Význam přírody pro člověka

Mnoho lidí se rádo rozpovídá o svém vřelém vztahu k přírodě. Zahrádkář, turista, přírodovědec, lesník, pastevec, malíř-krajinář, outdoorový sportovec, ekologický aktivista i cestovatel do divoké přírody.

Charakteristiky vztahu lidí k přírodě

Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik:

• potřeba kontaktu s přírodou
• adaptace na přírodní podmínky
• estetický postoj k přírodě
• etický postoj k přírodě
• environmentální vědomí

Potřeba kontaktu s přírodou

Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může. S přírodninami a přírodními materiály se setkáme u něj doma, s přírodní tematikou v jeho knihovně a s přírodními scenériemi na zdech jeho bytu nebo na pozadí počítače.

Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný.

Adaptace na přírodní podmínky

Setkávání s přírodou souvisí také s určitými schopnostmi a dovednostmi, kterými jsou lidé obdařeni v různé míře. Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Umí se dobře pohybovat přírodním terénem (což dnes není u mnoha lidí zdaleka samozřejmostí), umí v přírodě pobývat několik dní, rozdělá oheň, ví, co jíst a co ne, co dělat za bouřky a kde si nachystat nocleh. Je zvyklý na různé druhy počasí a různé venkovní teploty. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově - svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Estetický postoj k přírodě

Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Jako charakteristika vyjadřuje různou míru estetické vnímavosti a všímavosti k okolní přírodě. Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí.

Zatímco strom bude pro méně esteticky vnímavého člověka jen obyčejným stromem, pro člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě představuje celou řadu podnětů a vjemů: přírodovědně postřehne celou řadu detailů, těší se škálami barev a světel, unáší se symfonií šumění listů nebo třeba pociťuje ježení vlasů v zátylku prouděním „energie“. Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů.

Etický postoj k přírodě

Všímejme si, jak se lidé chovají k přírodě kolem sebe, kde začíná a končí jejich soucit s živou přírodou. Poslouchejme, jak by řešili situace, kde se střetávají zájmy člověka se zájmy přírody. Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě.

Environmentální vědomí

Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí. Člověk s vyšším environmentálním vědomím má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy - znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji.

Osvojuje si celou řadu proenvironmentálních návyků - například třídí odpad, omezuje svoji spotřebu vody a energie, a ve svých potřebách se umí se zřetelem k ochraně životního prostředí uskromnit. Člověk s nízkým environmentálním vědomím je k ochraně přírody lhostejný.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Nevyváženost a rozpornost vztahů k přírodě

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost.

Podobná nevyváženost charakteristik vztahu k přírodě je mezi lidmi častá. Na dovolenou jezdí výhradně do přírody, ale ne pod stan, natož pod širák, lépe do nějakého hotýlku nebo penzionku s určitým servisem - aby se mohl kochat přírodními krásami a nemusel se starat o takové banality. Cestuje většinou s cestovní kanceláří nebo alespoň s textovým průvodcem, protože sám není moc všímavý. Kdyby mu někdo neřekl, na co se má v přírodě zaměřit a kam se podívat, tak by si toho vlastně ani nevšiml; proto si rád nechá poradit, co je důležité a krásné. Co se týče chování k přírodě a v přírodě - chová se slušně, pokud ho to nijak zvlášť neomezuje.

Kontakt s přírodou potřebuje, ale přiměřený. Do přírody zajde, když ho kupříkladu ovane léto, chce ten dojem mermomocí zachytit, a tak vyrazí. Stačí mu málo. Obraz, náladu a ducha místa si „vyfotí“ do své mysli a utíká honem honem k plátnu. Kdyby se mělo stát to, že by nedej Bože musel v přírodě zůstat, bez konzervy, kompasu, stanu by to nezvládl… prostě do skautu nechodil, na chalupě oheň bez podpalovače nerozdělal a slunko snad asi zapadá na západě… Roztržitý umělec, kombinace Exupéryho Malého prince a nějaké éterické víly, co žije ze vzduchu. Umělcova duše je schopna postihnout nejjemnější detail krajiny, obraz okolí je špikován každým sebedrobnějším vjemem. Muchomůrka jako šátek Ferdy Mravence, šiška připomínající pásovce nebo ploník imitující periskop. Všechno něco znamená, všechno má svoje místo. Environmentální vědomí nemá v proudu asociací, obrazů, představ a prudkých pohnutí mysli dostatek místa.

