Zprávy o Příjezdu ze Školy v Přírodě ZŠ Spořilov

Moje nejstarší vzpomínka je shodou okolností na to, jak začala normalizace. Narodil sem se v září šedesát šest, to znamená, že v srpnu šedesát osm mně byly dva roky.

A dvacátého prvního srpna šedesát osm, když byla invaze ,,spojeneckých“ vojsk, to znamená invaze Rusů do Český republiky, jsme žili v Ostrově nad Ohří. Můj táta mě jako dvouletého chlapečka - miminko vzal do ulic, abych viděl, jak se píšou dějiny.

Posadil si mě na krk - na koně a ukazoval mi, jak přijížděly ruské tanky a obrněné transportéry. Ulice byly plné lidí. Lidi se zlobili, plakali. To si pamatuju, protože to bylo hrozně silné a je to moje nejstarší vzpomínka. A do toho se valily tanky a transportéry, který strašně smrděly olejem a naftou. Na nich seděli šikmovoký ruský vojáci, který zjevně vůbec nevěděli, o co se jedná.

Druhá vzpomínka z téhož dne je, jak se cikáni z Ostrova nad Ohří rozhodli zahájit rezistenci. A aspoň, co si vzpomínám, tak to byl jediný ozbrojený odboj, co já sem zažil. Ten spočíval v tom, že cikáni z Ostrova nalili benzín na silnici. V okamžiku, kdy tam dva tanky vjely, ho zapálili.

Okolo to hořelo, ruský vojáci strašně nadávali - rusky, ale těmi plameny zjevně projeli bez větší škody. Tak to byl jeden odpor, respektive skoro ozbrojený odpor. Druhý spočíval v tom, že lidi - občani Československa začali vyměňovat cedule. To znamená, že vojáci tu hrozně bloudili, protože lidi prohodili cedule. Jakože ukazatel ,,Praha doleva“ otočili na ,,Praha doprava“.

Čtěte také: Nápady na hry a aktivity do školy v přírodě

A poslední vzpomínka je, že lidi v rámci snahy vyjádřit svůj odpor proti okupaci psali křídou na stěny a na zem. Psali různá hesla, různý slogany proti okupaci a já jsem jako malý chlapeček v kostkovaných kalhotách tam chodil a šlapal jsem po těch obrázcích Bilaka, Kosigina a po pejorativních nápisech. Tak to jsou moje vzpomínky na začátek normalizace.

Dominující pocit, který si nesu z té doby, a nejsem sám, je prostě pocit šedi. Lidem byla poskytována velmi omezená a monotónní zábava. Svět byl šedivý a pocit šedi je teda něco, co si do dneška vybavuju. Šeď. Ulice byly šedivý, domy špatně natřený, auta neměla katalyzátory. To znamená, že Praha byla celá zaprášená, měla takovou šedonijakou barvu.

Nejen já, ale lidi obecně utíkali do různých koníčků a do různých mimopracovních aktivit. Prostě proto, že v práci bylo velmi obtížné se realizovat. Všechno se kádrovalo, všude byl potřeba nějaký kádrový profil. Neustále znovu a znovu jsme byli všichni morálně lámaný. To znamená, že člověk se musel neustále vyjadřovat k nějakým věcem a říkat, že souhlasí s něčím, s čím zjevně nesouhlasil nebo souhlasit nemohl.

To znamená, že jsme se jako děti, to mi bylo jedenáct, museli vyjádřit svůj nesouhlas s Chartou 77. Nikdo z nás ji nečetl, nikdo ji nesměl číst, ale museli jsme podepisovat a vyjadřovat nesouhlas. Byli jsme organizovaný v různých organizacích: v Pionýru a potom v SSM - Svazu socialistické mládeže.

