Provozování kogenerační jednotky ČOV jako vyjmenovaného zdroje znečištění ovzduší

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí.

Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 400 000 Kč, neboť bylo zjištěno, že žalobce čerpáním směsného surového kalu z Ústřední čistírny odpadních vod Praha v Praze 6 - Bubenči (dále jen „ÚČOV“) na Kalové hospodářství Drasty (dále jen „KHD“) provozuje KHD jako zdroj znečišťování ovzduší, vyjmenovaný v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), konkrétně 2.3. (Kompostárny a zařízení na biologickou úpravu odpadů o celkové projektované kapacitě 10 t nebo větší na jednu zakládku nebo větší než 150 t zpracovaného odpadu ročně), bez povolení provozu.

Tím žalobce porušil § 17 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně ovzduší a dopustil se správního deliktu dle § 25 odst. 2 písm.

V žalobě žalobce uvedl, že v celém průběhu správního řízení tvrdil, že KHD je integrální součástí ÚČOV, že takto bylo KHD historicky projektováno a postaveno a že povolovací proces provozu ÚČOV je integrovaný a musí se vztahovat na všechny její součásti a instalované technologie.

Správní orgány naopak vyšly z formalistického pojetí povolovacího režimu s tím, že jestliže je určitá technologie (provoz) umístěna na území jiného kraje, a nikoliv na území Hl. m. Prahy, a je samostatnou provozovnou ve smyslu zákona č. 455/1994 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), pak se na ni musí vztahovat samostatné povolení.

Čtěte také: Moderní energetika a kogenerace

Žalobce poukázal na to, že KHD je technologicky propojeno se zbývající části ÚČOV, a to pevně instalovaným potrubím.

Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 28. 1. 2015 byl podle § 11 zákona o ochraně ovzduší povolen provoz stacionárního zdroje znečišťování ovzduší uvedeného v příloze č. 2 zákona o ochraně ovzduší. Žalobce upozornil, že pod kódem 2.3 přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší jsou uvedeny „kompostárny a zařízení na biologickou úpravu odpadů“.

Žalobce akcentoval, že se na rozdíl od správních orgánů domnívá, že je rozhodující, zda lze KHD provozovat samostatně a zda je možné provozovat ČOV bez kalového hospodářství, a to z pohledu klasifikace KHD dle kódu 2.3., nebo kódu 2.7. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší.

Opětovně konstatoval, že KHD, které bylo v inkriminované době užíváno jako náhrada za zařízení na biologickou úpravu nevyhnilých kalů v ÚČOV aerobními a anaerobními procesy, spadá pod kategorii zdroje pod kódem 2.3. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší, což koresponduje i s § 33a písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, kde je uvedeno, že biologicky rozložitelným odpadem se pro tuto část zákona (Díl 4 - Kaly z čistíren odpadních vod a další biologicky rozložitelné odpady) rozumí jakýkoli odpad, který podléhá aerobnímu nebo anaerobnímu rozkladu, jakož i s § 33a písm.

Žalovaný odmítl žalobcův výklad kódu 2.3. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší, jeho textace dle žalovaného jednoznačně rozlišuje jednak kompostárny, a jednak zařízení na biologickou úpravu odpadů, přičemž jde o typově odlišné zdroje, které jsou toliko kategorizovány v rámci jedné (sběrné) skupiny.

Čtěte také: Článok o kogeneračných jednotkách

Tvrdí-li žalobce, že kogenerační jednotky nejsou neoddělitelnou a nezbytnou součástí provozu ČOV, což je rozdíl oproti kalovému hospodářství, které je naopak vždy integrální součástí provozu ČOV, není toto tvrzení pravdivé.

V projednávané věci správní orgány vyhodnotily a odůvodnily, proč KHD vykazují rysy samostatného stacionárního zařízení z hlediska zákona o ochraně ovzduší, a to především na základě lokalizace zařízení resp. jeho úplného vyčlenění z provozovny v Praze-Bubenči.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

Podle § 17 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně ovzduší provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k tomuto zákonu je povinen získat povolení k jeho provozu. Podle § 25 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně ovzduší právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která je provozovatelem stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k tomuto zákonu, se kromě deliktů uvedených v odstavci 1 dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 17 odst. 3 písm. a) tohoto zákona provozuje stacionární zdroj bez povolení.

Předně soud odmítá tezi žalobce, že pod kódem 2.3. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší jsou uvedeny zdroje, které musí být současně kompostárnou a zařízením na biologickou úpravu odpadů.

Čtěte také: Výhody ekologických kogeneračních jednotek

Soud konstatuje, že tento kód zcela zjevně uvádí výčet dvou typů zdrojů, které mají podobnou povahu, pročež je zákonodárce uvedl pod jedním kódem, přičemž k naplnění definice tohoto kódu postačuje, aby zdroj byl buď kompostárnou, nebo zařízením na biologickou úpravu odpadů.

