Pohlaví, příroda a výchova: Hlubší pohled

Společenské role mužů a žen, genderová socializace, rovnoprávnost a podoba současné rodiny jsou aktuální společenská témata, která vzbuzují kontroverze a politické spory. Vzhledem k citlivosti této debaty je potřeba se držet přesných termínů.

Biologický pohled na pohlaví

Pohlavnost je primárně reprodukční funkcí biologického druhu, podmínkou jeho zachování. První proto musí být studovat pohlavnost biologicky, takříkajíc zvenčí. Pak teprve přichází pohled medicíny, která slučuje přírodovědeckou objektivitu s hodnocením.

Pohlavnost je v přírodě velmi rozšířený jev. Součinnost dvou pohlaví, samičího a samčího, zajišťuje promíchání dědičných vloh, rozšiřuje jejich variabilitu a zvyšuje tak schopnost druhu přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám prostředí.

Je velmi důležitý rozdíl v „nákladech“, které musejí obě pohlaví do reprodukčního procesu investovat. Reprodukční vklad samiček savců, které živí ve svých vnitřních pohlavních orgánech embrya, kojí a pečují o první krůčky mláděte, je mnohem větší než u samců, kteří tvoří jen malé buňky - spermie a nebývají obdařeni „otcovskými instinkty“.

Reprodukční strategií samců je oplodnit co největší počet samiček a o jejich další osud se pak nestarat. Samičky musejí být proto mnohem zdrženlivější ve volbě sexuálního partnera, poněvadž jejich zájmem je ho k sobě připoutat aspoň po dobu, kdy budou zaneprázdněny mateřstvím.

Čtěte také: Vliv prostředí na pohlaví zvířat

Biolog se nemůže nezeptat, jakou evolucí pohlavnost v dlouhých geologických obdobích procházela. Zdá se, že průvodním znakem hominizace se stala monogamie a že už v procesu biologické evoluce se ukazuje pro nejvyšší životní formy výhodné tvořit víceméně pevné rodičovské páry.

V rodu Homo postupně vzniká to, čemu říkáme „kultura“.

Terminologie: Sexualita a Gender

„Sexuální orientace“ je široký pojem, který můžeme pro praxi nahradit pojmem „sexuální přitažlivost“, který odpovídá i ostatním charakteristikám, jako je sexuální orientace, identita a chování a „romantické“ přitahování.

Nyní často skloňované slovo „gender“ znamená postoje, pocity a chování, které daná kultura spojuje s biologickým pohlavím osoby. Někdy už od dvou let věku, kdy ještě zdaleka nejde o uvědomělou sexualitu, se někteří chlapci chovají ve svých hrách a zálibách jako děvčata, chtějí být - nebo dokonce věří, že jsou - děvčaty; pro transgenderová děvčata platí totéž v obrácených barvách.

Genderová identita tedy u nich neodpovídá pohlaví určenému (aktivisté říkávají „přidělenému“) při porodu nebo primárním či sekundárním charakteristikám osoby. Poněvadž je genderová identita vnitřní pocit, nemusí být nutně viditelná pro okolí. Nesprávná genderová identita je pravidelně provázená utrpením, rozladou, „sexuální dysforií“.

Čtěte také: Ekologické dopady vychýleného poměru pohlaví

„Upevněná genderová identita“ znamená genderovou identitu osoby po „odtajnění“ (coming out) jako transgender nebo po přeměně, „tranzici“ (sociální či lékařské).

Genderová Dysforie

Autoritativní zdroj pro USA (DSM-5) uvádí výskyt (prevalenci) pohlavní dysforie od 0.005% až 0.014% u rozených mužů a prevalenci od 0.002% až po 0.003% u rozených žen. Je to tedy vzácný stav, i když podle jiných pramenů jsou čísla vyšší; stěží však může jít o řády.

Transgenderové osoby zažívají víceméně intenzívní pocit genderové rozlady (dysforie), pro kterou někdy - ale ne vždy - vyhledávají lékařskou pomoc. Genderová rozlada, která se objevila v dětství, ve značném množství případů sama vymizí s dosažením dospělosti, mj. pomocí psychoterapie.

Stav nově získaného pohlaví není dokonalý (ve všech tělesných buňkách zůstává vzozená kombinace chromosomů X a Y, zůstává masivní kostra a svalstvo u rozených mužů atd.), přesto však jistá část transgenderů se cítí po tranzici lépe a jejich rozlada mizí.