Různorodost vztahů lidí k přírodě

Uvedené příklady ilustrují různorodost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí. Nepřímo tak dokládají, jak problematické jsou snahy vtěsnat vícerozměrnost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí do jedné škatulky, ať už je tou škatulkou cokoliv, jedno jestli kladný vztah k přírodě, pozitivní postoj k přírodě, odcizení přírodě nebo ekogramotnost. Zásadním nedostatkem těchto jednorozměrných konceptů je přitom to, že selhávají v popisu reálných vztahů lidí k přírodě - např. kolik dnes najdeme lidí, které to táhne do přírody a zároveň se ochranou životního prostředí příliš nezabývají?

Slova „příroda“ a „životní prostředí“ se tu od začátku do konce často opakují, obě dokonce kladu vedle sebe v klíčovém termínu celé knihy. Přírodou rozumím mimolidský svět spojený především s biosférou. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí však nemá smysl vymezovat přírodu prostorově, tedy řešit, jaké místo ještě přírodou je a které už přírodou není. Přírodu chápu jako princip (fenomén), který vystupuje ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí v různých rolích.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

V oblasti potřeby kontaktu s přírodou prožívá někdo setkání s mimolidským světem na louce a v lese, někomu naopak stačí městský park a záhon tulipánů, jiný uspokojí svou potřebu kontaktu s přírodou pouze v divoké přírodě. Adaptace na přírodní podmínky zohledňuje působení nejen živé a neživé přírody, ale i atmosféry (počasí). Estetický postoj k přírodě se projevuje při setkání s mimolidským světem, který však může být ovlivněný člověkem a zahrnovat i atmosférické jevy (oblíbené západy slunce, podzimní „měkké“ slunce).

Životní prostředí je všude kolem nás, zahrnuje přírodní i člověkem vytvořený hmotný svět. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí se k životnímu prostředí nejvíce váže environmentální vědomí, tedy „ochranářská“ charakteristika - neboť spotřeba surovin, produkce odpadů a znečištění, změny klimatu ovlivňují nejen mimolidský svět, ale i svět lidí. Pokud tedy nechceme věnovat pozornost jen poškozování přírody, ale také například smogu ve městech nebo toxinům v domácnostech, je vhodnější spojovat environmentální vědomí s ochranou životního prostředí.

Když se nad pěti charakteristikami vztahu k přírodě a životnímu prostředí zamyslíme, napadne nás, že bychom jej mohli rozdělit na vztah k přírodě a vztah k životnímu prostředí. Vztah k přírodě by obsahoval charakteristiky, které jsou spojeny s bezprostředním kontaktem s přírodou, tedy potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky a estetický postoj k přírodě. Vztah k životnímu prostředí by obsahoval environmentální vědomí.

Když lidé mluví o vztahu k přírodě, často tím myslí zároveň i vztah k životnímu prostředí - říkají například: „Kdyby lidé měli lepší vztah k přírodě, tak by více třídili odpad, více šetřili energií a méně jezdili auty…“ Protože se oba vztahy prolínají, rozhodl jsem se je zastřešit jedním termínem.

Přírodu má rád kdekdo, ale důležité je podívat se na vztahy k přírodě a životnímu prostředí zblízka. Uvidíme pět charakteristik, ve kterých se mezi sebou lidé významně liší: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetické vnímání přírody, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Pro dnešní dobu je přitom příznačné, že vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou nevyvážené a plné rozporů - například kdo rád chodí do přírody, nemusí ji chránit, a kdo v ní nalézá estetická uspokojení, nemusí být zdatný zálesák. Proto je problematické snažit se vtěsnat rozmanitost a různorodost vztahů lidí k přírodě do jednoho termínu nebo jedné škály.

Definování přírody

Definování přírody je důležité pro pochopení světa - kulturního i přírodního - ve kterém žije. Definování přírody je důležité pro vytvoření vztahu a ochrany k ní. Nazírání na přírodu v čase značně variovalo. O přírodě se často hovoří, pro některé představuje ideál, ke kterému je třeba směřovat, pro jiné výzvu ke kultivaci. To, jak je příroda definována vypovídá o společnosti a je důležité i pro její ochranu. Koncept přírody je sociální konstrukt, který se vyvíjel v čase, prostoru i kultuře. Z historických pramenů se dá jen těžko vyčíst, jak na přírodu nahlíželi obyčejní lidé. Různí teoretici se proto přou o to, kdy člověk začal přírodu oceňovat a vydělovat ji ze svého okolí.

