Vztah přírody a lidí: komplexní pohled

Mnoho lidí se rádo rozpovídá o svém vřelém vztahu k přírodě. Zahrádkář, turista, přírodovědec, lesník, pastevec, malíř-krajinář, outdoorový sportovec, ekologický aktivista i cestovatel do divoké přírody.

Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik:

1. potřeba kontaktu s přírodou
2. adaptace na přírodní podmínky
3. estetický postoj k přírodě
4. etický postoj k přírodě
5. environmentální vědomí

Potřeba kontaktu s přírodou

Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může. S přírodninami a přírodními materiály se setkáme u něj doma, s přírodní tematikou v jeho knihovně a s přírodními scenériemi na zdech jeho bytu nebo na pozadí počítače.

Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný.

Adaptace na přírodní podmínky

Setkávání s přírodou souvisí také s určitými schopnostmi a dovednostmi, kterými jsou lidé obdařeni v různé míře. Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Umí se dobře pohybovat přírodním terénem (což dnes není u mnoha lidí zdaleka samozřejmostí), umí v přírodě pobývat několik dní, rozdělá oheň, ví, co jíst a co ne, co dělat za bouřky a kde si nachystat nocleh.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Je zvyklý na různé druhy počasí a různé venkovní teploty. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově - svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor.

Estetický postoj k přírodě

Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Jako charakteristika vyjadřuje různou míru estetické vnímavosti a všímavosti k okolní přírodě (srv. Chenoweth, Gobster, 1990).

Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí. Zatímco strom bude pro méně esteticky vnímavého člověka jen obyčejným stromem, pro člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě představuje celou řadu podnětů a vjemů: přírodovědně postřehne celou řadu detailů, těší se škálami barev a světel, unáší se symfonií šumění listů nebo třeba pociťuje ježení vlasů v zátylku prouděním „energie“.

Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů.

Etický postoj k přírodě

Všímejme si, jak se lidé chovají k přírodě kolem sebe, kde začíná a končí jejich soucit s živou přírodou. Poslouchejme, jak by řešili situace, kde se střetávají zájmy člověka se zájmy přírody. Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě. Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Environmentální vědomí

Člověk s vyšším environmentálním vědomím má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy - znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji.

Osvojuje si celou řadu proenvironmentálních návyků - například třídí odpad, omezuje svoji spotřebu vody a energie, a ve svých potřebách se umí se zřetelem k ochraně životního prostředí uskromnit. Člověk s nízkým environmentálním vědomím je k ochraně přírody lhostejný.

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost. Podobná nevyváženost charakteristik vztahu k přírodě je mezi lidmi častá.

Uvedené příklady ilustrují různorodost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí. Nepřímo tak dokládají, jak problematické jsou snahy vtěsnat vícerozměrnost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí do jedné škatulky, ať už je tou škatulkou cokoliv, jedno jestli kladný vztah k přírodě, pozitivní postoj k přírodě, odcizení přírodě nebo ekogramotnost. Zásadním nedostatkem těchto jednorozměrných konceptů je přitom to, že selhávají v popisu reálných vztahů lidí k přírodě - např. kolik dnes najdeme lidí, které to táhne do přírody a zároveň se ochranou životního prostředí příliš nezabývají?

Slova „příroda“ a „životní prostředí“ se tu od začátku do konce často opakují, obě dokonce kladu vedle sebe v klíčovém termínu celé knihy. Přírodou rozumím mimolidský svět spojený především s biosférou. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí však nemá smysl vymezovat přírodu prostorově, tedy řešit, jaké místo ještě přírodou je a které už přírodou není. Přírodu chápu jako princip (fenomén), který vystupuje ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí v různých rolích.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

V oblasti potřeby kontaktu s přírodou prožívá někdo setkání s mimolidským světem na louce a v lese, někomu naopak stačí městský park a záhon tulipánů, jiný uspokojí svou potřebu kontaktu s přírodou pouze v divoké přírodě. Adaptace na přírodní podmínky zohledňuje působení nejen živé a neživé přírody, ale i atmosféry (počasí). Estetický postoj k přírodě se projevuje při setkání s mimolidským světem, který však může být ovlivněný člověkem a zahrnovat i atmosférické jevy (oblíbené západy slunce, podzimní „měkké“ slunce).