Což byly organizace, které šly paralelně se školou, střední školou i s vysokou. Měli za vlastně cíl politicky vychovávat mládež a nahradit jí nějakým způsobem volný čas. I když tam byly věci, které se tvářily zajímavě, tak to bylo celé politicky zaměřené. To znamená: já a moji kamarádi jsme nenáviděli tyhlensty organizace. To, že tam člověk chodil a nechtěl tam chodit, byl už začátek toho lámání charakteru, což byl hlavní nástroj normalizace. Ale museli jsme tam všichni chodit, protože kdyby tam člověk nechodil, nedostal by se na střední školu.

Čtěte také: Nápady pro ekologické projekty

Protože nebylo možný se v práci realizovat, v práci neustále do člověka bušila komunistická propaganda, tak jsme všichni utíkali do mimoškolních nebo mimopracovních aktivit. V tu dobu začalo vzkvétat chataření a zahrádkářství. Lidi teda utíkali do chat, kde si realizovali svoje sny. Naši chatu neměli, takže naše rodina utíkala do historie. Tím tedy naši žili - knihami a vyprávěním si o historii, protože nebylo možné žít přítomností.

Děti se hodně věnovaly modelářství - i já. To, co fungovalo dobře, byly domy Pionýrů - domy mládeže. Měly hodně peněz a většinou byly docela pečlivě vedený a bylo tam hodně kroužků. Tak tam jsem docela rád na různý elektrotechnický kroužky, modelářský a tak dále… A zajímavé bylo, že v domě mládeže byly i aktivity, které už hodně zaváněly armádou. Takže vedle Pionýrů byl i Svazarm, což byl svaz spolupráce s armádou.

Co se Svazarmem trošku infiltrovalo do pionýrských kroužků, byl radiotechnický kroužek. Tam bylo jasné, že je to příprava na vstup do Svazarmu - na vstup do armády, protože krátkovlnnou vysílačku nemohl mít nikdo, kdo nebyl jasně prokádrovaný, prostě protože na ní mohl jasně vysílat do zahraničí a dostávat zprávy.

Můj táta odešel z komunistické strany v padesátých letech, takže jsem to měl špatný. Nemohl jsem studovat filosofickou fakultu, kterou jsem původně chtěl studovat - to vůbec nebyla šance, nemohl jsem studovat biologii, protože ta byla v tu dobu náročnější na kádrový profil, a nemohl jsem studovat pražskou medicínu. Ale mohl jsem studovat plzeňskou medicínu, kde pravidla byly trochu míň přísná.

Během komunismu celá výchova od dětství byla nějakým způsobem prolnutá armádou, prostě protože komunistická idea je z podstaty imperialistická. Za normalizace byl takový zvláštní jazyk. Ministerstvo, které se připravovalo na útočnou válku, se jmenovalo ministerstvo obrany. Takových věcí, které se jmenovaly opačně. než k čemu byly určeny, byla spousta. Státní bezpečnost - tajná policie - perzekuovala lidi, ohrožovala je na životě, zavírala je.

Čtěte také: Kreativita v denících z přírody

Jmenovalo se to státní bezpečnost, ale nemělo to s bezpečností nic společného, byla to mafie. Od dětství byl člověk připravovaný na službu v armádě, a to jak chlapci, tak dívky byli nějakým způsobem připravovaný na službu vlasti se zbraní.. Od malinka - snad od nějaké třetí třídy jsme se ve škole učili střílet. Střílelo se se vzduchovkou, byly různý střelecký kroužky a pořád se střílelo. Ale bylo to z nějakých důvodů zorganizované tak, že to bylo velmi nezábavné, a my jsme to prostě neměli kupodivu rádi.

Vždycky to učili tělocvikáři a bylo to součástí předmětu, který se jmenoval branná výchova. Další věc, která se týkala nás jako malých dětí, byly pravidelná cvičení branné výchovy, což byl jeden den každý půlrok, kdy jsme přišli do školy a místo učení jsme si měli vzít malý chlebník se svačinou. Celý den se dělaly nějaký kraviny související s brannou výchovou.

