Krása přírody: Popis a vnímání

Červenec je měsíc přeplněný letními vůněmi, chutěmi a mnoha příležitostmi k různým zážitkům. Louky a meze jsou vyhřáté a všude to cvrčí životem. V červenci začínají letní prázdniny a děti jsou plné očekávání.

V lesích můžeme narazit na maliny. Začínají zrát také první borůvky, na které nejčastěji narazíme v jehličnatých lesích. Je tak ideální čas pochutnat si na domácích borůvkových knedlících.

Život v přírodě v červenci

V červenci můžeme v přírodě pozorovat namlouvání mnoha druhů zvířat. V červenci a srpnu se namlouvají např. kuny lesní nebo jezevci. Srnci běhají za srnkami, které je vábí pískáním. Srnce v říji můžeme slyšet i na několik kilometrů, jejich tzv. V tomto období loví myslivci srnce vábením. Používají k tomu speciální vábničky, které pískají podobně jako srna v říji. Ani s vábničkou ale není vábeni jednouché, záleží třeba na tom, jak často po sobě pískání přichází, musí se to zkrátka umět.

Louky a meze jsou vyhřáté a hmyz je vidět úplně všude. Na loukách se můžeme zaposlouchat do cvrkání kobylek a sarančat. Samci kobylek cvrkají pomocí tření křídel o sebe. Pomocí cvrkání se sameček snaží přilákat samičku. Louky jsou plné různých pestrobarevných motýlů. Uvádí se, že u nás a na Slovensku žije až 2700 druhů motýlů. Zajímavé je, že z tohoto počtu patří mezi denní motýly pouze asi 160 druhů, ostatní jsou aktivní v noci. Noční motýli často přilétají k různým druhům osvětlení a můžeme je tak po setmění snadno pozorovat. K motýlů patří také housenky, pokud se je chcete naučit poznávat, mrkněte se na výukové karty Motýli a jejich housenky, ve kterých najdete vyobrazené jak dospělé motýly, tak jejich housenky.

Také na noční obloze můžeme pozorovat mnoho zajímavých věcí. Téměř po celou noc můžeme pozorovat planetu Saturn. Ve druhé polovině noci a k ránu můžeme vidět Mars a Jupiter. Poslední zářící těleso pozorovatelné na ráno na obloze je planeta Venuše. Poslední zářící objekt na ranní obloze nazýváme Jitřenka.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Léčivé rostliny a zahrádka

13. V červenci je v plném květu mnoho různých druhů voňavých léčivých rostlin. Kolem řek a na vlhkých místech můžeme najít různé druhy mát, které výrazně voní. Na zahradách se často pěstuje meduňka lékařská, která má nádhernou citrusovou vůni. Tyto byliny nám mohou pomoci při různých zdravotních potížích a většina z nich umí pomocí vůně zklidnit také naši mysl. Vyrazte s dětmi ven, nasbírejte si několik různých druhů voňavých bylin, zamotejte je do kousku látky a vyrobte dětem netradiční čichové pexeso.

Na zahradě můžeme set mnoho plodin, které pak sklízíme na podzim. Patří mezi ně např. špenát, ředkvičky nebo kedlubny. Ředkvičky mají celkem velká semínka, s jejich setím nám tak mohou pomáhat i děti. Pokud nemáte zahrádku nezoufejte, ředkvičky vyrostou také v truhlíku na balkoně nebo na okenním parapetu a jejich pěstování je snadné.

Bílé Karpaty

V předhůří Bílých Karpat, které byly organizací UNESCO v roce 1996 vyhlášeny jako biosferická rezervace. Nejcennějším dědictví Bílých Karpat jsou jedinečné květnaté louky, na kterých roste velké množství vzácných rostlinných druhů, především orchidejí. V Bílých Karpatech se vyskytují tři čtvrtiny všech druhů orchidejí, které rostou na území celé republiky. Na Slavičínsku jsou hlavním předmětem ochrany pastviny s výskytem některých vzácných rostlin: vstavač kukačka, silně ohrožený prstnatec bezový, vstavač mužský a hlavinka horská, vemeník dvoulistý, lilie zlatohlavá, sněženka podsněžník.

