Život mezi uhelnými elektrárnami není nikde na světě žádná slast. Severní Čechy ale představovaly i za komunismu na tehdejší poměry extrém. Kraj zahalovaly sirné mlhy a zapáchající vzduch byl každodenní realitou.
Na podzim roku 1989 došla obyvatelům trpělivost. Nebýt událostí na Národní třídě 17. listopadu, vzpoura proti komunismu by možná začala v severních Čechách.
Jaro 1989 začalo pro gymnazistku Evu Kudrnovou docela zábavně. Každé ráno napochodovala společně se spolužáky před školu, kde všichni nastoupili do přistavených autobusů a pod dozorem učitelů vyrazili do Krušných hor. Tam se celý den procházeli, navečer je pak autobusy zase svezly zpátky ke škole. Gymnazisté a vůbec všichni školou povinní v tehdejším severočeském Chomutově takhle strávili výletováním příjemných čtrnáct dnů, než museli zase do školních lavic.
Nejednalo se ale o žádný zvláštní výukový program. Ve městě se totiž v prvních jarních dnech vůbec nedalo být. Mlha, která tehdy přikryla celý kraj téměř na měsíc, měla nažloutlou barvu, zapáchala a byla tak hustá, že člověk viděl jenom pár metrů před sebe. Zatímco na hřebenech Krušných hor zářilo jarní slunce, dole ve městech musely celý den svítit lampy.
Situace v roce 1989 byla vážná
„Z kopců jsme se koukali na ten příkrov a měli z toho legraci,“ vzpomíná dnes Eva na pocity tehdejších gymnazistů. Situace však byla ve skutečnosti tak vážná, že vyděsila i otrlé komunistické funkcionáře. Takzvané inverze, kdy na horách zůstává teplý vzduch a jasno, zatímco v údolích se drží studené mlhy a s nimi i všechny škodliviny, vzniklé spalováním uhlí, nebyly na severu Čech ničím neobvyklým.
Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší
Na jaře v posledním roce totality se ale sešly zvlášť nepříznivé klimatické podmínky, takže inverze trvala neobvykle dlouho a měla mimořádně závažné následky. Množství jedovatého oxidu siřičitého ve vzduchu, zachytitelné tehdejšími měřicími přístroji hygieniků, se přes měsíc drželo vysoko nad 1500 miligramy na metr krychlový, tedy desetkrát výš, než byla povolená norma 150 miligramů. Lidé běžně trpěli bolestmi hlavy, někteří i krvácením z nosu.
Proto tehdejší mocenský aparát v panice sáhl k neobvyklým opatřením, jako byla každodenní evakuace dětí do hor na čerstvý vzduch. „Nejdřív se týden nic nedělo, pak nám další týden zakázali tělocvik a nakonec bez vysvětlení začaly ty výlety,“ říká Eva. „Z toho jsme usoudili, že se asi děje něco mimořádného,“ dodává. „Jinak na mlhy a bolení hlavy jsme byli zvyklí a o nějakých koncentracích škodlivin jsme netušili nic. A ani naši učitelé, ani rodiče nám o tom nic neříkali.“
Přesná data o znečištění a jeho následcích pro zdraví lidí měli tehdy k dispozici jenom hygienici a vysocí straničtí funkcionáři. Zveřejňování v médiích komunistická strana zakázala. A jak pamětníci přiznávají, lidé sami se po informacích nepídili. Každý sice tušil, že žije v nezdravém prostředí, ale až do těžkých inverzí roku 1989 se mezi lidmi neprojevovalo znatelné znepokojení.
Dopady těžby a spalování uhlí
Severozápadní Čechy tehdy doplácely na svoji dvojitou smůlu. Zásoby uhlí pod zemí vedly komunistickou vládu k rozhodnutí, že z kraje od Sokolova po Teplice udělají - jak se tehdy říkalo - palivoenergetickou základnu republiky. Sedmdesát procent veškerého uhlí v zemi se těžilo právě tady.
Dvě třetiny z něj se přitom spálily přímo na místě v severočeských tepelných elektrárnách. Hnědé uhlí bylo nekvalitní a elektrárny neodsířené, takže ze dvou milionů tun oxidu siřičitého, který vypustily komíny v celém Československu ročně do vzduchu, polovina pocházela ze zdrojů v severočeské uhelné pánvi. Ta se přitom z velké části rozkládá mezi úpatím Krušných hor a Českým středohořím, jež zadržovaly proudění vzduchu. Zatímco v jiných průmyslových regionech Evropy vítr škodliviny rozfoukal, v severních Čechách se držely a vytvářely dusivý příkrov.