To znamená, že jsme se pravidelně museli oblíknout do igelitových pytlíků a vzít si plynovou masku. Každý půlrok jsme si museli vyčistit plynovou masku kapesníčkem namočeným v lihu. Strašně důležitě se musela vydesinfikovat maska a pak jsme zkoušeli, jestli nám jde a jestli jsme dostatečně rychlí si ji oblíknout při útoku plynovými zbraněmi, které v tu dobu už byly téměř vyřazené ze všech arzenálů.

Takže masku, a pak jsem se museli oblíknout do pláštěnky a do igelitových pytlíků si dát ruce a nohy. S tím jsme museli běhat po chodbě ve škole, když nepršelo, jsme museli běhat po dvoře, abychom viděli, jaké to je běhat s igelitovýma pytlíkama. Následně se složitě uklidily masky, složily se pytlíky, mezitím už bylo rozdaných několik poznámek, protože se samozřejmě maskama házelo, pytlíky se nafukovaly a praskaly a tak dále.

Takže nám běží už třetí hodina pravidelného branného dne, kázeňské tresty už teda lítají a následně se vyráží s chlebníky přes jedno rameno a s maskou, v tomto případě už v pouzdru, přes druhé rameno se vyráželo na branný pochod. Pochod okolo nějakého lesa, který pak končil společnou svačinou. Takže to byl branný den. Byla to vlastně oblíbená akce a měli jsme to moc rádi.

Branná výchova byla od třetí třídy po celý můj život. Byla na základní škole i na gymnáziu. V rámci branné výchovy se učilo velmi detailní rozdělení bojových plynů a učilo se to každý rok. Znovu a znovu ti tělocvikáři učili, jak se dělí bojové otravné látky a jejich typy… Druhá věc byl jaderný výbuch a protijaderná ochrana. Pořád se řešilo a měnilo jak se nejlíp ochránit před atomovým hřibem.

Řešila se otázka, jestli je lepší lehnout si na zem hlavou k výbuchu, nebo nohama. Když si lehneš hlavou, tak je jasný, že ta hlava je ozářená víc.

Chlapci měli ještě brannou povinnost a museli nastoupit na takzvanou základní vojenskou službu. Což byl velký problém, protože to měnilo životy. Trvalo to dva roky a nastupovalo se tam buďto po střední, nebo až po vysoký. Chlapec odmaturoval, a když udělal přijímačky, tak šel na vysokou školu a potom do armády jen na rok. Když ty přijímačky neudělal, tak šel na vojnu. Tam musel být dva roky, většinou se během té doby i oženil, potom už na vysokou teda nešel. To znamená, že když šel na vojnu, tak to znamenalo většinou i konec kariéry. To znamená, že režim nás vystavoval docela fatálním rozhodnutím.

Já jsem se dostal na vysokou školu, takže mě se vojna netýkala. Až ve čtvrtém ročníku začala vojenská katedra. Na každé vysoké škole byla udělaná zvláštní vojenská katedra, kam se chodili kluci dva roky učit věcem, kterým by se učili na vojně, kdyby tam byli. Byli jsme tam v režimu jakože jsme v armádě.

To znamená, že jsme na začátku museli mít pořadač, museli jsme přísahat, museli jsme nosit uniformu, kterou jsme nosili od rána od sedmi až do večera do pěti, kdy to končilo, jeden den v týdnu celý rok. Na té katedře učili skuteční bývalí důstojníci. Pro ty důstojníky to bylo pochopitelně jedno z nejoblíbenějších míst, protože učili mladé chytré kluky, nemuseli být ve špinavých kasárnách, měli to se vší parádou. Kdo to nenáviděl, byli samozřejmě studenti. Jsme to teda dost nenáviděli, měli jsme tam takového sadistického plukovníka Kubiase, což byl starý strašlivý důstojník.