Životní prostředí je všude kolem nás, zahrnuje přírodní i člověkem vytvořený hmotný svět. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí se k životnímu prostředí nejvíce váže environmentální vědomí, tedy „ochranářská“ charakteristika - neboť spotřeba surovin, produkce odpadů a znečištění, změny klimatu ovlivňují nejen mimolidský svět, ale i svět lidí. Pokud tedy nechceme věnovat pozornost jen poškozování přírody, ale také například smogu ve městech nebo toxinům v domácnostech, je vhodnější spojovat environmentální vědomí s ochranou životního prostředí.

Když se nad pěti charakteristikami vztahu k přírodě a životnímu prostředí zamyslíme, napadne nás, že bychom jej mohli rozdělit na vztah k přírodě a vztah k životnímu prostředí. Vztah k přírodě by obsahoval charakteristiky, které jsou spojeny s bezprostředním kontaktem s přírodou, tedy potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky a estetický postoj k přírodě. Vztah k životnímu prostředí by obsahoval environmentální vědomí.

Když lidé mluví o vztahu k přírodě, často tím myslí zároveň i vztah k životnímu prostředí - říkají například: „Kdyby lidé měli lepší vztah k přírodě, tak by více třídili odpad, více šetřili energií a méně jezdili auty…“ Protože se oba vztahy prolínají, rozhodl jsem se je zastřešit jedním termínem.

Přírodu má rád kdekdo, ale důležité je podívat se na vztahy k přírodě a životnímu prostředí zblízka. Uvidíme pět charakteristik, ve kterých se mezi sebou lidé významně liší: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetické vnímání přírody, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Pro dnešní dobu je přitom příznačné, že vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou nevyvážené a plné rozporů - například kdo rád chodí do přírody, nemusí ji chránit, a kdo v ní nalézá estetická uspokojení, nemusí být zdatný zálesák.

Proto je problematické snažit se vtěsnat rozmanitost a různorodost vztahů lidí k přírodě do jednoho termínu nebo jedné škály.

Zájem o témata týkající se přírody je mezi českou veřejností největší ze všech mediálních témat, ukázal výzkum vědců z Masarykovy univerzity v Brně. Zájem o přírodu je mezi lidmi dlouhodobý. Na druhé straně jsou obyvatelé Česka jen málo ochotní pro ochranu životního prostředí něco udělat, uvedli autoři studie. Podle ministra Richarda Brabce se v české veřejnosti projevuje „klausovský syndrom“.

Příroda zajímá 80 procent veřejnosti, životní prostředí 68 procent. Oproti tomu například fakt, že je zajímají bulvární témata, přiznalo v průzkumu jen zhruba 20 procent lidí. „Vysvětlujeme si to tak, že téma přírody je hodně inkluzivní, každý si v něm najde něco,“ komentoval výsledky jeden z autorů studie Jan Krajhanzl.

Čechy příroda baví a zajímá, přes osmdesát procent se v přírodě cítí po všech stránkách dobře. Devadesát procent dotázaných nesouhlasilo s větou „Myslím si, že trávení času v přírodě je nuda,“ dokonce ani pro mladou generaci, která vyrůstá v těsném propojení s výpočetní technikou, to není jiné.

Obyvatelé ČR jsou si dobře vědomí globálních problémů a jejich významu. Považuje také za nutné, aby je někdo řešil - v úvahách většiny dotazovaných to byl stát.

Naopak zájem podílet se osobně a aktivně na ochraně přírody a prostředí je u obyvatel Česka výrazně nižší. Většina lidí (91 procent) sice třídí odpady a 81 procent šetří vodu, ale pokud je má ochrana přírody něco stát, staví se k ní negativně. „Většina Čechů chrání životní prostředí především tehdy, pokud se jim to ekonomicky vyplatí. Zároveň otevřeně sdělují, že nejsou ochotni se kvůli ochraně životního prostředí příliš omezovat. Jen 16 procent je ochotných platit vyšší daně, 19 procent vyšší ceny a 28 procent snížit svou životní úroveň,“ komentoval výsledky Tomáš Chabada, spoluautor průzkumu.

