Mezinárodní tým vědců sestavil nový vzkaz, který by se měl vysílat do nejvzdálenějších koutů naší galaxie s nadějí, že by jej mohly zachytit potenciálně inteligentní mimozemské civilizace. Pro zvědavé mimozemšťany chtějí nabídnout kódovaný záznam, který má obsahovat například základní principy matematiky a fyziky, informace o lidstvu a také o Zemi v případě, že by adresáti chtěli na vzkaz odpovědět.
Mezihvězdný dopis známý pod jménem The Beacon in the Galaxy (Galaktický maják) sestavuje tým odborníků pod vedením amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Tento vzkaz - pokud někdy skutečně opustí Zemi - nebude první. Projekt The Beacon in the Galaxy volně navazuje na poselství, které do vesmíru odvysílala observatoř v portorickém Arecibu v roce 1974.
Pokusy o mezihvězdnou komunikaci mají nejasný výsledek. Šance, že nějaká inteligentní civilizace vzkaz zachytí, jsou extrémně nízké a i kdyby se kontakt podařil, může být vytvoření fungujícího komunikačního kanálu velmi obtížné, protože odpověď se bude zpátky dostávat desítky tisíc let. Může se také ukázat, že mimozemšťané kódu nebudou schopni porozumět.
Obavy z kontaktu
Existují ale i další obavy. Před více než deseti lety profesor Stephen Hawking varoval, že lidstvo by mělo s pokusy o vysílání do vesmíru přestat, aby nepřitáhlo nevítanou pozornost. Podle doktora Jianga a jeho kolegů je ale pravděpodobné, že když bude nějaká civilizace schopná komunikovat na takové vzdálenosti, pak nejspíš bude znát i hodnotu míru a spolupráce.
„Můj názor je, že celkové riziko nebo možný prospěch, který z takového vzkazu může vzejít, je v obou případech velmi malý. Je pro nás lepší a bezpečnější se do vesmíru vydat a možná jednou s trochou štěstí najít sousedy,“ říká Anders Sandberg, který působí na Institutu budoucnosti lidstva při oxfordské univerzitě. Cenné ale podle něj je hlavně to, co se lidé naučí, když budou promýšlet, jak s případným mimozemským životem komunikovat.
Čtěte také: Sci-fi seriál Vesmír civilizace v ohrožení pod lupou
Fermiho paradox a možná vysvětlení
Jen v Mléčné dráze by mohlo být až sto miliard obyvatelných planet, říkají astronomové. A přesto se jim nepodařilo narazit za desítky let hledání na jediný náznak existence inteligentního života na nich. Hledají pro to vysvětlení.
„Kde všichni jsou?“ zní jedna z nejdůležitějších otázek lidstva. Míří k tomu, že statisticky by měl být náš vesmír plný inteligentních civilizací - ale lidstvo na ně ne a ne narazit. Místo komunikujících partnerů tak vidí jen prázdný a tichý vesmír. Správně se tato otázka, na niž zatím věda nemá odpověď, označuje jako Fermiho paradox. Vědci teď přišli s novým možným vysvětlením.
Tento paradox má tři základní vysvětlení, různí vědci pak hledají konkrétní argumenty pro některou z nich. Ty možnosti zní:
- mimozemšťané neexistují
- mimozemšťané existují, ale zatím nedošlo ke kontaktu
- mimozemšťané existují a část lidstva s nimi komunikuje
Nejpravděpodobnější možností, z hlediska statistiky, je druhá možnost. Ta má nejrůznější možná specifická vysvětlení: ať už je jím to, že cizí inteligence o kontakt s lidstvem nestojí, ukrývají se před ostatními (takzvaná teorie Temného lesa), nebo nejsou schopné se z nějakého důvodu k lidstvu dostat.
Radikální všednost
Nejnovější možné vysvětlení je jiné, vlastně mnohem lidštější.Kdyby pátrání s dostupnými technologiemi nikam nevedlo„Radikální všednost“. Tak se nazývá princip, z něhož vědci z Marylandské univerzity vycházeli. Říká, že ve vesmíru neexistují žádné sci-fi technologie, jež by vzdáleně překračovaly fyzikální znalosti, které má současné lidstvo. Tedy žádné kosmické lodě s nadsvětelným pohonem, Dysonovy sféry nebo cestování časem.