V okolí Slavičína žije dostatek zvěře. Při troše štěstí lze pozorovat zvěř jelení a mufloní, kterým se ve zdejších lesích velmi dobře daří. I když je horší stav u drobné zvěře, přesto můžeme na procházce vidět zajíce, bažanta i koroptev. Velká různorodost ptactva je zde samozřejmostí. Na Slavičínsku je velká kolonie krkavce a po setmění je slyšet houkání výra. V lesích můžeme najít stopy po buchtování - rytí divočáků. Setkat se s touto opatrnou zvěří je však velmi vzácné. V naší krásné přírodě Bílých Karpat se dá hodně vidět, ale musí s ní pozorovatel splynout.

Velice vděčným námětem pro fotografa přírody, ale také nesnadným, jsou ptáci. Tito naši drobní obyvatelé lesů, zahrad parků a polí jsou velice bystří, pohybliví a mají vynikající zrak. Je proto velice nesnadné získat jejich snímek v přirozeném prostředí.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Myslivost a příroda

V jednom z rozhovorů v novinách jsem se dočetl zajímavé informace o herečce Andree Kerestešové, známé ze seriálu Vyprávěj, Cesty domů nebo filmu Rafťáci. Hezky se vyjadřovala o přírodě a myslivosti. V rozhovoru zaznělo, že vyrůstala v myslivecké rodině a moc ráda chodí do přírody.

S přírodou a myslivostí jste byla spjata odmala, jsou moje informace správné?

Je to tak. Bydlíme ve vesnici Hlinné, která je ve Slánských vrších a k lesu jsme měli vždycky blízko. S tátou jsem chodila na houby, na výšlapy po okolních horách. V lese jsme byli jako děti skoro pořád. Dnes se myslivosti aktivně věnují moji dva bratři Tomáš a Slavomír. Pro bratra Slávka se myslivost stala i zaměstnáním, dělá tajemníka na mysliveckém svazu. Myslivost je absolutně naplňuje. Mne samotnou les úplně nabíjí, když mám čas, jdu se projít a je mi velmi příjemná energie stromů. V lese se zdánlivě nic neděje, lidé si často myslí, že se vše odehrává ve městech. Mně spíše připadá, že město je mrtvé a les živý, i když je tam ticho a klid. Já bych asi nedokázala vystřelit na zvěř, i když vím, že lov jednoznačně k myslivosti patří. A vadí mi, když lidé bez informací myslivce odsuzují. Ale třeba jednou, až se vrátím zase domů, se možná myslivcem stanu, a třeba se přidám do sdružení Topla Sol, kde je bratr mysliveckým hospodářem.

Co konkrétně Vám vadí?

Když tady v Praze řeknu, že v mojí rodině jsou myslivci a že loví zvěř, tak člověka hned odsoudí, že je to strašné. Nechápou, jak mohou lidé zvěř střílet. Přitom zvíře žije v přírodě, při lovu je usmrceno rychle a bez týrání jako například na jatkách. Zvěřina je velice kvalitní surovina, kterou mám moc ráda. Když nad tím tak přemýšlím, mám mnohem menší výčitky svědomí, když vím, že zvíře žilo celý život ve volné přírodě, než když jdu do marketu a koupím si například hovězí. Když to přeženu, někdy mám pocit, že si lidé myslí, že se maso ráno narodí v regálu obchodu. Často se stává, že činnost nejen myslivců v přírodě, kritizuje ten, kdo do ní prakticky nechodí. Myslím si, že nejvíc informaci například o lese má ten, kdo do něj nejvíce chodí a žije v něm. To, že myslivec zvěř střelí v rámci regulace, je správně. Připadá mi to docela zvláštní, ale lidé často nechtějí vidět to, že myslivec se o zvěř stará, v době nouze chodí krmit, stará se, aby se určitá zvěř nepřemnožila a podobně. Nedovedu si představit, že by měla být dneska příroda bez myslivců a myslivosti. Lidem velmi často chybí úplné základní informace o myslivosti.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

A co s tím?

