Příroda Izraele v době Krista

Izrael a Palestina jsou nesporně jedny z nejzajímavějších a zároveň nejdiskutovanějších míst na naší planetě. Málokde je na tak relativně malé ploše soustředěno tolik různých kultur, náboženství, společenství, tolik zajímavých a pozitivních věcí, které jsou zároveň propojeny s emocemi, konflikty a napětím. O Izraeli a Palestině byly popsány tuny papíru, vyšly o ní stovky, možná i tisíce bedekrů a turistických průvodců.

Izrael a Palestina se nacházejí v centru regionu Blízký východ (někdy také nazývaného Střední východ). Izrael je samostatný stát, který vznikl v roce 1948. Palestina, přesněji Palestinská autonomie, se rozkládá na území Západního břehu Jordánu a pásma Gazy a má status území okupovaného Izraelem.

Pro Židy je nejdůležitějším místem Svaté země Zeď nářků v Jeruzalémě, což je jediný dochovaný pozůstatek biblického ústředního Chrámu rozbořeného později Římany. Pro věřící Židy je ale posvátná i celá řada dalších míst: hrobka krále Davida v Jeruzalémě, jeskyně s ostatky patriarchy Abraháma v Hebronu, hrob pramatky Ráchel u Betléma nebo Josefův hrob v Nábulusu (Šchemu). Velké vážnosti Židů se také těší místa spjatá se starověkými proroky i mnohem pozdějšími duchovními autoritami - rabíny, gaony a cadiky.

Pro křesťany mají zásadní význam především místa spjatá se životem Ježíše Krista a jeho blízkých. Tedy především Betlém, kde se dnes nachází bazilika Narození Páně. Mnoho důležitých míst je v Galileji, kde Ježíš žil (okolí Galilejského jezera, Nazaret, hora Tábor atd.). Zcela klíčový význam má opět Jeruzalém, tedy město, kde došlo k Ježíšovu ukřižování a zmrtvýchvstání.

I pro muslimy má Svatá země s Jeruzalémem klíčový význam. rokem 624 se dokonce modlili směrem k Jeruzalému (arab. Al-Kuds), než byl změněn směr modlitby k Mekce. Jeruzalémský Posvátný okrsek (na Chrámové hoře) je pro muslimy třetím nejvýznamnějším místem jejich víry hned po Ka´abě v Mekce a Mohammedově mešitě v Medíně. Odtud totiž prorok Mohamed podnikl cestu do nebes. Muslimové však uznávají i židovské proroky, Ježíše a řadu dalších biblických postav, z nichž mnohé jsou pohřbeny ve Svaté zemi.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

V Izraeli je na rozdíl od České republiky jiná právní tradice. Zatímco český právní řád vychází z tradic římského a později německého a rakouského práva, izraelský právní systém je velmi ovlivněn právem britským. Zahrnuje však i prvky práva tureckého (z dob Osmanské říše) a částečně v něm platí i některá ustanovení práva židovského (halacha), muslimského (šarí´a) a křesťanského.

Není třeba zvlášť připomínat, že život na Blízkém východě, a v Izraeli a Palestině zvlášť, má řadu specifik, se kterými se těžko setkáme v jiných částech světa. Nesouvisí to zdaleka jen s politickým napětím, ale často i s náboženstvím a různými společenskými zvyklostmi. O tom, jak se chovat k všudypřítomným bezpečnostním silám, se dočtete v závěru této kapitoly.

Náboženské a společenské zvyklosti se odlišují s ohledem na to, jestli se nacházíte v židovské nebo arabské části země. Jsou však například velké rozdíly i mezi jednotlivými izraelskými městy. Nikoliv nadarmo existuje v Izraeli rčení, že „v Jeruzalémě se lidé modlí, v Tel-Avivu se baví a v Haifě pracují“.

