Les, tma a zajímavosti s nimi spojené

Les je v dnešní době místem, kam lidé často utíkají za klidem a inspirací. V tematicky laděném ArtCafé byly představeny projekty umělců, kteří se lesem nechali inspirovat. Jsou to například landartista David Nash z Walesu nebo britská fotografka Ellie Davies, která zachycuje jedinečnou atmosféru lesů v jižní Anglii. S odkazem na instalaci švýcarského galeristy Klause Littmanna jsme otevřeli téma zalesňování ubánního prostoru.

Koordinátorka projektu zalesnění Kampusu Hybernská, Ema Pospíšilová, představila v reportáži Dominiky Prokopové plán na ozelenění multifunkčního prostoru kampusu, který se nachází v úplném centu Prahy u Prašné brány. „Truhlíků květináčů je všude mnoho, my jsme se rozhodli pro pět zelených samozavlažovacích stěn,“ vysvětluje Pospíšilová a odkazuje se taky na zelenou historii místa. V 18. století byly totiž v uzavřeném dvoře opravdu zahrady, kde rostly byliny a okrasné rostliny.

Zalesňováním se zabývají i studenti, kteří vypomáhají sázet stromky v lesích poškozených kůrovcem. V dokumentární reportáži Agáty Hrnčířové jsme se vydali do Kozmic na Benšovsku, kde pomáhali i studenti z FAMU. Pohled architekta na vztah člověka a krajiny představil v reportáži Alžběty Kvasničkové Jan Vybíral, který ve své diplomové práci z UMPRUM analyzoval terén Šumavy. Ve svém textu oceňuje rozmanitost v zastoupení druhů i krajinných typologií a les chápe jako přirozený přírodní proces, pokrývající krajinu pozitivní masou. Ve své práci se Jan zaměřil na zkoumání vlivu člověka a přírody na krajinu a hledání rovnováhy mezi těmito vlivy.

Hudbu pro ArtCafé vybral hudební dramaturg Ondřej Bambas a v lesním playlistu se objevily mimo jiné i ukázky za alba Conference of Trees německého elektronického producenta a konceptuálního hudebníka Panthy Du Prince, ve kterém objevuje komunikaci stromů. Na konci ArtCafé si také můžete poslechnout Jógu na vlnách Vltavy s Annou Ribanskou.

Sázení stromů je pro udržitelnost přírody prospěšné obecně. Každý vysazený strom se počítá, takže pokud se zúčastníte organizovaných akcí jako jednotlivci, školky a školy nebo firmy, jenom dobře. Sázím výhradně listnáče, protože ty dodávají více kyslíku a jedná se o dlohohověké stromy. Nepřirozené smrkové porosty mi zrovna k srdci nepřirostly. Listnáče jsou také odolnější vůči suchu a škůdcům. Kůrovcová kalamita dolehla i do našeho nedalekého lesa, takže vím, o čem mluvím.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Sázení dělám na podzim a na jaře. V září-říjnu, když je úroda stromových plodů, kaštanů, ořechů, žaludů, bukvic atd. je potřeba si to všechno nashromáždit, takže do plátěné prodyšné tašky po cestě sbírám, na co příjdu. První a nejjednodušší varianta je sázet hned. Někdy stačí ostrý tlustý klacek s postranní větví který zabodnu do země a přišlápnu. Do díry hodím žalud, botou přikopnu hlínu a jdu dál. Je to ten nejpřirozenější proces přírodního množení stromů, kdy přes zimu zůstane semeno v zemi a na jaře vyklíčí (samozřejmě jen některé). Něco sní myši, veverky, kanci a tak. Takže sázet často a hustě.