Bylo by dobré, aby se informace o slušné a poctivé myslivosti dostaly mezi lidi. Například do časopisů a televizí. Lidé mají rádi jednoduché věci a ne všichni se chtějí vzdělávat a informace o myslivosti jim opravdu chybí. Proto jako myslivci šiřte dobré zprávy. Pomohlo by, aby lidé sami šli do lesa a poznali, kdo je myslivec. Myslivec by lidem vysvětlil, co a proč dělá. Myslivost by se měla více do společnosti začlenit.

Pocházím z východního Slovenska, které je specifické a řekla bych, že styl života je tam více spjatý s přírodou a krajinou a myslivost je pozitivněji vnímána. Věřím, že kdyby se něco stalo, tak asi přežijí lidé spíše na vesnici než ve městech. Lidé zde mají zásoby, mají vztah k půdě, chovají ve větší míře domácí zvířata. Na vesnicích východního Slovenska, které je syrové, ale zároveň také krásné, si lidé půdy velice váží a cení. Berou ji jako zdroj obživy, kdežto v Čechách mi připadá, že lidé berou půdu jen jako nemovitost.

Když cestujete domů, projedete kus krajiny, skoro celé dvě republiky. Když se díváte z okna, co Vám nejvíce vadí?

Nedokážu posoudit, jak moc vadí, nebo nevadí solární elektrárny, nebo například větrné elektrárny, které jsou v krajině nepřehlédnutelné. Já mám takovou trošku jinou filozofii. S citlivým vztahem k přírodě by měl začít každý u sebe. My jako společnost velmi rádi kritizujeme, co kdo postavil, co zničil, ale že se sami k přírodě nechováme dobře, už nevidíme. Jako jedinec můžu nejrychleji a nejúčinněji ovlivnit jen sama sebe. Začnu tak, že si přírodu uvědomím a poděkuji, že tady pořád je, že jsme ji nestihli ještě zničit. Obdivuji její schopnosti regenerace. Ale ona tady je. Bydlím na Vinohradech, kde je veliké množství stromů, když kvetou, je to nádherné. Co mi tady vadí, a to nejen v Praze, je snaha měnit zeleň v beton. Když jezdím okolo Ružomberoka, tam je to jen betonová šeď bez zeleně, to je smutné.

Zmiňovala jste slovenskou přírodu. Skvělá je slovenská část Beskyd. Úžasné místo je Orava, konkrétně salaš Zbojská. Místo, kde se lidé potkají s ovcemi, mohou ochutnat místní produkty. Lidem se zde představuje krajina Slovenska. Slovensko má spoustu krásných míst nejen obligátní Tatry. Pokud mám čas, snažím se do přírody a to nejen na Slovensku chodit co nejčastěji. Kdo chce poznat trošku něco jiného, měl by se vydat ještě kousek dál na úplné východní Slovensko. Tady turismus teprve začíná. Je to krajina ideální pro turistiku s batohem na zádech a toulky přírodou. Zástupce divokých šelem máme také v honitbě, kde působí můj bratr. Vyprávěl mi, že několikrát za rok potká divokou kočku, která se v Čechách už myslím nevyskytuje. Taky se jim občas po revíru projde vlk. Bude-li chodit tiše, tak třeba potká pěkného jelena, srnčí zvěř, možná taky divočáky, a když bude mít štěstí tak třeba i tu divokou kočku.

Vnímání přírody v historii

Obdiv k přírodním krásám je pravděpodobně starý jako lidstvo samo. Co se na přírodě líbí a v jaké komplexitě, se ale dost radikálně mění, a to jak v rámci jednotlivých kultur, tak i v historii naší evropské kultury. Některým kulturám či obdobím může připadat krásný jednotlivý objekt (strom, květ), případně nějaké pěkné místo, o nadšení z celé krajiny však máme doklad pouze u omezeného počtu kultur i období. Ostatně pojem krajiny sám se objevuje až v renesanční Evropě a to v souvislosti s pozadím malovaným na obrazech, nikoli s krajinou skutečnou.

