I přes svou poměrně malou rozlohu se Česká republika vyznačuje velkým bohatstvím druhů rostlin a živočichů. To je dáno zejména její polohou na hranici několika biogeografických oblastí, ale také historickým a kulturním vývojem. Příroda nezná lidmi vytvořené hranice. Nelze ji proto chránit bez spolupráce a výměny informací se zahraničními institucemi a organizacemi. Česká republika je signatářem Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, která je známá pod zkratkou CITES.
V České republice jsou dvě úrovně zvláště chráněných území. Jedná se o velkoplošná zvláště chráněná území a maloplošná zvláště chráněná území. Krajina v Česku byla lidskou činností v průběhu staletí výrazně změněna, na mnoha místech i značně poškozena (např. těžbou surovin, průmyslovou a zemědělskou činností atd.). V současnosti existují zákony na ochranu životního prostředí, které platí všeobecně. Na území Česka se nacházejí zvláště chráněná území o celkové rozloze 13 393 km² (2025), což představuje 17 % území.
Kategorie územní ochrany
Kategorie územní ochrany (zvláště chráněná území v Česku):
- Velkoplošná zvláště chráněná území:
- národní parky (4, celková rozloha 1190 km²)
- chráněné krajinné oblasti (27, celková rozloha 11 507 km²)
- Maloplošná zvláště chráněná území:
- 2 683 území o celkové rozloze 1219 km² ve 4 kategoriích: národní přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní rezervace a přírodní památka.
Kromě zvláště chráněných území se vyhlašují také přírodní parky a památné stromy, které vytvářejí významné krajinné prvky. Největší národní park v Česku je Národní park Šumava (684,6 km²). Největší chráněná krajinná oblast v Česku je Beskydy (1205,1 km²). Nejstarší chráněné území v Česku je od roku 1838 Žofínský prales a zároveň to je nejstarší přírodní rezervace v Evropě. Nejstarší chráněná krajinná oblast v Česku je od roku 1955 Český ráj. Nejstarší národní park v Česku je od roku 1963 Krkonošský národní park.
Historie ochrany přírody
Za první snahu o ochranu přírody lze označit zřizování obor pro divokou zvěř. V oborách, které byly zřizovány již od 13. století bohatými šlechtici, byl silně omezený režim vstupu a hospodaření, v některých případech (např. okolí Netolic byly dokonce vystěhovány při zakládání obory celé vesnice. Zvěř chovaná v oborách potřebovala zachování přirozeného prostředí, a tak díky oborám zůstaly zachované velké relativně neporušené části přírody až do pozdního novověku (např. Ochrana přírody se zrodila na začátku 19. století jako snaha zabránit plošné exploataci přírodních zdrojů. Ve dvacátém století přebral postupně garanci nad ochranou přírody stát. Ten pokračoval ve vyhlašování dalších rezervací i větších chráněných území. V předválečném období nebyla u nás ochrana přírody nijak právně kodifikována a patronaci nad ní převzali vyškolení odborníci, tzv. V roce 1956 byl schválen první zákon na ochranu přírody, č. 40/1956 Sb. Zákon byl velice stručný a místy spíš deklarativní.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
Současná legislativa
Současná ochrana přírody v Česku se řídí zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Zákon doplňuje prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. Tento zákon zcela nahrazuje původní zákon č. Zákon rozlišuje obecnou a zvláštní ochranu přírody. Obecná ochrana přírody je ochranou všech druhů rostlin včetně hub a živočichů před vyhubením (včetně snížení jejich genetické variability, vymizení dílčích populací, nebo zničení jejich ekosystému). Všechna území musí mít schválený plán péče. Ten se schvaluje na deset let, popř. Památný strom - ochrana jednoho stromu, aleje, stromořadí. V Česku je jich vyhlášeno 5500 ks (stav k 27. Obec s rozšířenou působností (ORP - tzv.
Zákon ve svém paragrafu 70 umožňuje účast ve správním řízení, které se dotýká zájmů ochrany přírody a krajiny, různým nevládním neziskovým organizacím (ponejvíce jde o občanská sdružení). Občanská sdružení (resp. spolky) musí splnit jen dvě podmínky: mít jako hlavní cíl své činnosti ochranu přírody a krajiny a včas a řádně se do řízení přihlásit. Zřízení občanského sdružení je totiž velmi jednoduché, stačí pouze 3 lidi, kteří sepíšou stanovy, zvolí mezi sebou předsedu a zažádají o registraci u Ministerstva vnitra - pokud neporušuje činnost sdružení zákony, je ministerstvo do měsíce povinno registraci přijmout. Některá občanská sdružení mohou tohoto svého práva zneužívat k obstrukcím, případně ho uplatňovat i ve jménu jiných zájmů, než je ochrana přírody. Proto se především mezi poslanci ODS na základě stížnosti některých investorů opakovaně objevuje snaha omezit účast veřejnosti ve správních řízeních. Současný stav sporů je takový, že k plošnému omezení práv sdružení zatím nedošlo.
