Příroda, Člověk a Společnost v Díle: Rozbor

Už za renesance proběhla sekularizace (zesvětštění) pojetí světa i společnosti. Tehdy však bylo toto zesvětštění nedůsledné, avšak nyní to dostalo novou náplň. Už u sofistů jsme se např. setkali s počátky teorie společenské smlouvy a přirozeného stavu - v náboženské interpretaci i ve středověku; tehdy mohly mj. zdůvodnit vzpoury proti panovníkovi.

Thomas Hobbes (1588-1679)

Thomas Hobbes (1588-1679) nebyl pouze filozofem společnosti, především v jeho díle Leviathan. existoval stav, který označuje jako stav přírodní. V rámci přirozeného stavu lze však takovou smlouvu udržet jen s obtížemi. Takovou mocí je stát - Hobbesův Leviathan.

Hobbes jednoznačně hovoří o absolutním státu řízeném absolutním panovníkem, a to z několika důvodů:

1. Nezvratností smlouvy.
2. Jejich souhlasem.
3. Pravidla vlastnictví, tj. jeho poddaní smějí a nesmějí myslet a v co mají věřit.
4. Panovníkova moc je nedělitelná.

Hobbes neváhal použít jakýchkoli prostředků, což vyplývá z historické situace jeho doby.

John Locke (1632-1704)

Obvykle se klade do protikladu k Hobbesově teorii Lockova teorie, avšak ta byla psána jako polemika. Obě učení vyrůstají z rozdílné zkušenosti svých autorů. Také Locke vychází z myšlenky přirozeného stavu, který je stavem nejistoty.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Stát má určité úkoly a ty musí plnit. Pokud je neplní, má občanská společnost právo jej svrhnout a nahradit jiným. K tomu slouží mj. i kontrola státní moci, tj. jejích složek. Třetí moc - soudní - přidal k tomuto výčtu až Montesquieu. John Locke bývá považován za zakladatele moderního liberalismu.

Baruch Spinoza (1632-1677)

Zastáncem přirozeného práva byl i Baruch Spinoza (1632-1677). Spinozovo líčení přirozeného stavu není tak odpuzující jako Hobbesovo. Spinoza je zakladatelem historické kritiky Bible. Spinoza se snažil proti náboženským sporům bojovat i za pomoci myšlenky tzv. přirozeného náboženství.

Osvícenství

Kritika absolutní monarchie je spojena s osvícenstvím, jehož počátky klademe už do druhé poloviny 17. století. Proto je také v oblasti náboženské spojeno s deismem, tj. s přesvědčením, že Bůh svět pouze stvořil a dal mu zákony, ale už do jeho fungování dále nezasahuje. Radikální osvícenci se dostali až k ateismu. Osvícenství (německy die Aufkläres, die Aufklärung) - byly chápány jako cíl i prostředek osvícenského snažení.

Je chybou spojovat revoluci pouze s osvícenstvím. Pouze Rousseau předvídal příchod revoluce.

Voltaire (1697-1778)

Významnou postavou osvícenství byl Voltaire (1697-1778). Stejně jako většina osvícenců patřil k deistům. Voltaire hájil oběti netolerantnosti a justičních omylů. Náboženství mělo tedy být pro Voltaira především zárukou mravního chování. Voltaire chápal dějiny především jako dějiny lidu, tj. jeho života, jenž byl pro něj vyjádřen především v jeho kultuře a civilizaci. Podle Voltaira je důležité přírodní prostředí, náboženství a hospodářství.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Montesquieu (1689-1755)

Montesquieu (1689-1755) byl současníkem Voltairovým. Přirozená povaha člověka, tj. vášeň, mohla být základem dobré lidské společnosti. Přirozenost člověka je nutno odlišit od přírodních podmínek. Montesquieu psal svá díla jako šlechtic, tedy nutno chápat pod tímto zorným úhlem.

Francouzští Materialisté

Francouzští materialisté za dokonalou společnost nepokládali tu, která je. Naopak, společnost je tak špatná, že použití rozumu ve výše uvedeném smyslu brání. V této souvislosti, tj. v souvislosti s kritikou soudobé společnosti, zdůrazňovali tito francouzští osvícenci potřebu nové výchovy, výchovy k rozumu.

Jean-Jacques Rousseau (1712-1778)

Rousseau (1712-1778) odpověděl jednoznačně negativně na otázku, zda věda a umění přispěly k očistě mravů. Rousseau hodnotí současnou společnost krajně negativně. Ideálem pro něj byla společnost založená na přímé demokracii.

Condorcet (1743-1794)

Condorcet (1743-1794) byl jediným osvícencem, který se dožil revoluce. Condorcet chápe lidské dějiny jako neustálý zápas rozumu s tmářstvím. Celková tendence Condorcetova díla je optimistická.

Karel Čapek

Karel Čapek zde vystupuje jako pozorovatel svého národa, který dokáže mluvit jak k běžnému čtenáři, tak k náročnému intelektuálovi. Dílo je stále živé, protože pokládá otázky, které neustále stojí před každou generací: o odpovědnosti, slušnosti, naději a lidskosti.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Herman Melville

Jeho nejlepší díla jsou postavena na dramatických konfrontacích radikálně odlišných kulturních systémů, reprezentovaných velmi excentrickými postavami. Velkým tématem dnešní doby je vztah člověka a přírody nebo působení člověka na přírodu a reakce přírody na chování člověka. Melville nás ale v románu vede k hlubšímu pochopení přírody a lidské přirozenosti. Melville je symbolický realista. Jeho obrazy mají realistickou přesnost. Pro dnešního čtenáře může být fascinující i pološílený kapitán Achab, posedlý touhou zničit nepřítele, pomstít se tomu, kdo mu ublížil.

Josef Šlejhar

Naturalismus této povídky tkví především v tom, že Šlejhar staví děcko, lidského tvora, a odstrkované kuře na stejnou rovinu. Autor tak poukazuje na to, že v konečném důsledku jsme všichni pouze výtvory matky přírody.

tags: #priroda #clovek #spolecnost #v #dile #rozbor

Oblíbené příspěvky:

• Měření emisí vozidel
• Ohrožení latimérie
• Definice a význam environmentálních indikátorů
• Dopady znečištění ovzduší
• Obecné ohrožení a špatně zabrzděné vozidlo