Výskyt husice nilské v české přírodě

Husice nilská byla donedávna u nás považována za velmi vzácného zatoulance z Afriky. V posledních letech se ale s nimi setkáváme ve volné přírodě stále častěji, dokonce i s mláďaty. I přesto, že jde o nepůvodní druh, který do naší fauny podle odborníků nepatří, asi těžko někdo zabrání jeho dalšímu šíření. Každopádně jde o velmi pěkné ptáky.

Historie výskytu v České republice

V České republice byla poprvé zjištěna na jižní Moravě v roce 1995, poté se objevila ve středních Čechách (1999), následoval výskyt ve východních Čechách (2002) a zároveň i na střední Moravě (2002). V roce 2011 zaznamenali ornitologové dokonce tři úspěšná hnízdění tohoto exotického druhu v Ústeckém kraji, opět v Chomutově a další v Duchcově a v Počeradech. V tomtéž roce se již třetím rokem pokoušel zahnízdit další pár na Hradeckém rybníku v Tovačově. První dvě mláďata se zde ale objevila až v roce 2013. V následujícím roce vyvedl tovačovský pár 6 mláďat, ale od roku 2015 se přemístil na štěrkovnu u Krčmaně, kde vyvedl 9 mláďat. V letošním roce opět zahnízdil asi stejný pár u Krčmaně a nyní se stará o 9 mláďat.

Popis husice nilské

Pokud stojí na břehu, tak nejde přehlédnout jejich dlouhé růžovofialové nohy. Husice nilská je o trochu menší než husa velká. V letu má výrazné bílé plochy v křídlech. Je šedohnědá s tmavě hnědou skvrnou kolem oka a má zelenou pásku v křídle. Ornitologové budou sledovat další vývoj a rozšíření husice nilské u nás a uvítají jakékoli informace od veřejnosti, rybářů i myslivců.

Obecné informace o fosforu

V přírodě se fosfor vyskytuje pouze ve sloučeninách obvykle v doprovodu arsenu, nejrozšířenější jsou soli kyseliny fosforečné - fosforečnany. a fosforit Ca3(PO4)2. Nejvyšší obsah fosforu (26.75%) ze všech minerálů má nerost lithiofosfát Li3PO4, celkem bylo popsáno přes 600 nerostů s obsahem fosforu, většinou se jedná o fosforečnany, např. berlinit AlPO4, farringtonit Mg3(PO4)2, nalipoit NaLi2PO4, olympit LiNa5(PO4)2, buchwaldit NaCaPO4, existují také minerály ve kterých se fosfor vyskytuje jako difosforečnan, např. pyrofosfit K2CaP2O7, pyrocoproit MgNa2P2O7 nebo amhemit (K,Na)2Mg2P2O7·5H2O, přírodní fosfidy jsou poměrně vzácné, např. Ve formě hydroxilfosforečnanu vápenatého Ca5(PO4)3(OH) se fosfor vyskytuje v kostech obratlovců. Hmotnostní zlomek fosforu v těle průměrného člověka dosahuje relativně vysokých hodnot 0,0064-0,0096. Celkové zásoby fosfátů se odhadují na 71 miliard tun, z toho připadá 50 miliard tun na Maroko a Západní Saharu. V roce 2011 se nejvíce fosfátů vytěžilo v Číně (72 Mt), USA (28,4 Mt), Maroku (27 Mt), Rusku (11 Mt) a Brazílii (6,2 Mt).

Historie objevu fosforu

Podle nepodložených zdrojů znali fosfor pod názvem escarbuel již alchymisté ve 12. století. Autorem názvu escarbuel je údajně arabský alchymista Alchid Bechil. Podle ověřených zdrojů objevil fosfor ve vlastní moči německý alchymista Henning Brandt roku 1669 v Hamburku. Izolaci fosforu provedl destilací moči zahuštěné pískem, páry nechal kondenzovat pod vodní hladinou.

