Příroda, Naturans a Naturata: Rozdíly a Významy

Při výkladu toho, co pro nás znamená „příroda“ (a slova odvozená, jako „přírodní“ a „přirozený“) jsme pod tlakem tradice, která je zejména ve dvou směrech zatížena nevyjasněným vztahem člověka k přírodě, a ovšem také vztahem „přírody“ k člověku. Především tu je na první pohled nejasné, na základě čeho rozhodujeme, co k „přírodě“ náleží a co naproti tomu „přírodní“ a „přirozené“ už není.

Historický Pohled na Přírodu

Nepůjdeme příliš daleko do minulosti, i když asi platí Patočkovo slovo, že mýtus dával odpovědi na otázky, které nebyly ještě vysloveny. Pro nejstarší „filosofy“, kterými začneme, bylo rozhodující, zda nějaká skutečná má svůj původ v něčí aktivitě (tedy v rozhodnutí bohů nebo v úmluvě lidí), anebo zda taková skutečnost vznikla „FYSEI“, tedy od přírody nebo přirozeně (jak si už dlouhá tradice navykla to překládat).

Tento rozdíl byl ovšem popřen v křesťanské theologii: nic stvořeného není „od přírody“, nýbrž všechno pochází „od Stvořitele“, je dílem stvořitelského záměru. Mezi člověkem a jeho dílem a vším ostatním není v tom ohledu žádného zásadního rozdílu, až na to, že člověk zhřešil a že v důsledku jeho hříchu bylo nějak pokaženo všechno stvoření (takže pokažené není jenom to, co člověk udělal a dělá, nýbrž i to, co žádným způsobem nemohl svou aktivitou ovlivnit a tedy ani poškodit či pokazit).

Přesto však je nadále činěn rozdíl mezi tím, co je „přirozené“, a tím, co není „přirozené“ (asi proto, že i theologie byla vázána třeba způsobem, jak se vyjadřoval Pavel z Tarsu). To sice přestalo být považováno za závazné od počátku nové doby, ale zmatek nejen přetrvával, nýbrž ještě se zvětšoval. Na „přirodu“ se pomalu přesouvaly významy a funkce, které v theologii měl Stvořitel; bylo by dokonce možno říci, že příroda byla považována (začala být stále víc považována) za Stvořitelku.

Natura Naturans a Natura Naturata

I u literátů, spisovatelů, básníků, dramatiků atd. čteme často takové výroky, jako že příroda je mocná čarodějka, že příroda neposkakuje (non facit saltus), nebo u filosofů se někdy začíná rozlišovat mezi přírodou jako aktivním základem a zdrojem (natura naturans) a na druhé straně přírodou jako výsledkem (natura naturata).

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Filozofové se zamýšlejí nad naším životem, nad naším jsoucnem. Descartes mínil: COGITO, ERGO SUM (Myslím, tedy jsem). Jeho myšlení ovšem znamená zároveň pochybovat i být klamán. Descartovu kompromisu mezi RES COGITAS a RES EXTENSA (věcí myslící a rozprostraněnou) je blízká Spinozova SUBSTANCE rozlišená v NATURA NATURANS a NATURATA. Nade vším tímto filozofickým úsilím rezignuje již ten, kdo kapitulantsky zjišťuje, že „všechno neštěstí ve světě pochází z toho, že nedokážeme setrvat v klidu doma ve svém pokoji“.

A tak dnešnímu vtipálkovi je již dovoleno si i „filozoficky“ zarýmovat: „Žijeme, abychom byli. Jsme, abychom snili.“ Zdá se, že současnosti to postačuje. Také básník Pasternak si myslí, že „člověk se rodí, aby žil, ne aby se chystal na život“. Nač tolik ztraceného času a zbytečné námahy, když se pak s tím promarněným zbytkem nedá stejně už nic jiného dělat, než jej opatrně udržovat.

Životní Filozofie a Poznání

I Sokratovo přikázání „POZNEJ SEBE SAMA“ možno chápat jako uvedení do umění žít. Dnešnímu televiznímu nečtenáři není už pomoci, není ho podle čeho identifikovat. „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem?“ O kolik je pak takový „multičlověk“ lidštějším a šťastnějším než jednoduchý, nevědomý primitiv? A což se člověk od „němé tváře“ odlišuje jen slovní artikulací?

Svou životní filozofii má třeba i prostý, nevzdělaný člověk a může naopak chybět učenému vysokoškolákovi. Nenalézá se totiž v knihách, hlubokomyslných disputacích a moudrých poučkách. Získává se životní zkušeností. „Člověk je tím, co ví“, prohlásil Francis Bacon v 17. století. I když určitě věděl, že dva tisíce let před ním Sokrates o sobě vyznal: VÍM, ŽE NIC NEVÍM.