Většině kultur se také líbí především scenérie člověkem obhospodařované krajiny, ať již v podobě pastvin, polí či zahrad, zatímco divoké pralesy, velehory, pouště či dokonce bažiny je buď nechávají chladnými, nebo je spíše považují za nehezké. A pokud dnes žasneme nad krásou ledovci věnčených velehor, strmých skalisek porostlých chudou vegetací, užíváme si krásy tropických pralesů i šumavských lesů, ba dokonce se škrábeme na vrcholky hor, abychom mohli pohlédnout do kraje, pak je to díky tomu, že nás tomu naše evropská kultura učí, a to vlastně až od 18. století.

Takové intenzivní prožívání přírody spíše volné až divoké skutečně začíná až v této době a bylo provázeno poprvé ve větší míře třeba i výpravami za těmito krásami, z kterých se vyvinul dnešní turismus. V Evropě mělo do té doby tradici především zalíbení v hospodářské krajině, utěšené a idylické, a to prakticky už od antiky, resp. 18. století je sice líčeno především jako století racionalismu a osvícenství, přesto v něm byla i řada těchto preromantických proudů, které pak vyústily v obdiv k přírodě v romantismu. Tento proud nás pak pravděpodobně ovlivnil nejvíce, a jeho výsledkem je jak naše estetické okouzlení přírodou, tak zcela hmatatelné fenomény intenzivně dotvářející krajinný ráz - výstavba různých turistických zařízení podél vyhledávaných cest, turistické značení i rozhledny, stejně jako chráněná území či národní parky.

Slovo „romantický“ dnes však již označuje poněkud jiné věci než v době, která je takto označována. „Večery při svíčce“ můžou sice být skutečně romantické i v tehdejším slova smyslu, ale málokdo by dnes považoval za romantické nadšení nad večerem při svíčce s umrlcem, strašidlem, stejně jako romantické sice mohou být červánky, ale málokdo by tak označil listopadové deštivé počasí, uragán či temný a děsivý les. Přesto všechny tyto věci tehdejší romantismus zahrnoval a dodnes vlastně vzbuzují náš zájem, protože jsme stále dědici romantismu, i když tento pojem používáme poněkud jinak.

Romantismus a příroda

V tomto textu se podívejme na to, co vlastně „pravý“ romantik na přírodě obdivoval, čeho si všímal a čím se to podobá, ale i liší od dnešního postoje, případně i od postojů, které mu předcházely. Hlavním myšlenkovým proudem před romantismem bylo osvícenství, vyznačující se jak důrazem na rozum a racionalitu člověka, tak důrazem na jasné a přesné formy, jejichž reprezentantem byla klasicizující tendence v umění. A právě na tyto tendence - v umění i myšlení - pak přichází reakce snažící se o opak a jež je spojena i s další vlnou zájmu o přírodní krásno. V kontextu změn vztahu k přírodě v novověku je významné, že již nejen jednotlivci či menší skupiny, ale celý proud v evropské kultuře přináší obdiv k přírodě a ocenění jejích estetických stránek. Tento proud ale zdaleka není jednotný a má různé vývojové tendence i zabarvení v různých zemích, stejně jako umístění v čase. Zdeněk Hrbata a Martin Procházka ve své knize Romantismus a romantismy (2005) hovoří v této souvislosti o potřebě chápat pojem romantismu pluralisticky a hovořit spíše o romantismech.

Problém je pochopitelně už s datací, protože v různých zemích romantismus přichází v různém období. Nicméně jako romantismus se většinou označuje období přibližně mezi lety 1790 až 1840 (popř. do poloviny století), s počátky především v německé kultuře v Berlíně a Jeně a rozšiřující se do Evropy - do Anglie, Francie a dále. Řada prvků charakteristických pro romantismus se vyskytuje ovšem v evropské kultuře již dříve (mluvíme o preromantismu), silně je můžeme vidět např. od počátku 18. století v Británii. Naopak nesmíme zapomínat, že paralelně pokračuje v evropské kultuře i linie klasicizující, snažící se v přírodě vidět značně jiné ideje a preferující zjednodušeně řečeno krajinu ideální, arkadskou (ať již v podobě idylické, či heroické), jak ji známe v podstatě již od antiky.

