Michal Pěchouček: Umělecká Reflexe Školního Prostředí a Spolupráce Vědy a Průmyslu

V raném snímku Cesta do školy navazuje Michal Pěchouček na svou předešlou tvorbu a vytváří experimentální koláž převážně barevných fotografií (pohlednic), které v daném sledu představují ironický příběh ze školního prostředí.

Pěchouček v něm vystupuje v roli nového vzorného žáka, který se snaží uchránit svou písemnou práci před opisováním spolužačky. Když spolužačka nepřestává, Pěchouček se na ní začne vrhat. V tuto chvíli sled fotografií střídá hraná pasáž zachycující kárající učitelku a následnou uraženou reakci žáka, která vede až k jeho odchodu z vyučování.

Krátký snímek končí záběry rezignovaného Pěchoučka, jenž si v záchvěvu vzteku zapaluje cigaretu a propadá stinným stránkám života ve velkém městě.

Snímek byl prezentován na výstavách Michal Pěchouček, Sláva Sobotovičová: Život jí sluší (Galerie Jelení, Praha 2000) a Začátek století (Západočeská galerie, Plzeň, 2012; Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava, 2014). Kromě výstav bylo dílo zařazeno také do DVD kompilace Pater Noster Video Stories (Galerie Jiří Švestka, Praha 2009).

Galerie hlavního města Prahy obnovila svou akviziční činnost před pěti lety po dlouhé předchozí pauze. Začali jsme skromně - nákupem odkládaných akvizic z dlouhodobé výstavy s výmluvným názvem „Po sametu“.

Čtěte také: Školy v přírodě a aktivity

Byl to první pokus o doplnění alespoň jednoho segmentu naší velmi nesourodé a vcelku nahodile utvářené sbírky, která sice vznikala díky darům umělců městu Praha už během posledních dekád 19. století, ale programové a zároveň tendenční akvizice nastaly až s oficiálním vznikem instituce v roce 1963. Devadesátá léta byla spíše érou občasných darů od mladší generace umělců a situace se v konkurenci stále aktivnějších soukromých sběratelů, kteří těžili z mohutnějícího trhu a aukcí, zdála být bezútěšná.

Galerie hlavního města Prahy má v současnosti díky porozumění ze strany svého zřizovatele možnost už popáté získat díla od autorů, jež dlouhodobě sleduje a uspořádala jim výstavu. Tato vazba je důležitá jak z hlediska programu nákupů, tak z hlediska efektivního nakládaní s kapitálem přiděleným magistrátem přímo pro tento úkol.

Jednak se tímto systémem GHMP posouvá ke zřetelněji vyprofilované kolekci, která odpovídá sledovaným tématům vytyčeným ve výstavním programu, a jednak těží ze vztahů s konkrétními osobnostmi, které recipročně přizpůsobují své ceny možnostem našeho rozpočtu.

Michal Pěchouček, Škola v přírodě - cyklus, č. pohled do výstavy Nová díla ve sbírkách GHMP, Městská knihovna, 2. patro, 2018.

Jan Grulich má zřejmě nejpodivuhodnější ředitelnu ze všech ředitelů základních škol v Česku. Jeho kancelář je umístěna v časoměřičské věži dobřanského autokrosového areálu.

Čtěte také: Příroda Libá a ubytování

Pan Grulich vidí i pětimetrovou hromadu sněhu, na níž dovádí několik školáků. Většina dětí se ovšem nachází uvnitř, v rozlehlé autokrosové klubovně, kde odděleny závěsem a posuvnou stěnou koexistují tři třídy: šesťáci až osmáci. U zdi duní hudba z reprobedny a kolem ní tančí skupinka dívek, na druhém konci místnosti se jeden žák pokouší preludovat na klavír.

Nejsme ale na hodině tělocviku ani hudební výchovy, vypukla přestávka a dobřanské děti ji tráví po svém. Některé sedí v kroužku a na čele mají přilepené lístečky se jmény celebrit − hrají hru Hádej kdo. Ostatní spolu jen tak klábosí. Mobilní telefon není vidět v rukou ani jednoho z dětí.

Jan Grulich letos řediteluje z časoměřičské věže autokrosového závodiště. "Ještě před třemi lety děti koukaly o přestávkách do mobilů a hrály hry. Lámali jsme si hlavu, co s tím. Pauzy jsou přece od toho, aby se žáci rozhýbali a uvolnili," vypráví ředitel soukromé základní školy Trivium Jan Grulich.

Nakoupil tedy piano, několik kytar a bicí. "Děti to strašně chytlo. Stáhli si z mobilů aplikace, jak na nástroje hrát − to jsem jim povolil −, a přestávky začaly vypadat úplně jinak. Na autokrosovém závodišti to teď vypadá trochu jako na škole v přírodě nebo na táboře, za pár minut ale začne regulérní vyučování, byť v improvizovaných podmínkách.