Když není zrovna tolik času sázet hned, je možné nechat to až na jaro. Můžeme využít možnost tzv. umělé stratifikace a plody si uskladnit třeba ve sklepě nebo v lednici při teplotě kolem 10 °C a vlhkosti přes 70%. Ideálně když je tam tma a chlad a dobře to imituje stav, kdy je semeno v půdě. Baví mě osazovat taky místa, kde žádné stromy nejsou, nebo jich je jen pár. Takže ne jenom lesy, ale i např. remízky, aleje, louky, někdy i veřejná prostranství (tajně:). Vždycky si představuju to místo, jak se tam bude např. kaštan, buk nebo dub po 30-ti letech vyjímat. K tomu je dobré pravidlo "sázet stromy v blízkosti nějakých větších keřů", kde zemědělci nemohou zajet se sekačkou, traktorem, např. když sekají trávu. Strom vysazený uprostřed louky by sice mohl být zajímavý, leč je malá pravděpodobnost, že se dožije 1 roku :( Samozřejmě musí se počítat i se ztrátami, když chlapíkovi s křovinořezem nedojde, že ten už pětiletý ořešák by bylo pěkné nechat dál růst. Proto opět sázím hustě a na různých místech.

Na jaře se mi podařilo namnožit spoustu vrbiček u potoka, když jsme s dětmi připravovali proutky na pomlázky. Může to tedy být i dobrá rodinná zábava s dětmi, když jdete na procházku do lesa nebo jinam do přírody. Je to rychlé, nic to nestojí a uděláte přínosnou věc pro životní prostředí. Neobnovujete pouze les, ale i lásku dětí k přírodě.

Les je vlastně ultimátním suchozemským prostředím, které nakonec převládne na každém místě, kde nepůsobí omezující faktory, jako je zima, sucho nebo nedostatečně hluboký substrát. Je tomu tak proto, že při vývoji suchozemské vegetace vítězí rostliny, které přerostou a zastíní ty ostatní - a to dokážou nejlíp právě stromy. Jejich trik spočívá v tom, že podpůrná struktura, tedy kmen, díky němuž se dostanou výš než ostatní, je tvořena z větší části mrtvým pletivem, do jehož udržení nemusejí dále investovat energii. Dřeviny, a zvláště stromy tak vítězí, kdykoli jim to podmínky umožňují. Vývoj vegetace přirozeně spěje k lesu, jen k němu někdy nedospěje.

Pokud je les stabilní, musí se neustále obnovovat; musí tam být tedy mladší jedinci, kteří časem nahradí ty starší. Tak tomu v rovnovážných přirozených pralesích skutečně je.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Na rozdíl od vžité představy pralesa charakterizovaného hustým korunovým patrem, pod nímž je volno a tma, bývá celý prostor celkem rovnoměrně vyplněn listím, poněvadž i malé stromky musí fotosyntetizovat, a malých je tam spousta - o to víc, oč jsou menší. Místo abychom pozorovali jednolitý a rovnoměrný baldachýn v určité výšce (nebo několik dobře odlišitelných pater v určitých výškách), vidíme spíše stromy nejrůznějších velikostí, které netvoří nijak pěkně oddělená patra, mezery jsou občas vyplněné korunami menších stromů, zkrátka nepořádek. V našich podmínkách se s něčím podobným setkáme pouze v takzvaném stadiu rozpadu pralesa. V nížinném tropickém pralese jako by byl rozpad všudypřítomný.

Mluvili jsme skutečně o ideálním lese, jemuž se sice řada přirozených pralesů nějak blíží, ale v čisté podobě ho sotva někde najdeme. Ukázalo se například, že různé lesy se odchylují od oné univerzální zákonitosti podle toho, jak daleko jsou od klimaxového, tedy vyspělého rovnovážného stadia. Na začátku ekologické sukcese, tedy přirozeného vývoje daného prostředí, je pro porosty typičtější mnohem strmější sklon závislosti mezi šířkou kmene a početností, jinými slovy je tam daleko větší převaha užších kmínků (což je logické, když jde o mladý les). Teprve když les vyspěje, ustaví se rovnováha charakterizovaná sklonem -2. Čím více se daný porost odlišuje od ideálního lesa, tím více dalších faktorů potřebujeme, abychom vysvětlili jeho strukturu.

