného činu, které se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou těch, které jsou zákonem výslovně vyjmenovány. Důvodem, proč se k promlčení přistupuje, je zejména fakt, že je z hlediska efektu trestu je vhodné jej udělit co nejdříve po spáchání trestného činu. K tomu se přidává ii náročnost dokazování v případě letitých událostí.

Jednotlivé tresty se kromě konkrétního soudního spisu zapisují také do rejstříku trestů. Rejstřík trestů je jednak státní úřad a pak také známá evidence, ve které lze nalézt, kdy byl dotyčný odsouzen, kterým soudem a pod jakou spisovou značkou. Dále zde nalezne, pro jaké trestné činy byl souzen a jaký trest mu byl uložen, případně kdy byl vykonán.

Pokud už dojde k potrestání a záznamu v trestním rejstříku, asi málokdo se tím chlubí a snaží se to ututlat. Jsou ale situace, kdy po vás někdo oprávněně může výpis z trestního rejstříku požadovat. Následně můžete zažádat o tzv. zahlazení trestu. Žádost se podává k soudu příslušnému dle vašeho bydliště. Soud přitom zkoumá, zda osoba, jíž se výmaz z trestního rejstříku týká, nemá problémy se zákonem a žije řádný a spořádaný život.

Trestným činem je protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a za který hrozí trestní sankce. Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny podle závažnosti, případně podle zájmu, který chrání. Některé trestné činy se nepromlčují, u jiných platí lhůty, po jejichž uplynutí již pachatele nelze stíhat.

Souběh trestných činů je jeden z případů mnohosti trestných činů. Souběh = případ, kdy pachatel spáchal dva nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich odsouzen (tj. než byl za takový čin vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvého stupně - za předpokladu, že rozsudek nabude právní moci, nebo dříve, než byl obviněnému doručen trestní příkaz). Časovým mezníkem je tedy rozsudek - musí splnit nějaké podmínky.

Další případy mnohosti trestných činů:

• pravá recidiva = případ, kdy pachatel, který byl dříve pravomocně odsouzen, spáchal nový trestný čin; po právní moci rozhodnutí odsuzujícího rozsudku se dopustí dalšího trestného činu. Je zde vyšší škodlivost jednání než u prvotrestaného.
• nepravá recidiva = případ, kdy pachatel spáchal další trestný čin v době mezi vyhlášením odsuzujícího rozsudku a právní mocí tohoto rozsudku. Jde o případ, kdy nejde o souběh a na pachatele se ještě nehledí jako na recidivistu.

Kombinace druhů souběhu: není uznáván jednočinný stejnorodý souběh (jedním skutkem je naplněna jedna skutková podstata). Jedná se pouze o jeden trestný čin, nikoliv o souběh trestných činů. Stejně tak neposkytnutí pomoci 3 osobám, příklady, např. křivé obvinění více osob, neposkytnutí pomoci třem osobám, pachatel odpálí bombu, čímž způsobí zranění třem osobám. Je to teoretická konstrukce, v praxi se neužívá, právě protože se jedná jen o jeden trestný čin.

Vyloučena odpovědnost za jakékoli další trestné činy (absentuje příčetnost), např. pachatel rozbije dlažební kostkou výkladní skříň, pak napadne náhodného kolemjdoucího, pak pokřikuje nadávky.

Vychází se ze zásady absorpční - vychází se z trestní sazby, která je nejzávažnější, nedochází k součtu sazeb (v USA může být někdo odsouzen třeba na 120 let, u nás to možné není), např. Společné řízení pro všechny souběžné trestné činy. U jednočinného souběhu je to nezbytně nutné, protože se jedná o jeden skutek. U vícečinného souběhu ale není vyloučeno, aby bylo o každém skutku vedeno samostatné řízení.

Zásada totožnosti skutku - soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v obžalobě. Zásada obžalovací - soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu (právním posouzením však vázán není).

V ObčZ ani v jiném právním předpise (TrZ) není pojem „okolnosti svědčící o zvrhlé povaze“ vymezen, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda byl naplněn důvod pro vydědění nepominutelného dědice. Toto ustanovení zákona tak patří k právním normám s tzv. relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání trestného činu nepominutelným dědicem za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, a zda tedy byl takový potomek (po právu) vyděděn, bude zásadní (klíčový) především trestný čin jako takový (provinění dle ZSM) spáchaný nepominutelným dědicem.

Již samotný fakt, že nepominutelný dědic byl za spáchání určitého (konkrétního) trestného činu (provinění dle ZSM) pravomocně odsouzen, by měl (mohl) vést k jeho vydědění, protože už formální znaky tohoto trestného činu jsou natolik vypovídající (mimo jiné i o mravním charakteru nepominutelného dědice) či evidentní, že lze mít důvodně za to, že došlo k jeho spáchání za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice.

Domníváme se ovšem, že mezi tyto trestné činy lze zařadit zejména následující trestné činy: vražda (§ 140 TrZ), zabití (§ 141 TrZ, obzvláště dle odstavce 2), těžké ublížení na zdraví (§ 145 TrZ), ublížení na zdraví (§ 146 TrZ), mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149 TrZ), neposkytnutí pomoci (§ 150 a 151 TrZ), šíření nakažlivé choroby (§ 152 TrZ), ohrožení pohlavní nemocí (§ 155 TrZ), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 156 TrZ), neoprávněné odebrání tkání a orgánů (§ 164 TrZ), trestné činy proti svobodě (§ 168 až 175 TrZ), trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (§ 185 až 193b TrZ), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195 TrZ), týrání svěřené osoby (§ 198 TrZ), týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TrZ), ohrožování výchovy dítěte (§ 201 TrZ), svádění k pohlavnímu styku (§ 202 TrZ), trestné činy obecně ohrožující (zejména podle § 272, 274, 287, 290 TrZ), poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293 TrZ), neoprávněné vypuštění znečisťujících látek (§ 297 TrZ), týrání zvířat (§ 302 TrZ), chov zvířat v nevhodných podmínkách (§ 302a TrZ), opilství (§ 360 TrZ), jde-li o tzv. rauschdelikt, tj. jde o samostatnou skutkovou podstatu, která dopadá na situace, kdy se pachatel zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti, v němž spáchá čin, který, pokud by při jeho spáchání nebyl nepříčetný, by byl trestným činem.

Ve výčtu trestných činů nebyla zmíněna například krádež (§ 205 TrZ), neboť ke spáchání takového trestného činu nedochází (zpravidla) za okolností svědčících o zvrhlé povaze jeho pachatele.

tags: #odsouzen #za #obecni #ohrozeni #definice

Oblíbené příspěvky:

• Bohumínské Korzo: Od historie po dnešek.
• Výskyt ananasů
• Skladování odpadu: důležité aspekty
• Péče o pleť v těhotenství
• Recenze kempu Jetřichovice a Grieselův Mlýn