V Tel-Avivu (s výjimkou ultraortodoxní čtvrti Bnej Brak) probíhá život tak, jak ho známe z velkých západních metropolí, někdy je dokonce ještě daleko bouřlivější, živelnější a uvolněnější, protože prakticky po celé délce Tel-Avivu se nacházejí hezké středomořské pláže, kde panuje v sezóně pravý přímořský plážový rej. Jeruzalém je v tomto ohledu naprosto odlišný, i když tam narazíte na několik míst, kam se lidé chodí „po evropsku“ bavit (řada hospod a nočních podniků je hlavně v okolí Siónského náměstí v centru Západního Jeruzaléma). Jeruzalém má díky svému náboženskému významu naprosto specifickou atmosféru. Většina jeho obyvatel jsou věřící - ať už židé, muslimové či křesťané - včetně těch nejvíce tradicionalistických proudů. V Jeruzalémě na vás víra odevšud doslova sálá a stačí se třeba jen projet místní novou tramvají a určitě zahlédnete několik lidí, kteří si horlivě čtou modlitební knížky.

Abyste se v Jeruzalémě cítili lépe, asi bude lepší, když poněkud splynete s okolím. Ne, nemusíte si, pokud jste muž, kroutit pejzy, a pokud jste žena, nemusíte utrácet za paruku. :-) Stačí se obléknout o něco decentněji než v Tel-Avivu. Jste-li žena, tak raději žádné hluboké výstřihy nebo příliš upnuté kalhoty. Dobrá je delší sukně, pokud jste na ni zvyklá. Muž se nebude v Jeruzalémě cítit dobře v kraťasech či v metrosexuálním tričku (i když ta jsou velmi oblíbená mezi mladými Araby).

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Specifikem židovského Izraele je veřejné respektování šabatu/šábesu - nejsvětějšího dne v židovském týdnu. Opět to neznamená, že se musíte jako nežid ponořit v tento den do šabatových modliteb a respektovat všechny přísné zákazy. Přesto však lze jen stěží šabat přehlédnout. V izraelských městech (i mezi nimi) například nefunguje o šabatu žádná veřejná doprava (výjimkou je město Haifa). To může značně omezit vaši pohyblivost.

Šabat samozřejmě nedodržují např. O šabatu je tak například vhodná doba k návštěvě arabských a muslimských míst či vyrazit do Betléma atd. Naopak nedoporučuji chodit o šabatu do židovských čtvrtí (např. do jeruzalémské Mea Šearim) a už vůbec ne tam fotit. Šabat je pro charedim naprostou svátostí a jindy mírumilovní lidé, kteří si vás obvykle nevšímají, vám v té době můžou uštědřit nadávky, plivance, případně se můžete vystavit nebezpečí, že vás někdo trefí kamenem či shnilou mandarinkou.

To stejné platí v případě muslimských či křesťanských památek a čtvrtí. O postním měsíci ramadánu ostentativně nejezte, nekuřte a nepijte alkohol na veřejnosti. Do mešit si vždy sundávejte boty a nebojte se je nechat ve veřejných botnících. V mešitě vám opravdu nikdo nic neukradne. V některých mešitách či kostelech po vás také budou požadovat vhodný oděv, po ženách případně šátek.

O politice se s lidmi bavit můžete - jste ve státě, kde je velká míra svobody slova. Přesto se však snažte odhadnout, o čem je dobré mluvit a o čem raději ne. Je také možné, že vás s vašimi moudrými evropskými názory pošlou místní lidé demokraticky někam… Takže se nesnažte místní v politice příliš přesvědčovat a ani se nestavte vehementně na jednu ze stran konfliktu.

V Izraeli se obecně pije daleko méně než u nás. Židé však nemají většinou s pitím problém, včetně ultraortodoxních charedim (víno je např. nezbytnou součástí šabatového obřadu, podobně jako u křesťanů), pijí však většinou střídmě. Výjimkou jsou přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu, kteří mají k alkoholu často vztah velmi „slovansky“ pozitivní. Opilce však v ulicích potkáte málokdy. Arabové pijí málo, protože většina z nich jsou muslimové.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

V Izraeli i Palestině se pěstuje a vyrábí dobré víno, nejznámější jsou izraelská vína z Golanských výšin (hlavně značky Yarden, Gamla, Golan, v Palestině např. Cremisan). Pivo je k dostání v Izraeli i Palestině, i když v druhém případě prakticky jen v místech, kde jsou křesťanské obchody (např. v Betlémě). Izraelské pivní značky Goldstar a Maccabi jsou pitelné a dokonce i docela chutné. Narazit můžete i na produkty některých nových mikropivovarů. Více než s alkoholem se všude setkáte s cigaretami a vodními dýmkami, které se kouří obojí hodně.