Když to trochu zobecníme, veškerou suchozemskou vegetaci můžeme považovat za různé poruchy ideálního lesa. Když budou podmínky ideální, vyroste postupně les charakterizovaný zmíněnými zákonitostmi. Povede-li sezonalita prostředí k tomu, že v některých obdobích bude v lese málo živé, biologicky aktivní hmoty, bude mít les větší tendenci opakovaně hořet, takže se budou střídat stejnověká stadia. Když se k tomu přidá sucho, bude hořet tak často, že ani žádný pořádný les nevyroste, maximálně roztroušené křoví a ojedinělé stromy; jakmile by se porost zapojil, pravděpodobnost požáru by vzrostla a porost by se zas rozpojil.

Vidět v noci v přírodě tmu a čisté hvězdné nebe nad hlavou je dnes téměř nemožné. S jistou mírou nadsázky lze říci, že tma je nedostatkovým zbožím. Nedávno vydaný Nový světový Atlas světelného znečištění uvádí, že Mléčnou dráhu nevidí šedesát procent Evropanů, a Evropa je zasažena na téměř devadesáti procentech území světelným znečištěním. Problematické spatřuje svícení do nebe. „Ptáci pak létají ve světelných kuželech a neopustí je. Ztratí orientaci a vysílením zemřou." Doslova jako o odstrašujícím případu hovoří ornitolog o průmyslové zóně na Nové Hospodě a podobných místech.

Proto jako ochránce přírody, ale také jako člověk, který se s oblibou zahledí na noční nebe je rád za alespoň zbytky míst, kde je v noci téměř přirozená tma. Také astronomové chtějí v noci tmu. Z přesvícených měst vyráží pozorovat hvězdy do světelným smogem co nejméně zasažených míst. Podle astronomů obloha téměř vůbec vidět není v Plzni a katastrofou je v tomto ohledu Praha nebo Ostravsko.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Počet a intenzita umělých světel ve veřejných prostorech stále narůstají, a tak jsme se dostali do situace, kdy nás ve venkovních prostorách po setmění místo tmy obklopuje světlené znečištění. Typickými producenty tohoto rušivého světla je rozptýlené světlo z veřejného osvětlení a nasvícené reklamní plochy, architektonické objekty, sportoviště či parkoviště. „Bohužel v dnešní době se stalo, že zářící obloha a světelné znečištění jsou znakem vyspělé civilizace, tak jako to bývaly kdysi kouřící komíny. Takže lze obecně říct, že čím vyspělejší společnost, tím i více osvětluje,“ říká astronom a zakladatel Beskydské oblasti tmavé oblohy Jan Kondziolka. Míra světelného znečištění tak úzce souvisí s ekonomickou silou společnosti.

Světelné znečištění se také v nemalé míře promítá i na stavu našeho klimatu, neboť energii vyráběnou a distribuovanou do neefektivního či zbytečného osvětlení lze označit za zbytečné plýtvání přírodními zdroji i penězi. V oblastech zasažených světelným znečištěním již žijí dvě třetiny obyvatel Země; procenta se navíc každoročně zvyšují zhruba o šest procent. Na rostoucím světelném znečištění se podílí přechod na LED světelné zdroje. Ty sice spotřebují méně energie, jejich využití je však ne vždy ku prospěchu věci.

Stále narůstající světelné znečištěné není nepříznivé jen pro astronomy a milovníky noční oblohy, negativně též ovlivňuje kvalitu lidských životů a má často až devastující účinky na faunu i flóru. Nesprávně zabarvené či příliš intenzivní osvětlení navíc může podporovat nárůst řady civilizačních problémů, jako je například deprese, nespavost či snížená schopnost regenerace organismu, kvůli čemuž se například mohou rychleji zvětšovat nádory. Světlo hraje v našich životech zásadní roli, neboť určuje nejen časové rozvržení našich aktivit, ale i fungování lidského organismu. Fyziologické procesy a rytmy v chování všech organismů jsou řízeny cirkadiánními hodinami (biologický cyklus o délce přibližně 24 hodin). Tyto cirkadiánní hodiny mají svůj hodinový strojek v podobě genů, které jsou schopné udržovat je jakžtakž v chodu, i když máme třeba polární noc.

