Raymond Williams: Kritika přírody a subkulturní studie

Příspěvek je zamýšlen jako úvod do zkoumání kultur mladistvých, označovaných jako subkultury. Měl by pomoci čtenáři zbavit se naivity při zkoumání tohoto těžko uchopitelného jevu. Pro psaní o subkulturách je v poslední době typická jak obsesivní fascinace daným tématem, tak metodologická bezradnost. Článek neobsahuje návod „jak napsat dobrou studii o subkultuře”, spíše naznačuje, jak ji napsat lépe, respektive za jakých podmínek je lepší nepsat vůbec.

Kultura a její pojetí

Kultura je klíčovým pojmem pro cultural studies a s jejím chápáním a definováním stojí a padá smysl tohoto vědního oboru. Rozlišujeme dvě vzájemně neslučitelná pojetí kultury.

• První popsal anglický spisovatel, básník a kulturní kritik Mattew Arnold v Knize Kultura a anarchie. Kultura je pro něj harmonická dokonalost (harmonious perfection). Kultura je to nejlepší, co člověk ze sebe může vydat.
• Druhý proud reprezentují například Thomas Hobbes, Jean-Jacques Rousseau nebo Johann Gottfried Herder. Hobbes považuje za protiklad kultury přirozenost (state of nature). V jeho pojetí se jedná o barbarství, které je třeba krotit státem, jinak vede k válce všech proti všem (HOBBES 2009). Rousseau tvrdí, že přirozený stav je vpravdě rajský, zatímco kultura člověka vede k úpadku a zvrhlosti (ROUSSEAU 1989). Herder potom smiřuje kulturu s přirozeností.

Rozhodující přesun pro cultural studies bylo rozšíření kultury na veškeré projevy člověka. Raymond Henry Williams přirovnává kulturu ke způsobu života (WIlLIAMS 1992).

Subkultury a Birminghamská škola

V tomto článku si představujeme pojetí birminghamské školy, které je koncentrováno okolo slova subculture. Přesto, že je Birminghamská škola později usvědčena z naivity, její práce patří mezi vlivnější a zdařilejší než pozdější studie. Nejvlivnější, ale zárověň nejkritizovanější prací CCCS je kniha Dicka Hebdige Subcultures: Meaning of Style napsané v roce 1979.

Subkultura v pojetí CCCS představuje ideální typ, který ve skutečnosti sice neexistuje, ale poskytuje metodologický základ, od kterého je možné se odrazit a kriticky se vůči němu vymezit. Pojem subcultures bývá různě definován, nevíme přesně co to je, víme však, co subkultura není. Abychom do teorie subkultur nevnášeli ještě větší zmatek, vycházíme z anglické terminologie. V závorce uvádíme překlady pro lepší srozumitelnost.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Co subkultura není?

Pojem subculture (subkultura) můžeme rozlišit od pojmů comunity (komunita), mass (masa), public (veřejnost), society (společnost), societies (společenství).

• Subkultura není komunita. Zatímco komunita je založena na sousedství a příbuznosti, subkultura „ovládá” část města nebo se o to pokouší, je odtržená od rodiny, je více pomíjivá než community. Členové subkultury narušují pořádek a bezpečí ve čtvrti (nebo to alespoň předstírají) a provozují kulturu ulice (proti místní/původní kultuře). Proto hovoříme často o youth subcultures (nikdy o youth communities).
• Subkultura stojí mimo veřejnost a vymezuje se na pozadí tzv. masy. Veřejnost tvoří racionální a odpovědní jedinci formující svojí názory a ventilující je demokratickými prostředky. Masa je jednolitá, iracionální, politicky manipulovatelná. Je považovaná za produkt masových médií. Na vzniku termínu se podílela Frankfurtská škola, ta se později přesunula do Columbia University v New Yorku. Termín masy potom převzala Birminghamská škola CCCS. Subkultura se bouří proti mase (tj.
• Subkultura je malá, specifická část společnosti. Zatímco společnost je makrosociologická abstrakce, lze zkoumat jen její reprezentativní výběr, subkultura má charakter mikrosociální. Subkultury je možno chápat jako malé segmenty společnosti, které lze zkoumat z větší blízkosti.
• Subkultura není společenství. Společenství jsou malá sdružení lidí se stejným zájmem, jsou formální, zatímco subkultury jsou neformální. Prefix sub- znamená, že je to kultura podřízená mainstreamu. Existence subkultury předpokládá existenci mainstreamu. Subkultury jsou vnímány níže v sociálním žebříčku. Zařazováním mezi subkultury hodnotíme pozorovaný fenomén: hodnotíme ho jako deviantní.
• Subkultura není fan kultura. Fan kultura se proti ničemu nebouří. Typickým případem je (heavy) metal - od prvopočátku komerčně zaměřený. Hudební fan kultury nevznikly organicky, byly vytvořeny médii (na rozdíl od subkultur, které vznikly organicky a médii jsou teprve potom převzaty). Fan kultury žijí z reprodukce, rozmělnění a zprofanování stylu.

Post-subcultural studies a kritika

Post-subcultural studies je přímé pokračování CCCS (Centre for Contemporary Cultural Studies). Post subkultury v tomto novém pojetí už nejsou tvořeny pracující třídou resistující proti podřízení se většině „semioickou guerrilovou válkou”.[2] Pojetí sémiotické války je v post subkulturálním diskurzu kritizováno jako „romantické”. Post subkultury tendují k větší svobodě, individualismu - mizí vnitřní restrikce a homogenizační tendence.