O činnosti izraelských bezpečnostních složek netřeba asi příliš psát, protože o Mossadu, izraelské armádě a jejich kouscích slyšel snad každý. Izraelská policie je velmi striktní, ale profesionální. Člověk by měl věnovat zvýšenou pozornost výstrahám policie na různých specifických místech, jako jsou např. checkpointy. V případě neuposlechnutí pokynu policie se člověk může vystavit i nebezpečí smrti.

Velmi nebezpečné jsou checkpointy například v noci či za zhoršené viditelnosti, kdy je policejní pokyny obtížné bedlivě sledovat. Obecně se nedoporučuje fotografovat policejní ani vojenské jednotky a už vůbec ne vojenské a policejní objekty (checkpointy, vojenské základny, věznice, letiště…). Přesto mohou někdy vojáci souhlasit s fotografováním.

Zemědělství v době Krista

Na druhou stranu bylo zemědělství pro většinu obyvatel starého Izraele něčím, s čím se denně setkávali. V dnešní době pracuje stále méně lidí v zemědělství, což souvisí s vylidňováním venkova a stěhováním do měst. Ve starověkém orientu tomu bylo právě naopak. Teprve rozvoj zemědělství umožnil vznik měst. Starší kultury lovců a sběračů se skládaly z menších skupin, které se neustále pohybovaly, aby si zajistili dost potravy. Ve chvíli, kdy lidé začali obdělávat půdu, mohli se usadit a vytvořit větší kolonie.

Tehdy bylo také v Judsku příznivější podnebí. V této oblasti ostatně olivový olej patřil vždy společně s obilím a vínem mezi tři základní potraviny. Kromě toho se pěstovala také zelenina, fíky a datle.

Izraelští praotcové počínaje Abrahámem žili kočovným způsobem života, pásli skot, ale neobdělávali dlouhodobě půdu. Pokud bylo sucho, neúroda na ně doléhala ještě tíživěji než na národy, které již pěstovaly obilí, nebo svá pole dokonce zavlažovaly. S příchodem do Palestiny se kočovné izraelské kmeny učily od místních obyvatel obdělávat zemi. Mezi přistěhovalci a starousedlíky ale také často vznikalo napětí.

To se snad odrazilo ve vyprávění o Kainovi a Ábelovi. Kain, který se věnoval obdělávání půdy jako původní obyvatelé Palestiny, záviděl svému bratru Ábelovi, který byl lovec stejně jako přicházející Izraelité. Izraelité také přebírali místní zemědělské svátky, které spojovaly se svými původními slavnostmi. Podzimní svátek sukkot je připomínkou putování pouští a proto se o něm staví přístřešky.

Při zimním svátku chanuka si židé připomínají znovuposvěcení chrámu. Podle legendy se tehdy našel posvěcený olej do chrámového kahanu jen na jeden den, vydržel ale dní osm, což byla doba potřebná pro přípravu dalšího oleje. Tento osmidenní svátek je tedy svátkem světla. Protože se v této legendě používá ke svícení olivový olej, souvisí tento svátek i s olivami. Ty se v listopadu sklízejí a v prosinci je z nich již připraven olej.