Dále soud přitakává žalovanému v tom, že rozhodný je obsah rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV. Sám žalobce zdůraznil, že se jedná o integrované povolení, tedy takové, které má zahrnovat veškeré nezbytné technologie k provozu ÚČOV.

Žalobce ani nerozporoval, že rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV neobsahuje výslovné povolení provozu KHD, resp., že KHD vůbec nezmiňuje.

Jak přitom argumentoval žalovaný, vlastní kalové hospodářství není nezbytnou součástí provozu ČOV, což žalobce dle náhledu soudu nevyvrátil.

Žalobce sice ustavičně opakuje, že provoz ČOV bez kalového hospodářství není možný (na rozdíl od kogeneračních jednotek spalujících bioplyn, které uvedl žalovaný jako příklad zařízení, na něž je třeba samostatné povolení), neboť vznik kalu je nevyhnutelným důsledkem čištění odpadních vod, což soud a ani žalovaný nerozporuje, leč žalobce netvrdí, že by každá ČOV musela disponovat vlastním kalovým hospodářstvím, ať již ze zákona, či v důsledku technické nevyhnutelnosti.

Za těchto okolností soud přisvědčuje názoru žalovaného, že KHD je samostatným stacionárním zdrojem znečišťování ovzduší ve smyslu § 2 písm.

Soud podotýká, že správnost a zákonnost (v daném případě otázka úplnosti) rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV není předmětem tohoto řízení. I kdyby však bylo toto rozhodnutí neúplné, tj. bylo by vydáno přesto, že by neobsahovalo výslovné označení určitého zařízení, bez nějž nejde ČOV vůbec provozovat, a podmínky jeho provozu, neznamenalo by to, že žalobce byl oprávněn takové zařízení provozovat bez povolení.

Žalobce si v takovém případě mohl a měl zajistit, aby došlo ke změně rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV.

Pokud pak jde o to, že KHD bylo „historicky projektováno a postaveno“ (což žalobce nijak blíže nerozvedl) jako integrální součást ÚCOV, soud opakuje, že podstatný je obsah rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV, event. jiného, samostatného rozhodnutí.

Soud nepovažuje za významné, zda měl mít žalobce dvě povolení, nebo zda mělo jít o součást jediného integrovaného povolení. Zásadní je, že žalobce měl povinnost mít k provozu KHD povolení.

Soud nikterak nevylučuje, že se určitá zařízení v rámci jednoho integrovaného povolení mohou nacházet v různých krajích (přičemž § 11 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pamatuje na situaci, kdy z povahy věci přichází v úvahu vícero místně příslušných správních orgánů) a může jít o poměrně velké vzdálenosti. Avšak to, že se jednalo o zařízení umístěné v jiném kraji a vzdálené více než 9 km od ÚČOV, samo o sobě nevedlo k závěru o spáchání správního deliktu žalobcem.

Zásadní bylo, že rozhodnutí o povolení k provozu ÚČOV u všech povolovaných vyjmenovaných stacionárních zdrojů uvádí, že jsou umístěny v areálu na adrese Papírenská 6, Praha 6.

Pokud jde o otázku, zda je třeba povolení na provoz zařízení, které může fungovat ve dvou režimech, přičemž v prvním případě se o zdroj znečištění nejedná (vysušení vyhnilého kalu), tudíž není třeba povolení podle zákona o ochraně ovzduší, zatímco v druhém případě (vyhnití kalu), jde o zdroj znečištění a je tedy nutné povolení, soud se přiklání k názoru žalovaného, že u takového víceúčelového zařízení povolení třeba je.

Rozhodné je to, zda určité zařízení (a konkrétní způsob jeho využití) spadá pod zákonnou regulaci, a nikoli to, že lze toto zařízení užívat i jiným způsobem, který zákon nereguluje.

Žalobce přitom nijak nezpochybňoval, že KHD nejenže mohlo být využíváno oběma způsoby, ale fakticky také bylo oběma způsoby využíváno.

Soudu se tato otázka jeví podružnou, podstatné je, že v případě obou zmíněných kódů náleží KHD mezi vyjmenované stacionární zdroje znečištění a žalobce neměl povolení k jeho provozu.

Žalovaný přitom ozřejmil, že kalové hospodářství není součástí každé ČOV, což žalobce nevyvrátil, ergo jde o zařízení samostatné, pročež je v případě KHD na místě označit jej kódem 2.3. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší, i když bude používáno výhradně v rámci provozu ČOV, která jinak má kód 2.7.

Tabulka: Relevantní právní předpisy

tags: #kogenerační #jednotka #ČOV #vyjmenovaný #zdroj #znečištění

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana zemědělského půdního fondu
• Přírodní poklady Mariánských Lázní
• Emisní normy Karviná
• Lokální řešení plastové stopy
• Metody snižování NOₓ