Sudičkami jeho úspěšné kariéry fotografa divoké přírody byly nejspíš Drzost, Náhoda a Štěstí. Už dvacet let ale dokazuje, že osud vzal do vlastních rukou. Jinak by se stěží stal předsedou poroty letošního ročníku soutěže Czech Nature Photo.
Cesta do Afriky a První Krůčky k Fotografii
Zatímco řada lidí začala v roce 1990 objevovat západní Evropu, vy jste se vydal stopem rovnou do Afriky. Proč právě tam? Vyrostl jsem na lvici Else a vždycky jsem tvrdil, že kdybych nebyl Petr Slavík, chtěl bych být George Adamson. I díky němu mě to odjakživa táhlo do Afriky. Jakmile to šlo, chtěl jsem k ní aspoň přičichnout.
Bylo to opravdu jenom přičichnutí, protože při průjezdu Evropou mi došly drobné, co jsem s sebou měl, spal jsem třeba i v příkopech. Ale mělo to hezkou atmosféru, byl jsem za exota z druhé strany železné opony, kterého mile vítali ve svém světě. Doputoval jsem aspoň do Ceuty, což je sice španělská enkláva, ale už na africkém pobřeží.
Mám dojem, že tehdy jsem s sebou ani žádný foťák neměl. Cestování jsem v té době pojímal spíš ve stylu Jacka Kerouaka - bylo pro mě důležitější být „on the road“ než si domů přivézt fotky.
Až v roce 2003, kdy jsem podnikl první skutečnou cestu do Afriky. Kromě Adamsona chovám ve velké oblibě také Ernesta Hemingwaye, kvůli němuž jsem zatoužil vylézt na Kilimandžáro. A když už jsem v té Africe byl, půjčil jsem si foťák a nacvakal něco na klasických safari, kam jsem se samozřejmě taky zajel podívat. Ty fotky byly příšerné, tehdy jsem neměl tušení, že existuje něco jako clona a čas.
Čtěte také: Proč studovat latinu?
První Výstava a Kniha
Po návratu jsme se s kamarády z legrace domluvili, že uspořádám výstavu v galerii Za vraty, což byl průchod vedle hospody jednoho z kamarádů. Dokonce jsme vyhlásili aukci a pozvali zástupce ústecké zoo, kterým jsme chtěli výtěžek věnovat. To už jsem se děsil strašné ostudy, ale kamarádi mě v tom nenechali a vybrali asi deset tisíc. Posloužily na podporu chovu vzácných zvířat.
Asi za týden mi z ústecké zoo volali, že budou slavit sto let od založení a jestli bych pro ně nepřipravil knížku. Polil mě z toho pot, ale koupil jsem si foťák a za čtyři roky spatřila světlo světa publikace Divoká srdce s poselstvím, že si zvířata uchovávají divokost v srdci i v zajetí.
Něco jsem fotil cestou stopem po Jižní Americe. Třeba kameny, u kterých jsem málem zemřel vyčerpáním a žízní poté, co jsem se nerozvážně vydal sám na túru Andami. Dodnes jsem schopen zavřít oči a znovu si vybavit tu neuvěřitelnou hvězdnou oblohu nade mnou. Není tam žádné zbytkové světlo, na tomhle místě dochází k nejčastějšímu pozorování UFO. Ležel jsem ve spacáku, díval se na konečky prstů a měl pocit, že se dotýkají hvězd. Bývala by to byla dobrá smrt.
Botswana: Místo, Kde Chce Žít
Ze všech afrických zemí jsem tam byl nejčastěji. Nedávno se v jednom žebříčku umístila mezi nejbezpečnějšími zeměmi světa. Funguje tam jeden z nejlepších systémů ochrany přírody v Africe, turistické služby jsou na špičkové úrovni. Nádherná příroda, nádherné kempy. Zamiloval jsem se do delty Okavanga, kterou rád kombinuju se Savuti, což jsou pláně na severu, a s řekou Chobe. V období sucha se k ní stahuje celá populace slonů čítající až 130 tisíc kusů. Pro klienty organizuju expedice do mobilních stanových táborů, aby si vytvořili vlastní Vzpomínky na Afriku.
Jsem přesvědčený, že člověk může dobře fotit jenom to, co má opravdu rád. A já ke zvířatům tíhnul vždycky. Focení je taková cesta, jak se k nim dostat co nejblíž. To je pro mě na práci, kterou dělám dvacet let, hlavní. Možnost vydělat si díky tomu peníze už beru jen jako bonus.
Čtěte také: Kariérní změna Pavla Horňáka
Kritéria Dobré Fotografie
Můj vnitřní pocit mi neustále tvrdí, že jsem to zase nafotil blbě. Samozřejmě existují všeobecně vžitá pravidla, ale podle mě vás musí fotka především vtáhnout do svého příběhu. V divočině je to dost těžké, protože nemáte scénu moc pod kontrolou. Dvojnásob to platí u velkých šelem. Musíte mít velkou kliku, aby se sešlo několik různých faktorů - zajímavá akce, dobré světlo… Můžete být technicky geniální fotograf, ale bez štěstí ty správné snímky neuděláte.
