Oscar Wilde: Příroda, krása a tragédie génia

Oscar Wilde, anglický dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu, se narodil roku 1854 v Dublinu. Jeho život se nikdy neubíral "zlatou střední cestou" - tou ostatně géniové chodí málokdy. Životní příběh Oscara Wilda je zároveň dramatem i typickým wildovským paradoxem, odhalujícím krutou pravdu. "Probudil jsem fantazii svého století tak, že kolem mne vytvořila mýty a legendy." Nakonec se sám stal mýtem a legendou, a přestože ho proslavily brilantní komedie, jeho osobní život skončil tragédií. A právě od Wilda víme, že "pravda je málokdy čistá a nikdy není jednoduchá".

Rodinné zázemí a studium

Oscar Wilde (celým jménem Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde) se narodil 16. října 1854 v Dublinu do výjimečné rodiny. Jeho otcem byl věhlasný oční a ušní chirurg, lékař královny Viktorie, učenec a spisovatel, který byl za své služby povýšen do šlechtického stavu. Jeho matka publikovala vlastenecky laděné básně pod pseudonymem Speranza a vedla literární salón. Jejím strýcem byl spisovatel Charles Maturin, autor gotického románu Poutník Melmoth. Právě za tuto fiktivní postavu se Wilde rozhodl skrýt na konci svého života v Paříži, kdy vystupoval pod pseudonymem Sebastian Melmoth. Oscar Wilde vynikal inteligencí a pronikavým úsudkem, ke skvělým studijním výsledkům mu dopomohla jistě i schopnost rychle se orientovat v textu a fenomenální paměť.

Nejprve studoval na Trinity College v Dublinu, kde získal nejvyšší ocenění na poli klasických studií, řečtiny a latiny. Tím se mu otevřela cesta do Oxfordu. Nepřeháněl, když později napsal: "V mém životě byly dva význačné body obratu - první, když mě otec poslal do Oxfordu, a druhý, když mě společnost poslala do vězení." V Oxfordu exceloval, za báseň Ravenna získal prestižní cenu a studia zakončil ověnčen nejvyššími možnými poctami. Během svých studií v Oxfordu se rovněž stal stoupencem a hlasatelem estétství, hnutí, jemuž krása, svoboda a smyslové zážitky byly nade vše jak v životě, tak v umění. Wilde tak už tehdy dosáhl značného věhlasu, který mu možná zabránil v akademické dráze - ovšem sám si uvědomoval, že se nechce stát "sucharským oxfordským učencem", a příteli řekl: "Budu básníkem, spisovatelem, dramatikem. Tak či onak, budu slavný, a nedosáhnu-li slávy, tak alespoň proslulosti." Podařilo se mu dosáhnout obojího v míře nebývalé.

Cesta za slávou a literární úspěchy

Za slávou a penězi se vydal do Londýna. Rozhodl se získat si přízeň vyšších kruhů. Jeho plán byl jednoduchý - a potvrzují jej i slova jedné postavy ze hry Bezvýznamná žena (1893): "Aby se dnes člověk dostal do lepší společnosti, musí lidi krmit, bavit nebo šokovat. Muž, který ovládne londýnský jídelní stůl, může ovládnout celý svět." A jen málo mužů se mohlo měřit s Wildovou schopností bavit a šokovat.

Pomáhal mu v tom i oděv a celkový zjev. Wilde si na své extravagantnosti zakládal, dokonce si vysloužil poznámku, že "nikdy nemohl být dokonalým gentlemanem, protože se oblékal příliš vybraně a jeho způsoby byly příliš uhlazené". Podkolenky, k nim krátké kalhoty připomínající pumpky, šosaté kabátce, velké poletující límce a volně uvázané šátky, které měl v oblibě, neviděly londýnské ulice již více než půl století. "Oděv 19. století je vpravdě odporný," napsal. "Je tak pochmurný a depresívní. Jediným zpestřením moderního života je hřích." Karikatury a parodie v časopisech, knihách a divadelních hrách na sebe nedaly dlouho čekat.