Skeptický přístup ke zkoumání subkultur (D. Post subkultury jsou nepolitické, individualistické (tím pádem nezobecnitelné) a neautentické (příliš velká míra konstrukce médii). Potence k odporu se zmenšuje, subverzivita je iluzivní. Z toho vyplývá, že starý pojem „subkultura” je neodpovídající moderní realitě. Objevují se pokusy najít vhodnější pojmenování.

Skupiny mladých (youth groups) jsou definovány jako „channels”, resp. „subchannels” (Armadeep Sigh) jinde jako „temporary substream networks” (Rupert Weinzierl). Spekuluje se o novém označení pro kulturu mladistvých pojmem „neo tribes” (Sandy Bennez), převzatým od filozofa Michela Maffesoliho. Existuje i pokus pojmenovat vědu zkoumající tyto skupiny jako „Urban Tribal Studies” (Toshya Ueno). Nedá se však říct, že by tyto pojmy vnesly do problematiky větší jasnost.

Současné subkultury a jejich charakter

Současné (post)subkultury jsou natolik rozdílné, proměnlivé a neukotvené, že při pokusu o generalizaci docházíme k závěru, že subkultura je v podstatě cokoliv. Představa řady oddělených, jasně identifikovatelných vzdorovitých mladistvých subkultur je dnes nemožná, pokud kdy vůbec možná byla. Představu (alespoň zpočátku) nekonzumních subkultur, kterou razil Hebdige (HEBDIGE 1981), vyvrací existence starších subkultur, založených na spotřebě, jako bikers, snowboarders nebo windsurfers.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Média ráda zdůrazňují rebelský status subkultur. Myšlenka o jejich autentickém vzniku a vývoji je mylná. Subkultury jsou vystaveny enormnímu zájmu médií, kterými jsou konstruovány - jsou produktem mediálního diskurzu. Nejsou to jen mainstreamová média, ale i média využívaná subkulturami - časopisy, ziny, webziny, blogy a jiné. Stejně tak jsou konstruovány a formovány samotnými vědci, kteří se pokouší je definovat a popsat, přičemž je homogenizují a konzervují.

Při jakémkoliv pokusu o definici, musíme chápat subkulturu jako ideální abstrakci, která nemusí (a vlastně ani nemůže) odpovídat skutečnosti. U některých subkultur pozorujeme křečovitou tendenci zůstat dobrovolně v undergroundu. Takové subkultury se cíleně brání (masové) medializaci - vymezují hranice, kde končí „nekomerční” subkultura a kde začíná komerce. Tyto hranice jsou proměnlivé a relativní s ohledem na různé subkulturní autority (např. tzv. současný český underground, black metal, brutal death metal, freetekno).

Jak jsme naznačili dříve, subkultury mají mlhovinový charakter, nepřekvapuje tedy, že se pro jejich popis používají stále mlhavější termíny. Nové studie destruují přístupy CCCS, ale nenabízejí jinou použitelnou alternativu. Mluví se nabubřele o tzv. vytváření prostoru pro nové „subcultural studies”, na jejichž geniálního zakladatele se (marně) čeká. Konstatování ztráty autenticity (a tím i kulturní hodnoty) subkultur nás nutí se ptát, jestli má vůbec smysl se jimi zabývat.

Alternativní přístupy ke zkoumání subkultur

Kámen úrazu spatřujeme v pošetilé snaze popisovat subkultury jako celek. Navrhujeme vydat se zcela opačným směrem. Vlivným inspiračním zdrojem pro post subkulturní zkoumání jsou práce Pierra Bourdieua. V úvodu ke knize Teorie jednáni srozumitelně navrhuje metodologii a výstupy pro výzkum.

Všechna má vědecká práce se opírá o přesvědčení, že tu nejhlubší logiku sociálního světa lze zachytit jedině ponorem do partikulárnosti určité, historicky situované a datované skutečnosti, ale s cílem postavit ji [...] jako jeden případ možného, to jest jako jeden ze vzorců ve vesmíru o konečném počtu možných konfigurací.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

CCCS vyvinula enormní úsilí aby vytvořila obecný model fungování subkultur. Postsubkulturální kritika vyvinula nemenší úsilí k tomu, aby ho zničila. Jedni i druzí se však nejsou ochotní vzdát generalizační tendence, proto zkoumání uvízlo v teoretické rozmělněnosti a praktické nevyužitelnosti.

Mnohem podstatnější, než pokusy zjednodušovat skupinu originálních individualit, je zaměřit se na konkrétní, jasně popsatelné případy a na základě jejich zkoumání se pokusit je přiblížit veřejnosti, jako „jeden případ možného”. Rovněž je třeba trvat na kritičnosti a vědecké poctivosti a neustále se ptát, jestli a jaký má daný výzkum smysl. Hebdigovo přesvědčení vycházelo z víry v hodnotu subkultur, právě ta mu pomohla napsat nejvýznamnější dílo o subkulturách.

Použitá literatura

• ARNOLD, Mattew. 1993. Culture and Anarchy.
• BOURDIEU, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998.
• HEBDIGE, Dick. 1981. Subculture: A meaning of a style.
• HOBBES, Thomas. 2009. Leviathan aneb forma a moc státu církevního a politického. Praha: Oikomenh, 2009.
• MUGGLETON, David (ed.). 2004. The Post-subcultures Reader. New York: Berg, 2004.
• ROUSSEAU, Jean-Jacques. 1989. Rozpravy.
• THORNTON, Sarah (ed.). 1997. The Subcultural Reader.
• WILLIAMS, Raymond Henry. 1992. The Long Revolution.

tags: #raymond #williams #priroda #kritika

Oblíbené příspěvky:

• Likvidace aut v Ostrově u KV
• Příklady geometrie v přírodě
• Udržitelný Život: Otevřená Zahrada
• Jak správně instalovat podlahový odpad?
• Informace o recyklaci odpadu