I u lékařsky změněných transsexuálů je však mnohem vyšší počet duševních nemocí a sebevražd, než v běžné populaci. Mnozí výzkumníci to svádějí na nepřátelský tlak okolí, nepochopení, odsudky, popř. výsměch, nezdá se však, že by tím byly vystiženy všechny příčiny.

Čtěte také: Rovnováha mezi pohlavím, ekologií, duchovností a vztahy

Co je příčinou vzniku pohlavní dysforie, se úplně neví. Podíl genů se obecně vyjadřuje pojmem dědivosti, heritability. To je míra toho, jak dalece se potomci podobají rodičům. Heritabilita se ale obtížně zjišťuje a údaje z různých zdrojů se dají srovnávat jen s jistou mírou přibližnosti.

Ze studia příbuzenského výskytu pohlavní dysforie, kterému jsou k dispozici rafinované prostředky statistiky, plyne heritabilita dosti vysoká, obvykle uváděná v rozmezí 30-60%.

Americká psychologická asociace k tomu říká: „Neexistuje žádné jednoduché vysvětlení, proč jsou někteří lidé transgendeři. Různost projevů a prožitků trangenderství vylučuje jednoduché a jednotné vysvětlení. Mnoho odborníků soudí, že biologické faktory, jako genetické vlivy a koncentrace hormonů v předporodním období, rané prožitky a zkušenosti v mladém věku i v dospělosti mohou všechny přispět k rozvoji transgenderové identity.”

Bylo provedeno mnoho studií, jestli se nějak liší mozek transgenderů od “cisgenderových” kontrol (normálních lidí), speciálně v oblastech, ve kterých se mozky žen a mužů liší standardně.

Všeobecně se má za to, že transsexualismus je výsledkem disharmonie mezi tím, jak se v embryonálním vývoji určují sexuální charakteristiky pohlavního ústrojí na jedné a mozku na druhé straně.

V průběhu embryonálního vývoje se pohlavní orgány zakládají pod vlivem pohlavních chromosomů X a Y v prvních dvou měsících, ale definitivní určení pohlavnosti mozku probíhá až velmi pozdě, zdá se, že okolo porodu. Toto období rozhoduje o budoucí identifikaci s pohlavím, kdy se mozek maskulinizuje nebo feminizuje.

Když se v tomto kritickém období poruší souhra mezi ženskými a mužskými hormony (estrogeny a androgeny), může dojít k transgenderismu. Byly už provedeny i molekulárně genetické studie ke zjištění, které geny za poruchu regulace genů odpovídají, žádná však nebyla až dosud dostatečně veliká.

Genderová dysforie se nezdá mít žádný “velký” gen, její genetickou složku představuje velké množství “malých” genů, případně s prahovým účinkem.

Znamená to, že u jednoho člověka se sklonem ke genderové dysforii se sejde větší množství podpůrných genových variant, které ve vzájemné interakci a v interakci s prostředím (výchovou apod.) vyvolávají menší nebo větší pocit pohlavní dysforie.

Homosexualita: Genetika a prostředí

Častost homosexuality, tj. přitahování k témuž pohlaví, které bylo osobě přiřčeno při narození, se v populaci udává na 4-10% (v USA). Výzkum biologické stránky homosexuality je v plném proudu; bylo by ovšem mylné předem předpokládat, že biologie toto směřování úplně objasní. Vždyť ani přitahování k druhému pohlaví (heterosexualita) zdaleka není a nedá se objasnit jen biologicky.

Homosexualita je opět polygenní znak, je podmíněna řádově stovkami genů. Z toho plyne, že rozložení sexuální přitažlivosti bude vytvářet zvonovitou křivku, která bude mít vrchol někde okolo středu a dva stále “tenší” konce, obsahující extrémní hodnoty: na jedné straně minimální puzení k homosexuální orientaci, na druhé straně maximální puzení, kterému bude popř. těžké odolávat.

Z těch několika set zmíněných genetických faktorů homosexuality má jeden každý svůj pozitivní, I když třeba velmi malý, příspěvek k přitažlivosti vlastního pohlaví.