Čtěte také: Oscar Wilde a příroda

V těchto prvních letech v Londýně Wilde napsal dvě hry a vlastním nákladem vydal sbírku Básní (1881). Byl také pozván na přednáškové turné po Americe (1882), které bylo velkým úspěchem. Sebevědomí Oscaru Wildovi nikdy nechybělo. Právě při cestě do Spojených států amerických odpověděl celníkovi na hranicích na otázku, má-li něco k proclení, takto: "Nic, nepočítám-li svého génia." Vzhledem k tomu, že měl kufry plné výtisků svých Básní, které měl připravené pro americké celebrity, byla to pravda nejen v přeneseném slova smyslu, ale i doslovně.

Rok 1883 byl ve Wildově životě velmi významný. Během předchozích pěti let získal jistou proslulost coby estét a pokusil se prosadit jako dramatik. Ovšem literární jméno nezískal ani nedosáhl finanční nezávislosti. Rozhodl se, že se usadí a bude si vydělávat na živobytí novinařinou, literární kritikou a vlastní tvorbou. Na podzim roku 1883 požádal o ruku Constance Lloydovou, hezkou a vzdělanou dívku, svatba se konala na jaře následujícího roku. Constance mu porodila dva syny a po zbytek života mu byla trpělivým strážným andělem.

V roce 1888 se dočká prvního skutečného literárního úspěchu s knihou moderních pohádek Šťastný princ a jiné pohádky. Pohádky odrážejí Wildovu posedlost krásou a vyznačují se určitým smutkem a melancholií. V roce 1891 vychází druhý svazek pohádek pod názvem Dům granátových jablek.

V roce 1888 Wilde začíná pracovat i na svém jediném románu, Obraz Doriana Graye. Téma tohoto románu odráží Wildovu posedlost maskami, za nimiž se skrývá pravda naší duše. Na autorovu hlavu se snesla vlna kritiky a Constance se nechala slyšet, že "poté, co Oscar napsal Doriana Graye, nikdo už s námi nepromluví ani slovo". Ve světle toho, co teprve mělo přijít, byl Dorian nevinnost sama. A protože neexistuje nic takového jako "špatná publicita", byl tento román i komerčním úspěchem.

Rok 1891 zastihuje Wilda na vrcholu tvůrčích sil. Dostává objednávku na hru ze současnosti a také zálohu. Po návštěvě jezera Windermere v jezerní oblasti napíše hru, jíž dá titul Vějíř lady Windermerové (hra je uvedena na počátku roku 1892). V témže roce píše tragédii Salome (1891) na biblický námět, mnohokrát zpracovaný, kdy Salome tančí před králem Herodem a za odměnu si žádá hlavu Jana Křtitele. Tuto tragédii se Wilde rozhodl napsat francouzsky, protože měl za to, že se francouzština k vystižení stylu dekadence a symbolismu hodí lépe. Herečka Sarah Bernhardtová se ujala hlavní role (hra však byla v Londýně zakázána a byla provedena v Paříži v únoru 1896, kdy byl Wilde ve vězení).

Čtěte také: Analýza prostředí v Obrazu Doriana Graye

Osudové setkání a tragický pád

A také se v tomto roce Wilde setkává s lordem Alfredem Douglasem, mladým aristokratem s básnickými ambicemi. Toto setkání se Wildovi mělo stát osudným. Wilde byl Alfredem Douglasem (Bosiem) okouzlen - jeho vzhledem, jeho mládím. Na jaře příštího roku začalo jejich "osudné a neblahé přátelství", jak to sám Wilde nazval. Jeho vztah k tomuto sobeckému, marnivému, rozhazovačnému mladíkovi byl podivnou posedlostí, zvláštním prokletím, Bosie mu byl andělem zhoubcem, andělem smrti. Ale byla to vášeň a láska, ovšem láska nedovolená, láska homosexuální, "ta láska, která nesmí vyslovit své jméno", jak to v jedné své básni popsal Alfred Douglas.