Čtěte také: Formaldehyd a jeho vliv

Průmyslová výroba fosforu se provádí v třífázových elektrických obloukových pecích elektrotermickou redukcí fosforečnanu vápenatého uhlím za přítomnosti křemenného písku (Wöhlerova metoda). Fosfor je základní surovinou pro výrobu termické kyseliny fosforečné, která se vyrábí spalováním fosforových par s následnou absorpcí ve vodě. Pokud se oba stupně výroby, tj. spalování fosforu i absorpce provádí v jednom zařízení, jedná se o tzv. postup IG, pokud je absorpce prováděna v samostné absorpční koloně, jedná se o proces TVA. Při teplotě 90-110°C vzniká hemihydrát, při teplotě nad 110°C vzniká bezvodý síran. Surová extrakční kyselina fosforečná obsahuje značná množství arsenu, který se odstraňuje vysrážením přídavkem roztoku sulfidu sodného Na2S. Vzniklý špatně rozpustný sulfid arsenitý As2S3 se separuje filtrací.

Bílý fosfor se využívá zejména ve farmacii a pro výrobu zápalné munice. Červený fosfor k výrobě zápalek, v pyrotechnice a k výrobě celé řady sloučenin fosforu. Černý fosfor slouží k výrobě polovodičů. Chlorid fosforitý PCl3 a chlorid fosforečný PCl5 jsou chloračními činidly v organické chemii (příprava chloridů karboxylových kyselin). Oxid fosforečný P4O10 se používá jako velice silné dehydratační činidlo. Fosfid vápenatý Ca3P2 po styku s vodou uvolňuje samozápalný difosfan P2H4 a používá se jako náplň signalizačních prostředků pro námořnictvo. Prudce jedovatý fosfid zinečnatý Zn3P2 se používá jako deratizační prostředek. Fosforečnan železitý FePO4 je účinnou složkou přípravků pro hubení slimáků. Trifenylfosfin (C6H5)3P je součástí katalyzátoru při přípravě řady aromatických látek (výroba benzenu z acetylenu).

Zastaralý název fosforu byl podle Presla i Jungmanna kostjk, Amerling v roce 1852 používal pro fosfor název kostík, od roku 1863 se používá Riegrův název fosfor. Fosfor byl společně se strabíkem a otrušíkem řazen do čeledě prvků jedovatých, otravujících aneb otrušivých. Další historické názvy chemických prvků.

Aminokyseliny, peptidy a bílkoviny

Aminokyseliny jsou základní stavební jednotky proteinů. Chemicky jsou to organické sloučeniny navzájem spojené peptidovou vazbou. V aminokyselině musí být přítomna alespoň jedna primární aminoskupina -NH2 a současně alespoň jedna karboxylová skupina -COOH. V přírodě bylo prokázáno více než 700 různých AMK. Proteinogenní aminokyseliny, nebo-li také kódované, se vyskytují v bílkovinách jako L-alfa-aminokyseliny (výjimkou je glycin). Je to dáno chemickým uspořádáním, které je nezbytné pro biogenní funkci.

Bílkoviny (proteiny) neboli polypeptidy jsou organické makromolekulární látky. Jejich molekulová hmotnost přesahuje 10 000. Skládají se z aminokyselin v počtu větším než 100. Typický protein jich obsahuje 200-300. Aminokyseliny v peptidu jsou vzájemně vázány peptidovou vazbou. Peptidová vazba spojuje jednoduchou kovalentní vazbou aminoskupinu jedné aminokyseliny a karboxylovou skupinu druhé aminokyseliny. Polykondenzací vzniká libovolně dlouhý řetězec aminokyselin. Konec řetězce, který má volnou (nezreagovanou) aminoskupinu, se nazývá N-konec. Na opačné straně řetězce nalezneme naopak volnou karboxylovou skupinu.

Čtěte také: Voda v přírodním prostředí

Struktura proteinů vychází z uspořádání aminokyselin v řetězci. α-helix: Řetězec je stočen do pravotočivé šroubovice. Délka jednoho závitu šroubovice je rovna 3,6 aminokyselinových zbytků. Terciární strukturu charakterizují další intramolekulární vazebné interakce. Například disulfidické můstky, iontové vazby a van der Waalsovy síly. Kvarterní struktura vzniká u proteinů, které se skládají ze dvou a více polypeptidových řetězců. Jejich spojení zajišťují vzájemné extramolekulární vazebné interakce. Kvarterní strukturu nalezneme například v hemoglobinu. Denaturace bílkovin je proces, kdy se mění sekundární a terciární struktura. Protein tímto ztrácí biologickou aktivitu.

Čtěte také: Televize a outdoorové aktivity

tags: #pi #výskyt #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Blýskáček řepkový: prevence
• Škola v přírodě: Seznam věcí
• Hostím u Berouna
• Recenze mycích stolů
• Přírodní Krásy Rakouských Alp