Příroda jako dílo vesmíru a umění: Cíl člověka

Vztahy člověka k přírodě byly a jsou značně komplikované a někdy těžko nahlédnutelné. Můžeme se na ně dívat skrze filosofické koncepce, sociologické výzkumy, ale třeba i archeologické vykopávky. Jednou z oblastí, kterou je zajímavé sledovat, je v tomto ohledu umění. Měli bychom být ale do jisté míry opatrní chápat umění jako jakýsi jednoduchý odraz lidských názorů či našeho vnímání. Přesto i na něm můžeme do jisté míry sledovat náš historický vztah k přírodě. A to jak vlny zájmu o okolí, tak téměř „vypuštění“ okolní krajiny.

Vidíme zde dobře, jak jinak na přírodu hledí věřící monoteista či polyteista, jak jinak člověk 17. století či romantik. Zajímavou kapitolou využití přírodních motivů, odkazujících k proměňujícímu se chápání přírody (i umění) je ornamentika. Ornament, pokud ho budeme chápat jako nějaký stylizovaný prvek použitý k výzdobě (z lat. ornare - zdobit, krášlit, zpestřit), patří k nejstarším projevům lidské kultury. Vždyť např. rytmizovaný vzor vyrytý do červené hlinky z jihoafrické jeskyně Blombos je datován do doby před 77 000 lety, dlouho před nějakým „napodobivým“ uměním. Jakkoli ornament v některých obdobích pravěku (magdalénién) pak ustoupil do pozadí, objevuje se pak v umění s příchodem velkých zemědělských říší s velkou silou a provází pak člověka prakticky stále.

Ornament přitom v různých obdobích nebyl jenom nějakou vnější a zaměnitelnou dekorací, ale i hlubším výrazem sil vládnoucích ve Vesmíru, ať již to bylo chápáno jako zákony Boží nebo zákony Přírody. Jedním z období, které si ornamentu významně hledělo, byl i přelom 19. a 20. století. Tomu je věnována současná výstava o ornamentice s delším názvem „Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880-1930“ v brněnské Moravské galerii. Výstava je výsledkem dlouhodobého projektu a také jakýmsi doplňkem rozsáhlé publikační činnosti Lady Hubatové-Vackové, v současnosti vyučující na VŠUP v Praze.

Ornamentika a přírodní vědy

Co je příznačné pro ornamentiku druhé půlky století, a proč právě toto téma zmiňuji i zde, je její těsný kontakt s přírodou a přírodními vědami. Výstava dobře ukazuje, jak dalece byli výtvarníci, studující tehdy na houfně zakládaných umělecko-průmyslových školách, inspirováni výzkumy a poznatky v přírodních vědách. Samozřejmě, tato výuka byla vedena často skutečně s cílem zvládnout především perfektně řemeslo, aplikovatelné v průmyslu. Současně na výstavě dobře vidíme, jak studium přírody těmito „průmyslovými“ výtvarníky těsně souviselo s výzkumy tehdejší vědy, ba se s nimi prolínalo.

Vždyť na přelomu století to byl v biologii vládnoucí vitalismus, který se domníval, že živé organismy nejsou pouhé mechanismy redukovatelné na fyzikální a chemické děje (jak se v podstatě domnívá dnešní věda), ale obsahují i živou složku, sílu, élan vitale. Celá secesní ornamentika svým způsobem spolupracuje, ba možná i stojí, na této představě. Na jedné straně se snaží i v oněch proslulých secesních, „belgických“, elegantně se vinoucích liniích zachytit tok této síly v jejích vnějších projevech, jak se objevují v přírodních jevech od toku vody přes vinoucí se kouř až po ženské vlasy. Na druhé straně či současně - v umělci samotném, stejně jako v ostatních lidech - tato síla proudí také a výtvarný projev je v podstatě její zhmotnění. Secesní ornamentika není tedy jenom nějakým vnějším dekorem, ale zachycením toku životní síly v nějakém materiálu.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Ale nešlo jen o inspirace vitalismem, ale třeba i mnohem pozitivističtějším výzkumem ovlivněné studium složitých vnějších „estetických“ struktur organismů. A to ať už je interpretoval Darwin jako vzniklé preferováním určité krásy samečků samičkami v rámci pohlavního výběru, nebo interpretované jako ochranné či naopak výstražné zbarvení (Wallace, Müller, Poulton aj.). Vnější vzhled živočichů fascinoval mnohé přírodovědce, takže mu zasvětili celá díla, jako tomu bylo u jednoho z nejvýznamnějších německých přírodovědců vůbec Ernsta Haeckela v jeho Kunstformen der Natur, které se objevují i na výstavě. Ten věřil, že organismy mají jistý ornamentální potenciál, tíhnou k „estetickému“ vyjádření. Jeho precizní a ornamentalizované obrazy různých, zejména jednobuněčných organismů, se pak i staly předobrazem uměleckých provedení - ať už to byl lustr podle jeho medúzy či třeba celý pavilón na světové výstavě podle jeho radiolarií.

