Co je to perola barroca: Podstata a charakteristika baroka

Baroko či barok (zřejmě z port. pérola barroca - perla nepravidelného tvaru) je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích koloniích.

Název baroko měl stejně jako gotika původně hanlivý přídech. Mohl za něj kontrast mezi barokními a renesančními díly, která byla považována za vzor dokonalosti. Z pohledu současníků (a pozdějších badatelů) nově vznikající díla trpěla oproti renesančním pracím četnými nedostatky. Snad právě proto byla nakonec označena původně portugalským slovem označujícím perlu nedokonalého tvaru - pérola barroca.

Původ a vývoj baroka

Nejpravděpodobnější výklad slova baroko je, že pochází z portugalštiny, výraz perles baroques se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. V sedmnáctém století je zaznamenáno užití termínu „barokní“ ve významu „tordovaný“ (kroucený). Podobně jako označení mnoha jiných slohů bylo však i baroko pojmenováno až zpětně a i v tomto případě mělo toto dodatečně používané označení pejorativní přídech.

Charakteristiku baroka jako pozdního, krouceného a pravidla překračujícího slohu použil ve dvacátých letech dvacátého století historik umění Vojtěch Birnbaum při formulaci tzv. Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Tato komponenta se výrazně projevila především po Tridentském koncilu.

Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. manýrismu. Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl (mj. právě Tridentským koncilem) formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. protireformaci hovoří jako o „katolické reformaci“.

Čtěte také: Objevte přírodní krásy Velké Británie

Jasné vytýčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem.

Šíření baroka v Evropě

V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí.

Ačkoli si nový sloh v Itálii získal oblibu již v XVI. století, většinu Evropy a s ní i Nový svět ovládl až ve století následujícím. V četných zemích se navíc stal účinným nástrojem katolické církve soupeřící s protestanty. Tato jeho úloha byla umocněna po skončení Třicetileté války, po které byla přijata zásada „cuius regio, eius religio“ (čí země, toho víra).

Zatímco stavby ve střední Evropě, a to i u nás byly po celé XVII. a XVIII. století budovány převážně v dynamickém baroku, ve Francii se prosadila za Ludvíka XIV. jeho umírněnější, klasicistní varianta, jak dokazuje zámek ve Versailles.

Charakteristické rysy baroka

Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Německé dějiny umění zde velmi trefně hovoří o tzv. „Gesamtkunstwerku“, což lze česky přeložit jako „celostní umění“.

Čtěte také: Sport v přírodě: Benefity

• Malba se stává iluzionistickou.
• V architektuře předstírá plastické prvky - architektura používá malbu napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu (drapérie).
• Významně se uplatňuje ornamentální štukatura.
• Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry architektury a malby).
• Výrazným prvkem barokního umění je pohyb.

Zatímco renesanční umění je z tohoto hlediska statické, jeho ideálem je stavba vybudovaná na půdorysu kruhu, pak baroko je dynamické a jeho ideálem je ovál či elipsa. Barokní stavbu, sochu, kašnu atp. je nutné vnímat v pohybu - obcházet. Barokní stavby také byly vědomě komponovány k obcházení, ke stálému objevování nových pohledových os, k rafinované hře se světlem, s krajinou. Zatímco klasicismus (včetně tzv. barokního klasicismu) reprezentují „nekonečné“ pohledy do dáli (Versailles), pak barokní architektura je komponována také na pohledových osách, ovšem tam, kde klasicismus cítí „nekonečný výhled“, umisťuje baroko tzv.

Významní umělci baroka

Raně barokní architekturu reprezentují Giacomo della Porta, Vignola a Carlo Maderno. Nejvýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především Pietro da Cortona, Filippo Juvara, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Lucas von Hildebrandt, Balthasar Neumann, a také rozvětvená rodina Dientzenhoferů, jejíž dva členové, otec Kryštof a syn Kilián Ignác, působili převážně v Českých zemích. Dalším významným architektem působícím v Českých zemích je Jan Blažej Santini.

Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou především tito pánové: Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo, Pietro Da Cortona, Andrea Pozzo. Z autorů působících v českých zemích lze jmenovat především Karla Škrétu pro raný barok, Petra Brandla a Václava Vavřince Reinera pro barok vrcholný až pozdní (Reiner).

Takřka synonymem barokního sochařství je již jednou zmiňovaný Gian Lorenzo Bernini. Tento Ital svým slohotvorným významem prakticky závazně určil podobu barokní sochy. Na něj do jisté míry navazují takřka všichni ostatní barokní sochaři, včetně našeho nejvýznamnějšího sochaře Matyáše Bernarda Brauna.

Za nejvýznamnějšího skladatele barokní hudby bývá považován Johann Sebastian Bach, jehož smrt (1750) se kryje s datem, jež bývá někdy považováno za konec barokní éry. Přidat k němu lze například „slunného Itala“ Antonia Vivaldiho, tvůrce mnoha barokních oratorií Georga Friedricha Händela nebo Claudia Monteverdiho.

Čtěte také: Přežití v divočině: hmyz

Baroko v českých zemích

Tato slova platí i pro Čechy, kde obraz měst a krajiny dotváří mnohé barokní chrámy, sochy či boží muka. Také v Karlovarském kraji najdeme díla rodiny Dietzenhoferů, předních barokních architektů, kteří stojí za stavbou chrámu Máří Magdalény v Karlových Varech či takovým skvostem, jakým je pražský chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Vedle kostela Panny Marie pak lze vzpomenout v kraji barokní kostely v Chebu a nedaleko ležící Svatý kopeček, Chýši, Rabštejn či Teplou (město). Mnohé zámecké areály a chrámová průčelí byly po celých Čechách vyzdobeny vynikajícími sochařskými díly rodiny Braunů, Brokofů či Prachnerů a mnohých dalších umělců.

V Českých zemích je to velmi dobře patrné po roce 1721 a 1729, kdy došlo k blahoslavení a svatořečení nejvýznamnějšího českého barokního světce Jana Nepomuckého. Proces, který tehdy probíhá lze opsat biblickým podobenstvím o soli, která ztratila slanost, neboť zde vskutku dochází k velmi dobře patrné ztrátě vědomí původního zacílení a poslání.

Ve střední Evropě je však asi opravdu lepší mluvit o pozdním baroku, neboť zde nedochází k tak výrazné proměně. Pozdní baroko je virtuózní podobou slohu, kterou například v architektuře reprezentuje náš Kilián Ignác Dientzenhofer, v malbě Václav Vavřinec Reiner či Kosmas Damián Asam.

tags: #perola #barroca #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Euro 6e a Euro 7
• Sifony v kuchyni
• Obnovitelné zdroje energie
• Bezpečná likvidace CTD
• Detailní informace o velevrubu tupém