Čtěte také: Vesmírný odpad v oceánech
Mimozemšťané by zkrátka disponovali velmi podobným technologickým potenciálem jako dnešní lidé, jen o něco málo pokročilejším. A to je tvrdý limit jejich poznání: poté, co by mimozemšťané prozkoumali všemi dostupnými cestami okolí svých světů, narazili by na ticho. Protože by nenašli - podobně jako současní pozemšťané - žádné stopy kosmických inteligencí, hledat dál by je omrzelo a přestalo by je to bavit. Investovat do něčeho, co nepřináší žádné výsledky, zkrátka nedává smysl - takže by další výzkum byl pro mimozemské civilizace nudný.
Mléčná dráha je tak podle této hypotézy domovem nevelkého počtu civilizací s technologií, která není o moc lepší než ta pozemská. Hlavní autor práce Robin H. D. Corbet z Goddardova centra v NASA ji preferuje před ostatními možnostmi Fermiho paradoxu proto, že v ní nejsou nutné spekulace o technologiích, jež nemusí nikdy vzniknout.
Hledání mimozemské inteligence (SETI)
Od doby, kdy si lidstvo poprvé položilo otázku, jestli je ve vesmíru samo, začalo rovnou s několika pokusy o nalezení kosmických sousedů. Největším takovým projektem je SETI, který se zaměřil na pátrání po takzvaných „technosignaturách“, investovaly se do toho vyšší desítky milionů dolarů.
Pokročilé civilizace by mohly prozradit svou polohu rádiovými signály, laserovými majáky, nebo nějakými masivními strukturami v kosmu. Po tom všem SETI pátrá - podle Corbeta je to ale možná zbytečné, pokud by se cizím civilizacím nepodařilo výrazně překročit současné technologické možnosti.
Příliš rychlý vývoj?
Pozoruhodné je, že ve stejné době vychází jiná studie, která přináší opačné argumenty. Jejím autorem je Michael Garrett z Jodrell Bank Centre for Astrophysics. Ten vychází spíše než z psychologie ze současného technologického skoku, jímž teď prochází lidstvo.
Čtěte také: Pražská divočina
Věří, že jiné civilizace jen prošly dál na cestě, jíž se možná vydává i Homo sapiens: staly se post-biologickými. V takovém případě, například s exponenciálním vývojem umělé inteligence, jež je schopná vylepšovat sama sebe, by se inteligence měnily tak rychle a tak moc, že by lidské přístroje vůbec neměly šanci je vnímat.
Superhmotné černé díry a ohrožení civilizací
Tzv. superhmotné černé díry, které se nacházejí uprostřed galaxií, jsou zásobárnou gigantického množství energie. Tým fyziků z Fyzikálního ústavu v Opavě se zaměřili na důsledky tzv. Penroseových procesů, tedy na popis získávání energie v okolí černých děr.
Již v roce 1969 britský fyzik Roger Penrose přišel s teorií, že energii lze získat z rotující černé díry. V roce 1977 fyzici Roger Blandford a Roman Znajek přišli s teorií, že energii může poskytnout rotující černá díra v magnetickém poli. Linie magnetického pole se vlivem strhávání časoprostoru zkroutí a vytvoří efektivní elektrický náboj. Jak se náboj vybíjí, rotační energie černé díry se extrahuje ven.
U typické superhmotné černé díry (o hmotnosti řádově miliard hmotností Slunce) mluvíme o energii přibližně 1055 joulů, což je sto bilionkrát (tedy o 14 řádů!) více, než kolik energie je v daném okamžiku potřeba pro naši civilizaci na Zemi! To je ovšem jen jeden z procesů, tzv.
„Černá díra může ale uvolňovat energii jen pomocí záření nabité částice, a to ze slupky, kterou nazýváme ergosféra. To je zóna černé díry nad horizontem událostí, z níž částice ještě mohou uniknout,“ popisuje dr. Arman Tursunov, jeden ze spoluautorů práce. Vysvětluje, že aby se z černé díry uvolnila energie touto cestou, musí černá díra rotovat.