Velmi nízká je ale především občanská angažovanost v ochraně prostředí. Jednorázově něco takového udělalo asi 20 procent dotázaných, pravidelně se na akcích spojených s ochranou přírody podílí jen 3,7 procenta lidí v ČR. Podle autorů práce je z výsledků dobře vidět, že pokud Češi pomáhají přírodě, většinou se to děje v případech, kdy se na tom mohou obohatit i osobně.

Výsledky podle ministra životního prostředí Richarda Brabce ukazují, že právě programy, jako jsou Nová zelená úsporám nebo Dešťovka, jdou správným směrem, protože spojují ochranu prostředí s úsporami.

Podle Brabce v české společnosti stále funguje „klausovský syndrom“. Václav Klaus podle něj ovlivnil minimálně generaci rodičů současných dětí v tom, že věci jako globální klimatická změna, ale také příspěvek jedince k ochraně prostředí, nechápou jako významné. Tím se podle Brabce lišíme od jiných evropských států.

Obyvatelé Česka naopak vynikají v hospodaření s odpady, podporují i poměrně radikální opatření pro životní prostředí a jsou kritičtí k velkým stavebním a těžebním záměrům. Velmi kritičtí jsou Češi k velkým znečišťovatelům. „Tam nám vycházela čísla nad 90 procent, to je něco, s čím se v sociálněvědních výzkumech příliš často nesetkáváme,“ řekl Krajhanzl.

Tři druhy Čechů

Autoři práce našli tři základní a nejčastější postoje, které se v české společnosti vůči přírodě a její ochraně objevují:

• Nejčastější skupinou, která tvoří téměř polovinu obyvatelstva, jsou lidé, kteří vnímají její problémy, pokládají je za závažné a byli by rádi, kdyby je za ně někdo vyřešil. Sami se však do takových aktivit nezapojují.
• Druhou nejpočetnější skupinou s 31,7 procenty jsou lidé, které příroda a její problémy příliš nezajímají, nemají z ní velké potěšení a problémy by neřešili.
• Nejméně zastoupeni (19,4 procent) jsou v české populaci lidé, kteří problémy přírody nejen sledují, ale také se jejich řešení sami aktivně věnují.

Podle Krajhanzla vztah k přírodě v Česku souvisí spíše se životním stylem a se zájmem o turistiku, chatařství a chalupaření.

“Lidé si přírodu a prostředí upravovali desítky tisíc let. Lidská přítomnost měla vliv na všechno, od mamutů po mikroby. Toto prohlášení charakterizuje vztah člověka a přírody. Již stovky let lidstvo svou přítomností ovlivňovalo stav přírody kolem sebe. Lidé si přizpůsobovali nejen plodiny, které pěstovali, ale také zvěř, kterou lovili, škůdce, které vyháněli nebo nemoci, které s sebou přinášeli.

Dřívější rozšířenou představou bylo, že člověk začal jiné kontinenty ovlivňovat až v 15.století, ve “století objevů”, s rozšířením zámořského dobývání a se zdokonalením lodní dopravy. Ale není to tak.

“Panenská příroda neexistuje. A podle všeho neexistuje již několik století.” prohlásila Melinda Zeder, antropoložka Národního Muzea Přírodní historie na Smithsonském institutu.

“Ochránci přírody mají svou představu, `pojďme se vrátit k původní podobě přírody, bez lidí`. Ale to je chiméra, falešná naděje. Lidé tíhnou k tomu si myslet, že lidstvo před tisíci lety nebylo technologicky vyspělé nebo chytré. Nicméně se ukazuje, že lidé minulosti byli stejní jako lidé současnosti. Hladoví po technologiích, objevech a úpravě svého okolí.

S rozšířením lidstva po zeměkouli byly vynalezeny luk a šíp, rybářské sítě, keramika a zemědělské stroje, které jim ulehčily život, ale také ovlivňovaly svět kolem nich. Na základě zkoumání a syntézy archeologických dat DNA se vědci domnívají, že lidé začali dramaticky měnit své okolí před více než 12 000 lety. V tu dobu se člověk z Afriky dostal do zbytku světa, který postupně kolonizoval. A to není jediný příklad změn, které již byly v pohybu.