O romantismu nám může prozradit něco již jeho etymologie. Termín pochází ze starofrancouzského slova romance, kterým se označovala románská mluva v protikladu k latině vzdělanců. Od 17. století se pak adjektiva „romantický“ užívalo ve významu „jako v románě“, jako něco vybásněného, dobrodružného, fantastického, ale i nepravdivého. V této době se používá, ne již s kritickým podtónem, i pro označení krajiny z obrazů Lorrainových a Poussinových a rozumí se jím citové kvality malby. Tím se dostává pojmu romantismus i prvního spojení s přírodou. Romantismus totiž vzniká z pochybností vůči klasickému, vůči klasickým, tj. rozuměj antickým vzorům, stejně jako vzniká z rousseauovské skepse vůči civilizaci a kultuře, tolik vynášených osvícenstvím. Tomu odpovídá pak i zcela opačná východiska uvnitř člověka i ve vnějším světě.

Jestliže lidé osvícenství hledají sílu i smysl své existence v rozumu a racionálním zkoumání vnějších věcí, romantik se obrací ke svému nitru, kde hrají hlavní roli emoce a duchovní „rozměr“. Zatímco osvícenci se obracejí do vnějšího světa s důvěrou v jeho poznatelnost nástroji vědy a rozumu, romantici naopak zdůrazňují pokoru před nekonečností vesmíru, přírody, Boha, před tajemstvím. Zatímco přísně a racionalisticky založené osvícenství nenávidí „pověru“ i církev a ústí někdy až do ateismu, člověk romantismu se obrací znovu k duchovnímu prožitku, k hledání Boha, a to v oficiální církvi i mimo ni.

Snaha nalézt protiváhu k antice a jejímu pohanství vede především ke (znovu)nalezení křesťanského středověku. Středověk, zejména gotika, se nyní stává vrcholným obdobím, ke kterému se upínají zraky Evropanů. Gotika jako sloh, považovaná kritiky obdivujícími antiku za pouhopouhý sloh barbarů - Gótů - je nejen rehabilitována, ale 19. století se ji dokonce pokusí „resuscitovat“ v podobě novogotiky. A nalézáme tu i argumentaci založenou na zdůrazňování přírody, protože gotika je v této době chápána jako nejorganičtější, vegetativní bujivosti nejbližší dílo lidských rukou, znázornění přirozené architektury a krásy lesa.

Stejně tak v opozici vůči osvícenskému racionalismu i upřednostňování antiky jsou pak objeveny i místní neantické tradice pohanské, především mytologie severská a keltská, ať již původní či umělá (Macphersonův Ossian, souborně 1765). Posvátno a tajemno ale zprostředkovávaly i další formy, především pohádky (Grimmové, 1812) a lidové příběhy, sbírané - ostatně již osvícenci - mezi lidem. S tím vůbec souviselo i „objevení“ národních tradic a národního povědomí, opět v opozici vůči kosmopolitnímu osvícenectví.

Romantismus byl ovšem i opozicí či vzpourou proti nastupujícímu „modernímu“ věku technologií. Jak shrnuje filosof Břetislav Horyna: „Romantizovat svět znamená vrátit mu nazpět kouzlo, které začal ztrácet s rozvojem moderní civilizace. Odkouzlení světa, které přinesla racionalizace, empirizace, subjektivizace a modernizace, vytváří žitou skutečnost, již chce romantická poezie opět mystifikovat, znovu zakouzlit.