Ochrana přírody

Zásadní otázka zní: proč chránit přírodu? A skrývá v sobě další otázku: v jaké podobě a jakým způsobem ji chránit, co si vůbec pod pojmem ochrana přírody představovat? Ochranu přírody můžeme definovat jako uvědomělou činnost sledující zachování přírodních hodnot v domněle optimální podobě, zejména pak hodnot nějakým způsobem mimořádných a/nebo existenčně ohrožených lidskou činností. Ve své fundamentální podobě brání svět přírody před expanzí světa lidí, ve vyspělejší podobě je však i ochranou krajinného obrazu vytvořeného specifickým lidským působením, které se již víceméně stává minulostí.

Komplexně pojímaná ochrana přírody nemůže ze svého zájmu vytěsnit člověka a jeho dobově specifické působení na přírodu a krajinu. Tradiční konzervativní přístup chce přednostně hájit nespoutanou přírodu, v níž lidský prvek nemá místo. Postmoderní volání po „divočině“ je do jisté míry intelektuální libůstkou strádající nedostatkem přírodovědné poučenosti. Středoevropská příroda je historickým jevištěm tisíciletých lidských aktivit, během nichž dlouho nedocházelo k takovému potlačení přírodních prvků (druhů, společenstev), že by v širokém prostoru převládly vyloženě prvky synantropní. Tato situace nastává až ve druhé polovině 20. století, kdy sice v krajině přibývá neudržovaných sukcesních útvarů, jejich biodiverzita je ale následkem předchozích drastických zásahů do krajiny nápadně oslabená (zcelování pozemků, odvodňování, chemizace zemědělské výroby, eutrofizace a všestranná degradace postupně se rozšiřujících lad).

Biotopy s relativně zachovalou druhovou skladbou se stávají odlehlejšími a namnoze upadají. V existenčním ohrožení se ocitá vše, co je spojeno s tradičními formami využití krajiny. Situace se jeví jako neřešitelná, neboť technická údržba těchto cenných ploch nepřináší ekonomický efekt, který by ji dlouhodobě ospravedlnil. Odvisí od dotací či nezištné výpomoci nadšenců - obojí má pochopitelně své objemové a možná i časové limity.

Jestliže biotopy, o jejichž ochranu se dnes snažíme, vznikly jen jako vedlejší produkt dobového způsobu využívání krajiny, ptejme se, nakolik je správné usilovat o udržení těchto reliktů minulosti. Zde se přímo nabízí paralela s památkovou péčí, s níž kdysi ochrana přírody - na první pohled paradoxně - sdílela společnou instituci. Oba obory však měly společného víc, než si doboví kritici byli ochotni připustit. V prvním případě se snažíme chránit kulturní dědictví z různých etap vývoje lidské společnosti, ve druhém případě chráníme přírodní dědictví, které má rovněž různou časovou souvztažnost a často i zřetelný kulturně-historický kontext. Na jedné straně chráníme přírodu v její esenciální podobě (přírodní lesy, přirozená bezlesí minimálně zasažená lidskou činností), na straně druhé zjevné produkty hospodářského vlivu člověka (louky, umělé vodní plochy, ale i nížinné lesy, jejichž oceňovanou podobu vymodeloval dlouhodobý lidský vliv). V památkové péči přednostně chráníme objekty většího stáří a jen pomalu doceňujeme hodnotu památek z novější doby, kterých je sice zatím relativně dost, ale nezadržitelně ubývají. Podobný přístup pozorujeme i v ochraně přírody: poslední zbytky člověkem minimálně ovlivněných biotopů jsou již většinou nějakým způsobem chráněny, zatímco pomalu mizející pozůstatky průmyslové krajiny 19. a 20. Proč ale chránit přírodu jako takovou?