Budova v Dobřanech, v níž škola obvykle funguje, se právě přestavuje: k dvěma původním se nyní přidává třetí podlaží, protože dosavadní prostory nestačily stále většímu zájmu rodičů a dětí z nejširšího okolí. A to v době, kdy se školy v kraji potýkají s nedostatkem žáků. Dnes do tohoto populárního vzdělávacího ústavu chodí 178 dětí, po rekonstrukci se jich má do devíti tříd vejít 225.

Čtěte také: Školy v přírodě a očkování dětí

"Není to žádná věda. Nejsme alternativní škola. Jen přemýšlíme, jak to dělat, abychom děti neuspali, neunudili a neutloukli v nich zájem o vzdělání," vysvětluje přitažlivost své školy třiačtyřicetiletý ředitel Grulich.

O vyučování se "alternativně" nesedí na zemi či v kruhu, ale v běžných lavicích, děti se − pokud se zrovna o něčem živě nediskutuje − při vyučování o slovo hlásí, při příchodu kantora do třídy vstávají. Velká část výuky ale probíhá venku, a to i ve standardních podmínkách, tedy nejen nyní na autokrosovém závodišti.

Když se třeba deváťáci před několika dny učili o sirovodíku, vyrazili ze třídy ven, kde rozbíjeli zkažená vejce. Žáci šesté třídy zase tvořili vlastní atlas Orlických hor. Když se učili o nějaké rostlině, měli za úkol květinu při společné vycházce do přírody najít, vyfotit a vytvořit její "kartu" se záznamem polohy. Z karet vytištěných na fólii pak vznikl atlas umístěný před školou.

"Dnes jsme probírali písmeno G a pokoušeli se vzpomenout, ve kterých slovech ho najdeme. Někdo řekl slovo iglú. Tak jsme šli ven a postavili ho ze sněhu," říká učitelka první třídy, mladistvě vyhlížející čtyřicátnice Andrea Dašková.

Před sebou má jen 15 žáků − vedení školy dbá na to, aby třídy, zejména na prvním stupni, nebyly přeplněné. "A co jsme si při stavění řekli o severním pólu?" ptá se kantorka žáků.

Co tě ve škole zatím nejvíc baví? ptáme se její spolužačky. "Že chodíme bobovat," odpovídá dívka. I tohle patří ke zdejší škole. Když kantoři vidí, že děti jsou unavené, klidně vyrazí na část hodiny ven.

"Když napadne první sníh, jdou se koulovat, i kdyby byla na tu hodinu naplánovaná písemka. Máme syna ve druhé třídě a ještě se nestalo, že by se netěšil do školy. Sebastian a jeho spolužáci z 9. Do médií už pronikla zdejší akce Běháme s Emilem, kdy žáci běhají kilometr kolem školy − a to za každého počasí.

"Všude se mluví o tom, že dnešní mládež se málo hýbe, tak jsme si vzpomněli na Emila Zátopka. Motivovali jsme děti razítky a dárečky po uběhnutých 10 kilometrech. Říkali jsme si, že se zúčastní tak 20 děcek, a nakonec se rozběhala skoro celá škola včetně učitelů.

V minulosti se občas ozývaly kritické hlasy, že ve škole Trivium si děti sice hrají, ale moc se toho nenaučí. Pan Jech připomíná velký úspěch školy, která byla před čtyřmi lety vybrána do testování vědomostí patnáctiletých žáků ze zemí OECD zvaného PISA.

Jak funguje na dobřanské škole pedagogický kolektiv?

Spolupráce Vědy a Průmyslu podle Michala Pěchoučka

Za pozitivní změnou v propojení vědy a průmyslu stojí především změna ve vnímání univerzitních výzkumných pracovišť v očích jednotlivých průmyslových hráčů. „Příkladem může být dlouhodobá spolupráce s Katedrou kybernetiky na Elektrotechnické fakultě s firmou Toyota, která zde vytvořila společnou laboratoř. V ní je zaměstnáno asi patnáct lidí z naší univerzity. Jedná se o velkou aktivitu, za kterou stojí pan profesor Matas. Katedra počítačů, kterou vedu já, zase dojednává dlouhodobou spolupráci s firmou Avast. Myslím si, že firmy konečně začínají chápat, jaký potenciál na kreativitu, nové myšlenky a užitečnost základního aplikovaného výzkumu do průmyslové praxe na ČVUT je. A začínají to oceňovat,“ říká Michal Pěchouček.

V minulosti vznikaly problémy ze vzájemného nepochopení obou stran - zatímco podniky očekávaly, že akademická sféra bude řešit jejich problémy, akademici naopak požadovali, aby průmysl financoval jejich nápady.