Obdobně ostatně v našem prostoru uvažoval jeden z našich nestorů botaniky, Josef Velenovský (ten však připomenut na výstavě není), pro kterého byl ornamentální princip přímo evolučním principem, stejně jako třeba darwinovský přírodní výběr. Sám svá díla pak občas doprovázel ornamentálně zpracovanými rostlinnými motivy, byl ostatně podle legend školen v kresbě Mikolášem Alšem. Na vyšší umělecké úrovni se takové prolnutí úvah nad ornamentálností organismů v rámci přírodních věd a uměleckořemeslné činnosti objevuje na výstavě zastoupeném Aloisi Studničkovi, řediteli uměleckoprůmyslové školy v Jaroměři. Ten se do hloubky zabýval i teorií vnímání, napsal ale i např. popularizující knížku jako Divy přírody.

Zajímavým motivem, spojeným zdánlivě překvapivě i s ornamentem, bylo též studium pohybu - bylo to ale využití rytmu a opakování ve variacích, tradičně s ornamentem spojených, která vyústilo jak v různé fotografické experimenty, tak v různá díla výtvarného umění i řemesla od Muchových kreseb zachycujících dekorativnost pohybových křivek po výzdobu textilií. Umělci, stejně jako vědci, tehdy studovali fyziologii vnímání a optické zákonitosti, jak připomíná jedna z částí výstavy. A vůbec se nedá říci, že by nějak pouze následovali zákonitosti formulované vědci (jakkoli třeba Chevreulův zákon simultánního kontrastu inspiroval mnohé z nich, mj. pointilisty). Právě při tvorbě různých ornamentálních struktur si všimli celé řady jevů, které pak zpracovávala např. Gestaltpsychologie.

Další oblastí, kde se prolínalo umění, řemeslo a věda pak neleželo jen v optice a biologii, ale i - jak opět ukazuje jedna část výstavy - ve zkoumání struktur krystalů a vůbec neživé přírody. Tento moment již míří k celkovému směřování výstavy, které jsem již výše zmiňoval. Zkoumání zákonitostí přírody, stejně jako zákonitostí našeho vnímání, aplikované na ornament a dekor totiž přinášelo současně i zásadní změny v umění. Zkoumání zákonitostí barevných kontrastů, stejně jako přírodních rytmů vedlo pak ke vzniku abstrakce, jak to připomínají i různé exponáty výstavy, např. právě Studničkova žáka Františka Kupky, který byl jedním z prvních umělců nalézajících cestu k abstrakci i ve světovém měřítku.