V praxi tak Wilde potvrdil pravdivost svého slavného výroku: "Odolám všemu s výjimkou pokušení." Wilde byl Alfredem Douglasem (Bosiem) okouzlen - jeho vzhledem, jeho mládím. Na jaře příštího roku začalo jejich "osudné a neblahé přátelství", jak to sám Wilde nazval. Jeho vztah k tomuto sobeckému, marnivému, rozhazovačnému mladíkovi byl podivnou posedlostí, zvláštním prokletím, Bosie mu byl andělem zhoubcem, andělem smrti.

Na začátku ledna 1895 se hrála další Wildova úspěšná komedie, Ideální manžel. Poptávka po lístcích byla tak obrovská, že se management divadla rozhodl zavést ve středu a v sobotu i dopolední představení. Wilde odjel s Bosiem na krátkou dovolenou do Alžíru, který byl oblíbeným místem "sexuální turistiky", jak bychom řekli dnes. Setkal se tu opět s Andrém Gidem, který byl stejného sexuálního zaměření.

Ještě předtím však byl Wilde svědkem svého největšího triumfu při představení hry Jak je důležité míti Filipa (1895), která je pokládána za nejlepší Wildovu hru vůbec. Je to nepřetržitý sled duchaplností a vtipností a hra je opět zdrojem mnoha slavných citátů. V rozmezí šesti týdnů dvě premiéry - a jedna úspěšnější než druhá!

Osud však neochvějně chvátal Wildovi vstříc, s citem pro dramatický spád, rekvizitou se stal banální předmět - navštívenka, kterou Alfredův otec, markýz z Queensberry, zanechal Wildovi v klubu. Na navštívence stál téměř nečitelný přípis: "O. Wildovi, pózujícímu jako sodomita."

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Oscar Wilde mohl tento špatně čitelný lístek roztrhat a vyhodit. Ale neudělal to. Nechal se od Douglase přesvědčit, aby jeho otce pohnal před soud a zažaloval ho pro urážku na cti. Wilde se tak z lásky k lordu Douglasovi stal nástrojem jeho pomsty a výrazem jeho nenávisti k otci - jejich nenávist byla oboustranná a byla možná jejich jediným poutem.

Ovšem žaloba se obrátila proti Wildovi, který byl v soudním procesu shledán vinným a za "nemravnost" odsouzen ke dvěma letům nucených prací. Kromě špatné stravy a hrozných hygienických podmínek nesměl Wilde ve vězení zpočátku ani číst a psát, později tu napsal dlouhý dopis adresovaný Alfredu Douglasovi, De Profundis.

V květnu 1898 byl Wilde z vězení propuštěn a odjel do Francie, kde složil svou poslední báseň, Baladu o žaláři v Readingu. Pak už psal jen dopisy přátelům: "Řekl jsem, že hodlám něco napsat, ale v srdci - v té komnatě temných ozvěn - vím, že už nenapíšu nic." V jiném dopise, po návštěvě hrobu své ženy Constance v Janově, napsal: "Nic nemohlo být jinak a život je naprosto příšerná věc."

Motem jeho posledních let v Paříži mohla být stále se vracející věta: "Ztratil jsem radost ze psaní." A jak píše ve své krátké studii J. L. Borges, velký obdivovatel Oscara Wilda, radost byla tou pravou podstatou jeho díla. Schopnost vtipné zkratky ho však nikdy neopustila. Na smrtelné posteli se sklenkou šampaňského v ruce řekl: "Zdá se, že nad svoje poměry i zemřu." Přímou příčinou smrti byla meningitida v důsledku chronické ušní infekce, která se poprvé objevila za jeho pobytu ve vězení. Zemřel v chudobě a opuštěnosti v pátek 30. listopadu 1900 v pařížském hotelu d'Alsace.