Je potřeba zdůraznit, že tato zvonovitá křivka není součástí nějaké křivky, která by platila pro lidskou populaci vcelku. Homosexuální přitažlivost nepředstavuje prostě “tenší” konec křivky celé populace. Celo-populační křivka přitažlivosti k témuž pohlaví by vypadala takto: měla by dva zásadní vrcholy s nulovou přitažlivostí, které jsou dány “megafaktory” - chromosomy X a Y a někde u vyšších hodnot sexuální přitažlivosti by měla malou samostatnou zvonovitou křivku.

Jak je velký podíl genů na celkovém určení pohlavní přitažlivosti k témuž pohlaví? V roce 2019 byly v nejprestižnějším časopise Science uveřejněny výsledky mamutí molekulárně genetické studie, která asi nadlouho určí, co nám věda může říci o genetice homosexuality.

V tomto výzkumu bylo vyšetřeno neuvěřitelných 750 000 lidí na složení všech jejich genetických vloh (což je tzv. celogenomové sekvenování). Nenašel se žádný “velký gen” pro homosexualitu, jen stovky genů s drobným účinkem.

V této studii odpovídá genetika (heritabililta) maximálně za 8-25% homosexuálního chování v populaci, podle jiného způsobu výpočtu z téhož materiálu však jen za 1%. Pro srovnání: heritabililta vysokého krevního tlaku se udává v rozmezí 30-60%, koronární nemoci 40-60%, schizofrenie 70-80%, tedy mnohem výš než v případě homosexuality.

Vliv prostředí na vznik přitažlivosti k vlastnímu pohlaví se považuje za malý. Celkově je tedy determinace homosexuální přitažlivosti v populaci rozprostřená od zanedbatelné po výraznou (s vrcholem někde v okolí průměru homosexuální přitažlivosti), ale v důsledku nízké heritability a slabého vlivu prostředí to není determinace úplná.

Nejen že úplná determinace homosexuality není dokazatelné z dosavadních vědeckých dat, ale odporovala by i zkušenosti, kterou všichni máme s přitažlivostí heterosexuální, které můžeme, ale nemusíme vyhovět. Filosoficky by se dala plná biologická determinace homosexuální přitažlivosti zdůvodnit jen tehdy, kdyby se dala zdůvodnit determinace všeho našeho konání.

LGBTQ+ a společenský kontext

Vědeckou biologicko-lékařskou definici akronymu LGBTQ+ bychom marně hledali. Homosexualita a transgenderismus mají společné to, že jsou to minoritní až extrémně vzácné poruchy či varianty reprodukční funkce. Jsou podmíněné polygenně, bez “velkého” genu, z čehož je možné usuzovat na značný rozptyl intensity mezi jednotlivci.

Jejich povaha a vznik jsou však různé: homosexuálové nepochybují o své identitě dané při porodu a jsou s ní ve shodě, jejich apetence není nutkavá, jejich homosexuální chování je často svobodně zvolené.

Transgenderové osoby v civilizované zemi, jako je naše, by neměly vyžadovat a ani nevyžadují zvláštní ohledy, poněvadž nejsou na veřejnosti stigmatizovány (co se případně děje v rodinách, není bohužel věc řešitelná zákonem, ani v učebnicích dějepisu) a většinou nemají zájem na veřejném odtajňování, naopak měnívají bydliště, zaměstnání apod.

Vytvoření akronymu LGBTQ+ je účelovým sloučením různorodých minorit, má posílit tlak na veřejnost, hlavně pokud jde o přiznání určitých práv homosexuálům. LGBTQ+ je nanejvýš sociologická, ale nikoliv biologicko medicínská kategorie, poněvadž se vztahuje k velmi nesourodé skupině stavů. Naznačuje vliv zájmových kruhů (ten se projevuje i v požadavcích na pozitivní stranění, které jsou někdy vědcům adresovány), popř. až sklon k ideologizaci, tím, že se uměle zveličuje společenská důležitost témat.

Co se týká samotného slova “gender”, pokud je používáno pro kulturní “interpretaci” či nadstavbu biologické pohlavnosti, tak jako je šat kulturní nadstavbou nad lysou kůží a umění stolničit nadstavbou nad hltáním potravy, označuje “gender” něco nového, co obohatilo náš obzor i jazyk.