Otázky Existence

Základní filozofickou otázkou zůstává, jak život a člověk vznikl. Pro dnešního člověka je však životní otázkou: Udrží se život na Zemi? Je lidstvo vývojově teprve v nadějných začátcích, nebo už v neodvratných koncích? Je lidstvo vývojově v progresi či v regresi? Byl člověk z ráje vyhnán, či se mu teprve otvírá. Spěje vývoj od primátů k humánnímu nadčlověku, či teprve plnohodnotnému člověku? Představuje jeho nynější forma a formace teprve nedokonalý vývojový mezičlánek (podle Lorenze), jenž se archeologicky vytratí, ale zůstane podkladem dokonalejšího stadia druhu?

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Či jsme v regresi, degenerujeme a stárneme a jak ontogeneticky i fylogeneticky spějeme od zrodu k zániku? Při první pohromě, biblické potopě světa, byl hněv boží na lidstvo ještě ohleduplný. V druhé, ledové katastrofě pleistocenní už zanechal jen sporadicky otisky někdejšího života zakonzervované v ledu. Podklad pro hypotetické teorie archeologů, věštců z fosilií. Do třetice jsme nyní čekateli toho nejhoršího, zkázy apokalyptické. Protržením ochranné ozónové zóny otevře se nebe archandělu Gabrielu s plamenným mečem a nastane pravé peklo na Zemi. Ve spalujícím žáru skončí veškerý život a shoří poslední naděje. Nebude již koho varovat a komu zachovat výstražnou památku. Nebude naděje, bude konec světa.

Varovné biblické bájesloví mluví v obrazných podobenstvích ke zbožným věřícím. Dnešní nevěřící Tomáše přesvědčuje shodně varovné poznání současné vědy. Každý jiným jazykem upozorňují na totéž. Na hrozící nebezpečí sebezničení lidstva.

Bytí a Činnost

Descartes při definování lidské existence zapomněl, že člověk je, i když spí. Pravda, i ve snu „myslí“ za mne podvědomí. Můj mozek pracuje, i když jsem myslí nepřítomen. Rozdíl mezi spaním a bděním není tudíž v produkci mozkové. Je v tom, že pouze v bdění jsem schopen činu, jedině v bdělém stavu mohu něco vymyslet a udělat. Svou realizací potvrzuji zároveň svou existenci. Nadarmo se neříká: Není mrtev, jenom spí. Existence má podobu bdění i spánku, myšlení i snění. Jsem, i když nemyslím. Sním, i když nespím. Mou existenci nestvrzuje ani mé myšlení, ani mé snění, neboť oboje končí u mne. Pro druhé existuji jenom tím, co vykonám. Na činnost musím být bdělý. Spánek se odečítá od života, je podoben smrti, nečinností. „Jsi tedy tím, čím se realizuješ.“ Mnozí proto jako by ani nežili. „Ani den bez čárky“ je heslem plného a naplněného života.

Spinoza a Jeho Filozofie

Spinoza (1632- 1677), největší holandský filozof 17. st., navázal na Descarta, v jeho době je Holandsko 1.buržoazní republikou, narodil se v Amsterodamu, v židovské rodině (pochází ze Španělska). Zabývá se tam vztahem křesťanství a židovství, chce Ježíše oprostit od náboženských dogmat. Důležitým pojmem je substance, která je věčná, nekonečná, existuje sama ze sebe, mimo ní nic neexistuje. Substance (příroda) má dvě podoby- natura naturans a natura naturata.

Vysvětluje etiku jako matematické dílo pomocí axiomů, pouček. Etickým cílem je štěstí, podmínkou k jeho dosažení je svoboda. Podle něj se nevylučuje nutnost a svoboda. Tvrdí, že člověk je nesvobodný, když nezná nutnost a je jejímu působení slepě vystaven - svoboda roste podle stupně na němž člověk poznal svět. Člověk se sráží, střetává s ostatními bytostmi a tím se chová aktivně pokud na ně působí a pasivně pokud ony působí na něho.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Spinoza srovnává člověka, který si namlouvá, že jedná svobodně, s kamenem vrženým do vzduchu, který padá zpět dolů a přitom si myslí, že sám určuje svou dráhu a místo dopadu.

tags: #priroda #natura #a #naturata #rozdíly

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny znečištění moře
• Jak třídit odpad v Horním Jelení?
• Siluety lidí v přírodě
• Management ohroženého hmyzu
• Likvidace nebezpečného odpadu