Motivace k ochraně přírody

Zkusme si nabídnout některá vysvětlení. Můžeme dospět k názoru, že příroda je důležitá pro to, aby svět fungoval tak, jak jsme zvyklí, aby naše civilizace mohla nějak snesitelně existovat. Můžeme v ochraně přírody nacházet etický rozměr, úctu k jiným formám života, k dílu božského stvořitele, vůči němuž jsme jako správci této planety odpovědní. Patrně nejsilnější motivací k ochraně přírody bude hrubý pragmatismus (ohrožení blahobytu), až pak následují motivy etické (hřích, zrada bratří, ochuzení příštích lidských pokolení). Překvapivě důležitou roli v současné společnosti může ale sehrát i poslední skupina motivů, tj. potřeby kulturně-estetické, v rozporu s výše řečeným možná dokonce i vědecko-výzkumné (jimi se nakonec tradičně zdůvodňovala existence mnoha chráněných území).

Příroda se totiž může stát vyhledávaným cílem nejrůznějších „volnočasových aktivit“, které ve vyspělých zemích nabývají stále více na významu. „Nezkažená“ příroda je prostě žádaná, i když si nelze idealisticky namlouvat, že by všechny ty zástupy turistů či „outdooristů“ dávaly přednost „divočině“ před přírodou nějak zkultivovanou. Na druhou stranu ale většina lidstva až do celkem nedávné doby trávila většinu času venku, zpravidla při zemědělských činnostech, a pokud se již uchýlila pod střechu, neměla k přírodě až tak daleko (hliněná podlaha, dřevo, seno a sláma, domácí zvířata). Naše současná závislost na zcela umělém až sterilním prostředí budov, měst a dopravních koridorů by tedy nemusela být až tak fatální.

Odcizení přírodě

Vazby k vyvážené, rozumně spravované přírodě (skeptik možná namítne, že nic takového nikdy neexistovalo) jsme nicméně viditelně zpřetrhali. Vidíme to například na tom, jak si lidé zařizují zahrady kolem svých domů. Jde spíše o jakási venkovní pokračování obývacích pokojů. Golfové trávníky paranoidně udržované i více než deseti sečemi za rok, neladné výsadby exotických dřevin s mizivou užitnou hodnotou, množství zpevněných ploch, nezbytný bazén… Není tomu tak dávno, kdy zahrady fungovaly jako poslední oázy tradiční kulturní krajiny v novodobé agrární poušti a nezřídka schraňovaly travní porosty v podobě, jaká se v okolní volné krajině již dávno stala minulostí. Novodobé zahrady se spíše podobají uklizenému parkovišti před supermarketem.

Průměrný městský člověk se s nedotčenou přírodou setká jen zřídkakdy. Většinou žije a pracuje v uzavřeném prostředí, přemisťuje se dopravními prostředky izolován od vnější nepohody. Volný čas namnoze tráví u televize nebo počítače, případně si zajde do nějakého sportovního zařízení, kde se může proběhnout po umělé trávě. Z umělého prostředí má možnost uniknout během volných dní a dovolených. Musí o to však skutečně usilovat. Velká rekreační letoviska, zejména v exotických zahraničních destinacích, se totiž snaží nabídnout maximální komfort. Rekreant se ocitne v izolované turistické „oáze“, kterou s reálným světem spojuje pouze mořská hladina. I ta často slouží jako kulisa, protože ke koupání zve pohodlný a hygienický bazén, třeba s umělým vlnobitím. Zajímavým trendem současné doby jsou také rodinné víkendy trávené v obrovských nákupních centrech…

Samozřejmě existuje dost lidí, kteří přírodu vyhledávají a nekladou na ni civilizační požadavky. Obávám se však, že většina se již přírodě odcizila a přestala jí rozumět. Počínání ochranářů, kteří usilují o zachování mokřadu či dokonce odhodlaně vystupují proti stavbě, která je „v zájmu pokroku“, se vzpírá jejich pochopení. Pokládají je za podivnou a nebezpečnou sortu lidí.

Někdo může namítnout, že lidem nechybí zdravý úsudek a že mají přirozenou tendenci fandit slabšímu, který se postaví mocenské a finanční zvůli, vše má ale své meze. Mimo jiné i proto, že řada lidí svým stylem života přírodu tak či onak poškozuje a těžko bude přijímat snahy, které půjdou proti jejich zájmům. Jmenujme například sjezdové lyžaře, kteří svůj koníček provozují na uměle zasněžovaných tratích udržovaných za cenu vysokých energetických vstupů. Otázku, zda člověk přírodu v její nekultivované (námi preferované) podobě chce, jsme tedy nevyřešili a zřejmě ani vyřešit nemohli. Odvažuji se vyslovit předpoklad, že kdyby veškerá jen trochu původní příroda vzala za své, většina lidí by to ani nezaznamenala nebo nad tím jen mávla rukou. Lidé, kteří dokáží trávit víkendy v nákupních centrech a cestovat tisíce kilometrů za betonovými kulisami u moře s umělými květinami, nebudou asi demonstrovat za záchranu vršku porostlého jakýmsi trním, ale rovnou půjdou zatnout tipec těm několika pomateným křiklounům, kteří je chtějí připravit o pracovní místa v novém a pro společnost tak velice užitečném kamenolomu. Netřeba se nad tím horšit, priority jsou v takovém případě zjevné.