„My sice černé díry nevidíme přímo, ale přirozeností každého objektu ve vesmíru je rotace. Předpokládáme tedy, že všechny černé díry nějak rotují. V okolí rotujících černých děr se pak jednoduše řečeno neposlušné nabité částice - ty které se nepohybují ve směru rotace černé díry - stanou nositelem energie, urychlí se a uniknou pryč.
Superhmotné černé díry mohou produkovat velmi silné a životu nebezpečné záření, které dokáže zahubit civilizace v celé galaxii. Černá díra nemusí nutně rotovat, aby byla zdrojem energie. Stačí, aby měla elektrický náboj. Tzv. elektrický Penrosův proces nám ukazuje, že nabité částice, které naopak do černé díry spadnou, nabíjí samotnou černou díru.
Velikost celkového náboje nemůže růst donekonečna, a tak se stane, že další sprška částic se stejným nábojem je černou dírou již odpuzována. Protože v okolí černé díry panují obří síly, náboj nepohlcených částic je odvržen pryč - tím rychleji, čím blíže se oblak částic nachází k černé díře. Platí také, že čím větší náboj černá díra má vzhledem ke své velikosti, tím silnější urychlení částice čeká.
„Účinnost takového záření je přibližně sto tisíckrát menší než u magnetického Penroseova procesu, pořád ale může jít o energie až miliardkrát větší, než v jednom okamžiku potřebuje naše civilizace,“ upozorňuje dr.
Penroseovy procesy se objevují s největší účinností u superhmotných černých děr v jádrech velkých galaxií. Ze Země pozorujeme i tzv. aktivní galaxie, tedy ty, v jejichž jádrech jsou černé díry mimořádně radiačně aktivní. Právě takové galaxie jsou kvůli extrémně silným radiačním tokům ze své centrální černé díry naprosto nehostinným místem pro život.
Během překotných jevů - když taková černá díra pohltí mohutný oblak hvězdné látky - se totiž uvolňují velké toky protonů, iontů i volných elektronů, které jsou řádově sto miliardkrát silnější, než jaké známe u slunečních erupcí. Planeta podobná Zemi by proto život na svém povrchu svým magnetickým štítem neuchránila, byť by obíhala hvězdu ležící na samém okraji dané galaxie.
Ještě dalekosáhlejší účinky má pak radiace uvolněná z pólů černé díry, v tzv. jetech. Že se naše černá díra chystá vyslat nebezpečnou radiaci, bychom poznali ze záření v ergosféře černé díry.
„Pakliže bychom zjistili vzrůst energie v ergosféře, znamenalo by to, že se zesílil radiační Penrosův proces. Ten zesiluje ostatní energetické procesy a je de facto indikátorem budoucího velkého uvolnění energie. Lidé na Zemi by se tak před potenciální smrtelnou radiací museli schovat do podzemních betonových bunkrů a setrvat tam několik dní až týdnů, dokud se úroveň radiace na povrchu nevrátí k normálu,“ shrnuje závěry studie dr.
„Černá díra v centru naší Galaxie je poměrně klidná,“ uklidňuje prof. Zdeněk Stuchlík, ředitel Fyzikálního ústavu v Opavě a spoluautor vědecké práce. „Ale měli bychom přesto být na pozoru. Kdyby například centrální černá díra pohltila objekt se silným magnetickým polem, tzv. magnetar - kterých v jejím okolí několik je - tato kolize by vyvolala velmi překotný jev urychlující nabité částice všemi směry, tedy i k Zemi. Takže by bylo dobré procesy v centru Galaxie sledovat.
Calhounův experiment a paralely s lidskou společností
John Bumpass Calhoun byl americký etolog a behaviorální vědec, známý pro studia hustoty obyvatelstva a jeho vlivů na jeho chování. Při analogii Calhounova experimentu s lidskou populaci platí upozornění: nelze na ni pohlížet jako na srovnání člověka s myší, ale jako srovnání jednoho živočišného druhu s druhým.
Calhounův experiment dokázal: když má společnost dostatek prostoru a zdrojů v případě obsazených všech společenských rolí je boj o ně natolik namáhavý, že to vede k celkovému zhroucení a zániku populace. Kondenzování populací na omezeném prostoru již nyní vede v naší společnosti k podobným analogiím.