Velká část z těch milionů turistů, kteří ročně přijedou do Afriky, má nejspíš dražší vybavení než já. Vzpomínám si, jak jsem jednou v Botswaně před západem slunce sledoval hrochy, kteří tu a tam otevřeli svoje velké tlamy. Opřený o džíp jsem popíjel červené víno a párkrát ležérně zmáčkl spoušť. Vedle mě stál převoněný Francouz v nažehlené safari košili, s bílou šálou a nejnovějším vybavením asi za půldruhého milionu. Na něm měl zapnuté sekvenční snímání, které bylo v tu chvíli naprosto neadekvátní a zbytečné. Takže jen prodejem fotografií se člověk v mém žánru dneska neuživí, musím podnikat i jiné aktivity.
Vývoj ve Focení Divočiny
Určitě ano. Měl jsem tu čest strávit nějaký čas v kempu Derecka Jouberta a jeho ženy Beverly. Ta dodnes fotí divočinu bez toho, aniž by to přeháněla s postprodukcí. Když se ale podíváte na vítěze soutěží v posledních letech, hraje u nich obrovskou roli i to, co fotograf dokáže v počítači. Od přírodopisného dokumentu se posouváme ke grafickým výtvorům, z čehož nemám velkou radost. O to víc si vážím kolegů, kteří stále dokážou pracovat s úpravami natolik citlivě, že podstata nezmizí.
Za nejlepšího současného českého fotografa přírody považuju Petra Bambouska, který patří i mezi světovou špičku. Přemýšlí o fotce dopředu, před výpravou do terénu si ji trénuje na figurkách a skvěle pracuje s postprodukcí. Člověk, který o fotografii nic neví, má pocit, že se dívá na věrné zachycení reality.
Snažím se vlastní fotky nehodnotit a obecně k nim přistupuju podstatně kritičtěji než ke tvorbě kolegů. Těm dokážu odpustit i technické nedokonalosti, snad s výjimkou té zmíněné nezvládnuté postprodukce, pokud je zachycena silná emoce. Ideální je, když fotku rozkliknu, okamžitě si řeknu „Jo, to je ono!“ a udělám si zelenou fajfku.
Čtěte také: Reakce ČR na konflikt v Gaze
Czech Nature Photo a Role Porotce
Při prohlížení jsem objevil řadu krásných a inspirativních snímků a mezi nimi čtyři nebo pět fotek na úrovni světové špičky. Není to snadné, přihlášených fotek jsou stovky, navíc cítím velkou odpovědnost. Když už se člověk odhodlá poslat svoji fotku do tak prestižní soutěže, nechci ho zklamat tím, že se na výsledkové listině objeví znovu ta stejná jména jako v předchozích letech. Protože i amatérský fotograf může poslat skvělou fotku.
Nemám žádné právo veta a ani bych nic takového uplatnit nechtěl. V porotě se mnou sedí lidé, kteří umějí minimálně totéž co já. K jejich názorům přistupuju s obrovskou pokorou. Rozhodujeme společně.
Úspěch v prestižní soutěži, jakou je u nás Czech Nature Photo, je vstupní brána do elity. K prosazení potřebujete i kontakty, které se vám právě díky podobným soutěžím vytvářejí. Osloví vás nejen fotografické značky, abyste se stal jejich ambasadorem. A například já mám coby ambasador Nikonu možnost vyzkoušet si v terénu jejich nejnovější, špičkovou techniku.
Vybavení do Terénu
Mám takovou speciální místnost s oblečením, protože se pohybuju od Arktidy po Afriku a to vyžaduje různorodou výstroj. Snažím se využívat zkušenosti domorodců, kteří si během stovek let vyzkoušeli přírodní materiály, které se nejvíc osvědčily. Na Sibiři, kde jsem při číhání na sibiřského tygra zažil čtyřicetistupňové mrazy, jsem se navlékl do obleku místních Něnců, vyrobeného ze zimní sobí kůže. Naopak do Afriky vyrážím s výbavou od značky Bushman z čisté bavlny, která tam funguje líp než kdejaké funkční prádlo.
Cesty do Afriky a Příprava
Organizuju čtyři až pět expedic ročně, většinou pro klienty. Na samotné focení v divočině obvykle vyjde zhruba pět šest týdnů. I proto je důležitá příprava a znalost chování zvířat, k čemuž jsem přičichl už kdysi v ústecké zoo, ale zkušenosti nabíráte postupně a nejvíc se dozvíte od místních průvodců a stopařů, kteří dokonale znají svůj rajón.
