Krajina se v Česku mění už desítky let. Po těžbě, průmyslu, výstavbě nebo jiných zásazích zůstávají místa, která byla kdysi živá, ale dnes jsou prázdná a narušená. A právě tam se otevírá klíčová otázka: necháme prostor přírodě, aby se obnovil sám, nebo zasáhneme technicky a pomůžeme jí znovu začít? Rozhodnutí mezi sukcesí a rekultivací není jen odborný termín, ale zásadní volba, která ovlivní podobu české krajiny na generace dopředu.
Přirozená sukcese je proces, kdy se příroda na narušené místo vrací sama. Na opuštěných polích, ve vytěžených lomech, na výsypkách i výsečích po požárech se postupně začnou objevovat první pionýrské druhy, poté další rostliny, a nakonec celé společenství, které vytvoří nový stabilní ekosystém. Příroda si tak, i navzdory náročným podmínkám, dokáže najít cestu.
Výhodou sukcese je především její přirozenost: vzniká krajina, která se často blíží přírodním biotopům, má vysokou biodiverzitu a v řadě případů hostí druhy, které by se v přísně technicky založené rekultivaci vůbec neobjevily. Samovolná obnova je navíc finančně nenáročná a potřebuje minimum lidské péče.
Aby však mohla fungovat, musí existovat vhodné podmínky. Půda nesmí být degradovaná či toxická, okolí musí poskytovat zdroje semen a organismů, které dokážou novou plochu osídlit, a je nutné počítat s tím, že příroda postupuje pomalu. Sukcese se skvěle hodí tam, kde cílem není rychlá produkce dřeva, zemědělských plodin nebo rekreačních ploch, ale kde dává smysl vytvořit hlubší ekologickou hodnotu.
Pak jsou ale místa, která si přirozené obnovy jednoduše dovolit nemohou. To je okamžik, kdy se o slovo hlásí technická rekultivace. Ta je podstatně starším přístupem, po desetiletí patřila k hlavním nástrojům obnovy krajiny po těžbě uhlí či jiných zásazích. Rekultivace dokáže obnovit strukturu půdy, dodat chybějící ornici, stabilizovat svahy, řešit erozní rizika, upravit hydrologii a vytvořit podmínky pro výsadbu vegetace. Je to zásah, který krajinu "přestaví" tak, aby se dala rychleji využívat.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
Technická rekultivace má své místo především tam, kde je půda příliš narušená, chudá nebo kontaminovaná, a příroda by sama neobstála. Uplatní se také tam, kde je potřeba rychlý výsledek: když má vzniknout park, rekreační plocha, zemědělský pozemek nebo hospodářský les, sukcese by byla příliš pomalá a nevyzpytatelná. Rekultivace tak často funguje jako restart, bez kterého by se dané území vůbec nedalo smysluplně využít.
Zajímavé je, že moderní přístup už nevnímá sukcesi a rekultivaci jako protiklady. Stále častěji se hledá kombinace obojího: technický zásah připraví základní podmínky, například stabilizuje terén nebo odstraní toxické prvky, a následně se ponechá prostor přírodě, aby proces dokončila vlastním tempem. Tato cesta přináší dvě výhody: záruku stability i rozmanitost, kterou člověk nedokáže napodobit.
Historicky byla technická rekultivace v Česku dlouho dominantní, zejména v uhelných regionech. V posledních dvou desetiletích se ale začal prosazovat nový pohled. Ekologové a odborníci na obnovu krajiny ukazují, že spontánně se obnovující plochy mají často mimořádnou přírodní hodnotu a mohou fungovat jako ostrůvky biodiverzity. Týká se to nejen lomů a výsypek, ale také starých průmyslových areálů nebo území opuštěných po intenzivním zemědělství.
Člověk ovlivňuje přírodu a krajinu od té doby, co se objevil na Zemi. Po staletí žijeme v kulturní krajině. Mnohé druhy zvířat a rostlin, které stojí za to chránit, se vyskytují jen v kulturní krajině. Aktivní hospodaření v lese je podmínkou adaptace lesů na klimatickou změnu nebo třeba fakt, že stavy zvěře je nutné udržovat na únosné míře, aby byla obnova lesů po kůrovcové kalamitě možná.
Rozhodnutí, kterou cestu upřednostnit, závisí na mnoha faktorech: na stavu půdy, na okolní krajině, na plánovaném využití i na tom, kolik máme času. Jedno je ale jisté: příroda dokáže tam, kde má podmínky, obrovské věci. A tam, kde podmínky nemá, můžeme pomoci my.
Čtěte také: Krásy argentinské provincie
V současné době je třeba lesy v ČR i Evropě adaptovat na klimatické změny. To však příroda s ohledem na současné požadavky společnosti na lesy nezvládne sama, a je potřeba, abychom jí pomohli. Je samozřejmě obtížné nyní předvídat, jaké dřeviny budou ty "správné" za 50-80 let. Cestou ale je pěstovat pestré lesy, s různou druhovou i věkovou skladbou, které dokáží klimatickým změnám lépe odolat. Od roku 2019 převažují při zalesňování českých lesů listnaté dřeviny nad jehličnatými a zvyšuje se i přirozená obnova lesů.
Určitě to neznamená, že v Jizerských horách vznikne nějaká vyprahlá poušť. Vždycky tam bude les, ale bude jiný. Ubude smrků a vrátí se tam původní stromy, buky, jedle. A změní se i struktura fauny.
Veřejnost podle vlastníků lesů zbytečně podléhá v souvislosti s lesem a lesnictvím řadě mýtů. „Proto jsme si vytvořili vlastní příležitost, jak je objasnit,“ říká Ing. Jiří Svoboda, předseda Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů v ČR (SVOL), které akci pořádá.
Zvěř je přirozená součást lesa. Lov má v dějinách vývoje lidské společnosti nepopiratelný význam. V zemích s rozvinutým hospodářstvím už není lov hlavní podmínkou života, nicméně zůstává důležitým nástrojem pro usměrňování početních stavů zvěře v osídlené a intenzivně obhospodařované krajině.
Stará se o les, o zdraví a vitalitu stromů, lesní cesty a vodní zdroje. Myslivec pečuje o zvěř a myslivecká zařízení, aby měl o zvěři přehled. K tomu, aby mohl člověk být myslivcem, musí složit zkoušku z myslivosti. Pokud chce lovit, musí složit zkoušku k získání zbrojního průkazu.
Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda
18. června proběhne po celé ČR Den otevřených lesů. Návštěvníky lesů čekají v rámci komentovaných procházek nejen setkání s vlastníky, ukázky práce lesníků od zalesňování, přes péči o lesní porosty různého stáří až po těžbu, ale také zábavné úkoly pro děti i dospělé.
Akce se bude konat v desítkách soukromých, obecních i církevních lesů a může se tak stát cílem příjemného rodinného výletu.
tags: #priroda #si #pomuze #sama #co #to