Svátek purim se odvolává na knihu Ester, podle které tato královna zachránila Židy před pogromem, který na ně chystal Haman, dvořan perského krále. Slavnost Paschy, tedy velikonoční hod beránka, se teologicky opírá o vyvedení z Egypta. Původ ale má ve slavnosti nomádů, kteří před jarní cestou ze zimovišť na nové pastviny zabíjeli beránka. Dále je to svátek letnic - šavuot. Kromě toho, že připomíná darování Zákona na Sinaji a radosti z něj, je to i oslava sklizně pšenice, dožínek. Židé ní čtou knihu Růt, jeden z pěti svátečních svitků. Její děj se totiž odehrává právě při dožínkách.

Vdova Růt, původem móabitka, šla sbírat na pole klasy, které zůstávaly za ženci. Tam si jí všiml Bóaz, majitel toho pole a příbuzný jejího zesnulého manžela. Vzhledem k tomuto vztahu měl podle Zákona povinnost se jí ujmout. To také udělal a celý příběh končí šťastným manželstvím. Děj knihy Růt se odvolává i na starozákonní předpisy zaměřené na sociální spravedlnost, které nalezneme v Páté knize Mojžíšově. Ty se přitom netýkaly jen zastání se příbuzné vdovy, ale měly větší rozsah a upravovaly v několika bodech i práci na poli.

Předně je potvrzeno právo nádeníka, tedy toho, kdo nemá vlastní pole a pracuje na cizím, na spravedlivou mzdu: „Nebudeš utiskovat nádeníka, chudého a utlačovaného mezi svými bratry i mezi přistěhovalci, kteří žijí v tvé zemi, v tvých městech. Další tři příkazy se týkají sklizně. Majitel nemá lakomě vysbírávat vše, co při nakládání úrody zůstalo na místě. Je to totiž to nejmenší, co může dát svým nezaopatřeným bratrům, totiž přistěhovalcům, sirotkům a vdovám: „Budeš-li sklízet úrodu ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevracej se pro něj; patří přistěhovalci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, co děláš. Budeš-li srážet plody ze své olivy, neohlížej se po těch, které zbyly; patří přistěhovalci, sirotku a vdově. Budeš-li obírat svou vinici, nepaběrkuj po sobě; patří to přistěhovalci, sirotku a vdově. Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi. Proto ti přikazuji, abys takto jednal“(Dt 24,19-22).

Jestliže pak někdo má prostředky pro obživu, nesmí mu je jeho bratr brát. Když někdo prodal svou půdu, měla mu být podle Zákona v milosrdném roce vrácena, aby se udržovala rovnováha mezi obyvateli a nevznikla skupina bohatých vlastníků půdy a zchudlých nádeníků. Slušné zacházení neplatilo ovšem jen mezi lidmi, mělo se vztahovat i na celou přírodu.

Izraelské zemědělství bylo nejen takto upravováno Mojžíšovým zákonem, ale bylo i zdrojem obrazů, které se objevují v tehdejší literatuře. Nejznámějším příkladem je asi píseň o vinici z páté kapitoly knihy proroka Izaiáše. Izrael je v ní přirovnáván k vinici, kterou vystavěl její Pán, Hospodin. Mnohem více obrazů z oblasti zemědělství ale najdeme v Novém zákoně, zvláště v Ježíšových podobenstvích.

Na Izaiášovo proroctví o vinici navazuje Ježíšovo podobenství o zlých vinařích. Ti místo aby se starali o vinici, tak ji uchvátili pro sebe, na majitele nemysleli a ještě napadali jeho posly, jeho syna dokonce zabili. V evangeliu podle Jana zase Ježíš mluví o sobě jako o vinném kmeni, na který jsou učedníci naroubováni jako ratolesti. Bez něj nemohou nic. Jen na něm dokáží přinášet ovoce. Pokud to ale někdo nedělá, je zbytečné, aby zabíral místo jiným.