Jak se Evropan odvracel od vlastní kultury, našel také znovu zalíbení v kulturách odlišných, v exotice. A to nejen v Orientu, na Blízkém Východě, ale i na Dálném východě či v obou Amerikách a vůbec u přírodních národů celého světa (Delacroixovy obrazy z Alžíru, ale i Chateaubriandova Atala), což už byla ovšem tendence celé druhé poloviny 18. století. V neposlední řadě se pak Evropan znechucený vlastní civilizací obrátil k přírodě. Právě v přírodě byla pro romantika přítomnost duchovního principu či Boha nejvíce zřejmá. V přírodě, která je jakýmsi pojítkem i zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem, může člověk nejlépe zakoušet kontakt i ztotožnění se s božstvím.

Námětem romantického umění je proto příroda volná, často ve svých divokých, člověka převyšujících aspektech, rozevírající se do nekonečna, kde mírou není člověk, ale Bůh. Romantici, vyhledávající v přírodě samotu a putující osaměle krajem, nejsou vlastně nikdy sami. Jsou blíže Bohu, pobyt v přírodě je pro ně hlubokým náboženským zážitkem. Krajina celá je nejen proniknuta Bohem, ale je přímo (pohansky) oduševnělá, celá žije.

Tato spojitost našeho nitra s přírodou, krajinou se stala předmětem obrovského zájmu a oblíbenosti přírody v romantickém umění. Umění připadl nyní obrovský úkol - odhalit a pronikat k tajemství lidské duše. K tomu ale bylo zapotřebí nějakého slovníku, díky němuž bychom byli schopni vyjádřit (obrazem, slovem) nevyjádřitelné. A tím nejlepším, co dokáže zobrazit hnutí v našem nitru, je právě příroda. Tyto pocity v nás příroda vyvolává, protože i my jsme přírodou.

Pokud je příroda jakýmsi slovníkem, jehož prostřednictvím se můžeme nejen vyjadřovat, ale kterým ona vlastně mluví sama se sebou, pak je to slovník příznačně tajemného, ambivalentního významu. V romantickém umění nejde tedy vůbec o nějakou doslovnou, „realistickou“ nápodobu krajiny. Pro romantismus bylo typické i akcentování odvrácených stránek přírody, jejích „nočních stránek“, německy Nachtseiten, což se mohlo projevit v jisté surovosti živlů, ale i určité sychravosti, nevlídnosti a smutku krajiny. Romantická duše však již není plná ideální „apollinské“ harmonie klasicistů. Je to duše plná tragického, rozervaného a melancholického osamění či mystického tajemství a tušení božství.

Bolestný a melancholický pocit, zakoušený tváří tvář v přírodě - a to i vůči jejím krásám - je určitě něco, co nacházíme v některých tónech už u Rousseaua (Vyznání, Julie). Světobol, melancholie a žal plný touhy je něco, co je typické pro toto období. Příroda začíná probouzet i v evropském člověku stesk, tesknotu. Je to v neposlední řadě i rousseauovský stesk po původním a ztraceném ráji, životu lidstva v přírodě a „v přirozenosti“.

Tady je romantismus dědicem i stesku po Zlatém věku idylické krajinomalby a klasicismu. Je to ale i bolest ze svobody přírody, z její „přirozenosti“, a vlastně svobody a autonomie (byť domnělých). Theodor Adorno tuto bolest vidí jako charakteristickou právě pro vnímání přírodního krásna člověkem novověku: „Po dlouhá období se stupňoval cit pro přírodní krásno s utrpením na sebe odkázaného subjektu z upraveného a uspořádaného světa; tento cit nese stopu světobolu…“ Melancholie či stesk romantiků vede k oblibě krajin či přírodních objektů vzbuzujících tento pocit zvýšenou měrou - tedy ke scenériím „pozdním“, plným smutku, podzimu, ruin, stop konce, umírání, nebo prostě mlhavým, sychravým, k tomu, co...

tags: #priroda #je #velmi #krasna #popis

Oblíbené příspěvky:

• Kritika sázení stromů britským ekologem
• Biologie a Ekologie pro Gymnázia
• Harmonogram Milevsko
• Likvidace Autovraků Rohatce a Okolí
• ČZU a životní prostředí