O něm by se dala vyprávět spousta historek, ale to by bylo samostatné vyprávění, co všechno nám provedl a jak moc byl zlý. Vojenská katedra byl vůbec nejnenáviděnější den v týdnu. A celé ty skoro dva roky - řeknu proč skoro - jsme žili tím, že jsme se báli, že se blíží ten den, kdy jsme museli mít vojenskou katedru. Potom jsme se tři dny vzpamatovávali z toho, že jsme tam byli, a pak se už zase blížilo to další úterý, kdy jsme tam měli jít. Za absolvování mohl být člověk jen jeden rok na vojně, takže kdybych tam nechodil, tak bych musel být na vojně dva roky.

Takže já jsem absolvoval první rok vojenské katedry, a když byl ten druhý rok, tak už byl rok osmdesát devět a přišla sametová revoluce. A já jsem byl předseda výboru, který byl vyslán oznámit plukovníku Kubiasovi, že s okamžitou platností rušíme vojenskou katedru a všechny funkce s ní spojené a že už tam nikdy nikdo z nás nepřijde. Tak to bylo dost příjemné takové zadostiučinění. Důstojníci tam seděli, kouřili a vyjeveně koukali. My jsme jim oznámili, že už další den nemají chodit do práce, že jim to rušíme.

V týhle době mi bylo asi deset let, takže jsem politiku zrovna moc neřešil. Navíc jsem bydlel na vesnici, tam se nic takovýho zas tak moc neřešilo, prostě jsem běhal s Punťou (pozn.: táty pes) a byl jsem spokojenej, ale samozřejmě si ty věci z obyčejnýho života pamatuju, to probíhalo všude asi dost podobně, jak ve městě, tak na vesnici.

No ráno jsem vstal a šel normálně do školy. No a ta když skončila, přišel jsem domů, hodil tašku do rohu, máma mi namazala chleba sádlem, já vzal Punťu… a běhali jsme. A pak jsem teda ještě chodil do pionýra, no a to mě taky strašně bavilo, to bylo skvělý.

To se začínalo od jiskřičky, a pak jsi pokročila vejš a bylas ta pionýrka… To bylo právě skvělý na tom mojem dětství, že já jsem neznal nějaký starosti, to byl fakt bezstarostnej život, to bylo úžasný. To bylo tim životem na vesnici, to jste s Maruškou (pozn.: moje sestra) o hodně přišly. No to určitě, stejně jako se ve městě mnohem líp nakupuje, jak oblečení, tak všechno ostatní. No to bylo samozřejmě úplně jinak. To je taková ta profláknutá věta, jak to je… Jo! Fronta na banány!

Stála se fronta na banány! Byly prostě věci, co člověk sehnal v pohodě normálně, jako chleba, a pak byly věci, na který člověk musel stát frontu, aby je měl. To si pamatuju, jak jsme několikrát se ségrou stáli frontu třeba od pěti od rána před řeznictvym u Miloše, Miloš byl takovej řezník místní, ale pak jsme aspoň měli nějaký pěkný maso na neděli, to nebylo tak že každej den šunčička salámek jako teď s váma, to ani náhodou! To jste fakt nejedli žádný maso až na neděli?!

No počkej, to maso, na který jsme stáli frontu, to bylo samozřejmě většinou vepřový nebo kuřecí, králičí a slepičí jsme měli normálně od sebe, to my jsme měli slípky a králiky, ty jsme jedli. Nó, podpultový zboží byla další dobrá věc. To ses dozvěděla, že támle Pepa Vavřičkoc má u sebe v pekárně pět melounů. No a tak si běžela, protože si meloun chtěla, dohodnout se s Pepou. Blbý bylo, že se o tomhle podpultovým zboží dalo dozvědět jenom „drbánim“, ale to vůbec nebyl problém na vesnici!