V roce 2004 byla přijata rozsáhlá novela zákona č. 114/1992 Sb. (jako zákon č. 218/2004 Sb.), která zavádí do legislativy České republiky ochranu v rámci soustavy Natura 2000. Vyhodnocení vlivů na životní prostředí (EIA) je proces (respektive studie), jejímž cílem je získat představu o výsledném vlivu velké stavby na životní prostředí.
Problémy v ochraně přírody
Přes přísnou legislativní ochranu jednotlivých rostlinných a živočišných druhů, ochranu biotopů prostřednictvím maloplošných a velkoplošných chráněných území a značné přímé i vyvolané náklady na institucionální ochranu přírody a krajiny jsou výsledky ochrany přírody v některých případech sporné. V mnoha oblastech se nedaří dosahovat stanovené cíle. Problematické je samotné stanovení cílů a následných ochranářských opatření. Otázka je, nakolik jsou cíle ochrany přírody stanovovány správně. Zda jde o cíle stanovené na základě veřejného konsenzu (politická rozhodnutí), a nakolik jde o prosazování zájmů jednotlivých zájmových skupin a hnutí. Důvodem je, že bezzásahová ochrana některých území vedla paradoxně k vymizení druhů, kvůli kterým bylo chráněné území původně vyhlášeno. Současná praktická ochrana přírody je tak (často oprávněně) chápána majiteli a nájemci pozemků a nemovitostí jako nepřátelská a nevítaná aktivita masivně vynucovaná zákony a bujícím státním aparátem bez odpovídající finanční kompenzace za způsobené finanční újmy. Dlouhodobě se nedaří přesvědčit o současných cílech ochrany přírody různé zájmové skupiny (turisté a sportovci provozující sporty v přírodě jako lyžování, cyklistika, horolezectví…, myslivci, chovatelé zvířat atp.).
Vnímání problematiky ochrany přírody veřejností se v poslední době v souvislosti s problematickými a kontroverzními výsledky (kůrovcová kalamita v NP Šumava, škody působené chráněnými živočichy jako je bobr, rys, sporná podpora biopaliv…) mění a politici jsou částečně nuceni na tento vývoj reagovat.
Čtěte také: Krásy argentinské provincie
Invazní druhy
Šíření invazních druhů a jejich působení na okolní biotu a lidské aktivity představuje celosvětový problém. Právní předpisy regulují rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů do krajiny s cílem předejít ohrožení populací geograficky původních druhů rostlin a živočichů, zejména pak před genetickou erozí, rozšiřováním škodlivých organismů a před přímými vlivy invazních druhů. Nepůvodní druhy přitom způsobují vedle negativních dopadů na původní biodiverzitu také hospodářské škody a škody na zdraví. Klíčovou úlohou příslušných orgánů, včetně orgánů ochrany přírody, je provedení správné úvahy o možném riziku rozšíření geograficky nepůvodních druhů pro druhy, jež jsou součástí původních společenstev.
Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. obsahuje nástroje na regulaci nepůvodních druhů rostlin a živočichů v rámci obecné i zvláštní ochrany přírody a krajiny. Záměrné rozšíření geograficky nepůvodních druhů rostlin či živočichů do krajiny podléhá povolení orgánu ochrany přírody (nejde-li o hospodaření podle schváleného lesního hospodářského plánu nebo lesní hospodářské osnovy); v základních ochranných podmínkách některých kategorií zvláště chráněných území je pak povolování a uskutečňování rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin nebo živočichů zcela zakázáno. ZOPK přitom nestanoví žádná podrobnější kritéria, která mají orgány ochrany přírody brát v úvahu v rámci povolovacího řízení resp. při posuzování případů, které by mohly spadat pod zákonné zákazy. geograficky nepůvodním druhem je druh rostliny nebo živočicha, který není součástí přirozených společenstev určitého regionu (viz definice v § 5 odst. 4 ZOPK), tj. jde o druh člověkem záměrně či neúmyslně v dané lokalitě zavedený.