V oblastech hustého zalidnění a bohatství zdrojů, jsme se již posunuli do fáze rovnováhy. Ještě v sedmdesátých letech byl index porodnosti 2,1 nyní je však 1,2. Růst populace se zastavuje (za posledních 200 roků se populace zvýšila 7,7 x). Největší pokles obyvatel zaznamenává Japonsko (japonská velkoměsta především). Míra porodnosti je tu 1,1 dítěte na ženu a stále klesá. Také se zde objevují analogie se sociálně-patologickými jevy jako u populace myší. Odhadem se zde vyskytuje až milion mužů neschopných společenské interakce (nemají zájem o ženy a izolují se). Vycházejí ven pouze v noci, kdy většina lidí spí. Jsou to "sociální autisté".
Celá generace mladých lidí se rodí do prostoru, kde jsou všechny sociální role již definované (obsazené). Vytvořit si svůj prostor je tedy velice namáhavé a stresující. Rovněž je zde přítomný problém nezájmu o opačné pohlaví. V partnerském vztahu jedinci nevidí žádný požitek a úmyslně se mu vyhýbají. Ale nejedná se pouze o problém japonských aglomerací, tyto problémy můžeme rovněž vypozorovat v jiných bohatých a hustě zalidněných krajinách světa.
Ukazuje se že komfort našeho bytí (blahobyt) se stal naším vězením a je vstupní branou ke zkáze. Neustále se snažíme o růst, ale ztrácíme ponětí o skutečných hodnotách, spolupráci (narůstá individualismus, roste napětí mezi pohlavími, jedinci se izolují) a rovnováze společnosti.
Závěr experimentu: jakmile se využije veškerý dostupný prostor a zaplní se všechny sociální role v hospodářské soutěži a permanentním stresu jednotlivců, následuje úplné zhroucení komplexu sociálního chování populace, což nakonec vede k zániku populace.
Protokoly kontaktu s mimozemskou civilizací
Vědci připravují postupy pro případ, že by se jim podařilo objevit důkazy o existenci mimozemské civilizace. Po zkušenostech s panikou vyvolanou rozhlasovou hrou Válka světů vznikla různá doporučení a oficiální protokoly, podle kterých se v případě kontaktu s mimozemskou civilizací začne konat.
Současné protokoly kontaktu pocházejí z roku 1989. Neberou tedy v úvahu internet a sociální sítě, po kterých by se panika a spekulace šířily jako blesk. Vědci proto volají po jejich aktualizaci. Těmi nejpovolanějšími k sepsání aktualizované verze jsou bezesporu lidé z projektu SETI (Search for Extra-Terrestrial Intelligence, Hledání mimozemské inteligence).
Důležitou součástí protokolů bude komunikace s veřejností, která by ale měla probíhat ještě před kontaktem. Na blozích a sociálních sítích mají vědci průběžně informovat, jakým způsobem hledají, jaké jsou výsledky a podobně. U podezřelého objevu musí zdůraznit, že existuje celá řada možných astronomických a fyzikálních vysvětlení. Případný objev pak samozřejmě musí prověřit ostatní vědci.
Dobrá zpráva je, že nové protokoly údajně nepočítají s tím, že by se nám něco tajilo: Vše se má zveřejnit a vysvětlit, aby se zabránilo šíření nejrůznějších nesmyslů.
V případě, že bude objev velmi pravděpodobný nebo dokonce jistý, se ale i tak objeví problémy. Dá se však očekávat, že budou souviset spíš s lidskou povahou než se samotnými mimozemšťany. Vědci, kteří by za jejich objevem stáli, budou pod obrovským mediálním tlakem a možná i v ohrožení života.
Pro posouzení dopadu případného objevu mimozemské civilizace na lidstvo mají vědci takzvanou stupnici z Ria (Rio Scale Index). Vznikla kde jinde než v SETI. Jednotlivé stupně od 0 (žádný dopad) do 10 (mimořádné důsledky) jsou definovány jako součin dvou čísel. Druhé číslo hodnotí důsledky objevu, které by závisely na stabilitě signálu, jeho vzdálenosti od Země a také typu.
tags: #vesmír #civilizace #ohrožení #studie
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]