Čtěte také: Elektromotory a znečištění: Překvapivé výsledky
Podle dochovaných dokumentů už na začátku sedmdesátých let začali kvůli špatnému ovzduší kraj opouštět lidé - padesát tisíc během deseti let. Hlavní úbytek byl mezi vysokoškoláky - hlavně lékaři, kteří si i přes informační embargo uvědomovali, že pobyt v severních Čechách je zdraví nebezpečný.
Vláda proto dala dohromady systém podpor, které měly lidi v kraji udržet. Stavěly se byty, na vlastní rodinný dům tehdy mohl člověk dostat od státu příspěvek až padesát tisíc korun (to tehdy mohla být i třetina ceny domu) a každý, kdo žil v regionu déle než deset let, měl právo na takzvaný věrnostní příspěvek dvou tisíc korun ročně. Místní mu ironicky přezdívali pohřebné.
Později komunisti přitvrdili a začali Severočechům stěhování komplikovat. Komunistická strana například rozhodla, že lékaři zaměstnaní v severních Čechách nesmějí být přijímáni do zaměstnání v jiných krajích republiky. Nevolnické nařízení sice vláda pro jeho citlivost oficiálně zrušila, systém se však tiše praktikoval dál. Sehnat práci kdekoli v republice mimo severní Čechy bylo pro doktory a i pro kvalifikované dělníky obtížné.
Přitom platilo přísné embargo na informace o stavu životního prostředí. Když při silné inverzi na konci léta 1980 zhnědly a opadaly listy ovocných stromů na Teplicku, informovala o tom místní média jako o „mírném zvýšení škodlivin v ovzduší“. Během osmdesátých let pak začaly zcela očividně hnědnout smrky po celých Krušných horách.
Ze špatného životního prostředí se sice postupem času stalo téma povolené i pro oficiální média, ta ale měla nadále zakázáno lidi zneklidňovat. Jak vyplývá z průzkumů severočeského regionálního tisku, informace o krizových událostech souvisejících s jedovatým vzduchem neobsahovaly žádné přesné údaje o naměřených škodlivinách a byly vyvažovány optimistickými zprávami o tom, jak se stát dobře stará o zdraví svých občanů. „Dlouhodobá péče společnosti o děti přináší výborné výsledky,“ psal teplický Deník Směr v době, kdy v okolí umíraly ovocné stromy. „Zatímco na počátku 70. let zaostával růst severočeských dětí za průměrem české populace, dnes se mu zcela vyrovná,“ dokládal své tvrzení zprávou o tom, že děti ve školách dostávají od státu bohaté přesnídávky.
Čtěte také: Zlepšení ovzduší Dolní Domaslavice
Nespokojenost a protesty
Právě kvůli nedostatku informací se lidé nakonec začali bouřit. „Nemůžeme souhlasit s tvrzením, že utajování nepříznivých skutečností může pozitivně ovlivnit veřejné mínění,“ píše se v zápise komise pro životní prostředí krajského výboru severočeské komunistické strany z jara 1989. Dokonce i straníci (což bylo tehdy krajně neobvyklé) si stěžovali, že podávání „neúplných informací vede k vytváření fám a nedůvěře ve sdělovací prostředky“.
Komunistické vedení ale bylo bezradné v tom, co dělat. Místní severočeští soudruzi sice tlačili na vedení strany i vládu, aby investovala do odsíření severočeských hnědouhelných elektráren, centrální orgány ale obrovskou investici do zahraničních technologií stále odsouvaly.
Jakýsi náznak ochoty zabývat se životním prostředím jevili z tehdejšího vedení Československa jen předseda vlády Ladislav Adamec a Rudolf Hegenbart, šéf nepříliš důležité stranické komise pro vědecko-technický rozvoj. Historici se dohadují, že oba chtěli s tématem ekologie vyrukovat na sjezdu strany, který se měl konat na začátku roku 1990. Události se však vyvíjely jiným směrem.
Osmého listopadu 1989 se v severočeských Teplicích objevily ručně napsané plakáty vyzývající lidi k tomu, aby se za tři dny sešli na hlavním náměstí a společně demonstrovali za lepší informace o životním prostředí. Dodnes se neví, kdo za celou akcí stál. Na náměstí dorazilo okolo pěti stovek lidí a ani zásah policejních jednotek je neodradil od toho, aby se příští den sešli zase. Demonstranti dali rychle dohromady organizační výbor.
„O životním prostředí jsem měl docela dobré informace, problém byl v tom, jak je dostat k lidem,“ vzpomíná jeden z organizátorů, tehdejší zaměstnanec okresní hygieny Petr Veselský. Organizátoři protestů dali dohromady petici vyzývající okresní úřad, aby uspořádal veřejnou debatu s občany. Ta se konala 20. listopadu. Dorazili na ni už studenti pražských vysokých škol, aby lidem vysvětlili, proč vysokoškoláci stávkují.