Wildeho myšlenky o umění a kráse

Oscar Wilde proklamoval oslavu krásy a odmítal spojení umění a morálky. Jeho citáty často odrážejí jeho pohled na svět a umění:

• Neexistuje morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď napsané dobře nebo špatně.
• Uměním a jen uměním se zdokonalujeme.
• Krása má tolik významů jako člověk nálad.

Wilde věřil, že umění by mělo být hodnoceno pouze na základě jeho estetické hodnoty, nikoli na základě morálních kritérií. Zdůrazňoval důležitost krásy a estetiky v životě člověka.

Vztah k přírodě

Ačkoliv Oscar Wilde nebyl primárně známý jako přírodní filozof, v jeho dílech a citátech lze nalézt náznaky jeho vztahu k přírodě a jejímu vnímání. Citát: "Teprve když se nostalgicky zadíváme na svůj rodný kraj, spatříme dávno zasuté kontury svého dětství, které se nám tak hluboko vtiskly do duše v onom zářivém prozření nad vlastní úžasnou a nevěřícnou existencí. To tehdy jsme se stali přirozenými majiteli kopců, lesů a vod, nebes i hvězd."

Tento citát naznačuje, že Wilde vnímal přírodu jako zdroj inspirace a nostalgie, spojený s vzpomínkami na dětství a nevinnost. Příroda pro něj byla spíše kulisou pro estetické zážitky než objektem hlubšího zkoumání.

Jeho díla často obsahují popisy přírodních scenérií, které slouží k dotvoření atmosféry a podtržení nálady příběhu. Wildeho postavy často hledají útočiště v přírodě, kde nacházejí klid a inspiraci.

V jednom z citátů se Wilde zmiňuje o moři: "Brighton makes me bilious, and it is dusty and glaring, but it suits the children wonderfully, and there are moments in the day when the sea has a divine look."

Tento citát ukazuje, že i přes kritický pohled na konkrétní místo (Brighton), Wilde dokázal ocenit krásu přírody, konkrétně moře, v určitých momentech.

Obraz Doriana Graye a vliv lorda Henryho

Hlavním hrdinou geniálního příběhu je osiřelý mladý muž, Dorian Gray. Díky jeho mimořádné kráse si ho všimne malíř Basil Hallward. Je jím zcela okouzlen (i pro jeho ušlechtilost a nevinnost) a rozhodne se jeho mladost zvěčnit na plátně. Tak začíná příběh, který Wilda proslavil po celém světě.

Skrze Basila se Dorian seznamuje s lordem Henrym, člověkem cynickým a požitkářským, který v něm probudí touhu po věčném mládí. Dorian pak před svým portrétem pronáší troufalé přání:Také podivné teorie lorda Henryho o životě mu vrtají hlavou a probouzí v něm zvědavost.

V divadle, kam náhodou jednoho večera Dorian zavítá, se seznamuje se sedmnáctiletou herečkou Sibylou Vaneovou. Zamiluje se do ní, zasnoubí se a hodlá ji představit Basilovi a Harrymu, jenže její představení toho večera skončí fiaskem. Sibyla je zcela oddána Dorianovi a nedokáže předstírat lásku na jevišti, když miluje doopravdy. Dorian je zklamaný jejím výkonem a opustí ji se slovy, že je mezi nimi konec. Později si uvědomuje, že nikdy nemiloval Sibylu, ale jen její role. Po příchodu domů zaznamenává na svém portrétu první změnu - krutý úsměv. Má výčitky svědomí a je rozhodnutý se za Sibylou druhého dne vypravit, omluvit se jí a vzít si ji za ženu. Ráno se však dozvídá, že Sibyla spáchala sebevraždu. Dorian je zoufalý, nicméně lord Henry ho uklidní, rozptýlí, a on se přes smrt, kterou zavinil svou bezohledností, přenese s nečekaně lehkým srdcem. Na obraz se však už nemůže dívat a nechá ho odnést do podkroví, aby ho nikdo nemohl spatřit.