Ještě více je obrazů spojených s polem. Některá Ježíšova podobenství se u něj odehrávají: hospodář posílá své syny na pole, jeden slíbí, ale pak nejde, druhý odmítne, ale pak je mu to líto a otce poslechne. Také v podobenství o milosrdném otci pracuje starší syn na poli, zatímco se mladší vrací ve zbědovaném stavu, do kterého ho přivedl jeho nevázaný život. V jiných podobenstvích není pole jen dějištěm příběhu, ale přímo jeho součástí. V evangeliu podle Matouše nalezneme podobenství o pleveli: hospodář zasel dobré obilí, ale přišel jeho nepřítel a po poli rozházel semena plevele. Služebníci chtěli plevel vytrhat, ale pán jim přikázal, aby počkaly do sklizně. Tento příběh patří mezi podobenství o Božím království. Ježíš tak svým učedníkům vysvětluje, proč jeho slovo nedošlo u všech přijetí. V tuto chvíli by bylo ale předčasné třídit dobré od zlých, nadělalo by se tím více škody než užitku. Jiné známé podobenství mluví o rozsévači, který vyšel na pole sít. Některé semeno se ujalo, jiné ne. Chyba nebyla v semenu, ale v půdě.

V evangeliu podle Jana zase říká Ježíš svým učedníkům: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Tento obraz z přírody vystihuje velikonoční tajemství smrti v nezištné lásce, která dává život. Oba symboly, vína a obilí, se potom spojují v eucharistii, svátosti chleba a vína. Krásně o tom mluví starokřesťanský spis Učení dvanácti apoštolů, neboli Didaché. Církev je tu jako tělo Kristovo srovnávána s obilnými zrny, které byly nejprve rozptýleny po poli a odtud shromážděny do jednoho chleba.

Kromě evangelií používá obrazy ze zemědělství i kniha Zjevení. Když popisuje pohromy, kterými chce Bůh přivést k pokání hříšný svět, mluví se o válce. Při ní má být za denní mzdu jen mírka pšenice nebo tři mírky ječmene, olej a víno se však zdražovat nemají. Válka často zničí úrodu na polích, protože se o ně nemá kdo postarat. Sociální aspekt je patrný také v kritice Říma: Jan mluví o jeho přicházejícím pádu, o němž je pevně přesvědčen. Nechává nad ním hořekovat všechny, kdo se přiživovali tím, že do něj vozili ze všech zemí bohatství a obilí. Konečně kniha Zjevení popisuje i přicházející soud nad světem. Je v ní zobrazen jako sklizeň, při které je požata země. Přitom jsou sklizeny i hrozny a vhozeny do lisu Božího hněvu.

Společenské a politické klima v době Ježíše

Podíváme-li se na dobu a místo ve kterém žil P. Ježíš, nebyla to doba lidsky velmi příjemná a pohodová. Tehdy římský protektorát, „dosadil na královský trůn“ krále Herodese. Nebyl vybrán z židovského národa, byl cizincem na trůnu židovského národa. Pocházel ze Sýrie a byl nesmírně krutý, ale politicky nesmírně úspěšný. Pokud by nebyl krutý, nebyl by úspěšný. Uvědomoval si, že za vše vděčí Římu. Věděl, že pokud nebude odvádět do římské pokladny značné daně nemusí být dále králem. Výše daní byla stanovena židovskému obyvatelstvu ve výši 50 - 70 % jejich příjmů.

Na daném území žily svým životem politické uskupení, dnešním jazykem to lze označit za politické strany. Farizeové - měli nejblíže k obyčejným lidem. Věřili na anděly a na posmrtný život. Saduceové - byla to inteligence, hovořili a psali zpravidla v hebrejštině, k prostým lidem měli daleko, nevěřili na anděly, ani na posmrtný život. Překládali hebrejské texty do řečtiny a řecké texty do hebrejštiny, aby přinášeli vzdělání Židům žijících v diasporách mimo území Izraelské.

Eséni - sekta mužů, žijících v jednotlivých společenstvích po dvanácti mužích, pokud někdo odešel, z ostatních zájemců volili nástupce losem, žili v celibátu. V původních historických pramenech byl Jan Křtitel spojován s touto skupinou, dle posledních výzkumů nic tomu nenasvědčuje. Eséni obývali skalnaté území v okolí Mrtvého moře, považovali se za Svatý zbytek zbožného Izraele. Postili se, nejedli maso, dodržovali přísné mravní zásady. Ženy měly pouze podpůrnou funkci. Po zboření jeruzalémského chrámu zanikli.