Hodiny denních tvorů jsou nejspokojenější, pokud mají světlo celý den a pokud mají tmu celou noc. Když není dost tmy v noci, denní světlo ztrácí informační hodnotu. Prostě cirkadiánní hodiny mají rády vysoký kontrast světla a tmy mezi dnem a nocí. Potom produkují jasné časové signály, například elektrické nebo také hormonální, které posílají do celého těla. Se spánkem a osvětlením se nerozlučně pojí i produkce takzvaného hormonu spánku. Tím je hormon, který se nazývá melatonin. Pomáhá například usínání a je důležitý pro regulaci imunitního systému nebo metabolismu. Tento hormon je vyplavován na základě signálů z cirkadiánních hodin. Tyto signály jsou vysílány tak, aby se melatonin syntetizoval a vyplavoval v noci. Je tu ale ještě jedna podmínka - musí být tma. Pokud není dostatečná tma, melatoninu je málo,“ vysvětluje Bendová. Stručně řečeno, bez tmy si naše tělo pořádně neodpočine.

Umělé osvětlení zasahuje do přirozených cyklů nejen člověku. „Cirkadiánní hodiny živočichů a rostlin jsou schopné rozeznat měnící se poměr mezi délkou světelné denní a temné noční periody v průběhu roku, a podle toho spouštět například přípravné procesy k zimnímu spánku nebo také k migraci do teplých krajin,“ vysvětluje Bendová. V posledních letech je míra osvětlení noční krajiny taková, že mnoho organismů nepřesně rozpoznává skutečnou délku dne a noci a má také problémy zvolit vhodnou dobu na rozmnožování. Umělé osvětlení totiž na rozdíl od toho měsíčního dopadá do oka hmyzu s různou intenzitou. Hmyz se tuto hladinu snaží srovnat, kvůli čemuž jeho let nabere spirálovitou trajektorii, která končí právě u zdroje světla. Problémem je to mimo jiné také proto, že podstatnou část všech opylovačů tvoří právě noční hmyz, který si běžně s touto činností tolik nespojujeme, přesto procentuálně opyluje více rostlin než například včely.

Vliv nadměrného osvětlení na rostliny není na první pohled tolik patrný, přesto je ale významný. Stromy s vyšší citlivostí na délku dne si mohou prodloužit vegetační období, a místo do kořenů ukládat živiny do listů, které ale často bývají následně poškozeny mrazem. Na podzim včas neodvede důležité zásobní látky, které zabraňují mrznutí. Co s tím? Vedle systémových se nabízejí i ostrovní řešení. Od roku 2009 na území České republiky spontánně vznikají oblasti tmavé oblohy. Dvě oblasti jsou přeshraniční (ve spolupráci s Polskem a Slovenskem), konkrétně v Jizerských horách a v Beskydech, třetí se nachází v okolí Manětína na Plzeňsku. Ani v těchto oblastech se však nesetkáme s úplnou tmou.

Řada zdrojů světla v městech a obcích neslouží k zajištění bezpečnosti v ulicích a na dopravních tepnách. „V praxi svítí každý víc jen proto, aby přesvítil svého souseda. Reklamní osvětlení a osvětlení památek by se mělo vypínat mezi 23. a 5. hodinou. Astronomové rovněž spustili na stránkách svetelneznecisteni.cz kampaň, která má motivovat města a firmy ke zhasínání či snížení intenzity osvětlení v nočních hodinách. Otázka světelného znečištění a jeho dopadu na ekosystém a zdraví člověka se stává v posledních letech předmětem odborných výzkumů a diskusí.

Světlem, nebo v tomto případě možná spíše vytouženou tmou na konci tunelu, by mohly být i nové technologie v oblasti osvětlení. Například biodynamické nebo také integrativní osvětlení automaticky mění intenzitu a tón světla v závislosti na denní a roční době i momentální intenzitě denního světla. Někdy umí změnit i úhel dopadu. Chceme-li i my ve svém okolí změnu, je vhodné tlačit na městské samosprávy, aby instalovaly biologicky šetrné osvětlení, a naopak požadovat zdůvodňování nových zdrojů světla. Také máme ještě k dispozici takovou technologickou vymoženost, jako jsou vypínače.