Dokonce před 50 000 až 100 000 lety naši předci pravděpodobně napomohli k vyhynutí některé z megafauny Austrálie a Tasmánie a to ať už přímo nebo nepřímo, díky lovu a zabíjení, jak potvrzuje výzkum.

Člověkem byly vybírány, pěstovány a šířeny druhy zvířat a rostlin vhodné pro člověka. Oblíbenými zvířaty se stali především přežvýkavci - krávy, ovce, kozy.

Je jasné, že zemědělství mělo rozsáhlé důsledky pro přírodu na velkých úsecích půdy. Ale asi největší dopad mělo lidstvo na evolučně jedinečné ostrovní ekosystémy ve chvíli, kdy mořské národy našly způsob, jak se k nim dostat. Například Polynésané s sebou přinesli nejen zvířata, která jim v zemědělství měla pomáhat, ale omylem s nimi přivedli i škůdce.

Čím byly dopravní a obchodní systémy člověka pokročilejší, tím větší byl jeho dopad na krajinu.

Existuje obrovské množství článků a prací v archeologii a paleoekologii, které odhalují překvapivě velký rozsah časných lidských transformací této planety. Pro lepší představivost vezměte v úvahu, že nyní i jediný kontinent, kde lidstvo trvale nežije - Antarktida, vykazuje jasný dopad lidské aktivity.

Co se týče vlivu změny člověka na přírodu a klima, mezi vědci existuje (probíhá) rozsáhlá debata. Někteří z vědců se domnívají, že se nacházíme v nové geologické epoše, v tzv. „antropocénu“ označující, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém.

Mnoho vědců věří, že změna atmosféry prostřednictvím velkých infuzí průmyslových skleníkových plynů znamená začátek antropocénu, tudíž se začátek této éry zařazuje do posledních několika set let.

Dalším z provokativnějších názorů je, že všudypřítomní lidé mění přírodu stejně dlouho, jako lidstvo samo, ale že to není vždy špatné. Domnívají se, že v mnoha případech staří lidé narazili také na inovativní a udržitelné způsoby obdělávání půdy a krajiny.

Návrh k rozuzlení tohoto problému má Nicole Bovin z Oxfordské univerzity. “Tato zjištění ukazují, že musíme přejít od paradigma ochrany Země před změnou k vytvoření nového paradigma pozitivního a aktivního ovlivňování druhů probíhajících změn, které se dějí. To zní děsivě a velmi samoúčelně. Realita je však taková, že na již silně pozměněné planetě žije 7 miliard lidí.

Erlandson uvedl, že zatímco dopady člověka se jen zrychlily, výzkum mu dal optimismus v tom, že lidé najdou způsob, jak se vypořádat se změnou klimatu.

Představa, že v minulosti měli lidé bližší vztah k přírodě a chovali se k ní lépe, zatímco moderní člověk svým průmyslem přírodu akorát ničí, je celkem častá. Naši předci žili zdánlivě ve větším souladu s přírodou proto, že hustota zalidnění byla menší a jednoduchá technika neumožňovala intenzifikaci.

„Dnešní vztahování se například ekologických zemědělců k minulosti, že dříve lidé žili s přírodou v harmonii, souvisí s vytvářením imaginárního zlatého věku, ale tak to nikdy nebylo,“ říká úvodem Jiří Woitsch.

Zatímco rousseauovské osvícenské myšlení se už v 18. století obracelo k přírodním národům jako k neposkvrněnému ideálu člověka, díváme se my dnes podobně na moudrost našich babiček a selského stavu.

„Celé je to jeden velký mýtus. Už vzhledem k tomu, že neměli k dispozici chemický průmysl, byli k přírodě nepochybně šetrnější, ale určitě nechránili přírodu vědomě. S oblibou říkám, že kdyby měl člověk motorovou pilu nebo harvestor už v pravěku, tak tu dnes nemáme ani stromeček,“ nemá iluze o předcích Woitsch.

tags: #příroda #a #lidé #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Nové trendy v rychlém občerstvení
• Bazarové stroje na čištění odpadů
• Kolekce Gormiti pro děti
• Doprava a příroda v ČR
• Dopad sekaček na životní prostředí