Josef Jungmann a jeho vliv na český jazyk

Nikoho z nás už to nenapadne: denně použijeme nějaké slovo, kterým češtinu obohatil Josef Jungmann. Jsou jich nikoli stovky, ale tisíce, desetitisíce. Používáme výrazy jako „ohromný, úsvit, ohon, chmura, záře se line,“ a ještě i jiná slůvka, jako „zeměpis, dějepis, hvězdárna, látka, touha, ryk, útrpnost.“ Všechno copyright Jungmannův. Všechna tato slova vytvořil on, ve své vlastní hlavě. Lidé jim zpočátku nerozuměli. Co mělo znamenat slovo „plod, bol, děva, chlum, dolina, luh, neblahý, šíje?“ To všechno jsou novotvary, k nimž Jungmann využil ruštinu.

Jungmann korunoval (alespoň v jistém smyslu) buditelské dílo prvních dvou buditelských generací tím, že dobudoval novočeský jazyk.

Význam Jungmannovy práce hledejme zejména v době, kdy žil: česky se tehdy hovořilo téměř už jen na venkově, v úřadech, školách a kostelech zněla němčina. Ta se stávala i jazykem vzdělanců; všeobecně se totiž mělo za to, že „chudým“ českým jazykem se nedají psát vědecká a odborná díla.

Podle jazykovědců hrál rozhodující úlohu jeho původ; Josef Jungmann se narodil jako šestý z deseti dětí chudého venkovského ševce a kostelníka Tomáše Jungmanna. Dospělosti se jich dožilo jen pět a matka Kateřina doufala, že se syn Josef jednou bude věnovat duchovní službě. Na tu se nakonec vydal jeho bratr Jan, který se stal knězem řádu křížovníků s červenou hvězdou. Ač si prý začal své češství a lásku k rodnému jazyku uvědomovat až v dobách pražských studií filozofie a práv, do rodné vsi se vždycky vracel „jako k studánce vody živé“.

V šestadvaceti letech Jungmann nastoupil jako učitel češtiny na litoměřické gymnázium. Učitelství zprvu považoval za prozatímní řešení životní situace, ale nakonec v Litoměřicích zůstal 16 let a dobu strávenou v tomto městě považoval za šťastnou. Tady se oženil a tady také vznikla velká část jeho překladů, jimiž položil základy českého básnického jazyka - Miltonův Ztracený ráj, Chateaubriandova povídka Atala, Goethovy a Schillerovy básně.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Třicet let sbíral Josef Jungmann pilně slůvko po slůvko, větu po větě, příklad po příkladu, aby z nich nakonec sestavil monumentální pětisvazkový Slovník česko-německý. Měl 4689 stran. Jungmann shrnul a rozvinul slovní zásobu českého jazyka (šlo asi o 120 000 výrazů), obohatil mateřštinu o bezpočet přejatých či nově vytvořených pojmů, které dosud chyběly zvláště pro zachycení jemnůstek básnického a literárního vyjadřování.

Mnohé výrazy (i kdy byly citlivě a poučeně dotvořeny) považovali tenkrát čtenáři za nesrozumitelné, šroubované, neslovanské. Ale časem si zvykli. Dnes už nikdo zná nic divného netuší, sáhne-li při hovoru každou chvíli po pojmu, který do naší mateřštiny opatrně, přesto uměle vložil či narouboval Jungmann. Petr Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí uvedl, že Jungmann naši mateřštinu obohatil o bezpočet přejatých či nově vytvořených pojmů, které dosud chyběly zvláště pro zachycení jemnůstek básnického a literárního vyjadřování.

Z novotvarů pocházejících od Jungmanna či jeho spolupracovníků používáme mimo jiné slova „siný, poznatek, názor, časopis, rostlina, kyselina, přízvuk, čtverec, trojúhelník.“

Ale stejně se nejčastěji ohlížel Jungmann & spol. po slovanských jazycích, jestli by se v nich nenašlo něco příhodného...Tato slova měla tu výhodu, že se nepociťovala jako cizí, skoro okamžitě zdomácňovala a zvyšovala slovanský ráz češtiny.

V kruhu kolem Jungmanna se tedy jedná o cílený, plánovaný jazykový kontakt mezi spisovnými jaz. při velmi nízkém stupni rusko‑českého bilingvismu, přičemž iniciátoři přejetí byli filologicky vzdělaní.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Nejdůležitější je ruský vliv v oblasti slovní zásoby: v Jungmannově slovníku se nachází zhruba 1000 slov ruského původu. Přejata byla taková slova jako blahý, bol, chrabrý, jařmo, kormidlo, průmysl, příroda, sloh, vkus, vzduch, záliv atd.

Dodnes žije v českém odborném i běžném jazyce mnoho slov polských - například v botanice „bedla, blizna, brukev“ a dokonce i „modřín“, o jehož polském původu by asi každý zapochyboval. V zoologii jsme si u Poláků vypůjčili „čolka a ropuchu“ (a už jsme jim tyto obojživelníky nevrátili). V mluvnici užíváme z polštiny pocházející výrazy "podmět a časování." Z ruštiny k nám připutovalo hodně slov hlavně z hájemství biologie - „orobinec, pestík, krysa, treska, tuleň,“ a zdomácněla tu i slova slovinská, srbská či chorvátská: „cesmína, chaluha, chobotnice, lastura“.