Ve středu 4. listopadu byla v horské chatě Pyramida na Jizerce vyhlášena Česko-polská Jizerská oblast tmavé oblohy. Vznikla jako první mezinárodní oblast tohoto druhu na světě. Světelné znečištění je důsledkem nehospodárného nakládání se světlem. Ruší přirozenou noční tmu a biorytmy všech živých organismů (včetně člověka), které tmu potřebují k efektivnímu spánku a životu. Z oblasti tmavé oblohy je stále dobře vidět Mléčná dráha, počet hvězd viditelných očima je zde kolem 1 000, zatímco ve městech je to 200 a ve velkoměstech pouhých 20. Při vzniku oblasti tmavé oblohy spolu na problematice světelného znečištění poprvé spolupracují různé subjekty, od astronomů přes ochranáře přírody až po lesní správce.

Už v dávné minulosti věděli místní lidé o nápadném jeskynním portálu v krasovém kaňonu Suchý žleb. Lidé vybavení nedostatečným osvětlením ovšem mohli snadno zabloudit a o jeskyni se šířily četné legendy. V této části Moravského krasu totiž byly objeveny mnohé okouzlující partie, z nichž je dnes velká část zpřístupněna veřejnosti. Není přesně známo, kdy do Kateřinské jeskyně vstoupili prví lidé. Archeologické nálezy odkryté v druhé polovině 19. století Dr. Jindřichem Wankelem však napovídají, že prosvětlenou sluj v portálu využíval člověk již v neolitu.

V roce 1876 navštívil jeskyni archeolog Kliment Čermák s místním průvodcem Kučerou. Výprava probíhala bez problémů až do okamžiku, kdy průvodci začala dohořívat lojová svíce. Znalec jeskyně zpanikařil, začal zmateně pobíhat a nemohl najít chodbu ven. Oba průzkumníci pak byli nuceni strávit hororových 20 hodin v úplně tmě. Na začátku 20. století začaly probíhat průzkumy v koncových partiích Hlavního dómu, jenž byl až do roku 1925 největší známou jeskynní prostorou v České republice.

Během průzkumů však bylo objeveno horní patro Kateřinské jeskyně směřující zpět k východu. Krápníková výzdoba Kateřinské jeskyně byla zčásti poznamenána zřícením stropů za vzniku velkých prostor. V částech, kde strop zůstal na původním místě, se však dochovala bohatá a unikátní krápníková výzdoba. Jedná se především o úsek nové Kateřinské jeskyně za Hlavním dómem. Dominantou těchto prostor jsou hůlkové stalagmity a stalagnáty seskupené v tzv. Bambusovém lesíku. Díky příhodným podmínkám (stálý skap z relativně malé výšky) tyto krápníky vyrostly až do třímetrové výšky, přičemž mají po celé délce tloušťku jen 2-4 centimetry. Bambusový lesík proto logicky patří mezi nejpozoruhodnější podzemní partie Moravského krasu. Za zmínku stojí také barevně nasvětlený útvar dotvořený sintrovými náteky, jemuž se říká Čarodějnice.

Prohlídka jeskyně začíná v mohutném vstupním portálu. Odtud pak šedesát metrů dlouhou nízkou chodbou vede do největší veřejnosti zpřístupněné jeskynní prostory v České republice - Hlavního dómu s rozměry 97 × 44 × 20 metrů. Podzemní přírodní chrám má vynikající akustiku a je příležitostně využíván k pěveckým a hudebním koncertům. Akustika dómu je návštěvníkům demonstrována ukázkou reprodukované hudby. Z Hlavního dómu vede několik chodeb a komínů. Prohlídková trasa pokračuje do částí nové Kateřinské jeskyně. Již na začátku jsou návštěvníci ohromeni jednou z nejkrásnějších scenérií v Moravském krasu. Desítky dlouhých tenkých stalagmitů a stalagnátů jsou seskupeny v tzv. „Bambusový lesík“. Unikátní přírodní výtvor doplňují útvary nazvané „Bažant“ „Dvě sovy“ a „Ovečky pasačky Kateřinky“.

tags: #priroda #les #tma #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Podmínky pro investice do OZE
• Cena recyklace suti v Mělníku
• Humidní typ klimatu
• Bezpečnost a ruční nářadí dle NV 378/2001 Sb.
• Hluboký ponor do světa Duny