„Ani jeden přístup není správný, pravda je spíše někde uprostřed. Právě požadavek okamžitých výsledků ve vztahu firem vůči univerzitám byl podle mnohých předních českých vědců největším důvodem oboustranných neshod. Klíčová je přitom perspektivní kooperace. „Musím říct, že naše škola spolupracuje právě s těmi firmami, které chápou nutnost dlouhodobé spolupráce pro řešení problémů v budoucnosti. Ty, které chtějí pouze okamžitý, finančně výnosný efekt, pouštíme z hlavy. Na trhu pořád existují subjekty, které si myslí, že na univerzitách najdou levnou pracovní sílu, která jim za malé náklady vyřeší problémy, které mají dnes a potřebují je mít za dva měsíce vyřešené.

Kromě ČVUT se však propojení vědy a průmyslu daří i v oblasti chemických oborů. „Chemie zažívá obrovský rozmach díky úspěchu, který zde zasel profesor Holý z VŠCHT. Na Elektrotechnické fakultě ČVUT je to spousta oborů, které se týkají silnoproudé energie, kde se daří spolupráce s firmou ČEZ. V souvislosti s aplikací umělé inteligence do jednotlivých odvětví průmyslu je v současnosti velmi v kurzu oblast automobilů.

Ruku v ruce s nástupem elektromobilů jde i aplikace takzvaných autonomně řízených vozů. „To, že existují už dnes, je pravda. Je jasné, že za deset let od dnešních dnů bude exponenciálně stoupat počet aut, jež budou samy jezdit po silnici. Myslím si, že prvním typem využití autonomní dopravy bude dálková přeprava zboží pomocí kamionů. Dálniční úseky budou podle mě automatizovány poměrně brzo. Je to otázka legislativy. Některé země na druhou stranu ještě pořád vzdorují a jejich legislativa připravena není. Z vědeckého pohledu už se jedná o problematiku, která je fakticky vyřešená, byť existují nějaké dílčí problémy, které se budou muset řešit.

Jednoznačně největší výhodou autonomního řízení by měla být bezpečnost. „V současné době ročně zahyne za volantem více než milion lidí. S autonomními vozy a dopravou se zvýší bezpečnost o více než devadesát procent. Příčiny havárií budou časem výrazně eliminovány. Dopravní nehody totiž vznikají primárně kvůli nepozornosti řidiče, což tímto způsobem řízení odpadá. Dalším faktorem, který hraje při havárii roli, je technická závada na vozidle. Ta také vymizí, jelikož auta budou systematicky servisována, budou je vlastnit určití operátoři, kteří se o ně budou starat, a zároveň bude levnější auto vyřadit,“ myslí si Michal Pěchouček.

Zajímavým konceptem není jen autonomní řízení, ale i pohon. Elektrická auta jsou jednodušší na výrobu, kdy je zároveň zapotřebí výrazně méně lidí. „Největší revoluce přijde v oblasti sdíleného řízení. Auta budou daleko více pronajímaná, prodávat a kupovat se bude spíše mobilita než samotná auta. V tomto kontextu mi přijde skoro až směšné a iracionální chování mnohých vlád na světě, které omezují firmu Uber a kladou jí překážky s tím, že preferují stávající taxi služby. Nedává to absolutně smysl, protože přesně takhle bude fungovat doprava blízké budoucnosti.

Robotizace v současnosti tolik pracovních míst neohrožuje, jelikož většina jich už v této oblasti zabrána byla, daleko více však ohrožuje pracovní trh intelektuální umělá inteligence. „Děje se tak proto, že je levnější a jednodušší. Současná pracovní síla, která je placena v oblasti intelektuální práce, je oproti umělé inteligenci méně efektivní a je také dražší.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Adam Mašek, foto: Michal Pěchouček.

Umělá Inteligence a Budoucnost Dopravy

Profesor Michal Pěchouček učí roboty, počítače i drony, jak se samostatně rozhodovat a hlavně: jak být stále chytřejší a nápaditější. Je podle něj umělá inteligence příslib nebo hrozba? A ve kterých oborech se roboti uplatní lépe než lidé? I na to odpovídal v Hyde Parku Civilizace ředitel Centra umělé inteligence.

Budoucností dopravy ve městech jsou podle mnoha futurologů automobily automatizované, sdílené nebo na vyžádání. Ovládané umělou inteligencí by měly být schopné zajistit bezpečný a rychlý přesun z místa na místo.

Právě autonomní vozy jsou jedním z témat pro tým profesora Pěchoučka. A ne jen teoreticky - už v současné době se podílí třeba na algoritmech pro autonomní taxislužbu v Singapuru.