K 1. lednu 2015 nabylo účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady č. Toto nařízení zavádí nová pravidla pro prevenci a zmírnění nepříznivých dopadů spojených se záměrným i nezáměrným zavlékáním nebo vysazováním a šířením invazních nepůvodních druhů na biologickou rozmanitost a ekosystémové služby. V nejbližší době by mělo dojít k přijetí seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem pro Evropskou unii s tím, že pro tyto druhy budou platit zákazy jejich uvolňování do životního prostředí, dovozu nebo převážení na území Unie, držení, chovu nebo pěstování a uvádění na trh. Výjimky z těchto omezení budou, za předpokladu zajištění opatření proti úniku invazních druhů, možné pro účely výzkumu nebo medicinální využití, popřípadě hospodářské využití. V průběhu roku 2016 bude zpracován návrh novely ZOPK a souvisejících předpisů, ve kterém budou obsažena především kompetenční a sankční ustanovení ve vztahu k povinnostem stanoveným nařízením jakožto přímo použitelným evropským předpisem.
Fragmentace krajiny
Pro udržení stability a schopnosti ekosystémů a populací zvířat a rostlin vyrovnat se s narušením (přírodním nebo antropogenním) je důležité zajistit jejich vzájemné propojení. Velký problém dnes představuje fragmentace krajiny. Jedná se o přeměnu dříve souvislých ploch na mozaiku ploch menších, které jsou často vzájemně izolované a pozměněné. Fragmentace způsobuje, že krajina přestává být propojená a volný pohyb živočichů je tak těžší. Pokud by propojení mezi oblastmi výskytu zaniklo úplně, může to znamenat zánik dokonce celých populací druhů na našem území. Proto je nutné chránit alespoň minimální prostor, který zajistí funkční propojení jednotlivých území.
Fragmentace krajiny a snižování její prostupnosti představuje čím dál závažnější problém pro řadu živočišných druhů. Množství obtížně prostupných nebo úplně nepřekonatelných plošných i liniových bariér přináší zásadní změny ve fungování populací zejména druhů vysokých prostorových nároků (typicky velké šelmy) nebo dálkových migrantů (např. los evropský). Fatální následky přináší křížení přirozených tras pohybu s technickou infrastrukturou habitatovým specialistům, jakými je např. vydra říční nebo některé druhy obojživelníků. Velké šelmy, vzhledem ke svým prostorovým a disperzním nárokům, patří mezi druhy nejvíce dotčené zvyšující se fragmentací. Ačkoli je jejich výskyt vázán především na rozsáhlé lesnaté celky Západních Karpat, Šumavy a sudetských pohoří, jejich počty vzrůstají (zejména v případě vlka), a nově se objevují i hlouběji ve vnitrozemí. Právě nové neprostupné bariéry v krajině, které v posledních letech rychle rostou, mohou představovat významný faktor limitující jejich šíření.
Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda
Nejdůležitějším nástrojem pro ochranu prostupnosti krajiny před postupující fragmentací je návrh spojité ekologické sítě, která bude závazným podkladem pro územní plánování a management krajiny. Biotop vybraných zvláště chráněných druhů savců představuje hlavní výsledek syntézy dílčích podkladů, od nálezových dat a habitatových modelů po výsledky hodnocení prostupnosti bariér a analýzy konektivity krajiny.
Stráž přírody
Stráž přírody ustanovují dle zákona o ochraně přírody a krajiny ( § 81) a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. Na správách národních parků v ČR je vždy zaměstnáno několik profesionálních strážců, kteří stráž přírody vykonávají jako součást pracovní náplně svého zaměstnání (v jejich případě na 100 %). Na AOPK ČR a krajských úřadech profesionální strážci až na naprosté výjimky nejsou, ale AOPK ČR má několik desítek zaměstnanců, kteří jsou ustanoveni strážci jako vedlejší činnost v náplni práce. Kromě těchto profesionálů je stráž přírody zajišťována dobrovolnými členy stráže přírody. Ti vykonávají stráž ve svém volném čase a nejsou za ni nijak placení, přesto musejí splnit podmínky, které zákon pro ustanovení členem stráže stanovuje. Dobrovolní strážci mají úplně stejná práva jako profesionální strážci. Členové stráže přírody jsou vybaveni služebním odznakem stráže a průkazem strážce nebo zpravodaje. Stráž přírody dohlíží v terénu na dodržování zákona o ochraně přírody a může např. zjišťovat totožnost osob nebo udělit blokovou pokutu. Vážní zájemci o dobrovolnou práci ve stráži přírody jsou vítaní.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]