A pak se samozřejmě dalo nakupovat za bony. Ale na ty skoro nikdo neměl právo, takže celej národ je kupoval nelegálně. Úplně na hlavu to postavený bylo. Takže třeba máma šetřila, pracovala v tý době jako pošťačka, takže plat měla mizernej, no a potom ty našetřený prachy vzala, šla za vekslákem, tak se těm lidem tehdá říkalo, veksláci, a hrozně nenápadně sis vyměnila v nějakym kurzu peníze za bony. A to bylo jako by se otevřely dveře do ráje, tam bylo všechno, na co člověk pomyslel. Včetně toho džínovýho oddělení. Takže jsi je měl konečně taky!

No, to bohužel ne. Neměli jsme na to peníze, takže jsem poprvé v zahraničí byl, až když jsem studoval vysokou školu, to jsem jel na Slovensko. Ale tehdy se nejezdívalo třeba do Egypta nebo na Matlu, jako teď. Takže jste ani na hory nejezdili? Ne, to nebylo potřeba. Bydleli jsme na horách, sněhu bylo dost, takže já už od malička lyžoval i běžkoval. Já jsem dokonce jel Jizerskou padesátku, když mi bylo asi patnáct! I když potom jsem málem umřel vyčerpáním!

S pionýrem jsem chodil na jiný věci, třeba 9. května na Osvobození československé vlastní sovětskou armádou se konal průvod, kam museli všichni pionýři. A to jsem úplně nenáviděl, fakt ze srdce nenáviděl! To snad ne! Jo, přesně. To jsem byl s kamarádem na pokoji a řikam mu: „Stando, dej mi židli na palec u nohy a pak na ní skoč!“ A Standa si myslel, že jsem se zbláznil, ale nakonec to udělal. To tě byla taková bolest!

Obecně si myslim, že trochu větší respekt jsme měli, ale jinak jsem je vnímal úplně stejně jako vaše generace. Prostě mam úkol, pruda, opíšu ho. To si myslim, že v tom moc žádnej rozdíl nebyl. Ale teď jak se na to koukam zpátky, tak ty učitele obdivuju. Všichni to byli inteligentní lidi, takže věděli, co s...

Změny v MHD Praha

V souvislosti se změnami v pražské MHD dochází k úpravám autobusových linek v oblasti Spořilova a okolí. Zde je přehled některých změn:

• 106: Ve směru od Kačerova odkloněna přes Starý Spořilov, Spořilov, Sídliště Spořilov na Roztyly (v úseku Kačerov - Roztyly v provozu pouze každý druhý spoj).
• 113: Prodloužení intervalů v mimošpičkových obdobích - koordinace s linkami 331 a 333.
• 114: Zkrácení do zastávky Ústavy Akademie věd (v úseku IKEM - Šeberák nahrazena linkou 193); nově v provozu pouze v pracovní dny cca do 20:00.
• 117: Zrušena (Kačerov - Poliklinika Modřany), nahrazena linkami 165, 215.
• 118: V pracovní dny cca do 20:00 prodloužena o úsek Dvorce - Smíchovské nádraží, ve směru z Budějovické odkloněna ze zastávky Depo Kačerov přes Severozápadní na Sídliště Spořilov (v oblasti Spořilova a Roztyl nahrazena linkou 106), zkrácení intervalů celotýdenně.
• 124: V oblasti Budějovické vedena obousměrně přes zastávky Budějovická a Krčská, zřízena zastávka Pod Jezerkou; zkrácení intervalu v pracovní dny ráno.
• 135: Ve směru z centra je odkloněna ze Spořilova přes Roztyly, Chodov na Koleje Jižní Město, ve směru z centra zajíždí do Sídliště Spořilov; v úseku Spořilov - Jižní Město nahrazena linkou 136, zkrácení intervalů v pracovní dny.
• 136: Ve směru z centra je odkloněna ze Spořilova přes Chodovec, Opatov a Háje na Jižní Město, nově nezajíždí do Sídliště Spořilov; v úseku Spořilov - Koleje Jižní Město nahrazena linkou 135.
• 138: Nová midibusová linka (Sídliště Skalka - Skalka - Centrum Zahradní Město - Topolová - Sídliště Spořilov - Spořilov a zpět směr Sídliště Skalka).
• 139: Ve směru z centra odkloněna z Tylovy čtvrti přes Nádraží Modřany do Komořan (v úseku Tylova čtvrť - Na Beránku nahrazena linkou 150), zřízena zastávka Pod Jezerkou, zkrácení intervalu v pracovní dny ráno.
• 148: Zkrácení o úsek Kavčí hory - Budějovická (nahrazeno linkami 188 a 193), zkrácení intervalů o víkendu.
• 150: Z Polikliniky Modřany prodloužena do zastávky Na Beránku, zrušena zastávka Čechova čtvrť; nově v provozu v kloubových vozech a celodenně, celotýdenně.
• 170: Ve směru od Jižního Města je ze zastávky V Zápolí odkloněna přes Budějovickou, Ryšánku, Branické náměstí, Přístaviště a Chaplinovo náměstí do zastávky Pražská čtvrť, kde nahrazuje linku 192 (v úseku Budějovická - Pražská čtvrť jede o víkendu pouze každý druhý spoj). Ve zrušeném úseku nahrazena linkou 106; zkrácení intervalů ve špičkách pracovních dnů.
• 182: Zrušena (nahrazena linkami 139, 189).
• 188: Nově provoz kloubových vozů, prodloužení intervalů v pracovní dny, zřízena zastávka Pod Jezerkou. METROBUS.
• 189: Prodloužení intervalů ve špičkách pracovních dnů. METROBUS.
• 192: Zrušena (Budějovická - Pražská čtvrť), nahrazena linkami 121, 170.
• 193: Ze zastávky IKEM, resp. Ústavy Akademie věd prodloužena na Šeberák, zkrácení intervalů ve špičkách pracovních dnů.
• 196: Prodloužena o úsek Kačerov - Michelská - Jesenická - Strašnická, nově v provozu celodenně a celotýdenně ve standardních vozech, zkrácení intervalů.
• 197: Zkrácení intervalů v pracovní dny, o víkendu nově provoz kloubových vozů (sloučení s linkou 198).
• 198: Zrušena (Smíchovské nádraží - Sídliště Písnice), nahrazena linkou 197.
• 203: Zrušena (Vavřenova - Jižní Město), nahrazena linkami 106, 170, 293.
• 215: Prodloužení intervalů ve špičkách pracovních dnů. METROBUS.
• 293: Zkrácena o úsek Litochlebské náměstí - Háje (nahrazeno linkou 125).
• 331: Nově ukončena v zastávce Kačerov.

Autobusová výluka v Michelské ulici

Z důvodu rekonstrukce další části Michelské ulice v úseku Ohradní - Nuselská je cca do listopadu 2012 přerušen provoz autobusů v úseku Na Rolích - Michelská.

• 124: Linka je v úseku Kloboučnická - Budějovická, resp.
• 139: Linka je v úseku Kodaňská - Na Návrší (nově Pod Dálnicí), resp.
• 150: Linka je v úseku Chodovská - Na Návrší (nově Pod Dálnicí), resp.
• 196: Linka je v úseku Chodovská - Na Návrší (nově Pod Dálnicí), resp. Kačerov odkloněna přes zastávky Teplárna Michle (jen směr Želivského), Spořilov (jen směr Želivského) a Severozápadní.
• 215: Linka je ze zastávky Kačerov prodloužena přes zastávky Na Návrší (nově Pod Dálnicí) a Na Rolích a dále jednosměrně přes zastávky Hadovitá, Ohradní a Na Schodech pro zajištění náhradní obsluhy této oblasti.

tags: #příjezd #ze #školy #v #přírodě #ZŠ

Oblíbené příspěvky:

• Zkušenosti se školou v přírodě v Poličce
• Průzkum trvanlivosti a vývoje
• Výzvy ekologie
• Ohrožení kontaminovanou vodou
• Likvidace autovraků zdarma v ČR