I na výstavě, stejně jako v knižní publikaci, Hubatová-Vacková ukazuje, jak některé výsledky, získané při studiu ornamentiky ovlivnily i tvorbu třeba modernistické architektury. Paradoxně tak detailní a přírodními vědami inspirované zkoumání přírody umělci vedlo - ve zkratce -k opuštění (v Evropě) tradičního chápání umění jako nápodoby smysly vnímané přírody a spíše ke snaze o zachycení podstatnějších, hlubších principů této přírody (a stejně tak vytváření uměleckého díla jako svébytného artefaktu, jehož tvorba se neodvozuje z pouze nápodoby přírody vůbec). Obdobně tento trend vedl k dalšímu zkoumání našeho vnímání.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Příroda a lidský svět

O tom, že žijeme v přírodě, málokdo pochybuje. Mnoho z nás má nedotčenou přírodu za ideál, ke kterému bychom se měli zase nějak přiblížit. Takovým teoriím však dnešní skutečnost nenahrává, protože už dávno žijeme v lidském světě, nikoliv v přírodě. Elementy lidského světa jsou dnes dostatečně rozvinuty, abychom je dokázali charakterizovat a odlišit od elementů přírodních. Měli bychom si to uvědomit a hledat, co z toho vyplývá. Pro pochopení teorie lidského světa (minulého i současného) jsou klíčovými pojmy artefakt a člověk.

Artefaktem budeme rozumět předmět, který lidé záměrně zformovali, aby jim sloužil k nějakému účelu. Kategoriemi účelu jsou zejména praktická funkce, společenský význam a symbolický smysl. Artefakty nemají jen jeden účel, i když moderní „užitkové“ výrobky se o to snaží (například druhy šroubů). Tak třeba sekeromlat je praktický nástroj (má funkci), často i zbraň (má společenský význam) a někdy je to i odznak bojovníka nebo nějaké nadpřirozené bytosti (má symbolický smysl) - a to všechno může platit u téhož artefaktu současně. Kromě toho může být artefakt (od)znakem identity, například etnické příslušnosti.

Slovo „předmět“ (objekt) zdůrazňuje - na rozdíl od artefaktu - pasivní pozici, tedy něco, co je předmětem nějaké činnosti. Pojmem blízkým artefaktu je ekofakt. Je to „negativ“ artefaktu, nutný doplněk jeho existence. Je vytvořen člověkem, ale na rozdíl od artefaktu není jeho tvorba intencionální a nemá primárně žádný účel. Běžné ekofakty představuje odpad a znečištění, vznikající při tvorbě a užití artefaktů. Tak jako artefakty navazují na fyzikální a chemické objekty předchozích fází Země, lidé navazují na živou přírodu.

Dvojice artefakt a člověk je nejčastěji nazírána jako protiklad, kde jeden pól je mrtvý (bez vlastní dynamiky) a druhý živý, dynamický. Zatímco v případě artefaktu si neodborníci nejsou jisti definicí, v případě člověka takové pochybnosti obvykle nevznikají. Artefakty nejsou věci, které by vznikly a působily bez tvůrčího záměru člověka, přestože materiálem a formou mohou připomínat předměty neživé přírody. A lidé nejsou přírodní substance se zvířecím vědomím, jsou to bytosti formované vytvářením a používáním artefaktů v rámci lidské společnosti.

Jakkoliv tělo člověka podléhá přírodním obvyklostem, člověk není samostatná přírodní bytost, která vznikla bez účasti artefaktů a mohla by existovat bez nich. Nicméně vytvoření této již lidské intence (vedené artefakty oddělitelnými od lidského těla) směřovalo jednak do oblasti tvorby artefaktů, jednak do oblasti myšlení (vytvoření pojmu s jeho vlastnostmi). „Tvoření“ nového artefaktu bylo nyní možno provádět jak v předmětné, tak i myšlenkové podobě. S tím, že myšlenková verze mohla být daleko rychlejší a daleko rozmanitější. Vznikající lidé získali možnost „experimentovat“ ve své hlavě a výsledky srovnávat s tím, co vytvářeli rukama. Jinak řečeno, vědomí se relativně osamostatnilo od praktických manipulací.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Vztah mezi vědomím člověka na jedné straně a jeho praktickým životem (který zahrnuje tvorbu a používání artefaktů) na straně druhé byl vždy jednou ze základních otázek společenských věd. Jak vyplývá z předchozího odstavce, mezi obojím existuje jasný paralelismus, který se zdá naznačovat, že jedno je odvozeno z druhého. Důležitou roli v úvahách o těchto otázkách hrají ideofakty. Jsou určitou paralelou artefaktů ve vědomí lidské společnosti, nejsou to odrazy artefaktů.