Demonstrace v Teplicích v listopadu 1989
Ve dnech 11. až 13. listopadu 1989, tedy téměř týden před 17. listopadem, vznikly v severočeských Teplicích demonstrace proti nadměrnému znečišťování ovzduší a utajování informací. Pod dojmem toho, že se znečištěním ovzduší se dosud nic podstatného nedělá, se v sobotu 11. listopadu 1989 v Teplicích na Benešově náměstí (které se tehdy oficiálně jmenovalo náměstí Zdeňka Nejedlého) sešli nespokojení občané a vznikla demonstrace proti znečišťování ovzduší, a to 6 dní před 17. listopadem 1989.
Další demonstrace byla hned následující den, v neděli 12. listopadu, a pak opět v pondělí 13. listopadu. Tyto demonstrace byly rozehnány Veřejnou bezpečností, jak bylo tehdy zvykem; nicméně v pondělí se pak demonstranti přesunuli před sídlo OV KSČ, kde s nimi pohovořil okresní tajemník KSČ Antonín Váňa. Ten slíbil, že se na pondělí 20. listopadu 1989 svolá veřejné shromáždění věnované otevřené diskusi o otázkách životního prostředí. Toto shromáždění se pak skutečně konalo, ale již za značně jiné politické situace.
Ještě je nutno doplnit, že řada účastníků teplických demonstrací byla v následujících dnech vyslýchána Státní bezpečností, ale na nějaké faktické postihy už tehdejší režim neměl dost času.
Úsek ochrany čistoty ovzduší Českého hydrometeorologického ústavu
Úsek ochrany čistoty ovzduší je součástí Českého hydrometeorologického ústavu od roku 1967, kdy byla problematika ochrany čistoty venkovního ovzduší zařazena do odborné náplně ústavu. Úsek ochrany čistoty ovzduší má odborná pracoviště v Praze, dále na pěti regionálních pobočkách (Brno, Hradec Králové, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem) a dvou specializovaných observatořích (Košetice, Tušimice).
Pražská pracoviště zajišťují činnost úseku na celonárodní úrovni, pobočky hrají díky znalosti místních podmínek důležitou roli regionálních informačních center v rámci spolupráce s regionálními orgány a sdělovacími prostředky.
Observatoř Košetice (založená v roce 1988) je specializovaným pracovištěm realizujícím vícesložkový monitoring kvality přírodního prostředí v regionálním měřítku. Hlavní důraz je kladen na detekování dlouhodobých trendů koncentrací a depozice polutantů v atmosféře.
Monitoring kvality ovzduší
Úsek ochrany čistoty ovzduší provozuje státní imisní síť na území celé České republiky. Její součástí jsou akreditovaná pracoviště Imisního monitoringu ČHMÚ a Kalibrační laboratoř imisí ČHMÚ, které jsou referenčními pracovišti MŽP ČR pro měření a hodnocení stavu znečištění ovzduší na celém území ČR.
V rámci imisní sítě jsou na 85 lokalitách provozovány stanice automatizovaného imisního monitoringu (AIM) a na 57 lokalitách stanice manuálního imisního monitoringu (MIM), ze kterých jsou získávány informace o koncentracích oxidu siřičitého, oxidu dusičitého, suspendovaných částic (frakce PM10 a PM2,5), oxidu uhelnatého, benzenu, troposférického ozonu, těžkých kovů, těkavých organických látek a perzistentních organických látek. Tyto činnosti jsou prováděny v souladu s národní legislativou a směrnicemi EU. V rámci novelizace těchto směrnic a norem EU (EN) jsou měření technicky novelizována a modifikována.
Databáze kvality ovzduší
Naměřené koncentrace jsou po verifikaci ukládány v Informačním systému kvality ovzduší (ISKO). Jeho úkolem je soustředit a všeobecně zpřístupnit naměřená data z monitorovacích sítí, a tak umožnit jejich efektivní využití. Další součástí systému je emisní databáze určená pro agendu Registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO).
Modelování znečištění ovzduší
Modelové hodnocení imisní zátěže (pomocí numerických i statistických metod) je využíváno jako doplňková metoda pro hodnocení kvality ovzduší. Zatímco monitoring poskytuje poměrně přesné údaje o koncentracích znečišťujících látek v místě měřicí stanice, modely umožňují plošné vyhodnocení imisní zátěže, ovšem s nižší přesností. Úsek ochrany čistoty ovzduší vyvíjí a využívá modely pro zpracování rozptylových studií ve smyslu zákona o ovzduší 86/2002 Sb. (zejména referenční model SYMOS’97 - dle nařízení vlády 597/2006 Sb.).