Zelóti - toto hnutí tvořili zpravidla zemědělci a drobní řemeslníci a měli za to, že Mesiáš, který má přijít osvobodit zemi od Římanů a nastolit mír. Neustále bojovali proti římské protektorátní moci, i když vždy Římané jejich povstání potlačili a povstalce vždy krutě mučili. Poslední členové zahynuli na pevnosti Masada, po roce 70 n.

Galilea byla zemí, kterou procházely hlavní cesty, ale Nazaret ležel mimo ně. Sídlil zde Herodes v sídelním městě Tiberias, administrativní aparát, tedy úřednictvo sídlilo ve městě Séforis. Ježíšova rodina žila v malém městě Nazaretě, zcela bezvýznamném a nijak velikém. Pěstovala se zde vinná réva, olivy a zelenina. Dle archeologických výzkumů zde byly malé hliněné domky. Domky byly postaveny na teráskách, tak aby odtékala voda. Uprostřed domků bylo malé náměstíčko. Domeček byl zpravidla tvořen jednou místností, ve které žila mnohočetná rodina. Lze říci, že se ponejvíce žilo na náměstíčku a všichni věděli všechno o všech.

Lze předpokládat, že sv. Josef, který byl tesařem, chodil pracovat do města Séforis. V této době tesař jednak dokázal postavit dům a také jej vybavit vnitřním zařízením. Malý Ježíš ho doprovázel, jak bylo v té době zvykem, a učil se postupně řemeslu. Je možné, že zde později oba pracovali jako tesaři. Dle archeologických nálezů je to pravděpodobné.

Ježíš, obdržel jméno Ješua. Bylo to poměrně časté jméno. Význam jména je Ten, který zachraňuje. Ve starozákonní formě, bylo obdobou tohoto jména jméno Jozue. Jeho jméno bylo Ješua ben Josef, Ježíš syn Josefa.

Můžeme se také ptát, jaké získal Ježíš vzdělání. Podle posledních archeologických výzkumů lze říci, že v Nazaretě se nenacházela synagóga, možná zde škola byla a časem byla zničena. Ježíš však nenavštěvoval žádnou náboženskou školu, nebyl to tento typ člověka. Zda uměl číst a psát nevíme. V jeho době umělo psát a číst maximálně 3 % obyvatelstva. Víme, že četl ze svitků thóry, psal do písku. Uměl aramejsky, hebrejština byla v jeho době jazyk inteligence. Měl rád lidi a rád se účastnil i různých rodinných oslav a setkání.

Účastnil se svatby v Káni Galilejské, známe z podobenství, proč by se neměli svatebčané veselit, když ženich je s nimi... Židé měli centrum své politické úcty v Jeruzalémě. Židé v Jeruzalémě to měli jednoduché, chodili sem na modlitbu, účastnili se každodenních obřadů. Ježíš se učil modlit od svých dětských let. Určitě uměl a vyznal se v krátkých modlitbách a požehnáních. Každé Velikonoce přicházel na svátky do Jeruzaléma. Každý Žid se ráno i večer modlil modlitbu: "Slyš Izraeli Hospodin je náš Bůh..." a obracel svůj pohled k Jeruzalému. Ježíš celý život respektoval zákon. Nikdy neřekl nic proti zákonu. V určitém času vystoupil s tím, že na zákon a na thoru lze nahlížet jinak, odlišně. Obdobně i na jeruzalémský chrám. Říká Otče náš, jenž jsi na nebesích… ne v Jeruzalémském chrámu. To znamená, že Bůh podle Ježíše není spojen s místem, nenáleží jednomu národu.

tags: #příroda #izraele #v #době #krista

Oblíbené příspěvky:

• BIO 60 recenze
• Návod na použití krystalické sody
• Ochrana lidové architektury
• Tipy pro Duševní Klid
• Gormiti: Vládci přírody