Většinou mám jasný cíl, jen ta zvířata o něm nevědí. Někdy se pak stane, že odjíždím s úplně jiným úlovkem, než jsem si vysnil. To byl případ jedné z mých prvních fotek, které uspěly v zahraničí. Fotil jsem lvy u mrtvého buvola, světlo už přestávalo být ideální, tak jsem se otočil a v zapadajícím slunci spatřil siluetu slona, který přes sebe házel prach. Cvak cvak a výborná fotka byla na světě.
Na místě jsem o tom neměl ponětí, ani jsem si ty fotky neprohlížel. V terénu vymažu snímky, na nichž chybí kus zvířete nebo jsou zkrátka nepoužitelné, zbytek si prohlížím až v počítači. Rád nechávám fotky uležet a vracím se k nim s odstupem třeba dvou tří let. Jsou snímky, které se člověku líbí hned, a tak je nahrává na sociální sítě, protože dobrá fotka prodává. A pak jsou fotky ze šuplíku. Zrovna nedávno jsem procházel záběry z focení goril v Ugandě. Objevil jsem mezi nimi takové, které mi před lety unikly, protože v hlavě jsem měl uloženou fotku, o níž jsem byl přesvědčený už při pohledu na displej foťáku.
Sociální Sítě vs. Soutěže
Často tomu tak je, protože v soutěžích rozhodují subjektivní názory zkušených porotců. Všeobecně se oblibě těší fotky velkých koček a hezkých zvířat. Zatímco otevřená tlama lva s detaily jeho zubů vám lajky nažene, fotka pavouka stěží, byť nádherná. V soutěži to může být obráceně.
Před dvěma lety jsem vyhrál Czech Nature Photo s fotkou pumy v protisvětle. U té jsem hned věděl, že je dobrá, protože byla jiná. Snímků lovících koček je spousta, ale na tomhle záběru z Torres del Paine nebyla téměř vidět. A nejspíš právě proto uspěla.
Další Lokality a Láska k Šelmám
Afrika je pro mě pocitově nejhezčí místo, kde chci být. Ale třeba loni jsem byl na Aljašce fotit medvědy, kterým ryby skákaly přímo do tlamy. Předtím jsem v Arktidě fotil lední medvědy. Na letošní rok mám naplánovaný Pantanal, kde se zaměříme na jaguáry. Mou láskou jsou zkrátka šelmy, nejvíc v Africe.
Vztah ke Zvířatům a Ochrana
Čím rozvinutější turismus, tím víc místní pochopili, že jsou schopni vydělat na přírodě tím, že ji budou lidem ukazovat, nikoli vybíjet. To se týká především subsaharské a východní rovníkové Afriky, i když v případě Keni a Tanzanie už je toho turismu na můj vkus až moc. To je další důvod mé obliby Botswany, přestože je velmi drahá.
Jiná situace je v oblasti Guinejského zálivu, v západní rovníkové Africe. V Kamerunu a dalších zemích se dodnes u bohatých rodin objevuje na svatební tabuli bushmeat, protože pro ně je maso jenom to, co se uloví v buši. Klidně šimpanz, gorila nebo pralesní slon. Je to součást jejich kulturní tradice, takže se to dá jen těžko vymýtit. Nehledě na to, že je to i obrovský kšeft pro lidi, kteří zvířata v pralese vraždí.
Moc mě těšila spolupráce se zooložkou Dr. Miladou Řehákovou-Petrů na výzkumu nártounů na Filipínách. Fotky, které jsem s její pomocí pořídil, přispěly k prosazení změny zákona, konkrétně k povinnému čipování nártounů. Do té doby ta nebohá zvířátka ukazovali v turistických centrech na stromku v květináči, kde si je mohl každý trouba vyfotit i s bleskem, což těm drobným primátům vůbec nesvědčí, často to znamená smrt. A nikdo nebyl schopen rozeznat, kdo má které konkrétní zvíře a jak dlouho. To už je teď jinak, z čehož mám velkou radost. Ale snažím se pomáhat i v rámci různých humanitárních projektů v Africe nebo Indii, jako jsou Czechoslovak Aid nebo Kapka naděje.
Role Zoologických Zahrad
Vnímám je jako takový odpustek lidstva vůči divoké přírodě, jako banku genofondu druhů, které jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí. Zrovna v ústecké zoo mají úspěšný odchov levhartů mandžuských. Spousta lidí lituje tygra, že se v zahradě dokolečka prochází na pár metrech čtverečních. Ale jednak se v té zoo nejspíš narodil, jednak by po své trase chodil dokola i ve volné přírodě, jen by byla delší. Proto zoo neodsuzuju, navíc jsem v nich poznal obětavé lidi, kteří zvířata milují, dýchali by pro ně. A zahrady také umožňují vhodný trénink pro fotografy, kteří se díky neustálé přítomnosti zvířat snadno naučí základní principy jejich focení.
tags: #Pavel #Slavík #příroda #informace
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]