Postupně se začíná oddávat hříchu, milostným pletkám a drogám, ale následky nenese on, nýbrž jeho podobizna bezpečně schovaná za zamčenými dveřmi. Všechno, co se odehrává v Dorianově duši, se promítá do obrazu. Ten stárne, oškliví a chátrá. Dorian sleduje tuto skutečnost se zvláštním zaujetím.

Jednoho dne přichází na návštěvu Basil, který odjíždí do Paříže a před odjezdem ještě toužil mluvit s Dorianem. Slyšel o něm příšerné věci, kterým se zdráhá uvěřit a touží po vysvětlení. Dorian mu odkryje obraz. Basil je zděšen, vyčítá Dorianovi jeho chování a prosí ho, aby se modlil za odpuštění, neboť ještě není pozdě. Dorian je rozezlený Basilovou opovážlivostí a v záchvatu vzteku ho zabije. Po činu má výčitky svědomí, ale už je tak zkažený, že dokáže uvažovat chladnokrevně, a za pomoci vydírání dávného přátele se těla zbaví. Pronásledují ho však děsivé myšlenky.

Po čase jen o vlásek unikne smrti, když ho vypátrá Sibylin bratr, který ji touží pomstít. Dorian však stále i přes četné prohřešky vypadá díky obrazu jako mladý chlapec, a to útočníka zmate. Později se ho Sibylin bratr sice snaží znovu dopadnout, ale nešťastnou náhodou je zastřelen na honu.

Dorian dostává strach ze svého skonu a touží se polepšit, ale jeho snaha je jen určitým druhem rozmaru a jediný dobrý skutek, který vykoná, učiní za účelem experimentu. Je přespříliš sobecký a zkažený, než aby byl schopen ušlechtilosti. Vinu za to, co se z něj stalo, dává Basilovi. Jediné východisko ze své situace vidí ve zničení obrazu. Naivně se domnívá, že tak sprovodí ze světa důkaz o prohnilosti vlastní duše. Probodnutím obrazu však zabije sám sebe, svou skutečnou duši.

Vybrané citáty Oscara Wilda

• Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány.
• Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.
• „… na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec.“ - lord Henry Wotton
• „Přátele si vybírám pro jejich dobrý vzhled, pouhé známé pro jejich dobrý charakter a nepřátele pro jejich dobrý mozek.
• „… duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme.
• „… člověk má dneska ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli.
• To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které maří naše životy. Pouhá slova! Jak ta jsou strašlivá! Jak jsou jasná, živoucí a krutá!
• Jen mělcí lidé neposuzují podle vzhledu.
• Žijte! Žijte ten báječný život, který v sobě máte!
• Zvrhneme se v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, z kterých jsme měli příliš velký strach, a na znamenitá pokušení, jimž jsme neměli odvahu se vzdát. Mládí!
• Žárlím na všecko, co má krásu, která neumírá. Žárlím na ten portrét, který jste mi namaloval. Proč ten si uchová to, co já musím ztratit?
• Zbožňuji prostinké požitky.
• S tou věrností se toho nadělá! Vždyť v lásce je to jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného.
• Pro všechno mohu mít porozumění, jenom ne pro utrpení. Pro to mít porozumění nemohu. Je příliš ošklivé, příliš děsivé, příliš skličující. V tom moderním porozumění pro bolest je něco strašně chorobného. Porozumění bychom měli mít pro barevnost života, pro jeho krásu, pro jeho radosti.
• Lidstvo bere samo sebe příliš vážně. To je základní hřích světa.
• Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá.

tags: #oscar #wilde #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Zábava a vzdělávání v přírodě
• Práce Milady Vávrové o Ovzduší
• Dílo Antonína Bučka
• Automobilový průmysl a cíle EU
• Sociologické pojetí vztahu člověka a přírody