Globální ekosystém a biodiverzita

Za prvé: globální ekosystém musí nějak fungovat, aby Země byla pro lidstvo obyvatelná. Je jasné, že potřebujeme rostliny k fotosyntéze, k udržení snesitelného klimatu, zachování vodních zdrojů, obživě. K zajištění těchto „provozních funkcí“ ovšem nutně nemusíme mít panenskou přírodu, podobné služby by mohla zřejmě poskytnout i příroda do jisté míry přetvořená člověkem - i když u ekosystému, který se dlouhodobě samovolně vyvíjel, lze oprávněně očekávat větší stabilitu. S jistou dávkou cynismu můžeme dokonce spekulovat, že když už člověk zničil tak velkou část přírodních ekosystémů, aniž by tím zásadně ohrozil svoji populaci, ty zbývající nemusejí být až tak nepostradatelné. Takové uvažování se může zdát nezodpovědné a v globálním měřítku či v případě některých území tomu tak možná i je, ale pokud se podíváme naevropskou krajinu a srovnáme ji s předpokládaným pravěkým stavem, musíme uznat, že historická masivní likvidace panenské přírody neučinila z Evropy nesnesitelné místo k životu. Evropa ovšem tvoří jen malou část biosféry a pro většinu světa dosud platí (minimálně pro světový oceán, s nímž stojí a padá existence života na Zemi), že je lidskou činností méně pozměněna než náš maličký kontinent. Nakonec i v našich končinách měla dávná kolonizace krajiny katastrofické dopady, které již upadly v zapomnění.

Obraťme nyní svůj zájem k biodiverzitě, což je klíčový pojem současné ochrany přírody. Volání po její ochraně má řadu aspektů. Ten nejpřízemnější je opět pragmatický: musíme usilovat o zachování rozmanitosti organismů, protože nevíme, k čemu nám mohou ještě posloužit. Tento argument nelze přeceňovat. Například užitkové rostliny tvoří jen nepatrnou část rostlinné říše, a to nikoliv proto, že bychom jejich potenciál dostatečně neprozkoumali, ale že jejich drtivá většina nenabízí víc než rostliny už používané. Naopak ve farmacii zatím disponujeme jen fragmentárními znalostmi, co se týče využití rostlin. Většinu léčiv ale získáváme syntetickou cestou, takže rostlinné drogy jsou do jisté míry postradatelné. Vodou na mlýn obhájcům maximálního rozvoje civilizace může pak být skutečnost, že ani výrazné zmenšení plochy biotopu nemusí ještě znamenat ztrátu většího množství druhů, neboť drtivá většina z nich má šanci přežít i v relativně nevelkých fragmentech. Vše ale platí jen „do určité míry“ a „v určitých podmínkách“, takže i zde je na místě opatrnost.

Obávám se tedy, že věcné argumenty pro zachování spontánní přírody většinou nestačí k tomu, aby odvrátily její exploataci či zničení. Můžeme se alespoň odvolat na princip předběžné opatrnosti: nevíme, co by se mohlo stát, kdybychom tu či onu část přírody zválcovali, tak to raději nedělejme. Stavět však musíme především na kulturních a etických apelech, ve vzdělané společnosti mohou udělat dobrý dojem „vědecké zájmy“; v určitých případech může nenarušená příroda posloužit jako ceněná turistická atrakce, někoho třeba osloví spirituální rozměr přírody. Jde tedy hlavně o respekt k přírodě jako k dokonalému a nekonečně rozmanitému dílu, které člověk nikdy nedokáže napodobit, k něčemu, co nás dalece přesahuje, alespoň trváním své existence.

tags: #priroda #pro #lidi #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• Návod na kreslení jezera
• Zázraky přírody a EDA
• Hongkong a životní prostředí
• Čeští malíři přírody
• Znečištění ovzduší v České republice