Avšak i mnohá naše slova, kterých se dodnes užívá v běžném konverzačním jazyce, jsou tohoto původu - třeba z polštiny pochází výraz „výraz“, také „vzor nebo rozčilit se“. Ruský punc mají přídavná jména „četný a nudný“, jakož i dnes módní sloveso „řešit“.

Vznik slova bujarý však nesouvisí snad jenom se slovem jarý. Stará čeština měla ještě slovo jarobujný: má jarobujná črná okatička (Tkadl. Zcela stejně je tvořeno i jarohlavý v RK.: oblúdí tur jarohlavý (Čestmír, 186) s významem už pod vlivem rus. ярый; sr. výše. Tvar jarobujný však mohl tu míti účast i určovat poněkud po stránce významové znění „obrácené“ bujnojarý - bujarý, při čemž náležité by bylo bujnojarý podle typu červenohnědý, hnědočervený.

Slova bujarý i bujarost, jarý i jarota se řadí mezi lexikální neologismy RKZ., jež měly to štěstí, že se rychle ujaly a staly majetkem nejen spisovného, nýbrž i hovorového jazyka.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Zajímavé je, že datace počátku vydávání Slovníku je sporná. Tradičně se uvádí rok 1835, ale jak ve svém článku v Naší řeči z roku 1959 uvedl Miloš Helcl: „To však lze tvrdit jen o I. dílu jako celku, nikoli, přesně vzato, o prvním svazku, neboť ten vyšel již koncem září 1834. Svědčí o tom „Náwěštj“ uveřejněné na druhé straně obálky prvního svazku I. Vročení 1835, které se nachází na titulním listě, viz Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna (V Praze, Pomocj Českého Museum, 1835-1839), „ převzala jistě i předmluva k Příručnímu slovníku jazyka českého ve zmínce (díl I, s. XI) o tom, že Příruční slovník „začal vycházet sto let po monumentálním Česko-německém slovníku Josefa Jungmanna (I, A-J, 1835)“, dále Havránkův Vývoj spisovného jazyka českého, Jedličkův Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická a většina našich školských učebnic.

Jeho význam spatřujeme dnes v tom, že společně se Zevrubnou mluvnicí jazyka českého od Josefa Dobrovského představuje pilíř české jazykovědy a základ pro utvářející se normu češtiny v 19. století.

Když se vrátíme k okolnostem vzniku slovníku a k podmínkám, v nichž Josef Jungmann pracoval, působí to v dnešní době až neuvěřitelně. Jungmann pracoval jako gymnaziální profesor v Litoměřicích na plný úvazek, práci na slovníku a na dalších dílech se musel věnovat odpoledne a po večerech. Protože ale inicioval vznik prvního vědeckého časopisu v našich zemních (Krok, 1821), měl kontakty na přední představitele tehdejší vědy. Tito mužové se podíleli na tvorbě odborné terminologie.

Zatímco první obrozenská generace se spoléhala na spontánní rozvoj slovní zásoby v literární tvorbě, generace vedená Jungmannem vypracovala program cíleného obohacování lexika. Program se zakládal na nově zapomenutých staročeských slov (doba, chorý, ješitný, vazba), přejímání z místních nářečí, spontánním dotváření slovní zásoby v literárním procesu, přejímání slov z jiných slovanských jazyků (z polštiny kolem 1200 přejímek, např. okres, věda, mluvnice, podmět, obřad, opis, vzájemnost, zdroj, svěží, podlý, bádat, budovat, z ruštiny pak 600 přejímek, např.

A tak se díky neutuchající píli a vzdělanosti jednoho učence nakonec potvrdilo, že „ten výborný jazyk tak hojný jest“.

Slovník dokončil již v Praze coby profesor a později ředitel gymnázia v Klementinu, kde svou vizi krásného českého jazyka předával dál mladší generaci; k ní patřili F. L. Rieger, F. L. Čelakovský, František Palacký a mnozí další. Právě díky mravenčí práci na slovníku se Jungmann jako jeden z mála českých vlastenců dožil slávy a poct již za svého života. Stal se členem Královské české učené společnosti, byl zvolen rektorem pražské univerzity, císař Leopold mu daroval zlatý prsten a povýšil jej do rytířského stavu.

Když Jungmann vyvstal, byla čirá noc, když se s námi rozloučil, měli jsme již bílý den.“

Je příznačné, že na vydání svého Slovníku Jungmann obětoval veškeré své úspory. Neměl k dispozici počítače, musel spoléhat na lístečkový systém a ruční přepis materiálu. Dnešní slovníky disponují desítkami odborníků, týmy specialistů a milionovými rozpočty. Je ale zvláštní, že ve srovnání s Jungmannovým Slovníkem, publikovaným během 5 let, vycházejí slovníky 20. a 21. století dlouho a často v průběhu vydávání upravují koncepci a odpovídají vědeckým ambicím svých tvůrců, ale v menší míře berou pohled na uživatele.

V Praze jej připomíná pomník na Jungmannově náměstí a blízká Jungmannova ulice, jeho jméno je uvedeno v galerii 72 osobností na fasádě historické budovy Národního muzea. V rodných Hudlicích u Berouna můžete navštívit Památník Josefa Jungmanna a jeho jméno nese gymnázium v Litoměřicích, kde řadu let vyučoval.

tags: #priroda #etymologie #slovo #Jungmann

Oblíbené příspěvky:

• Třída ohrožení 3
• Znečištění Ovzduší v ČR
• Lombardie: Příroda a Pavia
• Výhodný výkup kovů
• Ceník likvidace odpadu Lovosice