Aby mohly jednou autonomní automobily zachraňovat lidské životy, šetřit palivem a urychlit dopravu, je třeba, aby byly schopné úplné samostatnosti v terénu. A to není možné bez robotů, kteří se učí, jak vnímat a mapovat své okolí, přizpůsobit se změnám a vždy najít nejlepší cestu k cíli. Spoléhají nejen na kameru, ale také na informace proudící ze svých končetin.

„Kombinací těchto dat si robot vytváří model propustupnosti terénem. A dokáže tuto informaci extrapolovat na terény, kde sice sám nebyl, ale třeba je viděl,“ vysvětluje Jan Faigl z Centra umělé inteligence na ČVUT.

Řidič bude vymírat. Povolání řidič se stane pouze hobby.

V takovém mapování mu mohou pomoci drony, což je další velmi populární obor na poli umělé inteligence. Ovšem z ptačího pohledu krajina vypadá jinak než z kamery těsně nad zemí. Navíc ne vše, co vypadá schůdně, je pro stroj při průchodu bezpečné - terén může být třeba příliš měkký. A naopak - ne vše, co vypadá na snímku shora jako překážka, je nepřekonatelné.

„Právě tam se objevuje ta největší výzva; kdy máme věřit senzoru, a kdy má robot zkusit si ověřit tuto hypotézu a zkusit, jestli projde něčím. Typickým příkladem je třeba vysoká tráva,“ vysvětluje Jan Faigl.

Automatizace Leteckého Provozu

Další projekt, na němž tým profesora Pěchoučka pracuje, je automatizace leteckého provozu ve Spojených státech. Pražští experti na umělou inteligenci totiž dokázali vytvořit systém, který simuluje provoz nad Spojenými státy. „Díky tomu mohou vědci virtuálně experimentovat,“ vysvětloval na ČT24 Michal Pěchouček.

Mohou si tak zkoušet nejrůznější scénáře, například různou míru zasahování lidských nebo autonomních operátorů do řízení provozu. V reálném provozu není možné něco takového zkusit - velmi rychle by to totiž mohlo skončit katastrofou.

„Ukazuje se, že člověk tam pořád být nemusí. Ukazuje se, že ideální je nahradit tam člověka úplně,“ popisuje výsledky experimentů Pěchouček. „Ideální je používat pro tu nejjednodušší část vypouštění letadel nahoru a jejich přistávání algoritmy a mít tam člověka jen jako hlídače.“

Umělá inteligence v Pokeru

Počítač sehrál víc pokerových partií, než všichni lidé v historii dohromady. Další výzvou je dlouhodobě nezávislé fungování těchto autonomních strojů bez ohledu na počasí a dalších podmínky. „Umělé inteligence“ se tedy musí učit poznávat svět kolem sebe rovnou dvěma způsoby.

Jak to vypadá, popisuje Tomáš Krajník z Centra umělé inteligence: „Zaprvé se učí krátkodobé děje - jak kolem chodí lidé, jezdí vozidla; ale také se snaží učit děje dlouhodobější, což mohou být třeba změny osvětlení, počasí a podobně. Obyčejný strom vypadá jinak v létě a v zimě, nemá listí a sníh prostředí úplně změní.“

Díky tomuto přístupu k učení je takový robot schopný orientovat se i po setmění, i když data z kamery mu říkají o světě kolem něco jiného než ve dne.

Dalším z oborů, kterým se v Centru umělé inteligence věnují, je i teorie her. A jeden z úspěchů, který v tomto oboru čeští vědci zaznamenali, se týká pokeru. Vloni totiž člověk vyklidil umělé inteligenci pole v další hře - tentokrát to byl poker a jeho varianta Texas Hold Them. V týmu na Albertské univerzitě v Kanadě, který vytvořil vítězný algoritmus DeepStack, byli i tři Češi - Martin Schmid a Matěj Moravčík z Karlovy Univerzity a Viliam Širý z ČVUT.

Ti pomohli vyvinout program, který dokázal pracovat s neúplnými informacemi, které jsou podstatou pokeru. Na obrovském množství partií, které hrál algoritmus sám proti sobě, se pak tuto hru perfektně naučil. „Ten počítačový program si pravděpodobně zahrál víc partií pokeru než všichni lidé dohromady během celé historie lidstva,“ konstatuje Viliam Širý.

Jejich algoritmus se tak stal nejzkušenějším hráčem pokeru na světě. A své zkušenosti zúročil. Ne, že by vyhrál každou partii, ale uměl si vždy spočítat pravděpodobnost úspěchu, takže dlouhodobě měl úspěšnost, které se soupeři nemohli rovnat.

tags: #pechoucek #skola #v #prirode #program

Oblíbené příspěvky:

• Životní prostředí Ústí nad Labem
• Účinné čištění odpadů
• Tvorba kapely Komunál
• Horolezectví a příroda v ČR
• Norské fjordy a vodopády