Ačkoliv ideofakty reziduují v hlavách lidí, jsou to uvědomované a uznané pojmy, které jsou nějak externalizované (v podobě řeči, v písmu, ve formě artefaktů ap.); myslím, že si zaslouží „příponu“ fakty. Ideofakt je určitý systém pojmových jednotek, z nichž každá sestává ze strukturované množiny pojmů, jejich vlastností a relací. Ideofakty se realizují tím, že jsou v dané společnosti uznány (akceptovány) a externalizovány, například ve formě produktů přirozeného jazyka nebo ve formě artefaktů.

Formy pěstního klínu ve starším i středním paleolitu, které se neliší, ať se najdou kdekoliv, dokazují, že tehdejší (před)lidské bytosti nežily izolovaně. Lidská společnost je strukturovaná množina osob, které sdílejí artefakty, algoritmy jejich vytváření a jejich použití. V důsledku toho lidé jedné společnosti (partikulární kultury) sdílejí také některé sociální principy a ideje, jež v lidském světě produkují artefakty a lidé. Současnou společnost si nelze představit bez artefaktů, jako jsou nejrůznější druhy materiálů, energie a elektronických přístrojů; ty nemohou existovat bez lidí, kteří ovládají příslušné artefakty a ideofakty včetně jejich struktur.

Nejen mnoho laiků, ale i archeologů se domnívá, že artefakty jsou pouze prostředky poznání lidského světa, nikoliv tento svět sám. Základním východiskem archeologie (a teorie artefaktů) musí být již zmíněná teze, že neexistují lidé bez artefaktů a že neexistují artefakty, které nejsou dílem člověka. Entitu, jejíž jádro tvoří společně artefakty a lidé (vytvářející a užívající tyto artefakty), nazveme lidským světem.

Mezi částí intelektuální veřejnosti převládá téměř opovržlivý postoj k artefaktům. Teorie lidského světa, a zejména její část - teorie archeologie - soudí, že všechny artefakty jsou lidským výtvorem, výsledkem tvůrčího procesu. Pravděpodobně neexistují lidské artefakty, které by měly pouze praktické vlastnosti a jejichž forma by byla dána výhradně jejich praktickým účelem. Tvůrčí zformování artefaktů se projevuje v jejich vlastnostech.

Dlouho se předpokládalo, že takové zformování má za cíl zajistit praktický účel, praktickou funkci artefaktů (nástrojů), zaměřenou k dokonalejšímu obstarávání potravy a dalších „materiálních“ potřeb lidí (oděv, obydlí, zbraně ap.). Ačkoliv už velmi záhy archeologové postřehli, že jejich prameny vypovídají také o „duchovnu“ artefaktů (například o náboženství), teprve období tzv. postprocesualismu zhruba od sedmdesátých let minulého století ukázalo, že jejich velká část má vlastnosti (rysy, znaky), které nejsou účelné.

Artefakt lze přirovnat k tělesnému orgánu živočichů, který je však od jejich těla oddělitelný a samotnými lidmi stvořitelný. Odtud plyne, že hotový artefakt lze přenášet od jednoho lidského individua k druhému, a že přenášet lze také znalost jeho vytváření. Nastíněná dědičnost lidského světa koexistuje s přírodní dědičností na základě DNA, ale evidentně má v lidském světě mnohem větší sílu a význam.

Pěstní klín staršího a středního paleolitu nebo hliněná nádoba jsou příklady jednoduchých artefaktů, vyrobených z jednoho kusu materiálu. Mají různé části, které je strukturují a definují jako pojmy lidského světa (ideofakty), tyto části jsou ale od celkového artefaktu neoddělitelné. Sekera s topůrkem nebo oštěp s kovovým hrotem jsou případy kombinovaných artefaktů. Skládají se ze dvou nebo více dílů, které jsou oddělitelné a jsou zpravidla vytvořeny každý z jiného materiálu. Vesnice jako celek je složený artefakt, jehož částmi jsou jednotlivá hospodářství, popřípadě domy.