Genderové stereotypy a vzdělávání

Je potřeba odmítnout genderový aktivismus až agitátorství, jak se jeví např. v této pasáži: „Očekávaný výsledek učení by měl žáka směrovat k poznání, že tzv. sociální, resp. genderový řád je utvářen a vynucován autoritami a ti, kteří se mu vymykají, mohou být objektem pronásledování a diskriminace. Snahy o emancipaci (např. boj žen za politická a sociální práva, zrovnoprávnění LGBTQ+ komunit ve věcech rodinného práva) byly a jsou blokovány využíváním historických argumentů, které odkazují k tradicionalisticky pojatému trvání neměnných rolí. Vyučující volí obsah zejména s ohledem na aktuální emancipační snahy přítomné ve společnosti.“

Rozdíly mezi muži a ženami ve vědě a technice

Fakta v USA říkají, že převaha mužů nad ženami je ve vědě a technice skutečně zřetelná, zejména v matematice a fyzice. V různých testech matematických schopností většinou výše skórují muži než ženy. Týká se to zejména eukleidovské geometrie a složitějších úsudkových příkladů. Mezi studenty matematiky jsou ženy zastoupeny velmi málo.

Od roku 1950 se v USA každoročně uděluje „Fields Medal", jakási matematická Nobelova cena. Žena ji zatím nikdy nezískala. V Mezinárodní matematické olympiádě získalo v letech 1964-2008 jen 34 soutěžících tři a více zlatých medailí. A jen jedna z nich byla dívka.

Vysoké zastoupení žen v „empatických" profesích (vzdělávání dětí, sociální práce, veterinární medicína, psychologie) se v posledních letech nijak nesnížilo, a to vzdor mnoha feministickým kampaním. Ženy dnes tvoří 77 % studentů veterinární medicíny, v roce 1960 jich bylo jen 8 %.

V USA ženy dnes získávají 57 % bakalářských a 59 % magisterských titulů. Mezi těmi, kteří dosahují titulu PhD., je převaha žen. V matematice a technice se však ženy i nadále uplatňují podstatně méně než muži.

Mezi profesory matematiky je 28 % žen, mezi fyziky 18 %, v IT 20 % a v elektrotechnice 14 %.

Nikdo se však nenamáhá negativní hodnocení genderové disproporce náležitě odůvodnit. Jen 25 % dotázaných soudilo, že je to dáno genderovou diskriminací.

Ty vesměs vycházejí ze základního feministického předpokladu, totiž že tento jev souvisí s hluboce zakořeněnými předsudky a všeprostupující hostilitou vědců vůči ženám. Autorky těchto projektů se vůbec nezabývají tím, proč se ona domnělá diskriminace žen neuplatňuje nikde jinde než právě v technických vědách a matematice.

Byl vypracován program EDGE (Empowerment, Diversity, Growth and Excellence), jenž doporučuje tyto kroky ke zjednání „nápravy": získat pro změny vedoucí pracovníky; hodnotit stejně obě pohlaví; transparentnost hodnocení; zajistit „stejné zastoupení žen"; podporovat programy, které zvyšují potenciál žen; péče o nadané obou pohlaví.

Feministický boj za rovná práva žen v matematice a technických vědách se přesunul i do Evropy. Nevládní italská organizace ASDO vypracovala pro Evropskou komisi soubor návodů, jak zjednat rovnost žen ve vědě.

V Evropské unii tvoří ženy jen 20 % vysokých akademických funkcionářů, ale 55 % univerzitních studentů a 60 % absolventů vysokých škol. Věda, zejména matematika a technika, je stále nahlížena jako mužská doména.

Rozdíl v platech vědců prý činí 11 % (Dánsko) až 30 % (Austrálie). Předpokládá se existence „nepřátelského prostředí vůči ženám ve vědě".

Mezi řádnými vysokoškolskými profesory bylo v EU v roce 2006 13 % žen (v roce 2009 již 19 %). Nejvíce jich kupodivu nebylo mezi vyspělými západoevropskými státy, ale v Rumunsku (32 %) a Bulharsku (24 %). Tyto rozdíly nejsou nijak interpretovány.

tags: #pohlaví #příroda #a #výchova #studie

Oblíbené příspěvky:

• Likvidace vozidel Mladá Boleslav
• Oprava umyvadlové výpusti Click-Clack
• Co nám říká příroda o hranicích?
• Dopad kojení
• Přijímací zkoušky ekologie a medicína ČR