Vývoj kvality ovzduší po roce 1990
Po roce 1990 nastal strmý pokles koncentrací hlavních znečišťujících látek (SO2, NO2, NOX a částic PM10), který trval do roku 1999. Poté nastala stagnace a v posledních letech dochází k mírnému nárůstu koncentrací. Tento nárůst je způsoben stoupající průmyslovou výrobou, zejména v Moravskoslezském kraji, kde nejvíce postiženou oblastí je Ostravsko. Velký vliv na zvyšující se imise má stále sílící automobilový provoz.
Polyaromatické uhlovodíky (PAU) se v ovzduší vyskytují v pevné i v plynné formě. Jako základ pro hodnocení rizika karcinogenity PAU je používán karcinogenní faktor benzo(a)pyrenu (BaP) a k němu se vztahují ostatní PAU. Do prostředí se dostávají jak z přírodních zdrojů (např. biosyntéza, rozklady půdy), tak i z antropogenních zdrojů. Hlavním antropogenním zdrojem jsou spalovací procesy za vysokých teplot (např. vysoké pece, hliníkárny), ale i domácí topeniště na tuhá paliva a doprava jsou významnými zdroji.
Utajování informací a jeho důsledky
Vytvořila se poměrně výrazná přízemní inverze, při které se škodliviny z městského vytápění, dopravy a chemických továren hromadil v poměrně nízké vrstvě vzduchu těsně nad zemí. Vzduch ve městech rychle houstl, což bylo postřehnutelné i bez měřicích přístrojů, ale monitorovací stanice mimo města zaznamenávaly vcelku nízké koncentrace SO2, a proto nebylo vyhlášeno ani Upozornění, natož regulace, a proto se také v souladu s provozním řádem nesměly podávat žádné informace. Lidé hromadně telefonovali na různá odpovědná pracoviště a nic se nedověděli.
Po listopadu 1989 nabraly události rychlý spád. Zpočátku se hodně věcí neslo v duchu hesla "Vše, co požadujete, bude vám beze zbytku slíbeno", ale brzy došlo i na faktické zlepšení. Zejména se zlepšila situace v měření a informování o znečištění ovzduší. Sít stanic aktuálně měřících znečištění se rozšiřovala, ale i jednotlivé městské úřady (tehdy ještě národní výbory) zřizovaly v centrech měst vlastní měření a zveřejňování koncentrací zejména SO2, takže v řadě severočeských měst byly někde na náměstí nebo v okolí ukazatele, kde každý kolemjdoucí mohl vidět aktuální koncentraci.
Došlo k legislativním změnám, nejvyšší přípustné koncentrace byly nahrazeny imisními limity a od té doby se jejich hodnota v některých případech změnila. Důležitou změnou však bylo to, že kromě měření se udělaly i faktické kroky ke skutečnému zlepšení situace. V devadesátých letech byly odsířeny velké elektrárny, souběžně byly odstraňovány zdroje znečištění ve městech, například uhelná lokální topeniště byla nahrazována jinými způsoby vytápění, které méně zatěžovaly ovzduší.
V současné době jsou koncentrace oxidu siřičitého výrazně nižší než do začátku devadesátých let. Limity, při kterých se vyhlašují regulace, již u oxidu siřičitého prakticky nejsou dosahovány.
V současné době se regulace i informace pro obyvatelstvo vyhlašují při překračování koncentrací suspendovaných částic PM10, což jsou prachové částice menší než 10 mikrometrů, protože lékařské výzkumy ukazují, že právě tyto malé částice pronikají až do plic a poškozují zdraví. Tyto částice jsou produkovány například spalováním, dopravou, průmyslem a podobně, a v současné době jsou problémem zejména na Ostravsku, v jiných oblastech včetně severních Čech také, ale méně.
Smogové situace charakterizované zvýšenou koncentrací těchto prachových částic jsou vážným problémem, ale s tím, co tady bylo do první poloviny 90. let, co v lednu 1982 způsobilo zvýšenou nemocnost a 11. až 13. listopadu 1989 vyhnalo lidi demonstrovat do teplických ulic, se to nedá srovnat. Což ovšem neznamená, že bychom se se současným stavem měli spokojit.
Ještě jednou připomínám, že v těchto dnech je to 22 let, kdy v Teplicích ve dnech 11. až 13 listopadu 1989, téměř týden před 17. listopadem, vznikly spontánní demonstrace proti nadměrnému znečištění ovzduší.
tags: #ovzduší #severní #Čechy #1988 #znečištění
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]