V regionech, jako je střední Evropa, tvoří dnes většinu pozorovatelného okolí lidí artefakty a ekofakty. Artefakt je tedy součást nerozlučitelné dvojice artefakt - člověk, která je prodloužením lidského těla (například sekera), a není tudíž mrtvou přírodninou. Je důležité vyzdvihnout, že je to součást odlučitelná. Bytosti živé přírody takové oddělitelné orgány nemají. Protože dvojice artefakt - člověk je nerozlučitelná, ani u člověka nelze tvrdit, že je živý nebo mrtvý, pokud je spojen s artefakty schopnými plnit nějaký účel.

V předchozích odstavcích jsem ukázal, jak teorie archeologických artefaktů přerůstá do teorie artefaktů všeobecných, tedy i současných. Žijeme v lidském světě, nikoliv v přírodě. Artefakty jsou součástí našeho světa a nelze je oddělit od lidského elementu. Lidský svět tvoří artefakty a lidé (vytvářející a užívající artefakty) a obě složky se vyvíjejí paralelně.

Příroda v citátech Karla Čapka

Citáty Karla Čapka nám poskytují hluboký vhled do vztahu přírody, vesmíru a umění, a také do lidského života a jeho hodnot.

• Příroda je dílem vesmíru, umění však dílem člověka.
• Příroda je bohatá a všecko, co je v ní, tu patří všem.
• Neumíš-li být silná jako dub, buď silná jako jalovec nebo houževnatá mateřídouška.
• Jsme stejné dítě Vesmíru jako jsou stromy nebo hvězdy, máš právo tady být.

Vliv Ernsta Haeckela na umění

Ernst Haeckel, významný německý přírodovědec, ovlivnil svými studiemi a teoriemi umění konce 19. a počátku 20. století. Jeho dílo "Kunstformen der Natur" (Umělecké formy přírody) se stalo inspirací pro mnohé umělce, kteří se snažili zachytit krásu a ornamentálnost přírodních struktur.

Monismus a panteismus

Haeckel prosazoval jednotu hmoty a ducha, což vedlo k rozšíření monismu. Jeho filozofie nahradila staré katolické dogma a sloučila etiku s estetikou. Haeckel se domníval, že příroda obsahuje celý život a že v ní je věčný život, vznikání a pohyb.

Evoluční teorie a umění

Haeckel aplikoval Darwinovy teorie na člověka a uvedl evoluční strom, který je používán ještě dnes. Jeho kniha "Natürliche Schöpfungsgeschichte" (Přirozená historie stvoření) měla ohromný úspěch a byla přeložena do mnoha jazyků. Haeckelova myšlenka, že jedinec ve svém morfologickém rozvoji prochází všemi etapami evoluce druhu, inspirovala rovněž Kupkova díla.

Inspirace pro umělce

Haeckelovy precizní a ornamentalizované obrazy různých organismů se staly předobrazem uměleckých provedení. Jeho práce ovlivnila tvorbu Gustava Klimta, Paula Klee a dalších umělců, kteří se snažili zachytit krásu mikroskopických forem a přírodních struktur.

Závěr

Vztah přírody, umění a lidského cíle je komplexní a mnohovrstevný. Umění odráží naše chápání přírody a zároveň nás inspiruje k hlubšímu poznání a ochraně životního prostředí. Citáty Karla Čapka a dílo Ernsta Haeckela nám ukazují, jak můžeme vnímat přírodu jako dílo vesmíru a zároveň jako zdroj inspirace pro lidskou tvořivost.

tags: #příroda #je #dílo #vesmíru #umění #cíl

Oblíbené příspěvky:

• Legislativa ochrany ovzduší
• O klimatu v Libereckém kraji
• Jak recyklovat kartuše od chemické kotvy
• Znečištění ovzduší a benzo(a)pyren
• Glyptoperichthys gibbiceps